5. Emoce

Je ráno, jdu do práce. Aniž bych věděla proč už od chvíle probuzení jsem rozhozená. Není mi to příjemné. Už jsem si zvykla na takovou zvláštní ranní euforii, ta se ovšem dnes nekoná.

„A proč jsi rozhozená? “ ozve se hlas.

No jo, jen se ve mně vzedme něco negativního, hned to budu muset rozebírat! Zahučím si pro sebe.

„A víš proč se tě ptám?“ jsem vybídnutá k zamyšlení.

„Nevím.“ nechce se mi přemýšlet, nechce se mi nic…

„Uvědom si, že jen na tobě záleží, jak se k té své nenáladě postavíš. Buď celý den promrháš tím, že budeš otrávená, anebo zjistíš, co tento stav způsobuje, podnikneš příslušné kroky k nápravě… A pak i „špatný“ den můžeš prožít v radosti… Tak co, jak se rozhodneš?“

„To je zase nějak jednoduché na to, aby to fungovalo.“ zapochybuji.

„Ono to ale jednoduché je. Všechno je jednoduché, to jenom ty to děláš složitější.“

Mlčím a přemýšlím.

Než se nadechnu k odpovědi, slyším: „I tohle je o pohlédnutí pravdě do očí. Zjistit, co se v tobě děje a co s tím můžeš udělat.“

„Hmm, řekla bych, že jsem se pravdě do očí dívala tolikrát, že je toho na můj vkus až až.“

„A máš pocit, že jsi pravdivě rozkryla všechno, že jsi opravdu v každém ohledu, v každé situaci odhodila brýle klamu, takže máš jasno úplně ve všem?“

„Asi ne, ale už jsem z toho neustálého hrabání se ve svých emocích unavená. Potřebuji si odpočinout.“ bráním se.

„Naodpočívala ses dost, teď je čas popojít zase o kus dál.“

„Jo, souhlas, jenže tohle je právě jeden z důvodů, proč jsem otrávená. Nevím, jak na to.“

„Jak to že nevíš?“

„Těch problémů je víc, a nevím, se kterým začít.“

„Vezmi jeden po druhém, hlavně se přestaň na něco vymlouvat.“

„Dobře, začnu teda s tímhle. Mám problémy víceméně materiální povahy, a jejich řešení není závislé na mně, ale na druhých. Vadí mi, že se musím stále na někoho obracet s prosbou o pomoc, takže jsem pořád na někom více méně závislá.“

„To není závislost. Přiznej si, že jsi žena, a jako žena nemůžeš vyřešit a zvládnout všechno. Na tom, že někoho poprosíš o pomoc, není nic špatného. Závislost nastává v momentě, jestliže se upneš na něco nebo na někoho s jistým očekáváním, věnuješ tomu přehnanou pozornost, a pakliže se pak tvé očekávání nenaplní, pociťuješ negativní emoce.“

„No jo, jenže já poprosila o pomoc, a teď jsem nervní z toho, jak to dopadne. Sama vlastními silami to totiž nezvládnu.“

„Nenervuj se zbytečně negativním očekáváním. Z jejich strany přece přišla jednoznačná odpověď, že ti pomůžou, tak o co jde? nechápe hlas, v čem vidím problém.“

„Jde o to, že se na mě třeba v konečné fázi vykašlou.“

„Ty nevíš, že co vyšleš, to se ti taky vrátí?“

„To jo, ale….“

„Žádné ale! Tohle platí beze zbytku vždy a za každých okolností. Přestaň se trápit tím, co by… kdyby… Pokud druzí svému slibu nedostojí, až tehdy to řeš. Ale ne teď. Zbytečně se obíráš negativními myšlenkami, od kterých se odvíjejí negativní emoce. To všechno ti škodí. A navíc si přitahuješ to špatné… Takže popojedeme dál - řečeno tvými slovy - jaký máš další problém?“

