2. Pochopení minulosti

Je neděle ráno, probouzím se, a v hlavě mi ještě doznívá sen. Není jeden, je jich víc, a všechny jsou tak zvláštní. Jdu si je hned zapsat, než je zapomenu, určitě měly nějaký význam. Když se probudí kamarádka, sedám si k ní a začneme si povídat, a mé sny rozebírat. K mému překvapení v nich objevujeme nějaký význam. Vyplývá z nich i to, že bych někdy v budoucnu měla pomáhat lidem, ale já nechci.

Kamarádka se mě ptá: „Proč nechceš?“

Nejdřív odpálím své oblíbené – ‚nevím‘, ale pak se zamyslím a řeknu: „Bojím se.“

„Proč se bojíš?“

„Vím, že jsem v minulosti disponovala zvláštními schopnostmi, a jak to nakonec skončilo.“

„Ale teď už víš, že co bylo dřív, bylo špatné.“

„To vím. Ale proto od toho teď dávám ruce pryč.“

Chvíli je ticho, mám zavřené oči a myslí mi probíhají vzpomínky na to, jak jsem tehdy žila, a jak jsem skončila.

Najednou mi před očima naběhne časová přímka. Někde uprostřed má bod TEĎ A TADY, od tohoto bodu směrem doleva je minulost, a směrem doprava je budoucnost. K této časové přímce přichází i vysvětlení. Nyní jsem v bodě TEĎ A TADY. Jsem si vědomá toho, že jsem svých schopností v minulosti zneužila, a že něco takového už nikdy nechci. V tomhle mám naprosto jasno. Jenže když se podívám směrem k budoucnosti, měla bych těchto schopností někdy využívat, a to ku dobru druhých. Ale je tu problém – nejen že ničím takovým v této chvíli nedisponuji, ale i kdybych takovými schopnostmi byla obdarovaná, stejně se na nějakou pomoc druhým ještě necítím.

Snažím se kamarádce vysvětlit, k čemu jsem teď dospěla. A vzápětí ze mě vyletí něco, co v první chvíli vůbec nedává smysl: „Tohle neříkám jen pro sebe, ale i pro tebe.“

Chvíli přemýšlím, co jsem to vlastně řekla. Po chvíli mi dojde, že ona k něčemu podobnému došla včera.

Podíváme se na sebe – opět další společná věc.

Obě jsme nezávisle na sobě nyní obdržely informace, jak to s námi kdysi v minulosti bylo, a co z toho pro nás do současného života vyplývá – už nikdy víc to špatné, už jenom to dobré. Jsme tím obě zaskočené a připadá nám neuvěřitelné, jak se zase něco vysvětlilo, a my pokročily o kus dál.

Cítím vděk za to, že mám že kamarádku, se kterou máme od  samého začátku máme tolik společného. Vím, že se opakuji, ale znovu si uvědomuji, že buď spolu neuvěřitelně rezonujeme, nebo se naopak nádherně doplňujeme. A teď spolu zvládáme něco nového a můžeme společně pokračovat dál.

 

Celé dopoledne si povídáme. Najednou mi dochází jedna věc. Mám potřebu se o ni podělit – Vím, jak probíhal můj život v dávné minulosti. Měla jsem schopnosti, kterých jsem zneužila, přišel za to trest, který jsem v hloubi své duše přijala za spravedlivý. Ale vyvodila jsem z toho závěr – a sice – už nikdy nic takového. Raději takovéhle věci popřu, zapřu, než bych je uznala. S tímhle závěrem moje duše kdysi z tohoto hmotného světa odcházela. Pak přišly další a další inkarnace, a možná až teď přišel čas napravit to, co jsem tehdy napáchala. Možná teď je příležitost tyto schopnosti znovu mít, ale mám jich použít ve prospěch druhých. Ale jak na to, když moje racionální část tyto věci z principu a ze zásady odmítá? Musela přijít nějaká zkušenost, kterou bych byla nucena přijmout jako něco reálného. A ta zkušenost přišla ve formě energií. Začala jsem vnímat energie z kamenů, z rostlin, energie kamarádky, ale taky svoje. Sice bych nejraději vše zazdila svým obvyklým postojem, že je to blbost, ale nemůžu. Šlo to přes moje hmotné tělo, a tak nezbývá než to přijmout jako něco, co prostě existuje. V pravou chvíli pak přišla ta správná informace, která mi odhalila mou temnou minulost, a tím pádem i postoj, za který se úspěšně celý život schovávám - že nic takového neexistuje. Ovšem ze současného pohledu poznání mi dochází jedna věc – dnes už vím, co to energie jsou, a jak je člověk může vnímat. Zatím tohle. A nic jiného. Kdo ví, co bude příště? Ale už se tomu nebráním. Vlastně díky energiím přehodnocuji svoje dosavadní racionální názory, a to mi pomáhá otevírat se všemu novému. Poskládalo se mi to kamínek po kamínku do mozaiky, a už mám aspoň v téhle věci jasno. Ano, uznávám, že takovéhle věci existují, jsem jim otevřená a přijímám je bez jakýchkoli strachů a obav. Věci se dějí, jak se dít mají.