11. Zásady a omezení

V mém životě přituhuje, jsem pořádně napružená.

„Už se zase lituješ, už se zase bouříš?“

„Kdo by se nelitoval, kdo by se nebouřil být na mém místě! Když se podívám kolem sebe, vidím samé spokojené lidi. Jasně, že vidím i ty nespokojené, jenže o těch se teď bavit nebudu. Srovnávám se s těma, co jsou v pohodě a kterým tu jejich bezstarostnost žití fakt závidím. Já vím, že bych neměla, ale nemůžu si pomoct.“ – dávám volný průchod emocím.

„Kdo by to řekl, že si nedáš pokoj a nedáš. Stále je ti málo, kolik jsi dostala informací a důkazů o tom, jak to ve Vesmíru funguje? Kde se v tobě pořád berou slova vzdoru a nepochopení? Na moment zkrotneš, pocítíš cosi jako pokoru, jenže za chvíli už je z tebe zase bojovník v pancéřové zbroji.“

„To se ti povedlo, jako bych se viděla – rytíř v brnění... Promiň, tohle asi nebyl dobrý začátek... Ještě jednou se omlouvám, jenže já už ničemu nerozumím... Včera jsem si četla o tom, jak skvěle mi, před necelými dvěma měsíci po prvním odblokování, bylo. Tehdy jsem se cítila tak nádherně, že jsem si zpívala! Rozumíš?! Šla jsem do práce a zpívala si, že jsem ráda na světě. Kdybych si to tehdy nenapsala, teď bych si myslela, že se mi to snad jen zdálo. No a jak jsem si to četla, dožralo mě, že už jsem na tom zase stejně blbě jako před časem. Co stejně! Je mi hůř než kdykoli předtím!!! Jsem teď pořád podrážděná, popudlivá a přitom ani nevím proč. Zřejmě pro to existuje nějaký důvod, jenže já ho neznám. Jsem protivná sama sobě, natož pro ostatní. A nejen že mě to dožralo, ale taky mi přišlo líto, že už to není pravda. Od samého rána jsem naštvaná a nejsem schopná to jakkoli ovládnout a přitom nevím proč. Řekni mi, co za tím je ?“

„Pěkně ses dostala do varu.“

„To je všechno, co mi k tomu řekneš? Tohle vím sama. Promiň mi to, ale potřebovala bych k tomu nějaké vysvětlení.“

„A co si myslíš ty?“

„To snad nemyslíš vážně! Nezlob se na mě, ale v poslední době mi připadá, že si ze mě jen utahuješ. Na něco se tě zeptám a ty, místo toho, abys mi odpověděl, zeptáš se mě. Přece kdybych to věděla, tak se tě nebudu ptát, ne?... Já vím, že jsem teď hodně nepokorná, ještě jednou se za to omlouvám, ale už opravdu nemůžu.“

„Mýlíš se, a moc dobře to víš. Zase se pasuješ do role chudinky.“

„Možná pasuji, jenže nevím proč. A co už vůbec nevím, jak se mám napasovat do role spokojené ženušky. Tahle představa je mi naprosto vzdálená.“

„A proč nejsi spokojená?“

„Děláš si snad legraci?! Jak mám být spokojená při takové spoustě problémů?! A do toho ještě ta příšerná napruženost. V tomhle stavu mám do pokory fakt hodně daleko.“

„To všichni vidíme.“

„Víš, co mě nejvíc štve? Že nevím, co se se mnou děje a proč to tak je. Je deprimující a ubíjející, jak se problémy hromadí. Aniž by jeden zmizel, přibudou tři další.“

„Tak si to tak neber.“

......... „Promiň, teď musím počítat do deseti. Na tuhle větu jsem enormně háklivá.“

„Proč?“

„To je teda originální otázka!“ – podrážděně zareaguji.

