14. Všechno je jinak

Poslední dny byly tak dalece nabité událostmi, že jsem ze všeho úplně dezorientovaná. Sedám si proto k počítači, abych se poptala.

„Bože, jsi tu?“

„Ano, jsem.“

„Prosím tě, jak mám vědět, že jsi to ty, a ne zase někdo jiný, jako to bylo poslední dobou? I když jsem se ptala, jestli mluvím s Božím světlem, stejně se do toho přimíchal někdo jiný. Jak to tak vypadá, to moje ptaní nestačilo, že jo?“

„Ne, nestačilo.“

„To je teda ale průšvih. Tolik se toho stalo, tolik jsem toho zapsala, a přitom jsem si myslela, že si povídám s tebou, s Bohem. A zatím…“

Chvíli přemýšlím, a pak mě napadne: „To se ale může stát úplně každému, kdo komunikuje s kýmsi z vyšších sfér, že si nepovídá s tebou, ale s někým úplně jiným, ne?“

„Ano. Pokud si ten dotyčný nekontroluje, co mu z té komunikace vyplývá, může se nechat zavést na scestí.“

„Abych pravdu řekla, už mě napadlo, že teď začíná přibývat lidí, kteří ‚komunikují‘. A jak dalece si jsou jistí, s kým že si to opravdu povídají? …“

Odmlčím se a přemýšlím. Po chvíli pokračuji: „Připadá mi, že vodítkem by mohlo být to, že ta komunikace by měla člověku v jeho životě pomáhat, měla by mu přinášet radost, a taky by se mu mělo i díky ní dařit. A měl by se ve svém životě posunovat dopředu, a ne stát na místě. A pokud nic z toho neplatí, mělo by to být varovné znamení, že něco není v pořádku. Buď si ten dotyčný jen něco namlouvá, nebo si povídá se svým egem, anebo mluví bůhví s kým… A víš co, ať si každý řeší to své, já se vrátím zpátky k mým problémům… Jak se mám prosím tě přesvědčit, že jsi to opravdu ty?“

„Vědomě se se mnou spoj, a popros o mé vedení.“

Pokouším se v rámci svých možností obrátit se na Boha, na Boha stvořitele a poprosit ho o jeho vedení, a hned se pouštím do nejožehavějšího problému: „Můžeš mi prosím pomoct? Jsem zase ze všeho zmatená.“

„ A proč? Přece už máš aspoň trochu jasno, ne? Zrekapituluj si, jak se všechno dělo, a uvidíš, že všemu porozumíš.“

„Tak jo, během posledního měsíce se mi zase začaly dít divné věci, nad kterými mi rozum zůstával stát. Byly příjemné ale i nepříjemné. Nejdřív vezmu ty příjemné – příliv Boží lásky, Boží energie. Pocházelo to od tebe?“

„Ne, pocházelo to z druhé strany.“

„Co mám udělat s kapitolami, které o tom pojednávají?“

„Nechej je. Je nutno, aby se lidi dozvěděli, co všechno jim může být nabízeno.Spousta toho je sice na první pohled lákav, ale nepochází to ze světla.“

„Můžeš to trochu blíž specifikovat?“

„Jsou za tím síly temna.“

„Že bych se v tom orientovala, to teda ne. Beru to jenom tak, že to nebylo od tebe … No jo, ale co s takovými dary, které nepocházejí od tebe?“

„Co myslíš ty?“

„Dojalo mě, že už je to zase na mně. Už jsem o tom přemýšlela, jenže jsem na nic nepřišla. Ale protože přehazováním této otázky bychom mohli strávit plno času, raději to zkusím rozebrat, protože je asi zapotřebí, abych si na to přišla sama.“

Zamyslím se.

