10. Boží vedení

Následující víkend trávím opět s kamarádkou, čteme si společně jednu nádhernou knížku, respektive ona čte nahlas a já ležím, oči mám zavřené, a poslouchám. Je nám krásně, mám pocit, že nikdy v životě jsem si neužívala, jako v poslední době.

Jen mám problém udržet svou pozornost, začíná se mi totiž chtít spát. Přes den jsme vyjely na chatu, abychom udělaly takové ty přípravné práce před zimou, které je zapotřebí udělat pokaždé touto dobou. Obě jsme se vrhly do práce, a všechno nám šlo pěkně od ruky. Ještě jsme si u toho povídaly, a často jsme vybuchovaly v salvách smíchu. Soused, se kterým jsem se už dlouho neviděla, přišel k plotu a zahájil rozhovor. Vyprávěl o útrapách života. Nakonec poznamenal, že by taky uvítal takovou pomoc, jako mám já. Tak jsem mu odvětila, že od toho má přece svou rodinu. Přemístily jsme se na druhý konec zahrady, a tentokrát zase jiný soused nemohl nějak přenést přes srdce, že pracujeme a ještě se u toho tak výborně bavíme. I od něj zazněla slova, že by měl rád takovou pomocnici, jako já mám. No pánové, co to do vás vjelo? - divím se. Nicméně jsme udělaly všechno, co bylo zapotřebí, a pak už jsme šlapaly zpět domů.

Uvědomovala jsem si, jak mi bylo nyní nádherně, zatímco loni touhle dobou mi bylo zle. Loni jsem všechno absolvovala sama. Vážím si téhle změny a cítím, že se všechno začíná obracet k lepšímu. Je mi jasné, že když se sebou něco udělám, tak bych třeba za rok už mohla trávit čas s nějakým mužským. Ale asi pro to není ještě ten správný čas.

Po příchodu domů na nás padla taková ospalost a únava, že jsme si obě šly na chvíli lehnout.

A teď už je večer, a my si čteme. Jenže se mi najednou zavírají oči. Než stačím cokoli říct, nabíhá mi před nimi obraz – obrovský bílý parník.

Nevím, jestli mu mám věnovat nějakou pozornost, když vtom kamarádka přestane číst a říká mi: „Tobě se chce spát?“

„Chce. Zrovna jsem ti chtěla říct, abychom raději skončily, že by byla škoda, abych u něčeho tak krásného spala. …………..Ale co je divné, přestože jsem vzhůru, před očima mám cosi, o čem nevím, co si myslet.“

„A co to je?“

„Vidím parník. Obrovský bílý parník, který pomalu vyjíždí z přístavu. Nahání mi trochu strach, protože je to takový kolos, který když se dá do pohybu, nedá se už ničím zastavit.“

Chvíli se dívám na pomalu plující parník. Moc to nehodnotím, jsem v jakémsi polospánku. Jenom komentuji, co dalšího se mi zjevuje. Zatímco můj bílý parník pomalu a vznešeně pluje dopředu, naskakuje mi další obraz - obrovské ledové pole, ledovec, ze kterého se odloupla jedna ohromná kra, která taky pluje. Ale zatímco u parníku mám pocit, že je všechno v pořádku, u kry mám divný pocit nejistoty. Je trochu zmítána proudy, a její cesta není až tak přímá.

Přichází mi k tomu vysvětlení: „Parník, který se dal do pohybu, to je váš život, který se dal do pohybu. Do takového pohybu, který už nelze zastavit. Pokud se necháte vést bohem, bude to pohyb jistý směrem dopředu, který vám nemusí nahánět hrůzu, jste pod božím vedením, je to cesta přímá. Zatímco, pokud se nenecháte vést, bude to cesta nejistá, jako pohyb kry, budete zmítáni různými situacemi, vlivy, nebude tato cesta pod kontrolou, a cíl cesty není jasný a jistý.“

Pak ještě vidím, jak parník vplouvá do přístavu a je vítám davy lidí.

