13. Víra tvá tě uzdraví

V následujících dnech, týdnech je mi strašně. Čím dál hůř. Ačkoli se snažím zjistit, co za tím je, nemůžu na nic přijít. Nezbývá, než zasednout k počítači a zeptat se.

A jak jsem napružená, začnu značně zostra: „Byl to zase den! Po delší době zašmodrchaný v práci i v životě. A ty moje nemoci, ty mi taky dávají zabrat... A jsem strašně vyčerpaná. Jestli jsem před časem mluvila o vyčerpanosti, netušila jsem, co ve skutečnosti obnáší. Teď už to vím. A mám toho tak akorát dost. Řekneš mi už konečně, co se děje?”

„Už jsi skončila? Důvodů, proč jsi vyčerpaná, je více. Ničeho se neobávej, všechno dobře dopadne. Jen tomu věř a uvidíš. A...“

„Počkej! To jsou sice pěkná slova, jenže mně je opravdu den ze dne hůř a hůř. Dlouho jsem věřila, že pomocí různých metod, ať už kinezí, nebo pochopením problémů a změnou přístupu k nim, všechno zvládnu. Vždyť už i ty své navyklé stereotypy chování, uvažování měním. Alespoň někdy. A... ”

„Teď přeruším zase já tebe. Máš pocit, že jsi své myšlení změnila úplně ve všem?”

Nejdřív chci odseknout, že ano, pak si ale uvědomím, že moc ne.

„Ale snažím se.”– vzmůžu se na chabou obranu.

„To nestačí.”

„A co mám teda udělat?”

„Opravdu je změnit.”

„Jako by nebylo nic jednoduššího, co?” – opáčím. Pak pokračuji: „Jenže ty nevíš, jak mi je zle, jaké mám bolesti”

„Zle je ti proto, protože si ubližuješ svými myšlenkami. A co se týká bolestí, přece víš, že bolest patří k čištění. Proč tomu nevěříš a neuklidníš se?”

„Ráda bych, ale co když to není pravda?”

„Proč o tom pochybuješ, proč se zbytečně lekáš a tím vše ještě zhoršuješ?”

„To jsem celá já. Vždyť mě znáš. Za poslední rok se vyhýbám lékařům, jak jen můžu. Byla jsem v klidu dlouho, jenže teď už mi dochází trpělivost. A hlavně, zase o všem začínám pochybovat. Tak je snad logické, že mě pak každá další komplikace vyděsí.”

„Už jsi slyšela větu ‚Věř, a víra tvá tě uzdraví a zachrání‘. Ne? Jednu dobu sis z ní dělala legraci. Teď jde do tuhého. Už je na čase, aby ses obeznámila blíže, co tato věta znamená.”

„A co vlastně znamená?”

„Zaujmi ke svému tělu pozitivní postoj. Podnikáš určité kroky jak na úrovni fyzické, tak i psychické. Děláš toho dost. To jsou činy. A jestliže k nim přidáš víru, že tvoje činy budou mít kladný účinek, vše dobře dopadne. Ovšem, začneš-li pochybovat, výsledek bude nulový. Rozumíš?”

„Opravdu má myšlenka takovou moc?”

„Opravdu.”

„A co když to není pravda?” – zapochybuji.

„Věř. Je to pravda.”

............

Přemýšlím a po dlouhé době mě zase brní na vršku hlavy. Že by štempl o pravdivosti právě řečeného?

„Promiň, ale tohle je pro mě úplně nové. Ještě jsem tak schopná pochopit, že přemýšlím-li o něčem negativně, není to dobré. Ale tu energii v tom nevidím… Jestli to nevíš, tohle nás ve škole neučili. Jak si teda mám teď, na stará kolena, něco takového představit? A hlavně tomu věřit?”

„Co myslíš, je to možné?”

„Nevím... Asi jo, když se mě ptáš. Jen musím podotknout, že je to fakt náročné.”

„Souhlasím. Ale dokázali to jiní, dokážeš to i ty.”

„Děkuji ti za projevenou důvěru.“- podotknu ironicky.

„Tak jo, abych to teda shrnula. Chceš mi naznačit, že budu-li svým aktivitám věřit, dopadne vše dobře, zatímco nebudu-li věřit, všechno moje snažení vyjde vniveč?“

„Přesně tak. Zdá se, že už jsi to pochopila.”

„Asi jo, jen nevím, jak dlouho mi tohle pochopení vydrží.”

„To záleží jen na tobě.”

„Jako bych něco takového už slyšela. Už mě otravuje, že slyším pořád to samé. Skoro to vypadá, že můžu ovlivnit snad úplně všechno. Proboha, jak tohle dopadne, když jsem takový skeptik a nevěřící Tomáš?”

„Neboj, dopadne to dobře. Dostáváš stále více informací. Nebraň se jim, ani je od sebe neodstrkuj jako něco nepoužitelného. Už jsme o tom spolu mluvili. Proč si myslíš, že se ty informace k tobě dostávají? Abys je použila anebo zavrhla?”

„Teoreticky se vše jeví jednoduché a jasné, ovšem v životě je to o něčem jiném. Jsem do všeho tak zamotaná, že se mi nedaří získat onen správný nadhled.”