„Nenapadá mě nic jiného než následující: Jestliže to pojmu už ze známého pohledu, a sice, že vše se děje ve vyšší režii, neboli vše je jak má být, jedná se jen o zkušenost, kterou jsem měla projít. Sice si nejsem vědomá, že bych si zrovna toto svým myšlením, chováním přitáhla, protože po takovýchhle věcech neprahnu, ale co já vím?“

„Ano, je to tak. Je dobré si uvědomit, že nastává doba, kdy se budou dít různé věci, někdy i tzv. zázraky, ale vždy je nutné si uvědomit, od koho přichází - zda-li ode mě, nebo ze strany temna. Leckoho totiž tyto různé zázračné události mohou svést z jeho nové cesty, aniž by si toho všiml. A uvědom si jedno - všude kolem vás je plno entit, které se jenom třesou na to si s někým popovídat. A protože ne každý je otevřený jako ty, jsi snadný cíl. A proto si vždy a za každých okolností dávej pozor, s kým si povídáš.“

„To jsou sice pěkná slova, ale nechápu, jak si má člověk ověřit, od koho tyto tak zvané zázraky pocházejí, a vůbec jak mám vědět, s kým si povídám?! To přece v lidských silách není. Nebo se snad pletu?!“

„Pleteš se. Je to ve vašich silách. Stačí se jen zeptat svého srdce, své intuice.“

„Promiň, ale řekla bych, že tohle až tak moc nefunguje. Alespoň u mě ne. Nebyl by nějaký lepší způsob?“

„Nebyl. Nemáš jinou možnost. Rozumem tyto věci nezhodnotíš. Jediné, co ti může pomoct, je jen tvoje intuice a tvoje pocity. Další možnost je navázání spojení se svou duší ... A pak tu máš mě. Na mě se můžeš vždycky obrátit.“

„No jo, jenže o tom jsme už mluvili. Jak mám poznat, že jsi to ty, a ne někdo jiný?“

„Jednoduše. Vědomě se mnou navaž spojení. Budeš to čím dál víc ve svém životě potřebovat.“

„To zní jako výhrůžka, jako že mě čeká plno zkoušek, a jedině s tvou pomocí, že se mi bude dařit.“

„Neber to jako výhrůžku, ale jako univerzální radu pro všechno.“

„Asi nemá cenu ti oponovat, ty víš všechno daleko líp než já, a taky vidíš, co všechno mě čeká, takže se s tebou nemá smysl dohadovat…

Tak že bych se vrátila k té rekapitulaci. Vezmu to popořadě, abych si poskládala ucelený obraz.

Od návratu z Liberce jsem se cítila skvěle, měla jsem pocit určitého pozitivního nakopnutí. Všechno bylo OK. Tenhle stav trval asi tři týdny, jenže pak najednou došlo k obratu. Při komunikaci opět zaznělo slovo pokora. Nejdřív jen občas, posléze se objevovala naprosto pravidelně. Pokora ode mě byla vyžadována i za pro mě nepříjemných situací. Opět byl na mě činěn nátlak, abych už konečně se sebou něco udělala. Musela jsem v noci vstávat a psát. Sice během komunikace přicházely krásné myšlenky, ale dělo se tak pod tlakem. Bránila jsem se a vzpírala, ale brala jsem to jako něco, co prostě udělat musím, abych se posunula dál. I ze strany kamarádky na mě byl činěn nátlak ve smyslu toho, že se přece jedná o moje dobro, ať se tedy podvolím. Sice jsem to tak brala, ale něco ve mně se bránilo. Ale i pro tohle existovalo vysvětlení – vzpírám se, protože jsem nepokorná.

Celou tu dobu se vše točilo o pokoře a o víře. Takové ušlechtilé pojmy, tak krásné myšlenky, přece na tom nemůže být něco špatného, stále jsem se uklidňovala. Možná k tomu přispělo i to, že jsme vše stále rozebíraly s kamarádkou, která na vše nahlížela ze svého zorného úhlu pohledu. Tím vším jsem se nechala ovlivnit. Snažila jsem se poslechnout jak příkazy seshora, tak i rady kamarádky.

Jenže pak nastoupila únava a vyčerpání. Ovšem i k té přišlo vysvětlení – může za to můj vzdor.

Toto vysvětlení se mi zdálo logické, a tak jsem dál pokračovala v plnění pro mě nepřijatelných pokynů. A někdy jsem ze sebe měla i radost, jak se mi daří, jenže někde uvnitř mě něco pořád křičelo – Takhle ne! …

Až události posledních uplynulých dvou týdnů se natolik vyhrotily, že už se to nedalo dál vydržet.“

„ Zaraz! Uvědom si, co se stalo.“ přeruší mě hlas.

