14. Maska skeptika

V poslední době mám pocit, jako bych se vezla ve vlaku, který nabral děsivou rychlost a ujížděl jinam než chci já. Průšvih je, že to nejsem schopná jakkoli ovlivnit. Nahání mi to strach. Cítím se být polapená v síti pavučiny upletené ze strachu, ze které se nemůžu vymotat.

Jak tak nad tím přemýšlím, ozve se: „Tak co, jak je?“

Okamžitě mi bleskne hlavou, že ta otázka nepřichází v nejlepší chvíli, ale pak si řeknu – když přímá otázka, tak přímá odpověď.

„Jak by mi asi bylo! Hrozně! Den ze dne je mi hůř a hůř. Je mi tak zle, že už nad tím zůstává rozum stát. Absolutně nechápu, proč nic z toho, co podnikám, nezabírá.”

„A víš, proč tomu tak je?”

„Nevím a odmítám nad tím přemýšlet! Promiň, ale nemám síly na nic jiného než vymyslet něco, co by mi přineslo úlevu.“

„Jen odmítej! Odmítání a vzdor ti jistě přinesou spoustu užitku... Ale teď vážně. Uvědom si, že si musíš pomoct jen ty sama.”

„To vidím taky. Veškeré léčebné zásahy se míjejí účinkem. To je teda síla! Kdo to má vydržet? A víš, co mě úplně dorazilo? Bylo mi řečeno, že si prý za všechno můžu sama. Svým myšlením! Takovouhle sílu přece ty myšlenky nemají, ne?” – rozčiluji se.

„A co si o tom myslíš?“

„Myslím si přesně to, co říkám. Je to blbost! ... Přijde mi to děsně nespravedlivé. Takhle to totiž dopadne pokaždé. Jakmile zahájím nové léčení, každý si na mě vyláme zuby, a pak jen řekne – ‚Už pro vás nemůžu nic udělat. A maucta.‘ A to mě teda štve.”

„To by tě nemělo štvát, spíš by ses měla zamyslet, jestli ti to něco neříká.”

„Říká mi to jedině to, že jsou na mě všichni doktoři i ti ostatní krátcí. Teda co se týká mých nemocí. Jak přijdu k tomu, že mi nikdo nedokáže pomoct?” – jsem rozčilená čím dál víc.

„A ty jsi chudinka, která za nic nemůže, viď?” – rýpne do mě hlas.

„Jasně, že jsem.“ – bezmyšlenkovitě opáčím.

Vzápětí mi ale dojde, co to ze mě vypadlo: „Ježíšmarjá, to už jsme zase skončili u té chudinky? ... Tak asi chudinka opravdu jsem, když u ní pokaždé skončíme.” – jsem rychle se vším hotová.

„Nikdo není chudák. Ani ty ne. Do téhle role tě nedostává nic a nikdo, jen ty sama se do ní pasuješ.”

„Vždyť jsem říkala, že se do ničeho nepasuji, já se tak opravdu cítím!” – vztekám se.

„A víš proč? Protože je ti v té roli dobře. Ty to nevíš, ale ze svých myšlenek sis vytvořila bariéry a přes ně se k tobě nikdo nedostane. A pak se zlobíš, že ti nikdo nepomůže. Jenže ty to nikomu nedovolíš. Odstraň ty bariéry a uvidíš, jak se vše změní.”

Sedím jako zařezaná. Ani se nezmůžu na své obvyklé námitky, na svůj obvyklý odpor, tak dalece mě tahle slova zasáhla. Mířila totiž přímo do srdce.

...........

Přemýšlím, jestli bych nemohla něco podniknout. Ovšem dřív, než stačím cokoli vymyslet, je mi řečeno, abych si vzala svůj obraz – tunel.

Beru jej do rukou, vzápětí jsem jím jakoby pohlcená. Oči se mi samy od sebe zavírají a přede mnou se objevuje známá postava z barda.

Padám před ní na kolena a prosím za odpuštění.

„Víš, co je tvůj hlavní problém?”

„Ano, stále o všem pochybuji, vše odmítám a ničemu nevěřím. Jsem strašný skeptik.”

„A co s ním uděláš?”

„Asi bych měla své postoje změnit, ne?”

„Uvědomuješ si, kolik informací jsi dostala, jak ti pomohly a kolika dalším lidem mohou pomoci? Ovšem pokud je budeš stále zpochybňovat, ostatní k nim budou přistupovat předpojatě jako k něčemu, co nemá až takovou hodnotu... Dochází ti, jak sobě i druhým svým přístupem škodíš?

„Asi ano. Ale snad se vědělo, jaký jsem skeptik, odpůrce a bojovník. Právě proto měly ty naše hovory větší váhu než kdyby je psal někdo, kdo ulítává, ne?”

„Ano, ale jen ze začátku. Za poměrně dlouhou dobu naší komunikace jsi už měla možnost se přesvědčit, že sis nic nevymyslela a že informace se k tobě dostaly, protože se dostat měly. A nyní jsi svým uvažováním téměř jako na samém začátku.”

