11. Noční psaní

O několik dní později. Jsou tři hodiny ráno a už zase sedím u počítače.

„Dneska jsme začali trochu dřív, ne?“ – začínám nezvykle humorně. Je až s podivem, že mám docela dobrou náladu s ohledem na to, kolik je hodin, a na to že každý slušný člověk v tuto dobu spí….

„Už se přestáváš vzpírat, to je dobře.“ – slyším.

„Bože, prosím tě, a to teď bude pravidlem, že budu psát takhle v noci?“

„Ano.“

„No, potěš pánbůh!… Promiň, to mi ujelo… A to mám vždy napsat, že je noc, nebo to můžu vynechat?“

„Jen to napiš. I tohle je součást vesmírného plánu, že část psaní bude probíhat v nočních hodinách, a že to bude z tvého psaní i patrné.“

„Dobře, tak že bychom se do toho dali? Abychom neztráceli čas. A o čem si budeme povídat?“

„Co myslíš?“

„Já nevím, nic mě nenapadá.“

„Opravdu ne?“

Sedím a čekám, co bude dál.

Ticho, žádná odpověď.

Po chvíli se znovu zeptám: „O čem si teda budeme povídat?“

„Na nic jsi nepřišla?“

„Jediné, co by mě zajímalo, jak je to s energiemi – mé a kamarádky. Mezi námi dvěma se dějí divné věci.“

„A co ti není jasné?“

„Jak je možné, že jsou ty naše energie tak silné?“

„A co si myslíš ty?“

To už tady dlouho nebylo. Štve mě, že každá moje otázka skončí zase u mě: „Vždyť já to nevím, proto se tě ptám.“

„Ale máš na to určitý názor.“

„Ani moc ne… Jediné co mě napadlo je to, o čem jsme spolu už někdy mluvili – Nikdy jsem energie nevnímala, až v poslední době prostřednictvím kamenů, přírody, ale i prostřednictvím kamarádky, jsem je vnímat začala. Má to pro mě přímo hmatatelný důsledek – najednou cítím, že mnou protéká energie, ta energie, se kterou jsem kdysi v dávné minulosti uměla zacházet. A teď poprvé v tomto životě si znovu uvědomuji, co to energie je a mohu si na ni i sáhnout.“

„Ano, je zapotřebí siji uvědomit, protože s ní budeš pracovat.“ hodí hlas tajemnou hlášku.

„Prosím tě a jak? Co se ode mě očekává? Já o tomhle nic nevím a ani mě nic nenapadá.“

„Ještě není čas na něco bližšího. Zatím jen energie vnímej a postupně si na ně zvykej. Až přijde ten správný čas, posuneš se dál. A pak ti bude jasné, co se od tebe chce.“

„To je všechno, co mi v tomto okamžiku řekneš?“ nevěřícně se zeptám.

„Ano. Stejně není dopředu nic jasně stanoveno. Vše záleží na tobě. Proč tě tedy zatěžovat něčím, co se třeba nikdy nestane? Jen by tě to zbytečně uvádělo ve zmatek. Znovu ti opakuji jediné, co se od tebe chce, abys tuto energii neodmítala, ale přijímala ji.“

„Tak jo, beru to… A budeme si ještě povídat? Že bych šla přece jen spát? Uplynula taková ta povinná půlhodinka,“

„Jak to myslíš?“

„No přijde mi, jako bych každý den, minimálně na půlhodinu, byla přes to svoje psaní tlačená do prožitku pokory. Protože jestliže vstanu a jdu si sednout k počítači čekajíc, bude-li nějaký dialog, to je přece ukázka pokory, ne? A vzhledem k tomu, že ta naše komunikace trvá pokaždé minimálně půlhodinu, napadlo mě, že tahle půlhodinová lekce pokory je asi pro moje dobro, ne?“

„Ano. Minimálně po tuto dobu si uvědomuješ, co pokora je.“

„A má takovéhle pravidelné minimální uvědomění si tohoto prožitku nějaký význam?“

„Ano, postupně se tato doba bude prodlužovat, až v tvém životě pokora zavládne nepřetržitě po celý den.“

„A myslíš, že můj život bude dostatečně dlouhý na to, abychom to z půlhodiny protáhli na 24 hodin denně?“ – zažertuji.

„To záleží jen na tobě. Ale neboj se, bude-li potřeba, trochu přitlačíme.“ zazní téměř výhrůžná odpověď.