„Nestalo se nic, ale najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem vyčerpaná, jak ze svých zdravotních problémů, tak i z neustálého ponocování. Kamarádka mi totiž říkala, abych nechala všechno vyplavit a léky si nebrala. A já protože zrovna tímhle přístupem už jsem vytrénovaná od svého doktora-homeopata, poslechla jsem ji. Jenže jednou večer jsem už byla totálně urvaná, zničená, vyčerpaná, že jsem se na všechno vykašlala a řekla jsem si ‚Dost! Mám před sebou další týden, potřebuji se vyspat a nabrat sil!‘ a lék jsem si na noc vzala. A večer před usnutím jsem razantně oznámila jak kamarádce, tak i celému Vesmíru, že celou noc budu spát, ať mi všichni dají pokoj, že tentokrát se k počítači vyhnat nedám. A s tím jsem šla spát…

Díky léku jsem se vyspala jakž takž v klidu a ráno mi bylo líp. Ale co je nejdůležitější - vzbudila jsem se s naléhavým pocitem, že něco není v pořádku. Cítila jsem najednou, že to, co v uplynulých dnech proběhlo, není dobré. A už podruhé jsem si řekla – Dost! Tohle se mi nezdá.‘ A věděla jsem, že potřebuji čas k tomu, abych si vše poskládala. Objevil se mi naprosto jasně a zřetelně před očima obraz, jak vystupuji z uhánějícího vlaku, stojím na nástupišti a vlak odjíždí beze mě. Jen jsem nebyla schopná si procítit, jestli je to pro mě dobré, nebo špatné...

Další dny byl klid. Nátlaky ustaly, už jsem zase mohla spát. Celý týden jsem nic nepsala a cítila jsem ohromnou úlevu, že nic nemusím. Vůbec jsem si s tím nedělala starosti, byla jsem ráda, že veškerý nátlak je pryč. Už jen klid a pohoda.

O týden později jsem se probudila s divnými sny. Všechny pojednávaly o tom samém – Dávej si pozor! … Varování přicházelo ze všech stran, i máma se mi ve snu objevila a odkudsi seshora mě varovala a dělala si o mě starosti… Protože jsem ale nerozuměla, na co že si vlastně mám dávat pozor, rozhodilo mě to. Myslela jsem si totiž, že jsem jimi upozorňovaná na to, abych si moc nezahrávala a nevzpouzela se. Ten den jsem zrovna šla k Honzovi, měli jsme spolu provést nějaké úpravy na mých webových stránkách. Cestou k němu mi hlavou vířily znepokojivé myšlenky, proč se mi zdály takové varovné sny. Proč??? Ale pak jsem si uvědomila, že jsem se v uplynulých dnech naprosto odpojila od Boha. A tak jsem ho celou cestu prosila o jeho vedení, i o jeho ochranu. Nechápala jsem, co se to děje, ale věděla jsem, že jedině u něj je záchrana, a já o ni z hloubi svého srdce prosila. Celý den jsem strávila u Honzy a věnovali jsme se nejen úpravě mého webu, ale i událostem z posledního půl roku, co jsme se neviděli.

Domů jsem přišla až večer, a za chvíli dorazila i kamarádka. Po večeři jsme si sedly, a já najednou měla silný pocit, že bychom měly společně číst mou poslední knihu, zachycující právě uplynuvší události, abych si ujasnila, o čem vlastně pojednává.

A tak jsem začala číst. Ve chvíli, kdy jsem došla ke kapitole Pokora a víra, najednou jsem ji vnímala úplně jinak než kdykoli předtím. V ní se totiž poprvé po delší době zase začíná mluvit o pokoře a o víře. A od tohoto okamžiku se mluví jen a jen o tomto. A čím dál víc. A zároveň začínám být do obojího tlačená. Jako by se mi najednou otevřely oči, a já viděla to, co jsem dřív nevnímala.