I k této části přichází vysvětlení: „Váš život pod vedením boha vede přímo k němu a netřeba se ho bát, i když ten pohyb a nemožnost po cestě z parníku vystoupit, vám může nahánět hrůzu. Ale cíl cesty je jistý, je to nalezení boha na konci této cesty.“

Průběžně říkám kamarádce o tom, co vidím a jaké vysvětlení k tomu dostávám. Jsem tím dost zaskočená, stejně mi ten parník nahání trochu strach. Chvíli se o tom spolu bavíme. Kamarádka mi říká, proč to neberu jen tak, že se stačí božímu vedení poddat, a pak už mi nic nemůže nahnat strach. …..Jo, má pravdu, když já ale …..

 

O několik dní později se budím ráno ve 4 hodiny. Spouští se mi rýma. Chtěla bych spát, ale slyším – vstaň. Nechce se mi. Vůbec se mi nechce, jsem moc ospalá. Vtom slyším takové divné pípnutí, a znovu slova – vstaň. Půl hodiny vzdoruji, ale pak si uvědomím, že jsme se před nedávnem domluvili – já a vesmír, že když se probudím a dostanu pokyn, tak vstanu…………Dobře, jde se na věc. Oblékám mikinu a jdu k počítači.

„Bože, snažím se plnit naši dohodu a sedím tu u počítače, ačkoli bych daleko raději spala. Chce se ode mě něco?“

„Ano. Budeme si spolu povídat.“

„No, nevím, jestli jsem ve správném rozpoložení na povídání. Ale budiž. O čem si budeme povídat?“

„O čem budeš chtít ty.“

„To je docela roztomilé, v tuto ranní dobu a v tomto stavu, abych si sama určovala o čem si budeme povídat. Mě asi nic nenapadne.“ – ironicky podotknu.

„Ale napadne.“ – jsem ujištěná o opaku.

„Jediné, co by mě zajímalo je to, proč mi je teď zdravotně tak zle. Můžeš mi to prosím říct?“

„A co si myslíš ty?“

„Já nevím, proto se tě ptám. A byla bych moc ráda, kdybych se v tomto směru dozvěděla alespoň něco. Najednou mám zánět nosohltanu, a nevím proč.“

„Zánět je rozpor, odmítání něčeho. V čem máš rozpor, co odmítáš?“

Chvíli se zamyslím a pak mi najednou vyskočí slova, se kterými na vědomé úrovni nesouhlasím – odmítám boží vedení.

„Tohle ale není pravda, já se tvému vedení zcela poddávám, a ráda.“ – bráním se, připadá mi to nespravedlivé.

„A já ti říkám, že se bráníš. Podvědomě se bráníš.“

„To tady už dlouho nebylo, co?“ – vzmůžu se na žert. Ale stejně jsem trochu popuzená tím, co slyším.

„Nebuď. Je to pravda. Proč myslíš, že ti to říkám? A kdybys snad chtěla popřít v tomto momentě naši komunikaci, k čemuž nemáš daleko, proč by sis říkala slova, věty, se kterými na vědomé úrovni nesouhlasíš? Co?“

„A víš že máš pravdu? No jo, ale co s tím mám udělat?“

„Ty nevíš? Opravdu ne?“

„Připadá mi, že dělám všechno pro to, abych tvé vedení přijala. A měla jsem pocit, že jsem se mu zcela poddala.“

„A proč tě dostávají slova, když někdo mluví o mně nebo o Ježíši jako o Pánu?“

„To nevím, už jsem nad tím přemýšlela. Oslovení Bůh a Ježíš mi nevadí, ale jak někdo řekne můj Pán, tak se hned celá oklepu.“

„A proč?“

„Asi proto, že mi to zavání náboženstvím, a to já nerada.“

„Proč nerada?“

„Protože mám k náboženstvím jako takovým odjakživa pohrdlivý postoj. Ale o tom jsme spolu už mluvili.“

„Mluvili, ale je potřeba si to rozebrat.“

„No, to teda nevím, jak to stihneme, už je pět a taky musím jít do práce. Když vezmu v úvahu, že už asi nepůjdu spát, stejně máme málo času na to, abych rozebrala, proč nemám ráda náboženství.“ – odpírám poslušnost.

