3. Automatické psaní

V následujících dnech pokaždé, když pohledem zavadím o svůj obraz tunel, překvapí mě, jak se mi povedl a co z něj vyzařuje. Líbí se mi čím dál víc.

 

Celý týden se těším, až zase vezmu do rukou paletu a štětec a pustím do malování dalšího obrazu.

A dneska je ten správný čas. Je víkend a zase mám volno.

Chystám si malířské potřeby. Tentokrát vím, co budu malovat. Bude to zlatá pyramida v bílém poli a s modrým prstencem okolo. Ta pyramida, která se mi nedávno objevila v meditaci.

Vím, že ji musím namalovat, jinak nebudu mít klid.

Pouštím se do práce hned ráno. Maluji v pohodě. Jen když maluji modrý prstenec kolem pyramidy, zadrhnu se. Nedaří se mi totiž namíchat onu krásnou modrou, respektive tyrkysovou, kterou tak miluji.

Postupně zaplňuji paletu všemi možnými odstíny modré, abych se k té své alespoň trochu přiblížila.

Až v podvečer je hotovo. Z tmavého obrazu září nádherná žlutá pyramida.

Jsem obrazem unesená. Moc se mi líbí.

Copak o to, obraz je pěkný, ovšem  náladu mám pod bodem mrazu. Začíná mě totiž pořádně bolet pravá ruka a a celá pravá strana těla. Nemůžu se kvůli tomu pořádně nadechnout, natož vyspat.

Přemýšlím, odkdy tyhle potíže mám.

Vlastně začaly někdy před týdnem. Teď se jen vystupňovaly.

Značně znepokojená se objednávám k doktorovi.

Vysvětluji mu, že mám zřejmě zablokovanou páteř a prosím jej, aby se mnou něco udělal.

Ovšem doktor to na odblokování nevidí. Prý jde o svalový spasmus, se kterým se až tak moc dělat nedá. Přesto se mi snaží pomoct. Napíchne mi jehličky a dá mi homeopatický lék.

S nadějí, že bude lépe, jdu domů.

Večer volám kamarádce. Nejdřív spolu probereme žhavé novinky, poté si postěžuji na svoje zdravotní problémy.

Kamarádka má co se týká mých bolestí jasno. Začne mi vyprávět o jedné své známé,  která  měla také velké bolesti pravé ruky, a i když podnikala vše možné i nemožné, aby se jich zbavila, nic z toho nezabralo. Až poté, co začala automaticky psát, bolesti zmizely. Proto si kamarádka myslí, že u mě jde o ten samý případ. Radí mi, abych zkusila taky psát. Moje bolesti zaručeně přinášejí právě toto poselství.

Chvíli se spolu dohadujeme. Zatímco mně se vše jeví jako naprostý nesmysl, kamarádka si vede svou – mám automaticky psát.

Nakonec odkývnu, že to teda zkusím. Třeba na tom opravdu něco je.

Rozloučíme se a já si jdu poslušně sednout ke stolu. Co kdyby kamarádka měla pravdu?

Vezmu do ruky tužku a napíšu první větu. Respektive otázku: „Strašně mě bolí ruka. Řekne mi tu někdo, proč tomu tak je?”

K mému údivu se mi napíše odpověď: „Nechej se vést.”

„A kým?”

„Mnou.”

No to je teda darda! Ono se mi fakt něco píše!

Jsem tím tak zaskočená, že raději další slova volím velmi opatrně: „Tak mě prosím veď… A řekneš mi ještě něco?”

„Ničeho se neboj. Vše je pro tvoje dobro.”

„Možná jo, jenže já bych se chtěla dozvědět, proč mě bolí ta ruka.“

„Protože máš zapisovat.”

„Jak mám vědět, že si nevymýšlím?” – zapochybuji.

„Chceš štempl?”

„Jo. Ten bych chtěla!” – zaraduji se.

„Máš ho mít.”

„A jaký ten štempl bude?” – chci se dozvědět něco bližšího.

„Počkej a uvidíš.” – napíše se mi lakonická odpověď.

„To jsem teda zvědavá!”

Vtom se mi napíší nějaká jména. Nevím si s nimi rady.

Ptám se: „Kdo to je? Co ta jména znamenají?”

„Jsou to lidé, kteří potřebují tvou pomoc.”

„A jakou?”

………Čekám na odpověď, jenže žádná nepřichází.

Naštvu se. Tak tohle mě teda nebaví!

