6. U Zdroje

V sobotu ráno se probouzím brzy, první, co si uvědomím, jsou stažené průdušky. Špatně se mi dýchá, a ještě k tomu se mi spouští rýma.

Jdu k oknu, otevírám ho.

Ach jo, venku lije, takže dneska na chatu zase nepojedu. A přitom je tam tolik práce!

Rozčiluji se – Dneska nemusím do práce, a já místo toho, abych se trochu vyspala, jsem vzhůru, protože je mi zle. No, je tohle možné?

„Co se zase vztekáš?“

„Celý týden se těším na to, jak si o víkendu pospím, jenže teď spát nemůžu. Skoro bych řekla, že je to nespravedlivé, kdybych nevěděla, že za tím něco je… No jo, jenže mně se dere do hlavy ta nespravedlnost, a nemůžu ji odehnat.“

„Máš pravdu, nespravedlnost neexistuje. Proč si myslíš, že nemůžeš spát?“

„Asi se ode mě něco očekává, ne?“

„Ano. A co si myslíš, že to je?“ jsem vyzvaná v této nekřesťanské době k zamyšlení.

„Že bych měla ve svém srdci znovu nastartovat víru?“

„Ano, přesně tak.“

Snažím se ponořit do svého nitra, abych objevila včera již objevený pocit hluboké víry, jenže se mi to nedaří. Kýchám, vyndávám nové a nové kapesníky, k tomu ještě sotva dýšu. Jak se teda mám soustředit na libé pocity ve svém nitru?

„Podívej se do svého duchovního srdce, co tam vidíš?“ slyším najednou laskavé doporučení, které moje zjitřené emoce trochu zklidní.

Snažím se zkoncentrovat svou pozornost do místa, kde je duchovní srdce. Objevuji tam žlutobílé zářící světlo. Ale ne nějaký skomírající plamínek, ale celou zářící kouli.

„Jdi do toho světla. Jak se tam cítíš?“ zazní další pokyn a vzápětí otázka.

Vcházím do té nádherné záře. Je tak oslepující, až instinktivně zavírám oči.

„Ničeho se neboj, otevři je.“ ozve se uklidňující odpověď.

Udělám to, a ejhle! Světlo mě už neoslepuje… Jdu dál, hlouběji a hlouběji, kráčím pořád ke středu té svítivé koule.

„Víš, kde jsi?“

„No, uvnitř svého duchovního srdce.“ mám jasno.

„A víš, kdo tam je?“ zazní další otázka.

Chvíli se zamyslím, a pak se zeptám: „Ty jsi tam?“

„Ano, jsem uvnitř každého srdce… Věříš, že jsem i ve tvém srdci?“

„Tak nějak rozumově tuto myšlenku přijímám už delší dobu, ale že bych tě tam viděla, to teda ne.“

„Jdi dál, a uvidíš.“

Pokračuji v cestě. Nikdy bych nevěřila, kolik odstínů světlo může mít. Je čím dál jasnější…

Náhle se mi myšlenky rozběhnou úplně jinam a já jsem taky někde jinde.

„Vrať se zpátky ke mně.“ slyším napomenutí. Je tak laskavé, až mi do očí vletí slzy.

Okamžitě jsem zpátky ve světle a snažím se pokračovat dál.

Protože se zdánlivě nic neděje a kolem mě je jenom v různé intenzitě zářivě bílé světlo, mé myšlenky často utečou jinam, ale vždy jsem láskyplně vybídnutá k tomu, abych se zase vrátila zpět. Ta laskavost mě pokaždé dojme, takže se vždy pokorně okamžitě vrátím. Mezitím je mi kladena otázka, jestli už věřím, že v mém srdci je Bůh.

Náhle cítím, že už není kam jít. Ono nádherné zářivé světlo mě celou objímá, konejší, kolem mě se dělá vír, který se točí a celou mě nejdřív obtáčí, posléze mnou i prochází. Cítím se krásně, nemůžu se toho nabažit. Uvědomuji si, že se mi uvolnily průdušky, i rýma se zklidnila. Je mi báječně.

V této chvíli zaslechnu otázku: „Věříš, že jsem tu s tebou?“

Než se stačím zamyslet, naskočí mi před očima trezor. Je takový roztomilý boubelatý, naprosto nepodobný normálnímu trezoru.

Nerozumím tomu. „Co to má znamenat?“

Místo odpovědi je mi řečeno: „Otevři ten trezor.“

„Ale jak? Není tu ani zámek, ani klika, je nedobytný.“

Chvíli před trezorem rozpačitě postávám a přemýšlím, jak se dostat dovnitř. Náhle mě napadne – stačí přece jen chtít, a hned budu uvnitř.

Ani nestačím dokončit myšlenku a už jsem uvnitř. Jsem ve zvláštním nekonečném prostoru, přilétají ke mně nádherné modré bublinky různých odstínů i velikostí, některé jsou průhledné, jiné zase matné, poletují kolem mě… stávám se jednou z nich …vznáším se, je mi tak lehce…

Ptám se: „Kde to jsem?“

„Tady je prapodstata, zde jsi u Zdroje.“

Ještě chvíli si vychutnávám nádherný pocit stavu bez-tíže, a pak jsem najednou zpátky v pokoji ve své posteli. Sice ještě trochu popotahuji, ale cítím se skvěle.

Přemýšlím, k čemu celé „představení“ bylo.

„Ty nevíš?“ ozve se naposledy otázka.

„Nevím.“ odpálím svou oblíbenou odpověď, aniž bych se pořádně zamyslela.

„Je to proto, abys druhým dala návod, jak se dostat k Bohu každý přes své vlastní srdce.“

A je to! Vždyť je to tak jednoduché! Vstávám a jdu si všechno zapsat, než to zapomenu.

Obsah knihy V:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.