3. Porozumění životu

Večer si sedám k počítači, abych si trochu srovnala myšlenky. Jsem totiž dost zmatená událostmi, které se dějí.

Vtom slyším: „Z čeho jsi zmatená?“

„Nějak nerozumím tomu, co se děje.“

„Proč chceš pořád všemu rozumět?“

Pokrčím rameny. „To je přece normální, že se chci ve svém životě orientovat, ne?“

„Myslíš?“ – zazní provokativní otázka.

„Myslím.“ – stojím si za svým.

„A proč si to myslíš?“ – jsem vyzvaná k zamyšlení.

„Protože tomu prostě nerozumím! Jak už to mám říct jinak?“- začínám být trochu netrpělivá.

„A já se tě přesto ještě jednou zeptám – proč tomu potřebuješ rozumět?“

„Mám ráda jasno. A teď jasno nemám.“ – odpálím okamžitě odpověď.

„A jak se cítíš?“

„Ale, docela dobře.“ – připouštím.

„Tak, co ještě potřebuješ vědět? Řiď se tím, jak se cítíš. Nechej se vést svou intuicí, jestli ti to slovo něco říká.“ – zazní rada.

„Ale, my jsme dneska nějak humorní, že jo?“ – dovolím si ironickou poznámku.

„A proč by ne? I ty bys měla svůj život brát trochu s humorem. Ber ho jako jednu velkou hru. Dostáváš se do určitých situací, kterým nerozumíš, ale víš, jak se v nich cítíš. A tím se řiď. Pokud je vše v pohodě, pluješ po proudu. Pokud se bojíš – zeptej se sama sebe čeho se bojíš. Pokud se vztekáš - uvědom si, co tě na té či oné situaci nebo člověku rozčiluje. Pokud cítíš křivdu – uvědom si, kde se ta křivda bere. Prostě, pohraj si s každou situací, dokud nepřijdeš na to, co ti má říct.“

„A když neřekne?“ – přece vím, jak to v mém životě chodí.

„Dostaneš se do ní znovu. Tak dlouho ti bude přidělována, dokud ji nepochopíš.“ – slyším dost nepříjemnou odpověď.

„No, to je teda dost náročná hra, když předem neznám pravidla, ani se pak nedozvím výsledek.“ – začíná se mi tato hra  jevit trochu jako nespravedlivá.

„A o to je zajímavější, ne? A výsledek vidíš sama, podle toho, jak tu či onu situaci prožíváš. Je-li to stále se stejným negativním pocitem a emocí pořád dokola, jasně ti to přece říká, že něco nezvládáš, že pluješ proti proudu. Co dalšího bys ještě chtěla vědět?“

„Jenže v nějaké situaci mi pořád naskakuje strach, vztek, nebo křivda, a já opravdu nevím, kde se to bere. Přitom je mi jasné, že je to něco, co mám pochopit, ale já na to prostě v té chvíli nemám. Co mám teda dělat?“

Sedím a s rukama na klávesnici čekám, jestli přijde  Tak moc bych chtěla vědět, co si se svými emocemi poradit, ale nevím, jak na to.

Vtom slyším: „Co si myslíš ty?“

To je vyložená provokace. „Bože prosím tě, nedělej si ze mě legraci. Já to opravdu nevím, proto se tě ptám.“

„Všechny odpovědi máš ukryty v sobě. Je jen na tobě, jestli je chceš objevit, být sama k sobě upřímná a jít do toho s tím, že opravdu chceš vědět. Odstraň všechny bariéry, které ti v tom brání.“

„Ale jak?“ – nechápu.

„Rozhodni se, že do toho jdeš, a pak si za tím stůj. Překonej strach z toho, co by mohlo být objevené. Vždyť jsou to jenom informace, tak se jich neboj! Strach je to, co lidi svazuje, a co jim brání v tom, aby se k informacím v sobě uloženým dostali. Ale to je naprosto zbytečný strach. Přitom je to tak jednoduché!“

„Já bych řekla, jak pro koho, nemyslíš?“ – trochu si rýpnu.

