7. Pokora

Je večer, přicházím domů ve skvělé náladě.

„Je mi krásně.“

„Proč?“

„Dneska jsem byla na dalším kineziologickém odblokování a i když jsem měla k řešení spoustu problémů, moje podvědomí si vybralo nepokoru.”

„A jak to probíhalo?”

„Bylo to zvláštní. Vytestovaly jsme, kdy tenhle problém vznikl, což bylo nějakých 2000 let před Kristem. Jednalo se o mého prapředka, muže velmi nepokorného – jak před svým otcem, tak i před Bohem. To byl v té době těžký hřích. Ten muž měl vlivného otce, který jej po celý život finančně podporoval. Když mu bylo padesát let došlo mezi ním a otcem k roztržce. Otci už totiž došla trpělivost a odmítl mu dál dávat peníze… Jak jsem se dostala do tohoto okamžiku, měla jsem si uvědomit a procítit všechny jeho pocity, především jeho nepokoru. Bylo to neuvěřitelné, ale já je prožívala tak intenzivně, až jsem se z toho rozbrečela a nemohla jsem se zastavit. Poté, co jsme všechno rozpletly, následoval jakýsi očistný rituál, k němuž byli pozváni na pomoc andělé. Všichni jsme pak stoupali k prapodstatě, kde se zjevil ten Nejvyšší. Padla jsem před ním na kolena a prosila o odpuštění. I v reálu jsem cítila, jak se ohýbám a jak mě z toho bolí vzadu za krkem. Nakonec jsem se vrátila zpět ke svému otci a prosila jsem o odpuštění i jeho… Tak takhle to bylo.“ – zakončuji své vyprávění.

„A už jsi pokorná?”

„Bezprostředně potom jsem necítila nic, ale později už pokora přišla. A doufám, že mi nějakou dobu vydrží.”

„Určitě ano.”

„Děkuji ti za projevenou důvěru.“ – pobaveně se zašklebím.

A pak pokračuji: „Dnešní den byl celý pěkný. Večer jsem pak byla v čajovně, kde jsem se setkala s Mílou a Honzou. Oba dva mi vysekli tak nádhernou poklonu, až mě z toho zahřálo u srdce. Krom jiného se oba shodli na tom, že moje psaní opravdu může přinést užitek i jiným. Jejich slova byla pro mě určitým štemplem, že vše je jak má být. Bylo to nádherné.”

„A nebyla řeč o tom, že to co píšeš, je určeno i pro druhé?”

„Byla, jenže já si to fakt nemyslela… Promiň, vím, že nemám čekat na potvrzení od druhých lidí, ale vždyť mě znáš. Jistá si prostě nejsem. Nevěřím si.”

„To bys měla.”

„No jo, měla. To se to lehce říká… Promiň, tohle asi nemám říkat, viď?”

„Je dobře, že si své stereotypy uvažování a chování uvědomuješ. I když až dodatečně.“

„Jenže to už je pozdě.” – namítnu.

„Buď ráda, že alespoň tak. Celý život jsi netušila, že něco děláš špatně. A podívej se, kam až tě to zavedlo.”

„Já vím. Ale díky tomu se mi život otočil naruby a já mohla navázat spojení s tebou. Což je skvělé, ne?”

„Ty jsi dneska pozitivní!”

„Jsem. Mám obrovskou radost z toho, co mi bylo řečeno. Úplně mě to naplnilo štěstím. Takovým štěstím, jako snad ještě nikdy v životě.”

„Tuhle větu si někam napiš a čti si ji, až se takhle skvěle cítit nebudeš. Je to zpráva o tvém dalším posunu.”

„Taky si myslím… I když se trochu obávám, aby se to zase nezvrátilo zpět.”

„Tohle neříkej a hlavně na to nemysli. Raduj se ze všeho pěkného, čím zrovna procházíš. Načerpej z toho co možná nejvíc energie a sil pro dny příští.”

„Hmm. Skoro jako by mě čekaly další zkoušky a já abych na ně byla připravená, co?”

„Ano, ale neboj se. Zase jsi o kus dál. Ty to zvládneš.”

 

Následující večer cítím zvláštní vnitřní chvění. Je to tak nezvyklý pocit, že si s ním nevím rady.

Vtom slyším: „Jak je?”

„Je mi divně. Jsem plná pokory a nevím, co s ní mám dělat. Což je pro mě něco úplně nového. Mám pocit, že je jí tolik, že ji neunesu.”

„Že nemůžeš unést pokoru? To je nezvyklé.”

„Teď se dokonce začínám i třást a přitom ani nevím proč.”

„Mění se ti vibrace.”

„To je sice pěkné, ale nemusela bych vibrovat celá, ne?”

„Už se zase vzpouzíš?”

„Ne, jen jsem si zašprýmovala, co mi daný stav dovolí. Promiň.”

„Já se na tebe nezlobím. Je dobře, že i na hmotném těle cítíš, co taková pokora obnáší.”

„Připadá mi, že jsem se někam posunula, a tak si říkám – budeme si mít ještě o čem povídat?”

„Stále bude o čem si povídat. Snad si nemyslíš, že už máš všechno za sebou?”

„Já vím, že nemám. Ale momentálně jsem tak tvárná, až se nepoznávám. Před chvílí jsem si pustila relaxační hudbu a rozbrečela jsem se. Ani nevím proč. Možná proto, že na mě padla ta pokora. Já totiž celý život nevěděla, co taková pokora obnáší. Byl to pro mě prázdný pojem. Loni na jednom semináři jsme dostali za úkol tohle slovo rozebrat a přiřadit mu nějakou definici. Byla to rozumová definice, něco jako slovní rozbor. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale já jsem si tu definici napsala, a tím to pro mě skončilo. Odložila jsem ji jako něco, co je pro mě nedosažitelné. Nejen nedosažitelné, ale taky nepoužitelné. A musím se přiznat taky jako něco, co mě až tak moc nezajímá. Tehdy jsem chápala jen to, že mým problémem číslo jedna je trpělivost. Tu znám, ale pokora?”

