9. Duchovní výzbroj

V poslední době se v noci často budím a nemůžu pak znovu usnout. Stejně tak je tomu i dnes. Za normálních okolností bych si chvíli četla, a pak zkusila znovu usnout, jenže teď je všechno jinak – chce se ode mě, abych vstala a šla k počítači. A to je něco, co mě značně popouzí.

Kamarádka mi včera zcela vážně a zaníceně domlouvala a nabádala k pokoře. Což v tomto případě je o jednom – v noci jít k počítači a zapisovat, co mi bude „sděleno“.

Vysvětlovala jsem jí, že přece nemůžu pokaždé skončit u počítače, to by se ten můj život otočil naruby. Chodím přece do práce a potřebuji se vyspat.

Ona si ale stála za svým, že je to stále o tom samém – o mé nepokoře.

A teď ta situace zase nastala, je noc a já se rozmýšlím, zda poslechnout kamarádku… anebo zůstat v posteli.

Protože jsem ale přece jenom poslušnější, nakonec vstávám, oblékám si mikinu a k počítači nakonec usedám a očekávám věci příští.

„Je dobře, že jsi vstala.“ ozve se najednou hlas.

„Bože, promiň mi to. Snažím se, co je v mých silách se co nejméně vzpouzet, ale fakt mi nedochází smysl toho, proč mám v noci vysedávat u počítače, když totéž můžu udělat v klidu přes den.“

„Protože v noci je to příhodnější. Je větší klid.“

„Ještě jednou mi promiň, ale v poslední době občas zapisuji, je-li to zapotřebí třeba i v práci. Píšu, mezitím dělám svou práci, pak zase ve svém psaní pokračuji, takže bych řekla, že pokud to zapotřebí opravdu je, píši i za podmínek ne až tak úplně klidných. A doma, tam mám pro psaní naprosto ideální podmínky. Jenže vy mě nutíte psát i v noci. Nezlob se na mě, ale tohle opravdu nechápu.“

„V noci jsou pro příjem informací lepší podmínky. A kromě toho, je to i výraz i pokory, zvednout se a jít psát, pakliže k tomu dostaneš pokyn.“

„Vím, že bych neměla, ale přesto ti budu oponovat, já přece žádný pokyn nedostávám, jen se v noci vzbudím a nemůžu usnout. A takhle se mi to děje odjakživa, protože čas od času takovéhle období nespavosti mívám, takže jak tomu mám rozumět?“

„Co bylo dřív, už neplatí. Ber to tak, že jestliže teď v noci nemůžeš spát, máš si jít sednout k počítači. Pokud se ti nechce vstávat k počítači, stačí když si vezmeš do ruky papír a tužku a počkáš, přijdou-li nějaké informace nebo ne. Ano?“

„Jo, takhle by to šlo. Dobře, já to příště zkusím.“ tato možnost se mi jeví docela přijatelná.

„Takže když už tu jsem, o čem si budeme povídat?... Víš, stejně nerozumím tomu, co se mi teď děje.“ postěžuji si.

„Nesnaž se všemu rozumět. Přece víš, že už jsi mnohokrát musela konstatovat, že to či ono hlavou prostě vymyslet nejde, a tak jsi to nechala být. Zvykej si na to, že se ti budou dít věci, o kterých nic nevíš. Znovu tě upozorňuji na to, že se teď budou dít nezvyklé věci. A pokud se budeš snažit všechno přelouskat přes svůj rozum, budeš jen zbytečně plýtvat svou energií na něco, co stejně nepochopíš. V této chvíli na to nemáš.“

„A později to pochopím?“

„Záleží na tom, jak rychle budeš postupovat, jak dalece budeš pokorná a budeš věřit mému vedení.“

„Se snažím, ne?“

„Snažíš. Děláš velké pokroky.“

Zavládne ticho, pak se hlas ozve znovu : „Říká ti něco pojem úplná duchovní výzbroj?“

„Nic moc. Vím, že se o ní píše někde v Bibli…I když teď si uvědomuji, že jsme o ní s kamarádkou nedávno mluvily. Měla jsem totiž sen, ve kterém jsem měla tuto pasáž přečíst, jenže jsem ji nemohla najít. Tak mě napadlo, že je pro mě něčím důležitá a že bych si ji měla vyhledat a přečíst v reálu… Což jsem ale vlastně neudělala…. No a co s ní?“

„Rozebereme si ji spolu. Víš, co obnáší?“

„Nevím. Musela bych se jít podívat do Bible. Mám to udělat?“

„Ano, jdi si pro ni.“

„A mám o tom psát?“

„Ano, v ezmi jedno po druhém.“

„Jen nevím, jak rychle to najdu.“

„Neboj se, najdeš to rychle.“

Beru Bibli do ruky, otevírám ji, otočím pár stránek, a ejhle –mám to!

