1. Víra

Jak je vše pomíjivé. Poté, co jsem se vrátila z Liberce, kde jsem byla Petrem Velechovským očištěna od vlivu energetického upíra, poté, co jsem se v jedné z regresí dozvěděla, že jsem byla kdysi v dávné minulosti veleknězem, který svých schopností a moci zneužil, z čehož moje duše vyvodila závěr, že než aby byla znovu v pokušení, v budoucnu raději vše iracionální zapře, popře, poté, co jsem se několik dní vznášela na obláčku euforie, jak je ten život krásný a je mi skvěle, zase jsem tvrdě dopadla na zem… No, spíš by se patřilo napsat – propadla jsem se skoro až pod zem.

A s tím ruku v ruce mě opět zachvátil strach a nejistota, co se mnou bude dál. Minule mi bylo naznačeno, že bych měla pomáhat lidem… a plno dalšího. A s tím vším si nevím rady.

Tak moc bych se potřebovala dozvědět nějaké bližší informace. Průšvih je, že nevím, jak se k nim dostat.

No, jak to tak vidím, asi mi nezbude nic jiného, než opět zasednout k počítači a zkusit se zeptat.

A hned se do toho dávám.

„Bože, moc ráda bych si popovídala.“

„A o čem si chceš povídat?“

Ty to přece víš – o mé budoucnosti. Ta mi dělá starosti.“

„A proč si děláš starosti?“

„Protože se bojím toho, co mě čeká.“

„A proč se bojíš?“

„Mám pocit, že na mě bude naloženo víc, než je v mých silách a možnostech.“

„Pokud budeš věřit tomu, že tě v tom nenecháme, není důvod se čehokoli bát.“

„Když já se ale bojím.“

„Takže vlastně nevěříš.“

„Myslíš, že ne?“ dochází mi, že v téhle věci opravdu jasno nemám.

„Nejde o to, co si myslím já, ale co si myslíš ty.“

„Hmm, skoro to vypadá, že fakt nevěřím.“

„Vypadá to tak, a taky to tak i je. A já se tě znovu ptám – Věříš, že vše, co se děje, je pro tvoje dobro? Věříš, že odevzdáš-li vše do vyšších rukou, bude se ti žít podstatněsnadněji? Věříš, že jsi pod Boží ochranou? Věříš, že co ve svých myšlenkách vyšleš, si taky přitáhneš?… Věříš v téhle chvíli vůbec něčemu, nebo ses do svého strachu a obav zcela propadla?

S rukama položenýma na klávesnici se snažím přijít na to, jak na tom vlastně jsem.

Vtom mi do hlavy přijde myšlenka – Není tohle první zkouška, jak si za svou vírou stojím? Poté, co přes týden prohlašuji, jak jsem na tom dobře, a vznáším se vysoko v oblacích, co když dnešní den je testem, jestli to se svou vírou myslím vážně?

„Ano, je to zkouška. A co myslíš, jak na tom jsi?“

„To by mě taky zajímalo. Jak jsem dopadla?“ zeptám se.

„Jak asi?“

Přemýšlím, rekapituluji si celý dnešní den, posledních několik hodin. Poctivě si musím přiznat, že jsem se moc nevyznamenala…

„Dobře, ale nakonec mi došlo, jak se věci mají, takže dobrý, ne?“

„A jak se cítíš?

„A víš, že se mi docela ulevilo? Bylo mi divné, kde se ty černé myšlenky vzaly… A teď vidím, že to byla jenom zkouška… Jen na mě záleželo, jak se k té či oné situaci postavím. Zda vyrazím ostře do boje, což se tentokrát nekonalo, nebo složím zbraně a poddám se beznaději a strachu, co a jak bude. A v tomhle jsem se docela vyráchala.

Teď už ale vím, jak se věci mají, ulevilo se mi … A je mi krásně, je mi fajn a života si užívám… A už se zase vezu na vlně euforie a usmívám se na svět.

„No vidíš, a o tom to všechno je. Vždy si uvědom, jak se v určité situaci cítíš, a hned budeš vědět, jestli je všechno v pořádku, nebo není. Ale tohle přece neslyšíš poprvé, ne?“

„Jistěže ne, stále mluvíme o tomtéž. Jenže jedna věc je o tom mluvit teď, ve chvíli klidu, a věc druhá je pak samotná realita. Jakmile mě totiž pohltí problémy, všechna moudra se mi vykouří z hlavy, a rázem je všechno jinak.“

„Z hlavy možná, ale budeš-li mít vesmírná pravidla ve svém srdci, odtud už nezmizí. Je ti to jasné?“

„Copak o to, jasné mi to je, jen nevím, jak je dostanu do svého srdce.“

„A co kdyby sis dopřála trochu času a taky si na něco přišla sama?“

„Teď jsem unavená, takže mi to už nemyslí. Co kdybychom to nechali na zítřek?“

„Ano, nechej všemu volný průběh. Jestliže opravdu budeš chtít znát odpověď, dozvíš se ji. Dobrou noc.“

Obsah knihy V:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.