4. Ženský seminář

O víkendu jsem byla na semináři. Po zkušenostech s černou magií jsem se sice zařekla, že hodně dlouho, pokud vůbec ještě někdy, už na žádný seminář nepůjdu, ale teď jsem si byla jistá, že mi žádné nebezpečí nehrozí.

Rekapituluji si, co se na něm odehrálo.

A už je to tady, otázka: „A jaké z něj máš pocity?“

„Poněkud smíšené.“

„Proč?“

„Na jednu stranu jsem tam šla s tím, že bych se díky němu ráda posunula dál, ale na druhou stranu jsem se trochu bála.“

„A čeho ses bála?“

„Asi že vyplave na povrch něco, s čím budu muset něco udělat, neboli lekala mě práce na sobě.“

„A jak to dopadlo?“

„Přesně tak, jak jsem očekávala. V první chvíli jsem měla pocit takového vnitřního ošívání, že tam vlastně vůbec nechci být.“

„Čeho se ten seminář týkal?“

„Jmenoval se Jak se mi daří být ženou.“

„A co tě vedlo k tomu, že ses rozhodla ho absolvovat?“

„Loni jsem si začala uvědomovat, že do opravdové ženy mám daleko. Celý život jsem totiž takový ten klukovský typ. Už od dětství se to se mnou táhne. Od mala jsem si hrála se stavebnicemi a autíčkama, a později se to projevilo i oblečením – vždy mi kalhoty byly bližší než sukně… A plno dalšího… Nikdy jsem to neřešila, prostě jsem vzala na vědomí, že to mám v sobě takhle nastavené. Až před dvěma lety jsem se při regresi dozvěděla, že rodiče si přáli, aby se jim narodil kluk. Coby ještě nenarozené dítě jsem se vylekala, že mě jako holku nepřijmou, proto jsem se po narození stylizovala do role kluka. Samozřejmě jsem netušila, jak se věci mají, až po té regresi mi docházely všechny možné souvislosti. Například mi došlo, že je mi vlastní víc mužský způsob jednání i myšlení než ženský. K tomu mužskému patří logika, analytika, stručnost, věcnost, otevřenost, vnější síla, někdy i agresivita. Sice jen ve slovním projevu, ale je tam. A takové typicky ženské vlastnosti, jako například intrikaření, ženské taktizování a další, mi nejen nejsou vlastní, ale vždy mi lezly na nervy. Jsem pro přímé a rovné jednání… No a jak jsem se teď dostala do víru událostí, najednou jsem měla pocit, že bych s tím měla něco udělat. A když jsem se loni dozvěděla, že bude seminář Co znamená být ženou, rozhodla jsem se, že ho absolvuji, abych alespoň zjistila, co všechno obnáší a co z toho je pro mě přijatelné.“

„A co ses dozvěděla?“

„No, že bych si z něj tehdy něco odnesla, to teda ne. Ovšem není na vině seminář, ale já. Asi jsem se novým informacím bránila.“

„A proč jsi teda šla na jeho pokračování?“

„Něco mě tam hnalo, i když ten strach tam byl taky.“

„A oprávněný?“

„Asi jo. Vylezlo totiž na povrch něco, o čem jsem myslela, že už je pryč. Zase mě přepadla lítost, vztek a křivda, že mě manžel opustil. Po dvou letech práce na sobě, kdy jsem byla přesvědčená, že tyhle křivdy a pocity už mám za sebou, teď mě zase dostaly. A dokonce natolik, že jsem se musela jít vybrečet ven na chodbu. Bylo to tak silné, že jsem nebyla schopná se zastavit.“

„A víš proč taková reakce?“

„Jasně že vím. Ještě to nemám zpracované, i když jsem si myslela pravý opak… Bylo mi řečeno, že mám být ráda, že se to takhle provalilo a že mám za tuto zkušenost děkovat.“

„A děkuješ?“

„Zatím jsem na to neměla čas. Dost mě to zdrblo.“

„A co teď, v této chvíli?“

„Na rozumové úrovni mi je to jasné, ale leká mě, co mám s obdrženými informacemi udělat.“

„Nelekej se, ty to zvládneš. Obzvlášť když víš, jak na to. A co dalšího ti ten seminář dal?“

„Došla mi jedna věc. Při diskusi jsem se trochu zapojila a řekla něco o tom, jaké jsem měla problémy ve vztahu s dcerou, co jsem udělala pro to, aby se to mezi námi zlepšilo, a jak to nakonec dopadlo. Už při diskusi a po ní jsem viděla, že bylo dobře, že jsem měla odvahu o tom mluvit, protože ostatním to dalo naději, že i takovýhle problém se dá zvládnout. Teda když se chce. A při závěrečném loučení se mi dostalo tak obrovského ocenění za to, co jsem tam řekla, až mě to uvádělo do rozpaků. Ale udělalo mi to ohromnou radost. A pak mi došlo něco, co mě až zaskočilo.“