Pak ale vysvětluji: „Tuhle radu jsem slýchala, když jsme byli ještě jako rodina pohromadě. Vždy, když jsem řešila nějaký problém a rozčilovala se, manžel zareagoval přesně takhle ... To by přece vytočilo každého, ne?“

„Jestli každého není podstatné, důležité je, že to vytočilo tebe.“

„To je přece jasné, ne?“

„Mně to na rozdíl od tebe jasné je, ovšem ty na všechno hledíš jen tím svým zúženým pohledem. Zkus se nad ty problémy trochu povznést. Podívej se na ně z odstupu, jako by ti o nich vyprávěl někdo jiný a ty jsi jen poslouchala. Sama víš, že druhým jsi schopná poradit, zatímco se svými problémy si rady nevíš.“

„To vím taky, že druhým se radí líp než sobě. A vím taky, proč to tak je. Jenže nevím, co dělat s tou napružeností. Je mi divné, že se objevila potom, co jsem od kamarádky dostala obraz. Co si o tom mám myslet?“

„Nepřemýšlej nad tím a nechej věcem volný průběh. Časem na to přijdeš. A jestliže cítíš přetlak, uvolni jej nějakou fyzickou činností. Hlavně se ničemu nevzpírej.“

„Tak ti děkuji zase za jeden jednoduchý návod. Ten se asi tak dá aplikovat v realitě, třeba v práci... Promiň mi má slova nepokory, ale je pátek a jsem děsně urvaná. Jdu si lehnout. Dobrou noc.“

Aniž bych počkala na odpověď vypínám počítač a jdu spát. Už mám fakt všeho tak akorát dost.

 

* * *

 

V sobotu ráno se probouzím už v půl páté. Průšvih je, že nemůžu znovu usnout.

Převaluji v posteli a dopaluji se. Sakra, proč nemůžu spát? Co to znamená?

„Znamená to, že si spolu budeme povídat.” – ozve se hlas.

„To teda nevím, o čem bychom si povídali, a hlavně se mi nechce. Potřebuji se vyspat.”

„Proč se rozčiluješ? Jestliže nemůžeš spát, dělej něco smysluplnějšího.”

„Víš, já mám dojem, že v noci se má spát a přes den zase pracovat. Jak se to začne míchat dohromady, nedělá to dobře. A coby člověk pracující a ráno vstávající, musím tento rytmus dodržovat. Já jsem totiž pro určité zásady. A nezlob se na mě, ale ty a celý Vesmír mi je narušujete.”

„Ty máš zásady a my ti je narušujeme? A jestliže jsi tak zásadová, proč nedodržuješ zásady Vesmíru?”

„Toť otázka, asi proto, že o nich nic nevím... Teda pardon, ještě nedávno jsem o nich nevěděla. Až teď se o nich dozvídám.”

„A když už je znáš, proč se jimi neřídíš?”

„Protože je pro mě jednodušší dodržovat zásady svoje, než někoho jiného. Ty svoje jsem si sama stanovila a řídím se jimi celý život, zatímco ty vaše znám krátce a pořád jsem se s nimi ještě nepopasovala.”

„Jestliže má někdo smysl pro zásady, neměl by pro něj být problém nějaké si přidat a řídit se jimi. Obzvlášť, jsou-li to zásady vyššího řádu a víš, že jsou pro tvoje dobro.”

„Asi máš pravdu, nikdy jsem se na to takhle nedívala. Ale nezlob se na mě, mě ty vaše zásady opravdu omezují.”

„Něco ti řeknu. To, co tě omezuje, nejsou naše zásady, ale tvoje vlastní omezení.  Omezení, které jsi vytvořila, celá ses jimi obklopila a kvůli nim nemůžeš postoupit dál. Uvědom si, která to jsou a pak se je pokus zrušit.”

„Jo? A že o nich nevím!” – naštvu se.

„Ale víš. Zkus si představit, že chceš něčeho dosáhnout. Máš pocit, že to jde snadno, anebo že ti v tom někdo brání? A pokud ano, je to někdo zvenku nebo cosi uvnitř tebe? Hlavně neříkej, že nic takového není, nebo že o tom nevíš. Víš o tom, protože tyhle hranice a mantinely sis vymezila ty sama.