„Uvědomuješ si, kolika nástrahami jsi už prošla a co všechno jsi zvládla? Jestliže se jednou nezdaří, není vše ztraceno, ještě budeš mít k nápravě plno dalších příležitostí.”

„No jo.” – povzdychnu si. Ani se nezmůžu na své obvyklé námitky. Tak moc je mi zle.

Najednou se mi samy od sebe začnou zavírat oči. Přede mnou se objevuje obrovské žluté oko. Vnímám v něm ohromnou hloubku. Směrem ke středu se žlutá barva zesvětluje až přechází do zářivě bílé. Tohle světlo mě celou pohlcuje a vtahuje dovnitř.

Ačkoli mám světlo ráda, tentokrát mi nahání strach. Vší silou otevírám oči a vstávám od počítače. Nerada bych zažila něco nepříjemného.

Mám za sebou dva týdny, hrozivé nekonečně dlouhé dva týdny. Ne, že teď by mi bylo bůhvíjak skvěle, ale oproti uplynulému období je mi výrazně líp. Celou tu dobu jako bych ani nežila, jen přežívala.

Sedám si k počítači a zkouším se zeptat. „Je tu někdo? Ráda bych si popovídala.“

„Jsem tu. O čem si chceš povídat?“

„To jsem ráda, že spojení funguje. Už jsem pochybovala, zda se mi snad všechno nezdálo. Myslím tím naše rozhovory.“

„Máš pocit, že nebyly reálné?! A co všechno to, co ses během nich dozvěděla?“

„Myslela jsem to jinak. V poslední době jsem vše zapsané mnohokrát četla a opravovala. A najednou mi přišlo, jako bych pracovala s textem někoho jiného. Jako bych to ani neprožila a nenapsala já sama.“

„A proč to všechno?“

„Jak mi Honza před časem nabídl, že mi udělá webové stránky, teď jsme je spolu zrealizovali. Proto ty úpravy. Teď už jsou hotové. Mám svůj vlastní web a budu si tu publikovat, co budu chtít a kdy budu chtít. Jen nevím, jestli si k němu lidi najdou cestu.“

„Neboj se, uvidíš, že najdou.”

„Tak jo.“

...........

Odmlčím se. Hlavou se mi honí starosti. Nakonec se odhodlám si postěžovat.

„Dělám si velké starosti o své zdraví. Je mi čím dál hůř. Přitom vím, že každá nemoc je zpráva. Jenže jak už jsem několikrát zdůraznila, v mém případě jsou ty zprávy zakódované. Proto se s nimi míjím. A protože je nemocí čím dál víc, dělám si čím dál větší starosti.”

„Nedělej si je.”

„Tobě se to říká. Já vím, že bych měla být klidná a říkat si – ‚Co se má stát, se stane, Vše špatné je k něčemu dobré, Co tě nezabije, to tě posílí, a další‘ … Znám těch rčení celou řadu, jenže teď se na tuhle pozitivní notu nedokážu přeladit. Takhle zle mi nebylo už hodně dlouho... Začala jsem se léčit alternativně, jenže místo toho, aby mi bylo líp, je mi ještě hůř. A tak se děsím toho, že bych musela jít k normálnímu doktorovi. A hlavně se bojím, co by mě tam čekalo.”

„Neboj se a věř, že všechno dopadne dobře.”

„Jenže já chci, aby mi bylo líp hned. To je přece normální, ne? Musela bych být cvok, kdybych byla s daným stavem věcí spokojená, ne?“ – bráním se.

„Proč hned cvok? Děláš, co dělat máš. Buď trpělivá a uvidíš, že za nějakou dobu dojde k obratu a uleví se ti. Hlavně se neboj. Strach ti škodí a pochybnosti ještě víc. Už jsi to tolikrát slyšela, je to stále o tom samém – věř v dobro a dobro přijde. A naopak. Budeš-li vysílat obavy a strach, přitáhneš si to, čeho se bojíš. Tohle přece pro tebe není nic nového, ne?“

„Není, ale fakt je, že jsem na to v posledních dnech zapomněla. Úplně jsem se strachu a obavám poddala.“

„Znovu ti opakuji – Věř a víra tvá tě zachrání a vyléčí. Ty netušíš, jakou má myšlenka sílu, a proto tuto informaci bereš na lehkou váhu. Myslíš si, že to není pravda, že se o tom jen píše. Vstávej i uléhej s utkvělou představou – Jsem zdravá. Musíš přesvědčit samu sebe a svoje podvědomí, že opravdu zdravá jsi, i když signály bolesti hovoří o něčem jiném. A pak i zdravá budeš. Věř tomu. Nic tě to nestojí. Ani čas, ani peníze. Jsou to jen tvoje myšlenky. Za pokus to přece stojí, ne?“

„Takhle řečeno zní to tak jednoduše, že to snad i zkusím.“ – i přes vážnost situace si dovolím zašprýmovat.

„Jaképak snad! Začni s tím hned dnes! Jde přece o tvoje zdraví!“

„Tak jo. Slibuji, že to provedu už dnes. A uvidím.“

„Hlavně nečekej, že po jednom pozitivním prohlášení, okamžitě pocítíš obrat k lepšímu. Obrň se trpělivostí. Neočekávej zázraky. Jen buď pevně přesvědčená, že to takhle funguje. Ano?“

„Ano. Děkuji.”