„První, o čem se tam píše je – Stůjte proto pevně s bedry opásanými pravdou… Co to znamená?“

„Zkus na to přijít sama“.

Sedím a přemýšlím.

„Máme poznat pravdu, tu vyšší pravdu, a to do hloubky. A pak se jí řídit ve svém životě? Je to tak?“

„Ano. Jak ty říkáš, vyšší pravda je ta nejvyšší pravda, která platí pro každého a pro každý okamžik vašeho života. Platí jak na zemi, tak na nebi. Poznat ji v úplné šíři je pro vás nemožné, ale pakliže po ní opravdu budete pátrat, můžete ji v rámci svých možností pochopit,. Až ji objevíte, řiďte se jí v každodenním životě. Buďte jí pevně opásáni, aby vás chránila před svody tohoto světa, před žádostmi vašeho těla.“

„Proč před žádostmi našeho těla? Co tím myslíš?“

„Vaše hmotné já je ovládáno egem. Ego vás vhání do situací pro něj příjemných. A proto je nutné znát pravdu a s její pomocí se chránit, aby vaše ego nad vámi nevítězilo. Už je ti to jasné?“

„Promiň mi to, ale nešlo by to trochu konkrétněji?“ prosím.

„V téhle chvíli ne. Snaž se na to přijít sama … A teď přejdeme k dalšímu bodu. Co to je?“

„Mějte na sobě pancíř spravedlnosti.…No, tohle bude asi náročné.“

Snažím se přijít na to, jak to s tou spravedlností je… Vždyť já žiji celý život jednu velkou křivdu a nespravedlnost, ovšem chránit nás má spravedlnost.…Před čím a jak?

„Jediné, co mě napadlo je to, že z pohledu vyššího žádná nespravedlnost neexistuje, jak mi je neustále opakováno, takže bychom měli uznat, že v celém vesmíru je jen a jenom spravedlnost. Za každých okolností existuje spravedlnost, ač my to vnímáme jinak. Je to tak?“

„Ano, pokud se oblečete do přesvědčení, že všude a v každém okamžiku vašeho žití je všechno spravedlivé, nebudete se propadat do pocitů křivdy, nespravedlnosti, pocitů, že jste chudáci a oběti, nebudete druhé nenávidět, závidět jim. Toto uvědomění vás ochrání před negativními emocemi, protože budete vědět, že všechno, co se vám děje, je spravedlivé. Možná ne z vašeho současného úhlu pohledu, ale z toho vyššího ano. Vždy, když pocítíš nespravedlnost nebo křivdu, stačí si uvědomit že jde o vyšší spravedlnost, kterou sice nejsi schopna procítit, ale mělo by tě to vrátit do stavu rovnováhy, která je v životě nutná.“

„Máš pravdu, několikrát jsme s kamarádkou narazily na to, že se nám rovnováhy občas nedostává. Taky jsme přišly na to, že kdybychom v určitých ohledech daly dohromady ty naše opačné protiklady, byl by z nás ten správný průměr, nebo-li ta chybějící rovnováha.“

„Ano, rovnováha vždy a za každých okolností je nutná. A teď k dalšímu – jaká je další část výzbroje?“

„S nohama obutýma výstrojí dobré zprávy pokoje…Tohle mi trochu zavání náboženstvím, respektive jistými náboženská seskupení, to jsou lidé, kteří chodí a přesvědčují ostatní, že jedině ta jejich pravda je ta pravá... Jak je to míněno?“

„Je to o tom, že jestliže se tu vyšší pravdu dozvíš, mluv o ní s ostatními. Ne, že bys stála někde na nároží a hlásala ji veřejně, ale tebe se to týká konkrétně v tom, že o ní píšeš. Někdo jiný má zase v příslušné situaci druhému poradit, na základě toho, co on sám zjistil, a jak dalece mu ona pravda pomáhá v konkrétní situaci. Když o tom druhému řekneš s osobním prožitkem, půjde to ze srdce, a lidé pak tu pravdu snáze přijmou. Jde totiž přímo ze srdce do srdce. A takhle je ta pravda přijatelnější. Jasné?“

„Ano, docela jo… Já rovnou přečtu další část… Především uchopte velký štít víry, kterým budete schopni uhasit všechny ohnivé střely toho ničemného… Já zase trochu popřemýšlím, ano?“

Zamyslím se jenom na chvilinku a už je mi jasno.