Seknu s tužkou a jdu zavolat kamarádce. Vím, že je zvědavá.

Přečtu jí, co jsem zapsala, ale vzápětí všechno zpochybním. Přijde mi to totiž jako blbost, nesmysl.

Znovu se spolu začneme dohadovat. Kamarádka je přesvědčená, že měla co se týká automatického psaní pravdu a má z vývoje události radost. Já mám naopak dojem, že jsem si všechno vymyslela… I když vlastně nevím. Jak bych přišla na ta jména? … A kdo ví, jak to vlastně je, nakonec převáží pochybnosti …

Kamarádka si stále vede svou. Já se jí zase snažím vysvětlit, jak na nemoci a potažmo i bolesti nahlížím já, a sice že každá nemoc či bolest vypovídá o závadném stavu naší mysli. Má to ale háček, ničeho takového si nejsem vědoma.

Nejsme schopné se dobrat shody. Rozloučíme. Jdu si lehnout.

O dvě hodiny později mě probouzejí nesnesitelné bolesti ruky i celých zad. Bolí mě i za hrudní kostí, špatně se mi dýchá, mám třesavku a zvedá se mi žaludek.

Vylekám se. Snad se o mě nepokouší infarkt!

Vtom si vzpomenu na to, co mi kamarádka říkala o automatickém psaní. Sahám tedy po papíru a tužce a čekám, co se bude dít.

Ruka se mi okamžitě zběsile rozběhne po papíře. Ovšem tentokrát to nejsou slova, jen jakési nečitelné čmáranice.

Vstávám z postele a jdu si pro podložku. Ve chvíli, kdy ji beru do ruky, vypadne z ní na zem papír.

Shýbnu se pro něj a dívám se, co je na něm napsáno.

Až se ve mně zatají dech, když si přečtu následující:

Kde léčiva nezabírají – je důvod nemoci v nepochopení

Nemoc je láska, kterou ve své nedokonalosti neumíme pochopit.

Nemoc pokořuje. Kdo se před ní skloní a uvědomí si její poselství, toho obrozuje.

Přemýšlím, co je to za text a odkud ho mám.

Jo, už vím! To jsem si tuhle opsala z knihy pojednávající o významu nemocí.

A co je tam dál?

Léčím se, učím, a stále propadám,

to, co jsem včera znal, dnes opět nezvládám.

Učím se navracet z konce do začátku,

Nespasím, nezměním okolní svět,

nic nejde náhle a všechno chtěl bych hned.

Odpusť mi, Pane, prosím, můj vzdor,

odpusť nám, odejmi nemoci, bol.

S důvěrou život svůj k nohám Tvým skládám,

jsem šťasten, oddaný,v ničem již nestrádám.

Oslaven na věky, budiž, můj Pane,

děkuji Ti za vše, co stalo se i stane.

Vyděsím se. Připadá mi, že ta slova jsou napsaná přímo pro mě. Asi není náhoda, že na mě vypadla zrovna teď.

Jdu zpátky do postele.

Beru do ruky tužku a čekám, jestli se mi něco napíše. Okamžitě začne lítat po papíře a škrábe něco nesmyslného. Stejně jako před chvílí, i teď to nejsou slova, jenom jakési klikyháky.

Konečně se ruka uklidní a rozběhne se klidněji. Tentokrát s konkrétními slovy, větami.

„Piš – ve jménu otce, syna a ducha svatého. Věř, co ti ruka píše.“

„Věřím, ale neubližuj mi… Můžeš mi prosím říct, pro koho píšu?“

„Pro sebe.“

„Nerozumím, proč mě takhle trápíte. Co se ode mě chce?“

„Abys zapisovala.“

„Chceš mi něco říct?“

„Maluj obrazy, tunely. Velké nebo malé. Nenechávej se nikým a ničím odradit. Neboj se a důvěřuj mi. Já jsem s tebou. Co se má stát, se stane. Věř a víra tvá tě ochrání a zachrání.“

„Čemu mám věřit?“

„Věř mně, že tě neopustím.“

„A kdo vůbec jsi?“

„Jsem anděl světla a tmy.“

„Jaké je tvoje jméno?“

„Satan.“

„Já ale nechci sloužit Satanovi!“ – vyděsím se a ruka mi automaticky vyletí nahoru, abych se pokřižovala.

Vůbec nerozumím, proč to dělám. Tohle gesto je mi totiž naprosto cizí.