„Nemyslím. Až se budeš dívat na svůj život z odstupu, až na něj budeš hledět z pohledu své duše, bude ti všechno tak jasné. To jenom lidi si budují svá omezení, programy, postuláty, a pak se na ně vymlouvají, že za to vlastně nemůžou. Nebo si hrají na oběti, na chudáky. A přitom ukazují na každého kolem sebe, kdo za tu či onu situaci může. Ale může si za ni každý sám. I za všechna svoje omezení, která si dal. Už je ti to  jasné?“

„Abych řekla pravdu, myslím si, že z tvého pohledu nebo i z pohledu mé duše někdy v budoucnu, až se zbaví tohohle hmotného futrálu, to jasné je, ale z pohledu mého současného mi to jasné není. Sice vím, že si za všechno můžu sama, ale nejsem schopná na vše pohledět z onoho potřebného nadhledu. Jak to mám udělat?“ – domáhám se konečně nějakého návodu.

„Ten nadhled?“

„Ano, přesně ten.“ – přitakám.

„Představ si tu situaci tak, jako by ti o ní vyprávěl někdo jiný, a ty jsi byla jenom posluchač. Přece víš, že je někdy jednodušší poradit někomu jinému než sama sobě.“

„To je sice pěkný návod, ale stalo se mi, že jsem nedokázala poradit ani tomu druhému. A přitom jsem tak moc chtěla.“

„Ne vždy je tvoje rada, pomoc žádoucí. Pakliže máš někomu pomoct, tak mu pomůžeš, pokud to ovšem neblokuješ ty sama. A pokud pomoct nemáš, tak nepomůžeš, i kdyby ses strhala. Je ti to jasné?“

„Ani moc ne. Připadá mi, že obíháme pořád jedno kolečko. Prostě – ať dělám, co dělám, stejně se všechno odvíjí podle toho, jaká je vesmírná režie. Protože pokud něco nemá být, tak to prostě nebude, i kdybych sebevíc chtěla, ano?“

„Konečně jsi to pochopila. Každý člověk má jedinečný život. Co platí pro jednoho, pro druhého ne. Tím nemyslím univerzální zákony, ty platí pro všechny lidi bez rozdílu. Ale stejná situace má každému říct něco úplně jiného. Každý v ní zarezonuje podle toho, co v sobě má a podle toho, jakému problému se má věnovat. Jeden takovou situací projde hladce bez jakýchkoli problémů, druhý zarezonuje strachem, třetí vztekem, další třeba lítostí. Někdo nemá na to, aby situaci zvládl bez pomoci, a pak mu pomoc přijde. Ale pak jde o to, jestli ji zachytí. On ji totiž může očekávat v určité podobě, jenže mu přijde úplně v jiné, a tak se s ní může minout. Ale to je jeho problém. Jiný člověk už je na jiném stupni vývoje, takže má na to, aby vše zvládl sám. I když o pomoc prosí, stejně mu nepřijde. A proto i lidé v jeho okolí, kteří by mu rádi pomohli, mu pomoct vlastně nemohou. Možná jim je to líto, protože by pomohli rádi, ale není jim dáno. Když tě nenapadne, jak bys tomu dotyčnému pomohla, netrap se tím. Zbytečně si ubližuješ a ještě se vyčerpáváš. Až budeš mít někomu pomoct, tak mu pomůžeš úplně hladce, aniž by ses namáhala. Prostě tě něco napadne, a ty řekneš třeba jediné slovo nebo větu, a uvidíš, jak po ní ten člověk sáhne. Přece jsi zažila dost takových situací, které tě překvapily a potěšily, ne?“

„Máš pravdu. Je to tak. Já se pokusím přistupovat ke všemu tímto způsobem. Já to fakt zkusím. Děkuji.“