2. Maluji obraz

Od andělského semináře uplynuly dva týdny. Je sobota ráno a já se zrovna probudila. Vzhledem k tomu, že na tento víkend nemám nic naplánovaného, přemítám, čemu se dnes budu věnovat.

Vím, že bych se měla vrhnout na předvánoční úklid, jenže na ten se necítím. Jsem nastydlá či něco takového.

A proč ty nejasnosti? Protože v poslední době mám ve všem, co se týká nemocí, obrovský zmatek. Zatímco ještě před nedávnem, pakliže se mi spustila rýma, existovalo jen jediné vysvětlení – něco jsem chytila, teď si pokaždé lámu hlavu, zda se snad nějaká moje myšlenka neubírala špatným směrem, nebo zda se nečistím. A ještě je tu poslední možnost, že jsem opravdu něco chytila.

Ovšem lidé, kteří jsou pokročilejší než já, vidí vše jednoduše – nic se chytit jen tak nedá. Za vším jsou prý totiž myšlenky, emoce. Proto je nutné mít je pod kontrolou.

Jenže kdybych si měla hlídat každou negativní myšlenku, která mi proletí hlavou, nedělala bych nic jiného – vždy rozčíleně opáčím.

Povaluji se v posteli a stále nemám, co se týká dnešního programu, jasno.

Až mě napadne – Budu malovat! Olejem! Mám tu přece malířský stojan a olejové barvy, které jsem si tuhle koupila. Konečně vyzkouším, co tenhle způsob malování obnáší.

Vyskakuji z postele, udělám to nejnutnější a pak už se zvláštním pocitem očekávání a nejistoty připravuji stojan a barvy.

Postavím se před něj a čekám na inspiraci.

Pro jistotu, přece jenom ovlivněna nedávným seminářem, prosím anděly o spolupráci. Jak mi bylo kamarádkou vysvětleno, prý nemaluji sama za sebe, ale s jejich pomocí.

Po chvíli se štětec sám od sebe rozběhne a já maluji svůj oblíbený tunel.

Proč oblíbený? Protože tímhle námětem jsem úplně posedlá.

A proč tunel? Možná, že by v tom ostatní viděli úplně něco jiného, ale pro mě to tunel je. I dnes, stejně jako jindy, začínám malovat v samém středu plátna bílou barvou a postupně přidávám modrou. Nejdřív světlou, pak sáhnu po tmavé.

Ovšem tuba je celá zatvrdlá a barva z ní nejde vymáčknout.

Průšvih! Co budu dělat?

Hmm, nezbývá než vyrazit ven pro barvu novou. Snad v obchodě s výtvarnými potřebami, který je nedaleko, mají má otevřeno i v sobotu, když je to předvánoční období…

Převlékám se a vybíhám ven na ulici.

Oddechnu si. Je otevřeno!

Prosím prodavače o modrou barvu.

Dává mi tu, kterou požaduji.

Už si ji beru, on ale dodává, že má ještě jinou modrou. A ta je prý hezčí.

Váhám, svou modrou přece mám, ale nakonec impulzivně sáhnu po té druhé.

A honem zpátky domů.

O chvíli později jsem už zase zcela pohroužená do malování.

 

Po několika hodinách jsem hotová. Odkládám štětce a barvy, poodstupuji od obrazu a zkoumavě si jej prohlížím.

Jo, líbí se mi!

Znavená nezvyklou činností usedám do křesla, když tu se ozve hlas se známou otázkou: „Tak co, jak je?“

Zamyslím se, abych zjistila, jak na tom vlastně jsem.

Pak odpovím: „Docela to ujde. Ale neptej se mě prosím tě proč.“

„Zeptám se tedy jinak – jak se ti malovalo?”

„Hezky. Šlo to úplně samo. Jen se divím, že mě nezachvátila žádná euforie. Vždyť jsem poprvé v životě malovala olejem! Mohl se teda alespoň dostavit pocit nadšení, ne?”

„Víš, co je tvůj problém? Že si vždy představíš co a jak by mělo být, a jestliže se tvoje představa nenaplní, jsi zklamaná.”

„Nic jsem nečekala, jen mi je divné, že se nekoná žádné nadšení.” – bráním se.

„Tak se bude konat jindy.” – odbude mě hlas.

A pak se mě znovu zeptá: „A jak ti je?“

V té chvíli si uvědomím, že nálada nic moc.

„No, abych řekla pravdu, cítím se blbě.” – přiznávám.

„A proč se tak cítíš?”

„Protože jsem sama.” – zjevím důvod své nenálady.

A pak provokativně dodám: „To už tady dlouho nebylo, viď?”

„Na to, jak sklesle ses ještě před chvíli tvářila, jsi veselá.”

„Až tak veselá zase nejsem.” – oponuji.

„Proč tě tíží samota? A uveď jiný důvod než obvykle.”

„Na nic nového nepřijdu. Prostě jsem sama a je mi z toho zle!” – začínám se dopalovat.

„Řekni mi, proč ses se samotou ještě nesmířila?”

„Je to prosté. Mám jí už dost!” – vypadne ze mě procítěně.

„Znovu ti zopakuji to, co jsi už mnohokrát slyšela. Ber  ji jako něco, co má být a jak dlouho má být. S tímhle nic neuděláš. Od tebe se chce jediné – abys ji přijala.”

Cítím, že se hovor stáčí jinam než je mi to příjemné.

„Necháme toho, jo? Je mi blbě a na nějaké rozbory teď nemám ani síly ani náladu. Sice vím, že nejsem schopná smířit se s daným stavem věcí, ale zřejmě na to zatím nemám. Asi to chce ještě nějaký ten čas. Tak někdy jindy, ano?” – žadoním.

„Dnes toho necháme, ale počítej s tím, že dokud k ní nezměníš přístup, budeme se jí věnovat i v budoucnu.” – odpoví hlas.

„Hmm, tak jo.“ – rezignovaně přikývnu.

 

Odpoledne jedu do města vyměnit tubu s modrou barvu, kterou jsem tam před nedávnem koupila.

Později chci na obrazu něco doopravit a omylem sáhnu právě po téhle tubě. Teprve teď vidím, jak jsou obě barvy odlišné.

Přijde mi zvláštní, že jsem původně koupenou barvu nemohla použít. „Náhodou” mi prodavač doporučil jinou modrou, než jsem chtěla já, a tudíž teď obraz vypadá úplně jinak. Lépe.

Nálada se vylepšuje. O náhodách vím své.

 

Večer usedám do křesla. Pouštím si příjemnou uklidňující hudbu.

Náhle mi před očima naskočí zvláštní obraz.

Jsem na nádvoří, kde v kruhu sedí jakési bytosti. V jejich čele je osoba s vysokým postavením. Jak já říkám – ten Nejvyšší. Vynoří se  nádherná zlatá pyramida, a pak vidím sebe, jak do ní vstupuji.

„Co to znamená?“ – divím se.

„Jsi součástí Boha a on je součástí tebe. Proto je stále s tebou. A kolem sebe máš miriády andělů. Nenaříkej, že jsi sama, protože sama nejsi nikdy.“ – dostane se mi vysvětlení.

„Jenže já to takhle nevnímám, a kromě toho andělé se nijak neprojevují. Jak se teda mám do téhle představy narvat?“

„Do ničeho se nervi, jen si uvědom, že ne na všechno si můžeš sáhnout. Stejně jako si nemůžeš sáhnout na radiové či jiné vlny, stejně tak si nemůžeš sáhnout na anděly. A přece jsou! Vezmi tento fakt na vědomí a netrap se tím.“

„Hmm, to je pravda. Tak jo, díky.“