„Na semináři jsem se dozvěděla, že bych měla provést akt odpuštění, abych se zbavila emocí, které jsou ve mně nastřádány.“

„No a?“

„No a! Včera jsem se do toho pustila. Teda nic moc. Měla jsem z toho rozporuplné pocity, a přijde mi, že se nic nezměnilo. Jako bych nic neudělala.“

„A proč jsi měla rozporuplné pocity?“

„Moc jsem tomu, co jsem dělala, nevěřila.“

„A divíš se, že z toho teď máš špatný pocit?“

„No jo.“ otráveně odpovím. Jako bych si to nemyslela!

„Pochop už konečně, v jakém rozporu žiješ. Sice něco uděláš, ale s pochybnostmi. Jak ti to pak má přinést užitek? Kolikrát jsme mluvili o tom, že je nutno svým aktivitám věřit. Jinak je škoda námahy a energie, kterou na ně vynaložíš. A pak se jen utvrzuješ v tom, že nic nefunguje, a příště to ani nezkusíš. Rozumíš?“

„Asi jo, jenže mně to v té chvíli přišlo ujeté.“

„Proč?“

„Já nevím. Prostě jsem to udělala, protože jsem to udělat měla, ale myslela jsem si o tom své.“

„A to je právě to, co děláš špatně. Zpochybníš to už dopředu a uděláš to jenom jako nějaký domácí úkol, o jehož významu pochybuješ. A pak se divíš, že nevidíš konečný efekt. To je tvůj stále se opakující chybný přístup k řešení problémů. Probuď se už konečně! Chceš opravdu něco změnit, nebo si jen odškrtávat jakési imaginární úkoly? Co?“ zazní nepříjemná otázka.

„Chtěla bych to změnit, ale v téhle chvíli se na to prostě necítím.“

„A kdy se budeš cítit?“

„Nevím, už jsem ze všeho unavená. Potřebovala bych si odpočinout.“

„To jsou jen výmluvy. Rozhodni se a jdi do toho. A čím dřív to uděláš, tím líp pro tebe… Tak co, jak se rozhodneš?“

„No jo, tak já to zkusím, jak jen se to bude hodit. Potřebuji na to čas a hlavně příhodné podmínky.“

„Budeš je mít. Hlavně ale věř tomu, co děláš. Ano?“

„Ano. A díky.“

x x x

Je tu další ráno a já mám náladu ještě horší než včera. S mizernou náladou jsem usínala a s tou samou, ne-li horší jsem se i probudila.

„A víš proč?“ ozve se.

„Nevím, ale je mi tak zle, že na nějaké rozebírání nemám náladu,“ bráním se už dopředu případnému sebezpytování.

„Opravdu pěkný postoj.“ slyším ironickou odpověď.

„A to se chceš otravovat a užírat celý den, místo toho, abys s tím něco udělala?“ jsem vzápětí dotázaná.

„Ne, jen se mi nechce rozebírat smutky na duši.“ odseknu.

„Ty máš smutky na duši?“

Zamyslím se a pak přiznávám: „Asi jo. Kdybych je neměla, tak bych to neřekla, ne? … Kde se ale vzaly nevím.“

„Zavři oči a podívej se do svého nitra.“

„Jenže to se mi právě nechce,“ vzdoruji.

„A kazit si náladu celý den se ti chce?“ zazní provokativní otázka.

„Nechce,“ odpálím rychlou odpověď.

„Tak s tím něco udělej,“ slyším protivnou, a tak často opakovanou radu.

Vzápětí zazní otázka: „Jakou teď pociťuješ emoci?“

„Vztek,“ vyletí ze mě k mému překvapení.

