7. Boží energie

Je nedělní ráno. Probouzím se a vidím, že kamarádka je už taky vzhůru. Začneme si povídat. Rozebíráme všechno, co se nám v posledních dnech děje. Je toho tak moc, až málem nestačíme vstřebávat všechny informace, které se k nám dostaly. Je nám docela fajn, jsme zabalené v dekách, venku je zataženo, takže ani dneska chata nepřichází v úvahu. Po nějaké době znervózním a kouknu na hodinky, že už bychom měly vstát.

Kamarádka se mě ptá: „Kam se ženeš?“

„Já nevím, ale mám pocit, že už bychom měly vstát.“

„A proč? Tohle se ti nelíbí?“

„Líbí, ale mám pocit, že mi něco utíká.“

„A co ti utíká?“

„Asi nic, stejně nemáme žádný program.“

„Tak proč si to nevychutnáš?“

„Protože musím pořád myslet na čas.“

„Tak mi dej svoje hodinky a vykašli se na čas. Teď jsme tady, a je nám krásně, tak se nenervuj, co bys mohla dělat jiného, když stejně nic jiného nechceš dělat.“

Dávám jí hodinky, ale říkám jí, že mám stejně nějaké hodinky uvnitř sebe, a ty si pořád uvědomuji.“

„Tak je vypni.“

No jo, to už tady bylo, uvědomuji si. Ale jo, pokusím se o to.

Sedíme a povídáme si.

Cítím se najednou unavená, ospalá, tak říkám: „Chce se mi najednou spát….. Ale já nechci spát!“ – připadá mi až nepatřičné, že bych měla nedělní dopoledne zkrátit dalším vyspáváním.

Kamarádka nabízí: „A chceš udělat snídani a přinést ji do postele? Zatím si zdřímni.“

Této nabídce se  nedá odolat. Kdy mi naposledy někdo přinesl snídani do postele?

Lehám si a čekám, že hned usnu. Jenže se nedaří. Místo spaní se mi objevuje před očima nějaký mužský. Stojí rozkročený a v napřažených rukách mu ležím já. Ruce mám zkřížené na hrudi. Vtom on svoje ruce povoluje a já padám dolů převracejíc se ve vzduchu.

Ležím a čekám na pokračování. Jenže nic dalšího se už neděje.

Přichází kamarádka se snídaní. Pouštíme se do jídla.

Vyprávím jí o svém snu-nesnu a čekám, že dodá vysvětlení, jako to dělá jindy.
Jenže ona neví. A nejen že neví, ale klidně mi říká: „Tak se zeptej, co to mělo znamenat."

Namítnu, že takhle to u mě nefunguje. Vím přece, že na své konkrétní otázky odpovědi nedostávám.

Kamarádka ale míní jinak: „Když ti nasypali do hlavy nějaký sen, určitě ti k tomu taky dají vysvětlení, jestli o to poprosíš."

Přikyvuji. Vlastně je to logické. Jestliže je mi řečeno A, musí být řečeno i B.

Lehám si a snažím se obrátit nahoru s prosbou o vysvětlení.

Vysvětlení přichází vzápětí. Jedná se o muže a ženu. Muž je symbolický, tou ženou jsem já. Jako žena bych se měla muži podřídit.  Ale protože se jako žena nechovám, on mě takhle nepřijímá a pouští mne. Až já budu vyzařovat ženství v té nejčistší podobě, pak mě on může držet a přijímat.

Ptám se, co pro to mám udělat. Stačí se prý rozhodnout, že budu ženou.

Ve chvíli, kdy toto rozhodnutí učiním, on si ke mně sedne a obejme mě. Je mi blaze.

Vyprávím kamarádce o tom, jaké jsem dostala vysvětlení. Zdá se nám to oběma logické.

Dál sedíme a povídáme si. Probíráme spolu pokoru a víru a podobné související věci, které jsou v našem životě tak důležité. 

Stejně jako včera, a jiné dny, i dneska mám od rána rýmu, kýchám, smrkám, a vztekám se, že je mi v poslední době pořád tak zle. Kamarádka mě umravňuje a říká: „Vezmi to tak, že se čistíš. A nevztekej se pořád.“

„Jenže já už jsem ze všeho unavená. Úplně ze všeho. Pořád se ode mě něco chce. Pořád mi něco je, a já už na to nemám. Jsem úplně vyčerpaná a chce se mi už zase  spát.“

Lehám si, zavrtávám se pod deku a mám jediné přání – usnout. Přesto mám potřebu kamarádce několikrát zopakovat, jak jsem vyčerpaná, a že nevím, kde brát energii na vše, co mě v budoucnu čeká.

Pak už zmlknu a jenom ležím. Vtom vidím jasně svítivý oblak, který se nade mě snáší, celou mě zahaluje, a postupně prostupuje. Je to nádherná hřejivá energie, která mě celou elektrizuje. Cítím jak každá buňka, každý atom mého těla, je prosycen touto nádhernou energií, cítím jak celá pulsuji, mám pocit, jako bych byla celá rozvibrovaná, chvílemi mám pocit, že jsem tak nabitá tou zvláštní energií, že bych se mohla i vznést nad postelí. Zalévá mě blahodárný klid a mír, konejšivé teplo, cítím se nádherně. Nevím, co si o tom myslet, ale je to něco úžasného, že se to ani slovy popsat nedá. Po nějaké době vše ustává, otevírám oči a dívám se na kamarádku. Jen s tázavým gestem pokývne hlavou, tak co bylo?

Vyprávím jí o tom, jako vždy jsem ze všeho překvapená. Kamarádka při mé snaze popsat ten blažený pocit jenom podotkne: „Co bys chtěla, když je to čistá boží energie?“

Jenom zalapám po dechu. Má pravdu. Kde by se to vzalo? Říkám jí, že nechápu, proč se mi tohle všechno děje, proč se mi dostává takové pozornosti, takového daru.

Vzápětí mi přijde do hlavy: „Je to odměna za to, co děláš. Je to dar, a nástroj na to, abys mohla postupovat dál. Co se od tebe chce, je jenom víra. Ale máš k ní pomůcky, nástroje. Stačí jen VĚŘIT.“

Dál sedíme a povídáme si. Zase na mě jde spaní. Zavírám oči a chci spát. Jenže místo spaní se mi před očima objevuje obraz. Je to něco jako krabice, ale má odklopené víko a přední část, uvnitř je prosvětlená, svítí v ní zářivé světlo, víko je odklopené nahoru, přední část dolů, vytváří to vlastně schod. Ptám se: „Co to znamená?“

„Jsou to schody ke světlu. Záleží jen na tobě a na tvé víře, jestli si pomocí víry vytvoříš další schod nahoru ke světlu, nebo naopak budeš klesat dolů.“

A je jasno! Opět další připomínka, že se ode mě chce jediné, a to VÍRA.

Už je toho na mě dost. Raději se oblékám a vstávám.