„Nevymlouvej se. Když se do toho poctivě dáš, tak to stihneš. Co ti vadí na náboženství a na oslovení můj Pán?“

„Náboženství bych fakt raději nechala stranou, to by bylo opravdu na dlouho…………..No tak dobře, já to vezmu stručně. Tenhle postoj se se mnou táhne celý život, už od mala. Nevím proč, tehdy jsem přece nevěděla nic o tom, jak to v náboženských organizacích chodí. Takže to asi není ten správný důvod a těžko se tím ta moje averze dá vysvětlit. Nevím proč, ale když se řeklo – věřící člověk – naskočila mi před očima stará, ohnutá babka, se šátkem na hlavě, jak jde o holi do kostela. A s tím spojená představa, že ta babka to nemá až tak moc v hlavě v pořádku, když si jde pro útěchu do kostela. Proč? Co tam hledá? Celý život se se mnou tahle představa táhne. Nevím, jak jsem k ní přišla, ale neřešila jsem to. Neměla jsem to zapotřebí. Když jsem pak někdy před deseti lety spadla naprosto překvapivě do jednoho náboženského směru, zajímavé je, že tahle představa vzala trochu za své. Ale já se z toho brzy vymanila, abych byla zase svobodná, a nemusela se nikomu zpovídat, a ………….“

„Zaraz – použila jsi slov – vymanila ses, abys byla svobodná. Co jsi tím chtěla říct?“

„No, to náboženství mě svazovalo. Ta jejich omezení, příkazy mě štvaly.“

„A máš pocit, že v tomhle byl zakopaný pes? Nebylo to jinak?“

.........

Přemýšlím, vzpomínám na tu dobu, jak mi tehdy bylo. Co mi vlastně vadilo?

„Já řeknu na rovinu, co mi vadilo. Vadili mi ty lidi, kteří na jednu stranu hlásali lásku, ale já ji tam necítila. A navíc pořád buráceli, jak se máme boha bát, protože když nebudeme dělat to, co se od nás chce, bůh na nás nebude pohlížet příznivě. A mně se nelíbilo být pod takovým tlakem. A navíc mě opravdu štvali ti lidé.“

„A co si o tom myslíš teď? Myslíš, že miluji lidi jen za určitých podmínek?“

„To já nevím. V Bibli je jasně napsáno, co se ti líbí a co ne.“

„Ale to je míněno jako návod, jak se chovat, aby se vám líp žilo. Myslíš, že když se tím neřídíte, tak vás zavrhnu?“

„Promiň, to se pouštíme trochu na tenký led. Připadá mi, že k tomuhle nejsem zrovna kompetentní. A kromě toho, o těchhle věcech jsem nikdy nepřemýšlela, a v této chvíli se mi ani moc nechce. Nemohla bych si to promyslet přes den? Připadá mi, že je málo času na to, abych si zrovna teď vyjasňovala takovéhle složité věci. Nemohli bychom to nechat na příště?“

„Dobře. Ale stejně tě to čeká. Jen se tě zeptám – máš pocit, že v okamžiku, kdy ses odpojila od toho náboženství, že jsi byla svobodná?“

„Ano. Dost se mi ulevilo.“

„A proč?“

„Už jsem nemusela nikam chodit, dělala jsem si zase, co jsem chtěla já, a vůbec…..“ – uzavřu své vzpomínky.

„A co vztah ty a bůh?“

„No, tak nějak vlažně jsem to přešla. Na začátku téhle náboženské epizody jsem nejdřív ze všeho potřebovala zjistit, jestli tohle všechno tady na Zemi mohlo vzniknout jen tak náhodně, jestli to mohlo povstat z chaosu, jak se o tom s oblibou píše, nebo jestli za tím musí být někdo – a sice stvořitel. Vrhla jsem se na odborné knihy, četla jednu za druhou, doslova jsem hltala informace v nich obsažené, dozvídala jsem se o fosíliích, vykopávkách, porovnávala Bibli s reálnou historií, jak je zachycena v mnoha důvěryhodných knihách, zajímala se o DNA, o aminokyseliny, a já nevím co ještě, prostě najednou jsem potřebovala zjistit, co všechno se za životem na Zemi skrývá. A došla jsem k vnitřnímu přesvědčení, že všechno tohle tady, všechna ta složitost a jednoduchost zároveň, nemohlo vzniknout náhodou, bylo by to příliš složité a nemožné, a tak jsem přešla od přesvědčeného ateisty k postoji přesvědčeného teisty. Ale s vlastním omezením – věřím odsud – potud. A s tímhle postojem jsem přežila všechny další roky.“

