13. Hra

Následující dny s kamarádkou moc nekomunikujeme, každá si děláme rekapitulaci toho, co se událo, až dneska se po delší době zase scházíme.

Nejdřív probereme novinky. Mám puštěnou kazetu se staršíma písničkama, které jsem už roky neposlouchala. Okamžitě mi naběhnou vzpomínky na dobu, kdy jsem si ji nahrávala.

Najednou jsem úplně někde jinde. Před očima mi naskakuje obraz pustého města. Jdu liduprázdnými křivolakými uličkami, nevím, kde jsem, padá na mě tíseň a začínám brečet. Zaskočí mě to.

Říkám kamarádce, jak se cítím a že nevím jak dál.

Ona mi odpoví: „Co kdybys poprosila o Boží vedení?“

Jen přikývnu, že jo, a obracím se k Bohu a prosím ho o pomoc.

Vtom se obraz změní, všechny uličky se napřímí a ze všech stran se sbíhají k místu v centru města, kde svítí jasné zářivé světlo. Jdu za ním a posléze do něj i vcházím.

Vím, kde jsem, jsem u Boha. Vítá mě a obklopuje svou lásku. Je mi blaze.

Chvíli tam setrvám, poděkuji, otevírám oči a referuji kamarádce o tom, co se stalo. Jako vždy jsem překvapená tím, co se odehrálo.

Zrovna v té chvíli písnička končí…a začíná jiná. A obraz je rázem taky jiný. Z liduprázdného města se stává město plné lidí, všichni chvátají teď již přímými cestami přímo k centru – ke světlu – k Bohu.

Jsem překvapená a říkám si, co to znamená?

„Ty nevíš?“ ozve se otázka.

„Ne.“ – zakroutím hlavou.

„Znamená to, že všechny cesty vedou ke mně, k Bohu. Jen je zapotřebí se ve svém srdci rozhodnout a poprosit o mé vedení, pak tě můžu vést. Ke mně míří hodně lidí, každý svou vlastní cestou, ale nakonec se u mě sejdou všichni, kteří o vedení poprosí. Všichni touží po tom, aby se ke mně dostali. Neloudají se, ale snaží se ze všech sil. Ne jako ty, která každou chvíli zvažuješ, jestli ano nebo ne, chvíli se zapřeš a začneš couvat, pak zase běžíš jako o závod, abys vzápětí zabrzdila, a pak zase nevíš, co dál. Vždy záleží jen na tobě, jak se rozhodneš, a jakou rychlostí a s jakou vytrvalostí půjdeš. Pokud se budeš chovat jako doposud, pak půjdeš oklikami, občas ztratíš orientaci a budeš mít pocit, že neznáš cíl a že se úplně ztrácíš. Ale stačí v té chvíli poprosit o mé vedení, a já tvé cesty opět napřímím a podpořím tě. Ovšem v okamžiku, kdy se ode mě odpojíš, těžko k cíli dojdeš. Rozumíš?“

„No musím uznat, že je to docela názorné a pro mě i pochopitelné, jen vidím jeden zásadní problém bavíme-li se v obecné rovině, dokážu se na tebe o pomoc a o tvé vedení obrátit, ovšem v konkrétní situaci se pak ztrácím, a pak nevím co dál.“

„Ale ty se máš naučit nechat se vést právě v takových situacích. Jestliže se dostaneš do nepříjemné situace, kterou nezvládáš, popros o mé vedení s důvěrou, že já tě povedu zrovna tak, jak to potřebuješ. Ale musíš se mi poddat a věřit mi. Ale pozor! Nemůžeš se nechat vést a přitom chtít jít dál svou vlastní cestou dle tebe tou nejlepší. Jestliže říkám poddat se mému vedení, myslím tím vzdát se svých představ, co je z tvého pohledu nejlepší. Udělej to s naprostou důvěrou a vírou nechat se vést, odpoj svůj rozum, svoje logické myšlení, které jede podle zažitých programových vzorců. Tvoje myšlení tě tím správným směrem nevede, tvoje intuice ano. Jen ji snadno přeslechneš pod palbou logických argumentů. Těch rozumových dedukcí, argumentů, kterým jsi podřizovala celý svůj dosavadní život. Nauč se už konečně svou intuici poslouchat a nechat se jí vést.“

„Promiň mi to, ale teď mi křivdíš. Víš přece, že o tohle se snažím už skoro rok. Předtím jsem vůbec netušila, že nějaká intuice existuje, vždycky jsem se řídila jen svým rozumem a logikou. Vím to až teď, tak se do toho přece nemůžu narvat násilím.“

„Zkus se obzvlášť v situacích pro tebe nepříjemných zaposlouchat se do svého nitra a vyslechnout, co ti tvoje intuice radí.“

„Řekla bych, že to dělám.“ bráním se.

„Opravdu?“ ozve se pochybovačná otázka.

„Alespoň si myslím, že to dělám.“

„Opravdu?“

Vypadá to, že budu muset trochu slevit: „No, myslím, že to alespoň zkouším.“

„Opravdu?“

„Jo! A na tomhle si už trvám.“ nehodlám už ustoupit ani o krok.

„I teď, když ses dostala do těchhle problémů?“

„Jo!“ začínám se vzpouzet.

„Opravdu?“

„Nemohli bychom té hry už nechat? Už mě štve.“

„Tak s ní přestaň ty. Na tobě záleží, kdy přiznáš pravdu.“

„Vždyť se snažím.“

„Snažíš, to je ale málo.“

„Dobře, ale můžu dělat jen to, na co zrovna v té dané chvíli mám, ne?“ mám jasno.

„Ano, jen to pro tebe nesmí být výmluva. To by ses nikdy neposunula dál. Musíš chtít víc, a ne jen konstatovat, že na víc nemáš.“

„Na nic se nevymlouvám. Řekla bych, že mi podsouváš něco, co není pravda. Asi to vidíš jinak, než jak to opravdu je.“

„Myslíš?“ opět zazní provokativní otázka.

„Myslím!“ podrážděně odpovím.

„A nemyslíš si, že jak to vidím já, je objektivnější názor, než jak to vidíš ty?“

„Asi jo, promiň mi to. Víš, jsem zvyklá na jinou konverzaci.“

„Už se spolu bavíme dost dlouho na to, aby sis zvykla na to, že se mnou nemá cenu se dohadovat, protože já mám pravdu vždycky, zatímco ty máš své úhybné manévry, své kličky, hraješ všelijaké hry, schováváš se za různé masky. Já do tvého srdce, do tvé mysli stejně vidím, a vím přesně, jak na tom jsi. Se mnou si na schovávanou hrát nemůžeš. Raději všechno pojmenovávej pravými jmény a ve vlastním zájmu co nejrychleji, ať se zbytečně nevysiluješ. Ale o tomhle jsme už spolu mluvili, není to pro tebe nic nového, ne?

„Máš pravdu, není. Dobře, potřebuji ale trochu času, abych všechno vstřebala.“

„Máš ho mít, ale moc se neloudej. Ve vlastním zájmu.“

„Ano, děkuji, za všechno.“