8. Boží láska

Následující večer na mě padají chmury a nepříjemná nálada.

Vtom slyším otázku: „Co se děje?“

„Jsem naštvaná, a přitom ani nevím proč.“

„Nevíš?“ zazní známá otázka.

„Ne. Jen cítím, že na mě padla taková divná černota.“

„A víš proč?“

„Ne. Už se to táhne od rána, a s postupujícím dnem se to stále zhoršovalo… Až z toho na mě padla depka. A teď nevím co s ní.“

„Nevíš?“ jsem znovu dotázaná.

„Nevím. Hlavně mi není jasné, proč jsem se propadala hlouběji a hlouběji, až jsem s tím nebyla schopná cokoli udělat. Zase mám pocit, jako by mě někdo odšpuntoval, a ze mě odtekla veškerá energie, stejně jako tomu bylo před měsícem. Můžeš mi k tomu prosím něco říct?“

Sedím a čekám, přijde-li nějaká odpověď.

Až po chvíli, přijde vysvětlení: „Nedělej si s tím starosti. Důležité je, abys vždy vědomě prožívala své emoce. Jakmile si uvědomíš, že se necítíš dobře, prožij si je, a pak si pojmenuj, proč tomu tak je. A hned s tím pracuj. Už přece víš jak.“

„To sice vím, jenže mně se v té chvíli nechtělo dělat vůbec nic. Najednou jsem se v té černotě utápěla až rochnila... A to přece není normální, ne?“

„Není. Ale je to proto, že jsi už na vyšší úrovni a jsi daleko citlivější. To, jak jsi žila dosud, už neplatí. Teď jsi někde jinde, a od tebe se chce taky něco jiného. Nemůžeš si už dovolit, aby tebou emoce takhle cloumaly. Protože ony tebou teď cloumají daleko víc, než tomu bylo ještě před měsícem. Je ti to jasné?“

„Trochu, ale stejně nerozumím tomu, proč jsem se tak divně cítila a proč mi to nahánělo strach.“

„Vždy je třeba věřit, že budeš-li ve spojení se mnou, nemůže se ti nic stát. Zase je to o víře. Musíš věřit, že vše, i všechny zdánlivě nepříjemné situace, kterými procházíš, jsou pro tvoje dobro. Situace jsou jiné, než jsi byla dosud zvyklá. Už několikrát ti bylo řečeno, že se budeš dostávat do situací nových, neobvyklých. Záleží jen na tobě, jak je ustojíš. Jestliže je zvládneš, můžeš pokročit dál. Jinak ne.“

„No jo, já vím, jenže někdy jsem ze všeho úplně vyřízená.“

„Nepropadej se do lítosti a beznaděje, není pro to důvod. Před časem ti bylo řečeno, abys život brala jako jednu velkou hru. Jestliže se něco nezdaří, nevzdávej to. Nepodaří-li se poprvé, podaří se podruhé, potřetí. Nenechej se tím otrávit. Stále hleď dopředu s radostným očekáváním. Je to tvůj vývoj, posun, který se neustále urychluje, a za to se chval.“

„Máš pravdu. Tuhle jsme s kamarádkou říkaly, že máme pocit, jakoby se vlak, do kterého jsme společně před půlrokem nastoupily, rapidně zrychlil. Někdy je to příjemná jízda, ale jindy nám nahání strach.“

„Ten vlak jede přesně danou tratí a takovou rychlostí, na jakou máte. A pokud vám nahání strach, můžete přece samy převzít řízení. Vy si přece rozhodujete, co a jak bude.“

„To je sice hezké, ale v poslední době mám pocit, že až tak moc rozhodovat nemůžeme, protože se stejně vše odehrává ve vyšší režii. Takže moc prostoru k rozhodování vlastně ani nemáme.“

„Ale máte! V každém okamžiku vašeho života, každým rozhodnutím ve zdánlivě bezvýznamných situacích určujete, kam a jak rychle ten vlak pojede. Jenom vy samy. Každý člověk si rozhoduje o svém životě. Každou myšlenkou, každým činem. Ovšem mnozí o tom nevědí, a pak spílají celému Vesmíru za to, že se jim nedaří. Přitom jen na nich záleží, jak se bude jejich život odvíjet. Rozumíš?“

„Trochu, ale je toho na mě moc. Připadá mi, že se teď děje pořád něco. Každý den něco nového, a já už jsem přece jenom postarší paní, nemyslíš?“ na závěr své stížnosti trochu odlehčuji.

„Ty postarší paní! Víš, co máš ještě před sebou? Uchovej si optimismus, a hlavně VĚŘ. Nepochybuj o ničem, a věř, že všechno dobře dopadne. Ano?“

„No jo…“

Odmlčím se. Po chvíli pokračuji: „Přece jen se mi trochu ulevilo, doufám, že tomu tak bude i v dalších dnech.“

„To záleží jen na tobě.“ slyším známou odpověď.

„Vždyť já vím.“ zahučím si pro sebe.

„Proč teda zase pochybuješ, když víš?“ zazní rýpavá poznámka.