„Proč zrovna vztek?“

„Nevím, opravdu nevím.“

Chvíli přemýšlím a pak mě napadne: „Asi proto, že se věci nevyvíjejí, jak by měly.“

„Zřejmě jsi měla nějaké očekávání, které se nenaplnilo. Je to tak?“

„Asi jo… I když mám pocit, že jsem žádné očekávání vlastně neměla… A teď už tomu vůbec nerozumím. Opravdu si nemůžu uvědomit, že bych cokoli očekávala. Když jsem to ale řekla, asi jsem nějaké měla, ne?“ mám v tom guláš.

„Ty musíš vědět, jak to je. Jestliže řekneš, co tě první napadne, i když tomu nerozumíš, je to správně. Nebraň se vysvětlení, dopřej si čas pochopit, proč jsi odpověděla zrovna takhle.“

Snažím se přijít právě vyřčenému na kloub. Kde se to vzalo?

„Jo, už to asi mám. Přece jenom nějaké očekávání bylo. Od celého včerejšího večera. Několikrát jsem se dostala do situací, které jsem prostě přijmout nemohla i kdybych chtěla… Jakože jsem ale nechtěla… Vlastně mě zaskočilo, jak se celý večer odvíjel… No a protože jsem měla představy, a ty se diametrálně lišily od reality, šla jsem si lehnout rozladěná a zklamaná a ráno jsem se s těmi samými pocity probudila. A protože jsem s tím nic neudělala večer, ráno se to ještě umocnilo, a ještě se navíc dostavil vztek a nakonec i lítost, že zase něco není podle mého…To jsem na sebe zase vyzradila věci, co?“

„Je nesmírně důležité přiznat si, co se v tobě odehrává, jaké emoce prožíváš. Jen tak si s nimi dokážeš poradit. Nemůžeš dělat, že tu nejsou. To je jen potlačíš, a o to větší škodu v tvém nitru napáchají. Působí na tvou mysl, a pak i na tělo. A protože jsi je potlačovala celý život, nediv se, jak jsi nemocná.“

„S tím nesouhlasím, řekla bych, že jsem nic nepotlačovala. Naopak jsem všechno ventilovala ven. Možná až moc,“ bráním se.

„Sice jsi mnohdy třaskala, ale to jsi jen uvolňovala přetlak vzniklý v důsledku nezpracovaných emocí – nejvíc vzteku. A hlavně, nemluvila jsi o tom, co se v tobě odehrávalo. Nejen to, ty jsi to ani nedokázala pojmenovat, takže jsi z toho nevyvodila žádný závěr. Rozumíš už trochu?“

„Moc ne. Jestliže jsem uvolňovala ten přetlak, tak jsem si vlastně neubližovala, ne?“ nechápu.

„Uvolňovala, ale nesprávným způsobem. Vyzařovala jsi negativní energii, která se k tobě v konečném důsledku vracela. Navíc jsi vynechala to hlavní – uvědomit si a hlavně pojmenovat, co tě tak dostávalo. A neřešila jsi to. Teď už to máš jinak. Většinou už tě nerozčiluje tolik věcí jako dřív, ovšem pokud se tak přece jenom stane, máš tendenci to v sobě utlumit. Jenže jestliže si neuvědomíš a nepojmenuješ – Ano tohle je vztek, vím, kde se vzal a vím, co s ním mám udělat - nemůžeš s ním pracovat, a pak si zase jenom škodíš.“

„Dobře, tak jsem si uvědomila vztek i důvody, proč vznikl, ale co s tím mám dělat?“

„Už to, že víš, proč vznikl, ti dává odpověď, ne? Teď mi řekni – můžeš si za ten vztek sama?“

„No jo, můžu…“ Odmlčím se a pak pokračuji: „Když jsem si to teď takhle rozebrala, mělo by se mi ulevit, ne?“

„Zaměř se na svoje tělo a na to, jak se cítíš. Jak na tom jsi?“

Nořím se do hlubin svého nitra.

Po chvíli s údivem konstatuji: „Musím říct, že všechno negativní je pryč. To je úleva! To byl zase pěkný návod pro příště! Děkuji.“