• Proč jsem do něčeho tlačená? Přece jsme svobodné bytosti, které mají svou vlastní svobodnou vůli. Může mi být poskytnuta rada, pomoc, ale záleží jen na mně, jak dalece se jimi budu řídit! Pakliže si pojedu dál podle starého, sama si šlapu po štěstí, ale nemůže na mě být činěn nátlak ve smyslu, abych své změny urychlila. Proč by měl být? Je to přece o mně a mé svobodné vůli, jak se rozhodnu. Proč by Božské síly měly mít zájem na urychlení mého vývoje, proč??? …
• Uvědomila jsem si, že stejně jako loni koncem roku, tak i letos se situace opakuje. I loni se vše točilo jen okolo těchto dvou věci, a přesto se po čase ukázalo, že všechno bylo špatně.
• Loni, stejně jako letos, opět jsem byla ovlivňovaná kamarádkou ve smyslu, že se vše koná jen pro moje dobro. Je zajímavé, že oboje se dělo koncem roku. Je zvláštní, že ačkoli je to pokaždé jiná kamarádka, přesto obě dělaly to samé, a sice činily na mě nátlak. Proč?
• Jak je možné, že dostávám tak rozporné informace? A sice, na jedné straně je mi sděleno, že mám čas na to, abych něco zvládla, přesto o něco později, je na mě stále víc tlačeno, abych se změnila pokud možno teď hned okamžitě. Člověk může měnit svůj názor, ale Božské síly?
• Proč je ode mě vyžadována pokora, a to na povinnou půl hodinu denně? Proč? Pokora má přece vyjít z mého srdce a naprosto dobrovolně, až ji sama pocítím? K čemu by byla Bohu pokora vynucená? A už vůbec, proč na nějakou určitou a naprosto pravidelnou dobu? Jaký by to mělo význam?
• Proč mám najednou pocit vyčerpanosti, únavy? Opět se opakuje situace z loňského roku.
• Proč nemám z komunikace pocit radosti, proč k ní přistupuji s pocitem něčeho, co jen musím?
• Proč se od určitého data točí vše jenom kolem pokory a víry, a od té doby jsem i obdarovávána tak zvanými dary?
• Proč z těchto darů nemám radost, proč jsem vším naopak vždy zaskočená?

Poté, co jsem rozebrala události posledních dnů, týdnů, najednou se vše vylouplo v úplně odlišném světle. Vyplynulo z toho totiž, že většina toho, co se odehrávalo, nemohlo pocházet od Boha.

Obě jsme tím byly zaskočené. Je to vůbec možné?

Kamarádky se zmocnily výčitky, že na mě tolik tlačila, ale mně došlo, že všechno bylo přesně tak, jak mělo být. Zase jsem dostala nabídku, a na mně bylo, jestli po ní vztáhnu ruku, nebo ji odmítnu.

To už bylo pozdě večer, tak jsme si šly lehnout.

Ráno jsme si sedly každá zvlášť a snažily se v sobě udělat jasno. Jen občas jsme si vyměnily myšlenky. Bylo toho moc, co jsme potřebovaly pochopit. Bylo zapotřebí odlišit to špatné, a to dobré.

Ukončuji rekapitulaci. „Takže, takhle to všechno je. Bože, můžeš mi k tomu prosím něco říct?“

„Udělala sis dobrý rozbor. Je dobře, že posloucháš své vnitřní alarmy, které ti v pravý čas řeknou POZOR! Musíš se naučit vždy a za každých okolností stát si za svým názorem a nenechat se nikým a ničím ovlivnit.“

„Ano, teď už to vidím, že jak moje alarmy, tak i moje analytické schopnosti jsou pro moje dobro. Ale jak mám naložit se svým psaním, které během posledního měsíce vzniklo?“

„Jak bys naložila? Znovu ti říkám, nechej ho být, jak je.“

„A co z toho pro mě vyplývá?“

„Jen to, že pokud chceš mít jistotu, jak na tom jsi, s kým komunikuješ, musíš být napojená na mě. Vědomě napojená. Ano?“

„Ano. Děkuji.“

Večer po tomto rozboru mi není nejlíp. Ani kamarádce ne. Stále si dělá výčitky, jak mě zase postrkovala někam, co bylo dle jejího názoru dobré, ale pak se ukázal pravý opak.