A teď k našim zásadám. Ve Vesmíru fungují jisté principy, ale ty před nimi zavíráš oči a tváříš se jakoby nebyly. A víš, proč to děláš? Protože jejich přijetí by narušovalo tvůj zaběhnutý a pohodlný přístup k životu. Rozumíš? V celém Vesmíru je řád. Ať o něm víš a uznáváš ho nebo ne, on existuje. A co myslíš, jestliže cosi tak nepatrného jako jsi ty řekne, že ho respektovat nebude. Změní se tím něco?! Dosáhneš jen toho, že jdeš proti proudu. Tudíž se ti nedaří. Proto by ses už konečně měla ve svém vlastním zájmu obeznámit, a to do hloubky, jak to v tom Vesmíru chodí, a pak se tomu přizpůsobit. A hezky rychle.”

„Tak mi dej nějakou učebnici, já si ji prostuduji, a pak se podle ní pokusím žít.”

„Návodů už jsi dostala plno a stále se dozvídáš další. Jenže ty děláš, že jim nerozumíš...“

„Promiň, ale musím naši diskusi ukončit.“ – přerušuji hlas. „Jdu dneska na seminář a potřebuji se ještě trochu dospat. Budeme pokračovat večer. Jo?”

„Jak myslíš, paní pokorná. Jdi tedy spát.”

Až večer si znovu sedám k počítači a pro jistotu začínám omluvou.

„Tak už jsem tady. Ještě jednou se omlouvám za přerušení našeho ranního rozhovoru. Ale potřebovala jsem být vyspalá, abych ze semináře, na který jsem šla, něco měla. . ...A teď k tomu semináři. Týkal se astrologie a byl moc zajímavý. Začíná mi doklapávat, proč mám tak naloženo. Neuvěřitelné! Kdybych to neslyšela na vlastní uši, nevěřila bych. Nezbývá než konstatovat, že si ta moje duše před touhle inkarnací ukousla pořádný kus sousta. Bylo jí úplně fuk, že moje hmotné tělo a já osobně budeme ty její vyšší cíle jen obtížně zvládat.”

„Konečně se tvoje duše s tebou sehrává a dostáváte se do harmonie. Teď už víš, že ti není nespravedlivě naloženo, ale že tvoje duše si vše sama vybrala. Takže se snad už přestaneš vzpouzet tomu, co ti život přináší.”

„Hmm, jak to tak vypadá, nezbývá než souhlasit. Ale mějte se mnou prosím tě trpělivost. Nemůžu se změnit z minuty na minutu.”

„To po tobě taky nikdo nechce. Ovšem informaci, že máš vše přijímat smířlivě, víš už dlouho.”

„No jo, jenže já nechápala proč! Až teď mi všechno docvaklo.

......... Chvíli se odmlčím a pak si postěžuji: „V poslední době si nerozumím s lidmi kolem mě. To, co zajímá je, nezajímá mě. A naopak. Nejraději bych si povídala jen o tom, co se mi teď děje. Tím myslím tyhle naše rozhovory a to, co z nich vyplývá. Jenže na tohle téma můžu mluvit jen s několika vybranými jedinci. A ti, k mému překvapení na rozdíl ode mě, všemu věří.To je paradox, co?”

„A nevypovídá to o něčem?”

„Zřejmě vypovídá, ale znáš mě. Já mám ty svoje pochyby. A kromě toho, jednou se prohlásíš za Boha, pak mi řekneš, že si povídám sama se sebou, a jindy zase, že prostřednictvím informací od druhých si mi odvíjejí myšlenky. Musíš uznat, že je to poněkud zmatené...”

„Nelam si s tím hlavu.”

„Hmm, asi máš pravdu v tom, že je úplně jedno, jak se ty informace ke mně dostávají. Nakonec, nedávno jsem právě k tomuhle závěru dospěla... Jenže teď si říkám, jakým právem mám zrovna já co poučovat druhé?”

