12. A dost!

Každý následující den je mi hůř a hůř, jsem urvaná, vyčerpaná.

Takhle to dál už nejde, vzedme se ve mně rozhodnutí, které oznamuji směrem nahoru: „Mám už všeho dost! Kašlu na všelijaké pročišťovací procesy, kašlu na příkazy, že v noci mám psát. Já se potřebuji vyspat! A dejte mi všichni pokoj, dneska budu spát, a celou noc!!!!“ Beru si lék, který mi kamarádka poslední dobou tak rozmlouvala.

Tentokrát bude po mém! A basta!!!

x x x

Následující ráno se probouzím s intenzivním pocitem, že něco není v pořádku. Dochází mi, jakému nátlaku jsem v uplynulých dnech byla vystavena, a jak mi to všechno nahánělo strach. A to by přece nemělo být!

Se svými pocity se svěřuji kamarádce, ovšem ta mě vůbec nechápe. Přece se jednalo o moje dobro, proč bych se teda měla bát? A pokud se poddám Božímu vedení, nemůže se mi nic stát. Stačí se přestat vzpírat.

Chvíli se dohadujeme, každá jsme názorově jinde.

Přes den přemýšlím o nově objeveném pocitu, který je čím dál silnější. Mám pocit, jako by kdesi uvnitř mě zvonil alarm – Dávej si pozor!

Jsem ze všeho zmatená. Jak to teda je? Mám se podřídit a plnit obdržené pokyny s pokorou a vírou, že všechno je v pořádku, anebo se mám naopak vzepřít a říct – A dost!

Nedá se nic dělat, budu si v tom muset udělat jasno. Až přijdu domů, pokusím se nad celou situací zamyslet a udělat si rozbor.

Jenže po příchodu domů toho mám tolik na práci, že na rozbory a zamyšlení nezbyl čas.

Ve chvíli, kdy si to uvědomím, napadne mě, zda je dobře, že jsem se tomu nevěnovala třeba i proto, že potřebuji určitý odstup….Anebo to dobře není, protože jsem se tomu jen podvědomě vyhýbala? … Těžko říct, na každý pád dneska už nic nevymyslím…

x x x

Další den mi kamarádka píše mail, ptá se mě, jak na tom jsem. Píšu jí, jak to vidím já. Odepisuje mi, jak to vidí ona. Nemůžeme se domluvit.

Cítím, že potřebuji čas, abych všechno strávila. Jedno vím ale jistě, nemůžu se do ničeho nutit násilím, nátlaku a násilí už bylo dost.

Po příchodu domů si sedám k počítači a zkouším, jestli mi nepřijde nějaké vysvětlení.

„Bože, můžeš mi prosím tě říct, jak to všechno je?“

„To, co se stalo, ber jako zkoušku, jak dalece se necháš ovlivnit.“

„A kým?“

„Kýmkoli. Ať ze strany kamarádky, nebo i prostřednictvím naší komunikace. Vždycky si musíš být jistá tím, jak na tom jsi. Vždy a za každých okolností si musíš za svým názorem a za svým vnímáním dané situace stát. Pokud se cítíš dobře, je všechno OK. Pokud ne, je to pro tebe výstražné znamení.“

„Počkej, teď ti nerozumím! Všechno to, co se dělo, bylo jenom jako?“

„Ne tak úplně. Tvůj život je teď o víře a pokoře a ochotě, nechat se mnou vést. Jen o tomhle. Od tohohle se totiž odvíjí vše další. Jenže ještě nejsi na takovém stupni svého vývoje, aby se ti vždy dařilo. Ale to nevadí. Není žádný spěch, respektive každý postupuje dle svých možností. A všechno má svůj čas. Ty sice víš, co se od tebe chce, ale momentálně na to nemáš. Možná ti ukázka toho, co se teď odehrálo, pomůže časem pochopit více.“

„Promiň mi mou nechápavost – tohle všechno byla jenom zkouška?“

„Ne, úplně všechno ne. Je nutné, abys byla pevně zakotvená ve své víře, abys byla v dokonalé harmonii a rovnováze, ze které se nedáš nikým a ničím vyvést.“

„Ještě jednou promiň, říkáš, že ty nátlaky byly jenom zkouška?“

„Znovu ti říkám, ne všechno. Ale měla sis tím projít. Hlavně se ničeho neobávej. Udržuj spojení se mnou, a pak bude všechno v pořádku. Rozumíš?“

„No, abych pravdu řekla, nerozumím. Ovšem v téhle chvíli se už na nic dalšího asi nevzmůžu.“

„Hlavně buď naprosto klidná a ničeho se neboj. Nechceme po tobě nic, na co nemáš. Časem pochopíš víc. V této chvíli vezmi na vědomí jen to, že nemáš důvod se ničeho bát. A nechej se překvapit tím, co bude.“

„Ty mě napínáš. Bude to dobré nebo špatné?“

„Dobré. Ale je zapotřebí, aby ses mnou nechala vést. V okamžiku, kdy ucítíš, že se ode mě vzdaluješ, kontroluj si spojení se mnou.“

„A co kamarádka?“

„Ta se taky nemá čeho bát. Všechno je v nejlepším pořádku. Trochu na tebe tlačit je jednou z jejích úloh. Ať už v případě, kdy to opravdu potřebuješ, nebo půjde-li jen o hru.“

„Promiň, ale tohle se mi nelíbí, a jí se to asi taky líbit nebude. Jak to máme poznat?“

„Lehce, máš svoje alarmy, které tě varují. Vždy se nechej vést svou intuicí, stejně jako jsi to udělala teď.“

„Takže to bylo v pořádku?“

„Ano.“

„Dobře, pro dnešek už končím. Doufám, že se situace zase uklidní.“

„Věř tomu, že ano.“

„I když úplně všemu nerozumím, děkuji.“

Obsah knihy V:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.