9. Strach ze samoty

Moje zdravotní problémy neustupují, a tak mám náladu pod bodem mrazu. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy mi bylo dobře.

Sedám si k počítači, abych si stejně jako v poslední době už tolikrát postěžovala a hlavně se něco dozvěděla.

„Byl to zase den. A ty zkoušky! Tentokrát ani nevím, jestli jsem obstála nebo ne. Abych pravdu řekla, už je mi to jedno, protože, jak to tak vidím, zkoušky jsou a budou až do konce života. Zřejmě se s nimi budu muset smířit, že jo?“ – hodím do placu otázku a jsem zvědavá, bude-li nějaká odezva.

„Přesně tak. Postupně se smiřuješ se situacemi, s událostmi, s reakcemi lidí, při kterých bys dřív přinejmenším prskala odporem. Vedeš si dobře.“

Odpověď mě potěší, a tak poděkuji.

..............

Po chvilce odmlky se s jistou dávkou opatrnosti zeptám: „Už delší dobu se tě chci na něco zeptat – jak tě mám oslovovat?“.

„Na oslovení nezáleží, zbytečně si děláš starosti a v hlavě máš zmatek. Říkej mi, jak chceš. Důležité je, jak se stavíš k životu a k informacím, které se k tobě dostávají.“

„Máš pravdu. Ale tohle snad už zvládám, ne? Byla o tom přece před chvílí řeč, ne?“

„Ano byla. Ještě se nauč rozlišovat podstatné od nepodstatného.“

„Jenže to je to nejtěžší.“

„Na tom není nic těžkého. Za chvíli ti to přijde samo.“

„Děkuji za další jasnou a výstižnou odpověď. Takové, jako ‚Časem poznáš, pochopíš, dozvíš se, apod.‘… mě štvou, protože já chci všechno vědět teď. Stále v životě tápu a nejsem schopná se v něm orientovat. Jediné, v čem se orientuji je, že musím …“ zarazím se. Původně jsem chtěla říct – Držet hubu a krok – ale přišlo mi to neslušné, když si povídám s Bohem.

............

Přemýšlím o vhodnějším výrazu, ale pak mi dojde, že je to zbytečné. Přece mi bylo řečeno, že vše, co se mi prožene hlavou, je celému Vesmíru přístupné. Proč si teda dělat násilí, že jo?

„Měla by ses snažit o kulturu projevu.“ – vpadne do mého uvažování hlas.

„A není to fuk, když stejně víte, co mě napadlo jako první?“ – opáčím.

„Není. Jedna věc je, co se ti prožene hlavou, a druhá, co vypustíš z úst, nebo co napíšeš. Měla by sis dávat pozor i na svoje myšlenky.“

„Jenže já jsem tak urvaná, že na to nemám. Je toho na mě opravdu moc. Na nějaké složité uvažování, kontrolu myšlenek a já nevím co dalšího byste po mně ještě chtěli, na to teď opravdu nemám... Zrovna dneska jsme v práci s kolegyněmi mluvily o tom, že je to tam čím dál horší, vyčerpávající a že na další úkoly nemáme odkud brát sílu. Stojí to tam za starou belu.“

„Uvědomuješ si, kolik negativní energie jsi zase vyslala?”

„A to mám snad skákat radostí, jak se mi tam líbí, když se to tam nedá vydržet? Podle vás na nic nového ještě není čas. Zřejmě se mám v tomhle bahnu brodit dál a ještě se radovat a být vděčná, že jo!” – už se vůbec nekontroluji. Ruply mi nervy.

..........

Čekám na odezvu, ale žádná nepřichází.

Opět, jako už po několikáté, si uvědomuji, že jsem přestřelila. Asi je rozdíl nadávat v práci a takhle při přímé komunikaci s Vesmírem.

„Tak jo, promiň. Zase jsem ujela. Ale ty přece víš, co všechno se na mě valí. Ty přece vidíš do mého nitra. Vidíš tam i to, o čem já nemám ponětí. Prosím tě, odpusť mi to. Nerozumím tomu, co se mi děje… Promiň, nemusím všemu rozumět... Už nevím, co říct… Snad můžu říct aspoň to, že toho je na mě opravdu moc. I v oblastech, kde bylo líp, teď je hůř. Nikde nic pozitivního, jen další a další problémy. Ty staré se nevyřešily a ještě přibyly nové. Jak má jeden všechno tohle ustát, když je na to sám, co? Nemám, komu bych se vypovídala, nemám, komu bych se vybrečela na rameni. Jak mám se vší tíží naložit? Odpusť mi ta nepokorná slova, ale prosím tě, pokud uznáš za vhodné, odpověz mi.”