„O tom jsme přece už mluvili. Šla jsi do života s tím, že nevíš, co pokora je. Je to jeden z nejdůležitějších cílů, kterého máš v životě dosáhnout.”

„A proč ji řeším zrovna teď?”

„Protože k tomu nazrál čas. Sama říkáš, že loni tě to až tak moc nezajímalo. Spíš jen na intelektuální rovině. A tím to skončilo. Nemám pravdu?”

„Máš. Až se za to stydím. Najednou nechápu, jak jsem bez ní mohla žít.”

„Jak vidíš, mohla. A dlouho.” – zazní docela humorná odpověď.

„A jestliže je to jeden z mých nejdůležitějších úkolů, proč jste mi s ním teda pomohli? Přece jste mě v tom mohli nechat, ne?”

„Říkám ti, teď je správný čas, abys pokročila dál. A protože jsi na sobě hodně pracovala, pomohli jsme ti. Sama bys to nezvládla. Ale podmínkou bylo, že už jsi chtěla. Nejdřív jsi ani nevěděla, že takové slovo existuje, pak jsi nechápala co obnáší a proč zrovna ty bys měla pokoru prožívat, až ses posunula k tomu, že jsi pokory chtěla dosáhnout. A to byl ten spouštěcí okamžik, kdy bylo nutno tě trochu postrčit.”

„Řekla bych, že to postrčení přišlo na můj vkus poněkud drasticky. Nezlob se, ale byla to síla!”

„Kdyby to probíhalo na jemnější úrovni, ani by sis toho nevšimla. Proto bylo nutné přitvrdit.”

„Uf, ještě že to mám za sebou.” – s úlevou si oddychnu.

„Mýlíš se! Nic za sebou nemáš. Tohle je teprve začátek!”

„To snad ne!” – zaleknu se.

„To snad ano! Snad si nemyslíš, že prociťuješ-li jeden den pokoru, můžeš si dát nohy na stůl a říct si – Už mám vyhráno?”

„Musím se přiznat, že přesně takhle to cítím. Jako bych složila zkoušku z těžkého předmětu a odfoukla si, že už je za mnou.”

„Hmm, zkouška z těžkého předmětu. To je pěkné přirovnání. Copak ale nevíš, že po složení zkoušky musíš to, čemu ses naučila, uvést také do praxe? Jinak by to nemělo smysl.”

„Tím mi snad chceš naznačit, že teď budu každou chvíli podrobená zkoušce, jak na tom s pokorou jsem? Opravdu to takhle nějak myslíš?” – ptám se nevěřícně, cože to na mě Vesmír chystá.

„Přesně tak.”

„To se teda těším!” – prohodím s jistou dávkou ironie.

Vtom mě něco napadne: „A dneska v práci, nebyla to už první zkouška?”

„Byla.”

„Tu jsem ale zvládla na jedničku, ne?” – dožaduji se pochvaly.

„Téměř.” – zazní lakonická odpověď.

„Jak to téměř?! Takovým množstvím práce jsem byla zavalená a pořád se po mně chtělo něco dalšího. A co já? Vše jsem zvládla! Ani jednou jsem nezanadávala a na nikoho se neutrhla. Jen jsem v klidu a ve vší soustředěnosti pracovala. Dobré, ne?”

„Jen se pochval. Uvidíme, co bude příště.”

„Víš co? Věnujte se pro změnu někomu jinému a mě nechejte na pokoji.”

„Ty jsi ale pookřála!”

„A proč ne?“ – odseknu.

Vtom se mi začne stahovat krk. Okamžitě zkrotnu: „Něco se se mnou děje. Mám tomu snad přikládat význam?”

„Popřemýšlej. Sama si na to přijdeš.”

„To po mně snad nemůžeš chtít. Já jsem se v poslední době napřemýšlela, že už na nic dalšího fakt nemám.”

„Od přemýšlení ještě nikdo neumřel.” – zazní humorná poznámka.

Mně ale tentokrát do smíchu není: „Počkej, jak to teda je?! Vždyť mi stále vyčítáte, že do všeho tlačím rozum a nabádáte mě, abych používala intuici. Takže co?!”

„Jestli ji umíš používat, používej ji. Ale podle toho, jak se teď prezentuješ, mluví z tebe všechno možné, jen ta intuice ne.”

„Hmm, asi jo. Promiň. To jsem asi zase přehnala, že jo? Já jen měla radost, jak jsem dneska všechno zvládla.”

..........

S lokty opřenými o klávesnici přemýšlím, o čem byla řeč. Uvědomuji si, že jsem zase přestřelila.

„Promiň, tohle asi nebylo moc pokorné, viď? Tak to vidíš, to jsem celá já. Jedním dechem prohlašuji, že už mám pokoru zvládnutou, a přitom se vzápětí projevím jako člověk, který o ní nemá sebemenší ponětí. Ještě jednou tě prosím za prominutí”

„Já se na tebe nezlobím. Vím, že ti zatím vlastní není. Než zjistíš, co taková pokora v životě obnáší, ještě to nějakou dobu potrvá.”

„Děkuji ti.” – uzavírám dnešní rozhovor. Je mi jasné, že mě ještě čekají pořádně perné chvilky. Ach jo!