„A co to bylo?“

„Nepamatuji si, že by mě kdy v životě někdo chválil. Nebo respektive, že by ocenil, co dělám, jak se chovám a podobně… Mezi námi, taky jsem si to ani nezasloužila. No a pak, když ode mě odešel manžel, měla jsem pocit, že jsem jako člověk ztratila svou cenu, hodnotu. Ale tady na tom semináři mi došlo, že jsem ji díky všemu, čím jsem za ty dva roky prošla, neboli prací na sobě, naopak získala. Až tak dalece, že mi ostatní v tomto smyslu dávají zpětnou vazbu. A to mě až dojalo. Vždyť jsem na tom teď v mnoha ohledech mnohem líp než dřív.“

„Ano, už teď vidíš ohromný kus práce, změny, kterými jsi prošla. Nebylo to jednoduché, ale vidíš výsledek. Nechť je pro tebe povzbuzením, že i když něco moc bolí, stojí za to, abys do toho šla, protože v konečném důsledku ti to vždy přinese jen a jen užitek.“

„Máš pravdu. Děkuji.“

x x x

Uplyne pár dní, a už zase lítám v negativním rozpoložení. Ani mě nepřekvapí, když zaslechnu známou otázku: „Jak je?“

„Nic moc,“ přiznávám.

„A proč nic moc?“

„Nevím.“

„Ale víš.“

„No tak jo. Vidím, že absolvovat seminář je věc jedna, a pak střet s realitou je věc druhá. Mám pocit, jako bych se zasekla na jednom místě, ze kterého se nemůžu hnout.“

„Přesně tak.“

„No jo, ale co s tím mám udělat?“

„Zamysli se nad tím, proč se tak cítíš.“

„Nevím.“

„Umíš odpovídat jinak, než že nevíš?“

„Možná ano.“

„A když to umíš, proč tak neodpovídáš?“

„Je to pro mě rychlejší a pohodlnější a nemusím se namáhat. A hlavně je to už taková ta automatická odpověď.“

„Co kdybys tuhle – jak říkáš – automatickou odpověď vyměnila za jinou, lepší? Stále říkáš, že jsi otevřená změnám, ale přitom se jim zuby nehty bráníš.“

„Přece se snažím!“ bráním se.

„Snažíš, ale málo. Otevři se informacím, aby se mohly z tvého nitra a podvědomí dostat na povrch, otevři se i informacím zvenku,“ zazní rada.

„To je pořád to samé, copak vím jak?“ rozčiluji se.

„Rozhodni se. Ale ne tak, že si to jen řekneš, a tím to pro tebe skončí.“

„Křivdíš mi, tohle rozhodnutí jsem udělala už několikrát, jenže se nic nezměnilo.“

„Protože se pořád podvědomě bráníš.“

„A co mám udělat, abych se bránit přestala?“

„Uvědom si, proč se tak chováš.“

„Už jsme o tom mluvili, možná se bráním ze strachu, abych se sebou nemusela něco dělat. Možná to tak mám v sobě nastavené, tam někde hluboko… Navíc mám pocit, že jsem se v posledním roce na sobě napracovala, a už mě to zmáhá. A když k tomu ještě přidám, co všechno mě ještě čeká, přijde mi, že je toho už opravdu moc. A z toho všeho na mě padá strach.“

„Neboj se. Stejně nemůžeš dělat všechno najednou. Rozeber si jedno po druhém. Uvědom si, na čem všem máš pracovat, sepiš si to, a pak si promysli, co pro to můžeš dělat. Postupuj systematicky. Už jsi to určitě slyšela, ne?“ zazní provokativní otázka.

„A ne jednou. To je pořád to samé, nic nového,“ postěžuji si. Už mě nebaví poslouchat stále dokola totéž.

„A když slyšíš pořád to samé a vadí ti to, pokusila ses s tím něco udělat, nebo všechny rady jen vyposlechneš, a tím to pro tebe skončí? Co?“

„Abych pravdu řekla, neudělala jsem nic. Jenže já za to nemůžu.“

„A kdo za to může?“

„No asi já, jenže nebyl čas. Dělo se teď hodně věcí.“

„Pokud budeš chtít, čas si najdeš. Tak se nevymlouvej.“

Asi máš pravdu…Tak jo, jdu zkusit s těma svýma problémama něco udělat. A teď hned, než na to zase zapomenu.“

Obsah knihy V:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.