„Řekla jsi toho hodně. Rozebereme si jedno po druhém. Nejdřív, s čím souhlasím.

Je toho na tebe hodně. Ale ty přece víš, že každý dostává jen takové úkoly, které je schopen zvládnout. Proto nevzdychej a nelituj se. Přijímej vše s tím, že je to pro tvoje dobro. Až zvládneš tohle, posuneš se zase dál, o úroveň výš. A... – nechej mě domluvit.“ – přeruší hlas moje nadechnutí k námitkám.

„Jistě, že i tam budou další zkoušky. Ale takhle proces sebezdokonalování probíhá. Přece bys nechtěla ustrnout na mrtvém bodě?

Právě proto, že ti vidím až do morku kostí, vím, na co máš. Každá situace, každý člověk, který ti zdánlivě ublíží nebo je ti nepříjemný, je pro tebe přínosem. Jen je zapotřebí ten přínos v nich objevit. Proto tyto pro tebe zdánlivě nepříjemné situace a lidi od sebe neodstrkuj s tím, že se ti nelíbí. Přijímej je s klidem, láskou a otevřeností. Je to pro tebe něco nového, ale ty to zvládneš.

A teď v čem ti budu oponovat.

Jsi na všechno sama z jednoho prostého důvodu. Aby ses naučila být sama sebou, bez toho, že by ses o někoho opírala. Každý má v sobě tolik síly, tolik moudrosti, že může vše zvládnout sám. Nikoho dalšího k tomu nepotřebuje.”

„Promiň, ale znám jedno pořekadlo – Sdělené trápení, poloviční trápení.” – namítnu.

„Ano. Ale rozdíl je, jestliže se někomu svěříš a jestliže na něj svoje problémy hodíš.”

„A co když toho druhého potřebuji k tomu, abych se mu svěřila?”

„Ne, ty bys to na něj ráda hodila. Asi si to neuvědomuješ, ale já vím, jak to je. Můžeš se vypovídat kamarádce, která tě pochopí, případně s tebou soucítí, ale svoje problémy si řeš ty sama. Ale ne tak, jak jsi zvyklá, rozumem a silou. Takhle nic nevyřešíš, leda matematickou rovnici. Nechej v sobě problémy rozpustit a uvidíš, k čemu dojdeš. Nakonec, o tomhle si povídáme stále dokola, takže to pro tebe není nic nového. Ne?”

„Máš pravdu… A víš co? Já to zkusím hned teď. Jsem zvědavá, co objevím.”

Přemisťuji se do křesla, abych v sobě nechala rozpustit svoje problémy... Po hodině se probouzím, uvědomujíc si, že místo problémů rozpustila jsem se já celá, v říši snů.

Celá rozčilená si sedám k počítači a stěžuji si: „Takhle to teda nepůjde! Místo toho, abych na něco přišla, usnula jsem.“

„No a co?” – nechápe hlas mé mohutné emoční pohnutí.

„Je mi líto, že jsem spala. To asi není nejlepší, ne?”

„Nejlepší je to, co zrovna děláš. Ať děláš to či ono, je to správné. Nehodnoť to. Nelituj, že jsi nedělala něco jiného.”

„No jo, jenže já měla jinou představu. Myslela jsem si, že se ponořím do hlubin svého nitra, předhodím problém, a přijde mi nějaké řešení. Jenže místo toho jsem spala. Tudíž problém je stále tu a nevyřešen.”

„Ty si myslíš, že tleskneš rukama a hned bude po problému? Ne, musíš se naučit trpělivosti. Neříká ti to slovo něco? Jestliže jsi unavená a potřebuješ odpočinek, buď ráda, že sis ho mohla dopřát. Meditovat přece můžeš příště. Tvoje mysl musí být uvolněná. Nebuď v křečovitém očekávání – Teď si sednu a během půl hodiny vše vyřeším. Takhle to nefunguje! Co se nepodařilo dnes, podaří se zítra. A když ne zítra, tak pozítří. Opět to přirovnám k matematice. Nestojíš před tabulí, abys bleskově vyřešila rovnici. Zde platí jiné zákonitosti. Zvykni si na ně.”

„No jo.“ – rezignovaně vstávám od počítače. Jsem urvaná. Stejně jako v poslední době, mám všeho až nad hlavu. Jdu spát.

 

Další den jsem už od samého rána značně napružená: „Tak jsem zase tady. Moc ráda bych věděla, proč jsem v poslední době tak vyčerpaná a proč je mi pořád zle. Ale tak zle, jako mi snad ještě nikdy nebylo. A přitom pro to není žádné vysvětlení. Prosím, řekni mi, co s tím mám dělat?”