Uklidňuji jí, že se nic tak moc nestalo. Jen jsme si něco vyzkoušely, trvalo to jenom něco přes měsíc, a už jsme zase o něco chytřejší. Příště se napálit nedáme.

Kamarádka se uklidňuje, ale mně začíná být zle. Najednou mám intenzívní pocit marnosti, z čehož vyplývá, že tady na tomto světě chci skončit. Prostě tu už nechci být. Opět na mě po dlouhé době dolehl pocit absolutně profláknutého života.

x x x

S tímhle pocitem si jdu lehnout, a s tím samým se taky probouzím. Chce se mi brečet, mám pocit, že bych se z tohohle života mohla klidně vypařit, protože mě už nic pěkného nemůže potkat.

Celý den jsem na tom špatně. A to zrovna dneska mám zavolat doktora a poreferovat mu o tom, jak mi zabral nový lék, který jsem minulý týden dostala. Jenže co mu mám říct? … No co, že je mi ještě hůř než předtím, a navíc že bych se svým životem nejraději skončila.

Přemýšlím, jestli mu mám vůbec zavolat, když jsem to tu stejně už zabalila, ale nakonec se rozhodnu, že mu zavolám.

Je tím zaskočený. Poptá se, jak jsem k tomu svému rozhodnutí došla, a pak mi řekne, že se jen dostalo na povrch něco, co jsem měla uložené v podvědomí, a že by to mělo samo přejít.

Moc se mi to nezdá, ale vlastně je mi to jedno.

x x x

Následující den víceméně jenom přežívám a mám pocit, jako bych byla jenom pozorovatelem života, jako by se mě tady nic netýkalo. Připadám si, jako bych byla v nějakém obalu, odtržená od reality. Nevím, co se mi děje, nic mě nerozčiluje, ale taky mě nic netěší. S kamarádkou vyměníme několikero mailů. Snažím se jí popsat své pocity.

Radí mi, abych navázala vědomé spojení s Bohem. Oponuji, že by to nemělo smysl, mně je přece všechno jedno.

x x x

Až další den ráno po cestě do práce se ve mně najednou cosi se ozve a nabádá mě, abych s Bohem spojení navázala.

I když se mi moc nechce zkusím to. Začnu mu povídat o celém svém trápení. Nevím jestli si s ním opravdu povídám, nebo si povídám sama se sebou, ale ulevuje se mi.

Po příchodu do práce jsem přece jenom trochu klidnější a hlavně mi připadá, že bych to s tím životem přece jenom mohla zkusit. No, uvidím, co přinesou dny příští.

x x x

A dnes, kdy jsem se takhle rozhodla, mi přijdou po delší době dva maily coby odezva na moje psaní. Oba moc pěkné, mile mě zahřály u srdce. Opět mi je po delší době potvrzeno, že to co dělám, má nějaký smysl. Připadá mi, jako bych jimi měla být povzbuzená k tomu, abych to nevzdávala a žila dál. Určitě nebyla náhoda, že mi přišly zrovna dnes!

„Nebyla.“ ozve se najednou. „Vidíš, jak lidi chápou tebe a tvůj život. Jako někoho, kdo jim ukazuje cestu v jejich životě. Tak to cítí. Ty tu jsi právě proto, abys to dělala. Nevzdávej to, a tímto posláním žij. Už jsi vykročila na dobrou novou cestu, už po ní kráčíš, došla jsi tak daleko, byla by škoda, abys to všechno zabalila a skončila tady. Čeká tě toho tolik pěkného. Nejsi daleko od naplnění, tak vydrž. Překonej problémy, které tě momentálně dostávají. Vydrž, buď napojená na mě, nechej se mnou vést, a uvidíš, jak se ti bude lépe žít. Tolikrát jsme o tom mluvili, ale teď je to aktuální. Ve svém vlastním zájmu buduj si vědomé spojení se mnou, ano?“

„Ano. Děkuji ti. Za vše.“