„Nikoho nepoučuješ, jen předáváš informace. Děláš to právem toho, kdo zvládl velkou životní krizi a našel z ní východisko. Právem toho, kdo ať už na základě vnitřních dialogů nebo hovorů se svým vnitřním hlasem, nebo hlasem Boha uvnitř svého srdce, byl schopen přehodnotit svůj dosavadní život a podívat se na něj objektivním pohledem, právem toho, kdo pod tlakem okolností radikálně změnil svůj život a ubírá se novou cestou... Uvědomuješ si, že to, co prožíváš ty, prožívá mnoho jiných lidí? A proto tvoje knihy, ve kterých toto vše popisuješ, druhé osloví.”

„Musím říct, že jsi mi vysekl docela slušnou poklonu. Děkuji za ni. Ale hlavně děkuji, že jste si vybrali zrovna mě. Bez vašeho zásahu bych se totiž v té krizi pořád ještě hrabala... Teda ne že bych z ní byla venku. To si opravdu nemyslím. Ale porovnám-li, jak jsem na tom byla loni a jak jsem na tom teď, určitý pokrok by tu byl.”

„Vybrali jsme si tě právě proto, že jsi taková nepoddajná a že je na tobě dobře vidět změna.”

„No a přesně takhle jsem to vysvětlovala kamarádce, když mi říkala, že to se mnou nemáte lehké. Odpověděla jsem jí, že jste u mě věděli, do čeho jdete, takže jste byli připraveni na tu sílu odporu, ne?”

„Věděli. Přesto nás tvoje vzpurnost často překvapí. Stejně jako tvoje nepoučitelnost. Ale ty už si dáš pozor, viď?”

„Pokusím se. Teď se cítím tak tvárná, že vám odkývnu všechno. Mám pocit, že nemá cenu se stavět na zadní. Vy byste mi totiž naložili ještě víc. Takže se snažím – teda v rámci svých možností – vše smířlivě a s pokorou přijmout a mít na paměti, že jednou snad opravdu bude lépe.“

Odmlčím se. V hlavě mi to šrotuje.

Vtom mě něco napadne: „Jak je možné, že je teď pohoda v zaměstnání?”

„Konečně ses přestala všemu vzpírat a smířila ses s daným stavem věcí.”

„Opravdu to takhle funguje?” – nevěřícně se zeptám.

„Ano, funguje.”

„Hmm, tak jo. Děkuji.“ – zakončuji dnešní povídání v nezvykle pozitivním rozpoložení.

 

* * *

 

Neuplyne však ani den a zase je všechno jinak.

Sedám si k počítači a pouštím se do psaní.

„Od včerejška mi vrtá v hlavě jedna věc. Nechala jsem si nakreslit stav svých čaker. Z obrázku vyplývá, že horní tři čakry jsou zablokované a zavřené, tudíž moje napojení na vesmírné informační pole je odstřižené. Tak to mi teda řekni, jak je možné, že si tu spolu povídáme? ... Nebo si snad všechno vymýšlím? ... V tom případě bych teda byla dobrá, ne? Vymyslet si tohle všechno, i včetně toho vesmírného výprasku. To by hned tak někoho nenapadlo... A ještě na něco se tě zeptám. Mám-li věřit tomu, jak jsou ty čakry zakresleny, těžko můžu pracovat se svou intuicí, jestliže ji mám zavřenou. Pak se teda táži, proč mi každý radí, abych ji používala, když ji vlastně používat nemůžu. Copak lidé, ti nevědí v jakém stavu ji mám, ale ty bys to Bože snad vědět měl, ne?“