„Co bys dělala? Procházíš transformaci. Tak se jí poddej. Uvidíš, že bude lépe.” – odbude mě hlas.

„Děkuji ti za odpověď, ale řekni mi – kdy to bude? Mám pocit, že už víc neunesu.”

„Nechej litování. Jestliže jsi unavená, proč si neodpočineš? Honí tě někdo? Očekává od tebe někdo něco? Musíš něco? Na všechno je jediná odpověď – Ne! Můžeš si dělat, co ty sama chceš. Nenuť se do činností, které počkají. Můžeš je udělat jindy. Uvědomuješ si, jakou máš proti ostatním výhodu?”

„Promiň, o tom už byla řeč. Klidně bych všechno tohle vyměnila za normální život.”

„Pro tebe je normální to, co zrovna žiješ. Až se posuneš dál, bude pro tebe normální zase něco jiného. Pokorně jen vše přijímej a nesuď, jestli se ti to líbí nebo ne, jestli to tak má být, nebo ne.”

„No jo, tohle už jsem taky slyšela. A ne jednou... Promiň, tohle asi moc pokorné nebylo, viď? Ale musíš uznat, že mladý člověk se předělává snadněji než já na stará kolena.”

„Dej pokoj se starými koleny. Stará jsi podle toho, jak myslíš a uvažuješ.”

„Ano, to už jsem slyšela. Jenže já se cítím na sto let… no, spíš jako pár minut před smrtí.”

„Nechej si svoje průpovídky a přestaň se litovat.”

„Já se nelituji, ale je mi fakt hrozně…“

........

Odmlčím se, a pak pokračuji: „Jedna věc mi přijde zvláštní, najednou mám pocit, jako bych měla děsně málo času v porovnání s tím, kolik mám ještě před sebou úkolů. A to mám přitom veškerý čas jen pro sebe. Tomu už vůbec nerozumím.”

„Čemu bys zase chtěla rozumět? Nepřemýšlej, jen se řiď tím, co ti tělo říká.”

„Hmm.”

„Už zase vzdoruješ?”

„Promiň, ale jak z mého hmm poznáš, jestli vzdoruji nebo rezignuji? Co když jsem tím myslela něco úplně jiného?”

„Nehádej se se mnou. Moc dobře vím, co jsi myslela.”

„Tak jo, už jsem zticha.”

..............

Přemýšlím, kam jsme se v našem rozhovoru dostali. Už jsem se zase projevila jako neposlušná a neochotná přijímat věci takové, jaké jsou, a přitom bych se potřebovala dozvědět tolik věcí. Jenže na každou mou otázku vždy přijde stejná odpověď – Ještě není čas.

Jak to tak vypadá, teď je čas na to, abych ukázala, jestli jsem zpracovala všechno to, co jsem se dozvěděla. A nic dalšího, pěkného. Jen samé zkoušky a trápení.

Nejraději bych se nad sebou rozbrečela, jak mi je najednou sama sebe líto. Jsem já to ale chudák! Jsem a jsem! Ať si ostatní říkají, co chtějí. Prostě jsem!!!

„Co Vesmíre, co ty na to?” – provokativně se zeptám a čekám na odpověď.

............

Hledím na právě napsané, v hlavě mám prázdno a cítím se strašně.

Dojde mi, že tudy cesta nevede. Ani Vesmír už na moje sebelítostné výlevy nereaguje. Už je asi nebaví pořád se se mnou dohadovat. Nakonec, bylo mi toho řečeno dost na to, abych věděla, jak se k životu postavit.

„Promiň. Zase jsem se propadla do sebelítosti. Kdyby jen propadla, ale já se v ní pořádně vyráchala… Já se polepším, ano?”

„Vidíš, jak rychle ses z ní zase dostala.”

Zasměju se. Vždyť je to komické, jak tu sedím u počítače a píši si své otázky, odpovědi, námitky, rady. Já sama. Nikdo tu není. Jen já sama.

„Promiň mi to, ale ono je to opravdu legrační. Kdyby mě někdo viděl, nejspíš by si myslel, že jsem se zbláznila.”

„Jak si představuješ, že spisovatelé píší knihy? Myslíš si, že jim je někdo diktuje, nebo že z něčeho opisují? Jen sedí a zapisují, co je zrovna napadne.”

„Prosím o prominutí, ale o tom už byla řeč. Píši to sama ze sebe nebo s tebou opravdu komunikuji? Nezlob se na mě, ale já si s tím fakt nevím rady. Řekneš mi to?”