„A co znamenaly ty tvoje vymezené hranice?“

„Já jsem nad tím nikdy nepřemýšlela.“

„Proto tady sedíš teď, aby sis uvědomila, jak to vlastně je.“

„Tak dobře. Na základě vědeckých poznatků, o kterých jsem se dočetla, jsem MUSELA UZNAT, že prostě celý vesmír, včetně nás, nevznikl náhodou, chaosem. Když ne chaos, když ne náhoda, tak co? Asi za tím někdo musí být. A kdo? Někdo vyšší než jsou lidi. A kdo to je? Mluví se o bohu, o bohu stvořiteli. Dobrá, tak tedy bůh. A co dál? Když nás tady stvořil, má právo na to, aby určoval pravidla, jak máme žít…………..Teď mi ale přišlo, že tady jsem skončila, protože o nějakých vyšších pravidlech jsem nechtěla slyšet. To by mě přece omezovalo! A navíc, kdoví jak to s tím bohem vlastně je? Sice tu máme Bibli, kde se píše o lecčems. Ale stejně jí skoro nikdo nerozumí, nedá se ani pořádně přečíst. Tak raději dělám, že nic nevím. A navíc, tamti mě strašili, že když neudělám to či ono, nebude se to bohu líbit. A to já vůbec nechci. Tak raději nechci vůbec nic, a budu si dělat všechno tak, jak je to pohodlné pro mě. A navíc, poté co jsem zjistila, co obsahuje desatero, zjistila jsem, že ho v podstatě celý život dodržuji, aniž jsem o něm kdy věděla, takže jsem byla docela uklidněná, že na tom nejsem až tak moc zle……..Tak jsem to stručně zhodnotila, a co bude dál?“

„Zamysli se nad slovem – svobodný. Máš pocit, když si děláš, co chceš, že jsi svobodná?“

„Ano. Jednoznačně. Když mám pocit, že se nemusím nikomu zpovídat, tak proč ne? Pokud se řídím obecně danými pravidly této společnosti, dodržuji platné zákony, nedělám druhým nic špatného, tak to je svoboda, která se mi líbí. Když jsem byla malá, musela jsem poslouchat rodiče, ale teď už jsem volná, svobodná.“

„No a vidíš, jsme u toho, Tobě se nechce nikoho poslouchat, protože máš pocit, že tě to omezuje. Proto se taky nechceš podvolit mně, abych tě vedl. A další věc – proč ti vadí slova – můj Pán?“

„To je právě to, že mi to připomíná tu poslušnost, která se mi nelíbí: Jakýpak můj Pán?…. Až se mi udělala zima, když jsem si to teď přečetla.“

„Ale já jsem tvůj pán. Ale ne takový, kterého by ses měla bát, který by tě jakkoli omezoval. Já jsem pán, který je k tobě laskavý a myslí to s tebou dobře. Vedu tě, chráním tě, můžeš se na mně kdykoli obrátit o pomoc, o radu. Vždycky, za každých okolností. Tvoje představa pána je něco jako otrokář s bičem, ale já takový nejsem. Vedu tě s láskou, a ne za práskání biče. Mému vedení si můžeš klidně poddat bez strachu a obav. Tak co, poddáš se mému vedení, nebo se budeš stále stavět na zadní? Nenutím tě k ničemu, jen se tě ptám. V tomhle ohledu stejně jako v jakémkoli jiném, máš vždy svobodnou vůli. Na tobě záleží, jak se rozhodneš. Ale pak musíš přijmout následky za své rozhodnutí.“

.........

Jsem poněkud zaskočená tím, o čem je a řeč. Řekla bych, že je to pro mě poněkud silné kafe být takhle naplacato bohem oslovená a dotázaná, zda se poddám jeho vedení.

„Já bych ráda, ale………..“

„Ne, nestav si žádné omezení. Žádné ale neexistuje. Rozhodni se – buď - anebo.“

„Ano, od této chvíle se poddávám tvému vedení. Promiň mi ale dovětek – v rámci daných možností.“

„Dobře. Ale toto měj na paměti v každém okamžiku svého života.“

„Ano. Děkuji.“

V rychlosti ukončuji psaní, vypínám počítač a honem se připravuji na odchod do práce.

Tohle se mi teda moc nelíbí, takovéhle ranní povídání, teda když jdu do práce. O víkendu bych to ještě jakž takž brala, i když by mě taky štvalo, že nemůžu spát, ale alespoň bych se mohla dodatečně vyspat. Ale takhle?