„No to snad ne! Takhle strašně bych to neviděla!” – děsím se.

„Ale, ano! Tolik informací, tolik důkazů o jejich pravdivosti jsi už dostala, jenže ty z nich nemáš žádný užitek. Vše, co jsi napsala, vnímáš jen jako slohové cvičení, jehož obsah tebe se netýká. Proto znovu opakuji – s ohledem na všechny okolnosti jsi na tom dost bledě. Předtím jsi nic nevěděla, proto jsi ke svému chování měla omluvu, teď je to o to ale horší, protože už sice víš, ale chováš se tak, jako bys nevěděla. Vezmi už konečně obdržené informace na vědomí. Dovol jim, aby na tebe působily. Změn své postoje.”

„Tohle se ode mě chce?”

„Ano. Přehodnoť své uvažování, změň stereotypy ve svém myšlení a uvidíš, že bude líp.”

„Chceš mi tím naznačit, že moje současné zdravotní problémy vyplývají z mého špatného postoje?”

„Přesně tak.”

„A můžu se na něco zeptat?”

„Ptej se.”

„Jestliže se teď, v tomto okamžiku, rozhodnu je změnit, nastane obrat k lepšímu?”

„Ano.”

„A kdy to bude?”

„Jakmile ukážeš, že to myslíš vážně.”

„Hmm, takže mě čeká další zkouška?”

„Ano.”

„Mám tedy udělat rozhodnutí a za ním si stát?”

„Přesně tak.”

Dochází mi, jak je situace vážná. Chce se ode mě rozhodnutí, a to ne ledajaké. Ovšem nemůžu ho jen tak odprásknout. Musí vyjít z hloubi mého nitra.

Jdu se posadit do křesla, zavírám oči a nořím se do sebe.

Náhle se ocitám na vrcholku vysoké hory. Stojím tam s rukama vzpaženýma nahoru a volám – Zbavuji se všech svých negativních myšlenek a postojů!

Pode mnou se objevuje ohromné bílé plátno, do něhož odhazuji nepokoru, vzpurnost, strach, nevíru, pochybnosti, skepsi a spoustu dalšího. Z plátna dělám úhledný balíček, shazuji jej do propasti, odkud šlehají vysoké plameny. Vše se přetavuje na pozitivní energii, která stoupá až nahoru ke mně a celou mě obaluje. Cítím ohromnou úlevu.

Ptám se: „Stačí to takhle?”

„Stačí. Ale pozor! Jakmile se objeví něco z toho, čeho ses teď zbavila, okamžitě to od sebe odvrhni. Teď si vychutnej a prožij úlevu ze svého rozhodnutí.”

„Děkuji Bože. Děkuji za vše.”

Udiveně ještě nějakou dobu zůstávám sedět a nechávám v sobě všechno rozpustit.

Následujícího večera usedám k počítači s pocitem štěstí a vděčnosti.

„Je mi tak krásně, jak mi už dlouho nebylo.”

„To je nestandardní začátek.”

„V porovnání s minulostí asi je. Chci ti říct, že děkuji celému Vesmíru za to, čím jsem v uplynulých dnech prošla. Je mi jasné, že se nic nedělo náhodou, ale že to bylo součástí velkolepého vesmírného plánu, jak mě donutit – pardon – přimět, abych už konečně se svými názory a postoji něco udělala. Nemoc je příkladnou ukázkou, jak člověka srazit na kolena, aby pochopil a rozhodl se pro změnu. Byla jsem tak zničená, zdeptaná, vystrašená, měla jsem pocit, že už si zase sahám na samé dno. Ale po včerejším rozhodnutí přišel dnešní den, který byl tak úlevný a očistný, že se mi ani nechce věřit, že k takovémuhle zvratu může dojít tak rychle. Ještě jednou díky.”

„Radujme se! Vypadá to, že tvoje maska skeptika už konečně vzala za své.”

„Ty myslíš, že to byla maska? … Já jsem opravdu nevěřila! ... Nebo že bych snad někde uvnitř věřila, ale svým rozumem jsem to raději shodila, abych se neztrapňovala? ... Fakt nevím, jak to vlastně bylo…I když možná se mi role skeptika svým způsobem líbila. A ještě jsem měla krytá záda, aby o mně nikdo nemohl říct, že jsem cvok, který hned tak na něco naletí… Co myslíš, mohlo to tahle nějak být?”

„Sama musíš vědět, jak to je. My to víme, ale je nutné, aby sis to přiznala i ty.”

„Tak jo. Asi to tak bylo, i když jsem si toho nebyla vědoma. A teď už o tom vím nejen já, ale taky každý, kdo si tohle přečte. Ale je pravda, že nikdo, s kým jsem si o svém psaní povídala, na mě nekoukal jako na blázna. Brali to jako něco úplně normálního, samozřejmého. To jen já byla paní opatrná…No, doufám, že tenhle problém mám vyřešený, a to jednou provždy.”