„Neřeknu.”

„Hmm. Tak ti teda děkuji za obsažnou odpověď.” – ironicky odseknu.

 

V následujících dnech mám pocit, že život jde úplně šejdrem. Už nevím, co si počít.

Usedám k počítači a zkouším se něco dozvědět.

„Mám pocit, jako by se ode mě všichni odtahovali. Můžeš mi prosím říct, proč tomu tak je? Nejde přece o nějakou nemístnou zvědavost. Tohle se týká bytostně mě a já už fakt nevím, co podniknout dál. Žádná rada nepřichází. Odnikud. Ať se obrátím na kohokoliv, každý mlčí. A já sama taky nevím. Prosím, odpověz mi.”

S rukama položenýma na klávesnici a se slzama v očích prosím a prosím.

„Všechny odpovědi máš ukryty v sobě. Stačí si pro ně jen sáhnout.” – ozve se hlas.

„Nezlob se, ale pokud tomu tak opravdu je, jsou zřejmě ukryty pod takovými nánosy všeho možného, že se k nim nemůžu dostat. Co mám tedy udělat?”

„Vyřeš si nestandardní vztahy se svými blízkými.”

„A jak?” – nechápu.

„Jak je to pro tebe nejlepší.” – zazní pro mě nesrozumitelná odpověď.

„Děkuji za odpověď, ale tahle mě neuspokojuje, a kromě toho jí nerozumím. Ani moje intuice si s ní neví rady. Odpověz mi prosím tak, abych měla jasno.”

„Stále se ve svém chování řídíš tím, co chtějí druzí. Jak dalece se řídíš tím, co chceš ty sama?”

„Já myslela, že jsem celý život tlačila druhé svým chtěním a prosazováním svého Já a že to bylo špatně, a teď mi říkáš, že to bylo jinak? Jak to teda je?” – domáhám se vysvětlení.

„Nepleť si dvě rozdílné věci. Při řešení sporů jsi opravdu prosazovala svou vůli na úkor druhých, ale v běžném chování stále ustupuješ a snažíš se druhým podřizovat. V tom je rozdíl.”

„Pořád nechápu.”

„Ale chápeš. Jen nechej to, co ti bylo řečeno, ve své mysli rozpustit. Uvidíš, že ti to dojde.”

Vstávám od počítače a jdu se posadit do křesla. Chci si v sobě udělat jasno.

Po chvíli se vracím k počítači a pokračuji v rozhovoru: „Abych řekla pravdu, uvědomila jsem si, že můj vztah jak s dcerou, tak i s tátou, možná i s manželem je takový trochu na vodě. Podvědomě se snažím chovat tak, abych si to ani s jedním nerozházela. Takže se jim v jistém smyslu podřizuji. U každého je to z jiného důvodu. Tohle jsi měl na mysli?”

„Ano. A ještě něco. Uvědom si, proč to děláš. Za každým takovým jednáním je nějaký důvod. Dopřej si čas a klid a uvidíš, že na něj přijdeš.”

..........

Znovu se zamyslím a vzápětí mě něco napadne: „Asi se tak chovám proto, že ani jednoho z nich nechci ztratit.”

„Čeho se bojíš?”

„Nechci zůstat úplně sama.”

„Proč nechceš?”

„Nevím, tohle je už nad mé chápání. Bojím se samoty. ... Tohle má ale v sobě každý, ne?” – ohradím se.

„Nemá. A nestarej se o ostatní. Proč se bojíš samoty?”

„Fakt nevím. Cítím, že bytostně potřebuji s někým být. Tahle potřeba se odvíjí od mého data narození. Takže ne že bych si to namlouvala, já za to prostě nemůžu…A krom toho – nezlob se na mě, ale člověk je přece stvořen k tomu, aby nebyl sám.”

„Člověk má s někým žít, ale nesmí na něm chorobně viset.”

„Chceš mi snad říct, že já na svých blízkých chorobně visím? Nesouhlasím!” – ostře zaprotestuji.

„Nerozčiluj se. Uvědom si, co od nich potřebuješ… Neodpovídej hned, dopřej si čas. Práskáš jednu odpověď za druhou místo toho, aby ses ponořila do hlubin své duše. Odpovídáš logikou. Jenže ta vychází z určitých programů. Používám slovo program, protože toto pojmenování ti je nejbližší. Až se zase budeš chtít něco dozvědět, neobracej se na druhé, ale ptej se sama sebe podle návodu, jak ti teď byl sdělen, ano? Dřív než budeš protestovat, alespoň to zkus. A uvidíš, jestli toho jsi schopna. Pak si můžeme povídat dál.”