Raději jsem zticha, vím, že nemá cenu se dohadovat. V těchhle slovních přestřelkách nebývám vítězem a nemívám poslední slovo, jako tomu bylo celý život. Navíc si uvědomuji, že moje pravda v porovnání s tou vesmírnou se často prokazuje, že pravdou vůbec není… No jo, v tomhle věku si na tohle všechno zvykat, to je teda náročné. brblám si pro sebe.

„Ale už si zvykáš. Není to s tebou až tak zlé.“ zazní kupodivu pochvala.

Zakroutím hlavou, tu bych teda nečekala.

„Díky.“ přece jenom poděkuji, vím, že díků není nikdy dost.

Je odpoledne a konec pracovní doby. Jsem ráda, že už jdu domů. Jsem unavená, vyčerpaná a taky přepadlá.

Vtom zaslechnu otázku: „Proč jsi přepadlá?“

„Mám starosti, a velké.“

„A co tě trápí?“

„Tentokrát výjimečně vím, o co jde. Odpoledne jsme si s kamarádkou telefonovaly, a nějak jsme se dostaly i na to, že se k nám vrací myšlenky, které jsme vyslaly. A to mě dostalo.“

„A co tě na tom dostalo? Vždyť o tomhle se bavíme už skoro rok.“ nechápe hlas.

„No jo, jenže já to brala tak, že se to vztahuje jenom k tomu, co vyšlu teď v přítomnosti, a ne co bylo dřív!“

„Jistě, že se ti vrací i to, co bylo vyslané v minulosti. Co je na tom nepochopitelného?“ zdá se, že hlas má na rozdíl ode mě v této věci jasno.

„Jasně, tohle vím, jenže jsem si myslela, že čo bolo, bolo, za tím uděláme čáru, a teprve až od té doby, co znám všechno to nové, a tudíž se tím můžu řídit, se to počítá tak nějak nanovo.“ bráním se. Mám totiž pocit jisté nespravedlnosti.

„Ne, takhle to není. Myšlenky jsou energie, co jsi jednou vyslala, nemůže se nikam vytratit, vždy se to k tobě vrátí zpátky.“

„Jenže dřív jsem o tom nevěděla, proč teda teď mám za hříchy minulosti pykat?“ rozčileně oponuji.

„Za žádné hříchy minulosti nepykáš, nepykáš vůbec za nic. Jen se k tobě vrací vše, co jsi kdy vyslala. Pokud se ti něco vrátilo už v minulosti, je to vyřízené, ale ne všechno se vrátilo, proto bys na to měla být připravená.“

„Ale to je nespravedlivé!“ už naprosto otevřeně ventiluji hlubokou emoci, která mě celou zaplavuje.

„Nic není nespravedlivé! Platí zákon o zachování energie. Přestaň se bránit, stejně ti to není nic platné.“ jsem hned usměrněná.

„To bych si ale rovnou mohla hodit mašli, když bych teď měla čekat, že se ke mně vrátí všechno, co jsem kdy vyslala! Tím samozřejmě nemyslím tenhle život, ale doby dávné minulé.“

„Proč se lekáš, proč se děsíš? Myslíš si, že se to k tobě přivalí ve tvaru obrovského černého oblaku, který tě celou zalije a zadupe tě do země? Takhle nějak si to přestavuješ?“ hlas nechápe hloubku mého zděšení.

„No, přesně takhle se mi to jeví. Proto na mě ten strach padl, bojím se, co si s tím vším počnu.“

„Zbytečně se děsíš. Je neuvěřitelné, jak tvoje představivost někdy funguje. Už jsme mnohokrát mluvili o tom, že každému přijde to, co má zrovna zpracovat, a vždy ve správnou chvíli, kdy na to má.“

„No právě, přišlo mi opravdu víc než nespravedlivé, že bych teď, kdy se opravdu snažím, měla trpět za něco, co jsem spáchala dřív, v době kdy jsem žila v blažené nevědomosti. Přece až teď jsem zodpovědná za to, co činím, ne?“

„Ale tady nejde o odpovědnost nebo o nespravedlnost. Ničeho se neboj, ani si toho nemusíš všimnout. Stále se k tobě něco vrací, ani to nevnímáš. Jeví se ti to jako situace nově vzniklá, do které jsou ovšem projektovány prvky minulosti. Už trochu rozumíš?

„Tím mi chceš říct, že jestliže mě teď někdo naštve, souvisí to s minulostí?“

„Ano, může to tak být… ale taky nemusí. Časem poznáš, kdy je to něco současného nebo něco z minulosti. To když poznáš situace, které jsi zažívala v minulosti ty sama, a u toho dotyčného poznáš sebe, jak ty ses tehdy chovala. Je ti to jasné?“

„A víš, že jo? Zrovna tohle teď zažívám s kolegyní. Ona se chová přesně tak, jak já se chovala někdy dřív. I když bych řekla, že ona je na tom hůř.“

„Ale to je tvůj subjektivní pohled. Jen si tu situaci dobře prohlédni a uvidíš tu podobnost. Snaž se na tu situaci podívat z nadhledu a hlavně bez emocí. Ano?“

„Jo, tak já to zkusím.“ odmlčím se.