„Není nad osobní upřímnost a odvahu přiznat si to, co sama před sebou skrýváš. Opět jsme ti museli trochu pomoci, trochu přitlačit.”

„Já vím, tlačili jste, a pořádně. Ty mi to nebudeš věřit, ale včera jsem vymyslela, nebo mi spíš samo od sebe přišlo na mysl cosi jako životní krédo – Život je krásný, život je fajn, bude přesně takový, jaký si ho udělám... Nikdy jsem žádné neměla, ani jsem je nepotřebovala a domnívala jsem se, že krédo je něco, co si lidi vymýšlejí, aby byli zajímaví. Ale já mám teď svoje vlastní a celý den mi znělo v uších: … Nikdy bych nevěřila, že mi něco takového samo přijde a hlavně, že mi bude dělat tak dobře. Já jsem se i usmívala na svět. Dovedeš si to představit?”

„Je krásné, že jsi je neodvrhla jako fikci nebo jako něco nepoužitelného, jak bylo dosud tvým zvykem, ale že jsi poslouchala své srdce, svou duši, která konečně měla možnost k tobě promluvit.”

„Že by duše mohla s člověkem promlouvat? To lze?” – žasnu.

„Nepředstavuj si normální rozhovor. Jde o jemné signály, které jsi dosud přehlížela. Nepřemýšlej nad tím, jestli něco lze nebo nelze. Ber to tak, že něco ve tvém nitru se změnilo. Buď za to vděčná a stůj si za tím. Až přijdou pochybnosti, odhoď je pryč. Nedovol, aby se ve tvé mysli, ve tvém srdci opět uhnízdily a vše pozitivní přehlušily. Vědomě si hlídej své myšlenky, emoce. Alespoň v začátcích, než se ti stane tento nový způsob uvažování vlastním.”

„Ještě jednou děkuji.”

Jsou Velikonoce, je nádherné slunné jarní počasí. Balím si ruksak a chystám se na chatu. Vyrážím ven.

Na zahradu dorazím úplně vyčerpaná, ale šťastná. Celý den se vyhřívám ve slunečních paprscích a je mi krásně. Cítím, jak se tu nádherně zotavuji. Večer se sbalím a kulím se z kopečka dolů.

Doma si hned sedám k počítači a začínám rozhovor.

„Bože, jsem tak vděčná za to, jak se cítím. Jsem šťastná jako nikdy předtím. Vím, že něco podobného jsem prohlašovala před několika měsíci, ale tehdy to byl jen prchavý pocit štěstí a byl závislý na druhých. Teď jsem ale šťastná jinak. Štěstí vyvěrá z hloubi mého srdce. Nikdo neudělal mě šťastnou, ani se nestalo nic mimořádného, prostě něco se změnilo uvnitř mě a odtud pak ten pocit. Nikdy jsem nevěřila, že člověk může něco tak krásného prožít. Kdykoli jsem o tom slyšela nebo četla, říkala jsem si, že mě se to netýká. A podívej se, už vím, co to je. Není to nádhera? Rok se s rokem sešel a zase jsem někde jinde. Loni na jaře, když jsem přijela na chatu poprvé po zimě, taky byl takovýhle slunný den. Pamatuji se, jak na mě tehdy dýchla svěží jarní příroda, což mi paradoxně neudělalo dobře, ba právě naopak. Padla na mě obrovská deprese, smutek a žal. Cítila jsem v sobě bolest z toho, jak je příroda plná svěžesti, zatímco já jsem plná smutku a zoufalství. Bylo to tak strašné, že jsem musela ujet pryč. Pak jsem se s tím postupně nějak srovnala, ale ten první den byl opravdu děsivý. Letos jsem přijela za stejných podmínek. Opět byl krásný svěží jarní den, ovšem tentokrát jsem si jej maximálně užila. A ještě si vychutnávám štěstí, které jsem v sobě konečně objevila. Jsem tak vděčná za vedení, kterého se mi dostalo.“

.........

Odmlčím se. Vtom mě něco napadne: „To takhle vedete každého?“

„Vedeme jen toho, kdo se vést dá.”

„A co má člověk udělat, aby to takhle fungovalo?”

„Je potřeba chtít se nechat vést a vedení se otevřít, ostatní pak přijde samo.”

„To je opravdu to jediné, co má člověk udělat? Opravdu stačí takhle málo?” – divím se.

„Ty říkáš málo, protože své období vzdoru máš za sebou. Pro někoho je to ale něco nepřekonatelného. Sice po tom na vědomé úrovni touží, ale podvědomě se tomu brání.”

„Teď už tomu rozumím. Ale až teď. Předtím jsem nebyla schopná pochopit, co tato informace obnáší.”

„Nejen tato, ale všechny ostatní, které jsi obdržela, které ses dozvěděla.”

„Máš pravdu. Budu si muset vše, co jsem zapsala, znovu předčíst. Snad to teď budu vnímat jinak a konečně mi ty informace přinesou užitek. Děkuji ti.“