„Já to teda zkusím. Ale až se na to budu cítit.“ – rezignovaně odkývnu. Ukončuji rozhovor a jdu se trochu odreagovat. Potřebuji to jako sůl.


I následující den jen přijdu domů hned usedám k počítači a zahajuji rozhovor: „Je tu někdo? ... Budeme si dnes povídat?“

K mé úlevě se ozve: „Záleží na tom, o čem to bude.“

„Já nevím. O čemkoliv. Dnes je mi, stejně jako v posledních dnech, zase zle. Můžeš mi k tomu prosím něco říct?“

„Můžu, ale neřeknu ti to. Nemusíš všechno vědět.“

„Děkuji ti za vyčerpávající odpověď. To se mi teda ulevilo.“ – dopálím se.

Hned mi ale dojde, že jsem přestřelila, a tak se omlouvám: „Promiň, tohle asi nebylo pokorné. Jenže mě ta tvoje odpověď popudila. Ještě jednou, promiň… Snad mám ale právo vědět, co se se mnou děje, ne? Vždyť jde o můj život! Kdo jiný by o něm měl mít přehled než já?!“

„Přestaň si diktovat, co ty bys chtěla. Ber to tak, že se máš naučit být smířená se vším. Ať tomu rozumíš nebo ne… Co ty na to?“

„Co já na to? Už nevím, co mám odpovědět. Bojím se mluvit tak, jak jsem byla celý život zvyklá.“

„Nemusíš se bát, jen si dávej pozor na to, jak myslíš a co vypouštíš z úst... A o čem že sis chtěla povídat?“

„Dneska jsem si procházela soubory v počítači a narazila jsem na jeden, jehož název mi nic neříkal. Tak jsem ho otevřela. Objevila jsem v něm zápisky z doby, kdy jsme se rozcházeli s manželem. Jak jsem si je četla, úplně jsem se do té doby v myšlenkách vrátila a udělalo se mi z toho zle. Jako by od té doby neuplynula tak dlouhá doba, jako bych nevyzkoušela tolik různých metod, abych tohle bolavé téma zpracovala a se vším se vyrovnala! Jenže teď vidím, že mám všechno stále ještě v sobě... Fakt mě to dostalo. Abych se trochu odreagovala, zavolala jsem kamarádce a probraly jsme novinky z posledních dní. A pak, protože byla zvědavá, přečetla jsem jí zápisky z naší komunikace. Moc jsme se u toho nasmály…Promiň mi to, ale ono je to fakt k smíchu. Na tom snad není nic špatného, ne?“ – opatrně se zeptám.

„Můžeš se smát, ale nesmíš to zesměšňovat.“

Zarazím se.

„Nejsem si jistá, jestli jsem se jen smála nebo si z toho dělala legraci. Řekni mi prosím tě, jak to je. Abych věděla pro příště.“

„Bylo to jen tak tak. Ve svém vlastním zájmu, dávej si pozor.“

„Uf, to se mi ulevilo! Ani si nedokážeš představit jak. Vím, že často balancuji na hraně.“

„Alespoň, že si toho jsi vědomá.“

„Někdy jo, ale ne vždy. A tak mě napadlo, že tohle by mohlo možná být tématem na příští odblokování. Co?“

„Neobracej se na druhé, řeš si své problémy sama.“

„To už tady bylo. Jenže já se necítím na to, abych všechno zvládala sama.“

„Některé problémy ještě nejsou zralé k řešení. V tom případě je odlož stranou a přestaň se kvůli nim trápit. Buď trpělivá a všemu se poddej.“

„Hmm. Už mě irituje, že slyším stále totéž a dokola. Nemohli bychom se bavit o něčem jiném?“

„Hezky jsi to pojmenovala. Ono tě to irituje!“

„Jo, přesně tak.“

„Moje věty tě nemají iritovat, mají tě upozornit na to, co děláš špatně.… A mezi námi – jestli tě moje připomínky tak rozčilují, chovej se tak, abys je už víc neslyšela. Všechno přece záleží jen na tobě.“

„Ano Bože... Teď jsem chtěla zareagovat svou oblíbenou odpovědí – ‚Hezky se to řekne.‘ Ale vím, že takhle odpovídat nemám… To se lepším, co? Už to ani neřeknu, a místo toho se jen odmlčím.“ – dožaduji se pochvaly.

„Ještě lepší by bylo, kdybys místo toho odpověděla pozitivně. Ale alespoň, že se zarazíš.“

„Já vím.Děkuji.“

0

Obsah knihy II:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství Transformační terapie.