„Takže mi chceš říct, že se nemám ničeho bát, že to nepřijde všechno najednou, ale jedno po druhém, tak, abych to zvládla?“

„Ano, přesně tak.“

„To jsem opravdu ráda, děkuji.“

x x x

Týden rychle utekl a je tu další víkend. Sobotní odpoledne trávím s kamarádkou.

Poobědváme, a já se jí ptám: „Šla bych upéct něco dobrého, co ty na to?“

„A ty máš chuť na sladké?“

„Mám a pořádnou.“

„A proč?“

„Protože chuť na sladké mám skoro pořád. Kdybych se nehlídala, cpala bych se sladkým od rána do večera.“

„Proč máš potřebu jíst tolik sladkého?“

„Já nevím.“

„Tak se nad tím zamysli.“

Chvílí přemýšlím, a pak řeknu: „Jediné, co mě napadá je to, co je obecně známé – že je za tím nedostatek lásky.“

„Proč jí máš málo?“

„Přece proto, že ji od nikoho nedostávám.“

„Opravdu od nikoho?“ zazní pobídka k zamyšlení.

„Ne!“ odpálím. Tohle přece vím!

„Ne?“ další nevěřícná otázka.

„Ne!“ už začínám být naštvaná. Copak neví, jak na tom jsem?!

Je ticho. Dochází mi, že kamarádka má zřejmě jiný názor.

„Trošku málo snad, ale je jí málo.“

„A co ti brání v tom, aby jí bylo víc?“

„Nevím. Ježíšmarjá, jak mám vědět, kdo nebo co mi brání v tom, aby jí bylo víc?“

„Třeba ty sama. Otevři se jí, a budeš jí dostávat, kolik potřebuješ.“

Dívám se na ni s úžasem, co mi to zase povídá.

Jsme zticha, přemýšlím.

Vtom cítím zvláštní pocity uprostřed hrudníku. Jen sedím a vnitřně se ohmatávám. V místech, kde je srdeční čakra, cítím tlak a další divné nepopsatelné pocity. Mám pocit, že se tato čakra roztáčí… Kdo ví, co to je, nikdy jsem nic takového nezažila, takže nejsem schopná to identifikovat. Jen sedím, ani nedutám a očekávám vývoj věcí příštích.

Ty pocity jsou čím dál silnější. Jsou příjemné, proto jsem v klidu. Jen v duchu vyšlu kontrolní otázku, zda pochází od světla.

Trvá to poměrně dlouho, pak se vše zase pomalu vrací k normálu.

Kamarádka se na mě dívá tázavě, cože se dělo.

Snažím se jí naprosto racionálně své zvláštní pocity popsat.

Jenže jí to nestačí, a tak se mě ptá: „Víš, co to znamenalo?“

„Nevím.“

„Opravdu nevíš?“

„Ne.“ odseknu. Přece jí nebudu říkat, co mi proletělo hlavou.

Chvíli se dohadujeme, kdy ona mi klade stále stejné otázky, a já odmítám cokoli v tomto směru odpovědět. Nejraději bych to přešla s tím, že se vlastně nic nestalo.

Ale vtom slyším svůj vnitřní hlas:„Řekni vše, je to nutné.“

A tak se do toho nakonec dám. Přiznám, jak to se mnou vlastně je.

„Víš, já jsem se celý život dívala na lidi, kteří měli nějaký zvláštní prožitek, jako na blázny, na chudáky, jako na někoho, komu haraší na věži. A teď se mi dějí věci, které přinejmenším musím nazvat neobyčejnými zážitky. A já nevím, jak se k nim postavit, a proto mám i problém o nich mluvit. Nejraději bych si všechno nechala pro sebe a nikomu nic neříkala. Ani tobě ne. Připadala bych si blbě před sebou i před tebou, natož před druhými. Nevím, proč se mi děje, co se mi děje, nikdy jsem po ničem takovém netoužila. Moje touhy jsou úplně jiného rázu, a přesto se to všechno děje zrovna mně. Vždy po takovém prožitku vše zapíšu, ale vzápětí to pustím z hlavy. Nepřináší mi to žádné zvláštní vytržení, nadšení, a tím pádem ani nepociťuji vděk. Ty prožitky mě ale pokaždé zaskočí, protože nevím, co si s nimi mám počít. No a protože jsem se o nic takového neprosila, a přesto se mi to děje, říkám si – proč zrovna já?“

„Právě proto, že po tom ani netoužíš, ani na tom neulítáváš. A navíc je to zřejmě součást vyššího plánu, který v této chvíli nedokážeme pochopit – ani ty, ani já. Tak to jen přijmi a buď za to vděčná.“ odpoví kamarádka.

Sedím a přemýšlím. Co si o tom mám myslet? Proč zrovna mně se dějí takovéhle věci? Jsem zaskočená tím, co se stalo. Uvědomuji si, že před týdnem mě naprosto nečekaně pokryl celý mrak Boží energie, teď zase Boží lásky. Proč proboha zrovna já?……