V rozhovoru pokračuji až po chvíli. Ptám se: „Proč mi je tak zle?“

„Protože ničemu nevěříš, jsi moc a moc nepokorná.“

„Odpusť mi to… Neopouštěj mě prosím… K životu potřebuji světlo… Jdu za ním, jenže ono se ode mě vzdaluje… Proč ho nemůžu dosáhnout?“ – sype se ze mě jedna věta za druhou, aniž bych je nějak usměrňovala.

„V tomto pozemském životě nemůžeš světla dosáhnout, až po smrti se k němu opět dostaneš.“

„A co mám udělat, aby se mi ulevilo?“

„Odnes svou knihu do nakladatelství Mladá fronta.“

Poté dostávám detailní pokyny a instrukce, jak mám následujícího dne postupovat.

Jsem tím, co se událo, natolik vystrašená, že opravdu vylézám z postele, pouštím si topení, zapínám počítač a na disketu nahrávám poslední verzi knihy. Pak ještě v rychlosti přepíšu do počítače rozhovor, který se právě odehrál, naťukám kamarádce esemesku a jdu si lehnout. Doufám, že se alespoň trochu vyspím. Jsou totiž čtyři ráno.

 

* * *

 

Spím do sedmi, kdy mi zapípá mobil. Kamarádka mi píše, abych ji zavolala.

Volám ještě z postele. Vyprávím jí o tom, co se mi v noci stalo a čtu svoje noční zápisky.

Jak se dostanu k pokoře, rozbrečím se.

Poté, co dočtu, kamarádka mi říká svůj názor. Podle ní prý všechno souvisí s mou nepokorou. Proto ta ostrá slova.

Souhlasím s ní. I já mám ten pocit.

Vstávám. Musím do práce. Už takhle mám pořádný skluz.

Celý den nestojím za nic. Nervy mám nadranc, jsem vyděšená a je mi zle. Mám co dělat, abych svoje emoce udržela na uzdě a nerozbrečela se.

Ani nevím, jak se mi podaří zvládnout všechnu práci, která tu na mě čekala. Myšlenkami jsem totiž pořád u zážitků z noci.

Uvítám konec pracovní doby, že už můžu jít domů.

Večer plná bolesti a zmatků znovu s tužkou v ruce usedám ke stolu a začínám psát. Tentokrát se obracím přímo na Boha. Nechci, aby se opakoval včerejší horor.

„Bože prosím, pomoz mi, ať už konečně vím, co mám dělat.“

„Pomáhám ti, jenže ty o mou pomoc nestojíš.“

„Stojím o ni, jen ji nedokážu rozpoznat. Pomoz mi, ať již netápu.“

„Přestaň se vzpírat, nechej se vést a pokorně všechno přijímej. Přijímej i to, čemu nerozumíš, a také to,, co se ti nelíbí.“

„Děkuji ti Bože a promiň, že jsem tak nepokorná. Mrzí mě to, ale neumím s tím nic udělat. Ještě jednou tě prosím, pomoz mi.“

„Skloň se přede mnou a uznej, že tě vedu a že mám právo rozhodovat o tom, co s tebou bude.“

„Nesesílej na mě prosím další trápení.“

„Uznej tedy, že vše je tak, jak má být. Ne z pohledu tvého, ale Božího. Co se týká tvého psaní, zaznamenávej, co ti bude řečeno. Bez jakéhokoli hodnocení a zpochybňování.“

„Jenže já nevím, jak mám s těmi informacemi naložit!“

„Přece ti to říkám, ne? Přijímej vše jako nástroj Boží. Nepíšeš sama za sebe, ale přijímáš informace ode mě. Neházej na ně špínu svých pochybností. Na to nemáš právo. Prosila jsi, abys byla vesmírným kreativním kanálem, a teď místo toho, abys byla vděčná, že jím opravdu jsi, odvrhuješ to jako fikci. Na jednu stranu něco chceš, a když to máš, bouříš se proti tomu slovy ,Já se o to neprosila.‘ Ale ty jsi o to prosila!!! … Co teda vlastně chceš?!“

„Jenže já nevěděla, že to bude probíhat takhle!“ – bráním se.

„Včera jsi svoje psaní shodila prohlášením, že sis všechno vymyslela.“

„No jo, jenže jak jsem měla vědět, že to není jenom jako?“ – namítnu.

„To ti přece mělo být jasné!“

Chystám se ještě něco namítnout, ale najednou mi dojdou argumenty. A tak jsem zticha.

A zticha je i hlas. Zdá se, náš rozhovor pro dnešek skončil.