„Nezlob se, nátlaku už bylo v minulosti dost a dost. Proto mi promiň mou otázku – Jsi Boží světlo?“

„Ano, jsem Boží světlo. Je vidět, že ti v momentě, kdy máš pocit, že jsi do něčeho tlačená, hned zabliká varovná kontrolka.“

„Ano, přesně tak. Nechci se už nechat nikým a ničím ani ovlivňovat ani zastrašovat. Toho jsem si užila během posledního roku dost. Už nikdy nic takového zažít nechci.“

„To je dobře. Ale teď zpět k tématu, a sice k pokoře. Uvědomuješ si, co všechno pokora obnáší?“

„Asi moc ne. Ale přijde mi, že v této chvíli nejsem schopna hloubku tohoto slova svým rozumem obsáhnout … A kromě toho jsme se o tom už bavili, ne?“

„Ne, o významu slova pokora ne. To se týkalo něčeho jiného… Zkus si uvědomit, co všechno se ti pod tímto slovem vybaví.“

„Bože, v tuto dobu a přemýšlet o pokoře, to snad ne?“opět zašprýmuji. Až se divím, kde se to ve mně dnes bere.

„Ano, právě v tuto dobu, ve chvíli, kdy pokoru projevuješ. V tomto okamžiku máš možnost si uvědomit, jaké pocity se v tobě odehrávají. Tak co, jaké emoce to jsou?“

„Promiň mi to, ale nejvíc mnou mírně řečeno cloumá vzdor a odpor, protože dělám něco nedobrovolně. Kdyby totiž bylo po mém, neseděla bych tu.“

„Ale nikdo tě přece násilím z postele netahá, ne? To ty sama vstaneš a jdeš k počítači. Proč?“

„Protože vím, že i kdybych se bránila, stejně si nepomůžu. A taky vím, že vzdorem a odmítáním jen plýtvám svou energií a stejně bych ničeho nedosáhla. A proto raději vstanu… Teda alespoň takhle je mi to neustále vtloukáno do hlavy… No a pak tedy uznávám tvou… Jak bych to nazvala, aby to nevyznělo blbě...“ chvíli hledám vhodné slovo, mnu si u toho oči. Problém je, že v noci jsem opravdu vzdálená nějakým hlubokomyslným úvahám. Rozum v tuto dobu odmítá spolupracovat.

„Ano, a proto je tato doba pro naši komunikaci vhodná. Rozum máš utlumený a promlouváš se mnou prostřednictvím srdce a intuice.“

„Asi máš pravdu… Promiň, já vím, že ji máš vždy, to já jen ze zvyku … Tak jo, kde jsme to skončili? … Aha, u té tvé převahy… A vidíš, už je to venku. Jiné slovo mě nenapadlo. Snad se na mě nezlobíš.“

„Ne, v tvém případě a v tvém pojetí je pokora svázána s pocitem uznání Boží moci, převahy. Víš proč?“

„Asi proto, že jsem celý život žila cosi jako souboj o moc.“ přiznávám na sebe něco, čeho jsem si nebyla nikdy až tak moc vědomá.

„Ano. A v tomto případě ti dochází, že na mě prostě nemáš.“ zazní naprosto překvapivá slova.

Až mi přijde divné, že si povídám s Bohem o tom – kdo z koho.

„Uvědom si, že ty celý svůj život takhle žiješ– kdo z koho. A znovu ti opakuji, jestliže tuto situaci napasuješ na sebe a na mě, nezbývá ti než uznat, že je lepší podřídit se. Za prvé šetříš svou energii, a pak – přináší ti to plno užitku. I o tomhle je pokora. Uznání Boha jako toho, s kým nemá smysl bojovat, vzpouzet se. Lepší je uznat ho jako toho, kdo má právo rozhodovat o tvém životě a nechat se jím vést. Ne hrubou silou, ale s láskou. A pakliže se mému vedení poddáš, uvidíš, že se ti bude žít lépe.“

„Hmm, máš pravdu.“

„A co dalšího tě ještě napadá v souvislosti se slovem pokora?“

„Teď mě napadlo – je to stav, kdy člověk nepřijímá situace v životě ani pasivně, trpně, odevzdaně, ani vztekle, bojovně, s odporem, ale vědomě, a to tak, aby v každém okamžiku svého života měl přehled o tom, co se mu děje, aby chápal, proč se mu děje to či ono, aby na to aktivně reagoval, a byl v naprosté rovnováze…“

„Ano, a co dalšího tě napadá?“

„No, řekla bych, že v tuto chvíli už nic dalšího nevymyslím. Uplynul dvojnásobek povinné půlhodinky, tak bych šla spát. Mám napracováno i na zítřek, že jo?“ zažertuji.

„Předpokládám, že to nemyslíš vážně?“

„To s tím napracováním ne, ale jinak ano. Mám pocit, že už stejně na nic dalšího nepřijdu. Myslím, že až časem pochopím, pokud to někdy v celé šíři vůbec pochopím, jak to s tou pokorou opravdu je. V téhle chvíli na to ale nemám. Zatím ji chápu jenom takhle, a až mi bude vlastní víc, než jen na tu půlhodinu denně, asi budu chápat víc. Ne?“

„Máš pravdu. Jdi si lehnout. Dobrou noc.“

Obsah knihy V:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.