„Vzhledem k tomu, že poslední rok mého života se vše točí kolem víry, už alespoň trochu začínám chápat, jak zrovna víra je důležitá. Sice si myslím, že ji nejsem schopna pochopit až do hloubky, ale vím, že se od ní odvíjí všechno. Úplně všechno. Protože jestliže budu opravdu věřit v to, že nás vedeš a že všechno, ačkoli to nechápeme, má nějaký smysl, pakliže se poddáme s důvěrou a vírou tvému vedení, že ty nás vedeš tam, kam opravdu máme jít, pak si za každých okolností budeme jisti, že všechno dopadne dobře. Nebudeme podléhat strachu a obavám, což jsou energie, kterými se živí – ten ničemný, pak se budeme moci snáze udržet na té správně cestě, a navíc nás to nebude stát takové úsilí. A pak ještě – asi pak snáze ustojíme různá pokušení, do kterých bychom se mohli jinak dostat. Je to tak?“

„Ano. VÍRA je nutná neustále. Jestliže budeš věřit, snáze všechno, co se ti v životě děje, přijmeš. I když tvůj rozum není schopen určité věci pochopit, tvoje víra ti pomůže přijmout vše naprosto smířlivě a s pokorou. Jestliže budeš z hloubi své duše věřit, bude tě to chránit vždy a před vším, a nebudeš se pak bouřit, ani vztekat, ani se litovat.“

Jasně, taky to tak cítím… Takže přejdu k dalšímu – Přijměte přilbu záchrany. S tím si nevím rady.“

„Nevíš, co znamená přilba záchrany?“

„Nevím, opravdu ne, ale pokusím se na to přijít.“

Chvíli přemýšlím, jenže na mě najednou padne ospalost… Je už půl třetí ráno, zívám, klíží se mi oči, že bych si šla lehnout a zbytek nechala na zítřek? … Dívám se do Bible, kolik toho ještě zbývá… Je toho ještě dost… No tak jo, už to dorazíme, ať to máme za sebou… Tak, o čem může být ta přilba záchrany?…

Mnu si čelo, utírám si uslzené oči od neustálého zívání.

„Napadlo mě, že budeme-li používat ty předchozí části duchovní výzbroje, tak nás to vlastně ochrání, zachrání úplně před vším a vždy. Jen nevím, proč to je přilba záchrany… ta vlastně chrání hlavu… Proč hlavu? … Fakt teď nejsem schopná přemýšlet, jsem strašně ospalá.“

„Chrání hlavu, protože v hlavě se líhnou znepokojivé myšlenky, které vám tolik škodí. Pokud se budete řídit předchozím již vyřčeným, myšlenky budete mít pod kontrolou. A o tom, jak je důležité mít myšlenky pod kontrolou, už byla řeč. Od vašich myšlenek se odvíjí vše úplně všechno, proto je nutné je mít pod kontrolou. Myslím, že není nutné tuto část zvlášť rozvíjet, protože kolem toho se točí úplně celý tvůj život.... Tak, co je tam dalšího?“

„Přijměte meč ducha, to je Boží slovo…… Možná by to mohlo být o tomhle – vzhledem k tomu, že se často mluví o tom, že používáme jazyk jako ostrý meč, neboli svým slovem druhé sekáme, ubližujeme, v tomto případě to znamená, že místo našeho ostrého meče, našich vlastních mnohdy zraňujících slov bychom měli mluvit o tom, co jsme poznali. Ne?“

„Ano, kontrolovat nejen svoje myšlenky, ale i svá slova, a mluvit řečí již poznané pravdy. Té pravdy, která povznáší, osvobozuje. Té pravdy, která přináší záchranu. Ano?“

„Ano, ale promiň, už nejsem schopná vůbec přemýšlet. Jsem hrozně urvaná a ospalá. Už jsou tři hodiny a já skoro nevidím na oči. Mám pocit, že už ani nevnímám, co mi říkáš. Špatně se mi tvoje slova i zapisují. Pokud mi k tomu ještě něco chceš říct, nechala bych to na zítřek… i když mi připadá, že už je to všechno. Ne?“

„Rámcově ano. Je dobře, že jsi tentokrát seděla u počítače bez reptání a podvolila ses mému vedení. Jdi si lehnout. Buď na sebe hrdá, zase jsi zvládla další úkol, který tu na tebe čekal.“

„Děkuji ti za slova uznání. Dobrou noc.“

Vypínám počítač a jdu do postele.

Obsah knihy V:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.