„Informace, které dostáváš, jdou většinou přes tvé srdce. To máš otevřené dokořán. Sice se vzpouzíš a ráda bys vše korigovala rozumem, ale ten nemůže všemu, co se ti děje, rozumět. A proto dochází k rozporům a ke vzdoru. Co rozum nebere, to tělo odmítá. Duše, ta ví, o čem je řeč, jenže ty jí nedáš prostor, aby se mohla projevit... A teď ke druhé otázce. Neříkej, že nemáš intuici. Máš ji, stejně jako ji má kdokoli jiný, jenže rozum, který je u tebe na prvním místě, vždy zvítězí. A co se týká čaker, nemáš je úplně zavřené, jen přivřené.“

„Předpokládám, že v nějaké fázi mého života mi ty čakry budou odblokovány, a to pak bude příjem, co? To pak budu vesmírným kreativním kanálem! Už se těším, to bude paráda!“

„Zadrž! To se stane teprve, až na to budeš připravená. Všechno se musí dít postupně. Podívej, jak s tebou zamávalo, když jsme si spolu začali povídat. Jak ses pořád vyptávala ostatních, jestli neví s kým komunikuješ. Jak by to ale ostatní mohli vědět, jestliže jsi to nevěděla ty sama? Je dobře, že o určitých věcech přemýšlíš. Ale nesnaž se jim za každou cenu rozumět a cokoli uspěchat. Buď trpělivá.“

„Já si teda počkám.... Ale něco ti řeknu. Začínám být zvědavá, jaké se mnou máte plány. Co všechno mě ještě čeká.“

„To nejsou naše plány. To jsou plány tvé duše. Tvá duše se svobodně rozhodla a vytkla si jisté úkoly. Samozřejmě v souladu s plány vyššími. A těšit se opravdu můžeš. Máš před sebou mnoho pěkného. Nevidíš, co všechno už se změnilo k lepšímu?“

„Nezlob se na mě, ale já to takhle růžově nevidím. Jsem vděčná za každou informaci, která mi pomůže pochopit stav, ve kterém se nacházím... Mezi námi, taky jste je mohli pustit trochu dřív, a ne až teď. Určitě bych to unesla a mohla jsem vše snášet smířlivěji. Ne?“

„Už si zase diktuješ, co bys chtěla a kdy bys to chtěla?!“

„Nechci si nic diktovat, jen jsem řekla svůj názor na věc. To snad ještě můžu, ne?“

„Kroť se. Kdyby sis přečetla vše, co jsi zapsala od samého začátku našich rozhovorů, objevila bys tam stále se opakující myšlenky, kolem kterých se točí celý tvůj život. Už ses toho dozvěděla tolik, že snad ani není možné, že ses ještě nepoučila. Bude nutné na tebe znovu trochu přitlačit.“

„Nechejte mě už na pokoji! O víkendu jsem se díky semináři dala trochu dohromady. Tam se mi na všechny ty problémy a trápení podařilo pozapomenout a měla jsem pocit, jako bych ze sebe setřásla tu černou deku, která mě v poslední době tížila. Dokonce jsem začala mít pocit, že život stojí za to žít, a vy byste mě už zase chtěli přidusit? Prosím, už ne. Vy přece víte, co je v mých silách a na co mám! Stále vám to říkám. Kdo jiný by to měl vědět než vy?“

„A právě proto, že to víme, budeme také rozhodovat o tom, co s tebou bude.“

Zarazím se. Dojde mi, že jsem zase ujela.

„Promiň, to jsem přestřelila. Ale snad ne tak moc, abych dostala další vesmírnou nakládačku. Promiň mi ten výraz... Ale řekni mi, proč se pořád soustřeďujete na mě? Proč ne na někoho jiného? Neříkej mi, že jen já mám takovéhle problémy.“ – durdím se.

„Proč se pořád staráš o druhé? Stejně jako ve Vesmíru platí řád, ať ty ho uznáváš nebo ne, stejně tak platí i spravedlnost. Ale ne taková, jak ji vnímáš ty. Přestaň stále něco posuzovat a kritizovat, případně nám radit. Nechej to na nás. My rozhodneme. A to podle toho, jak je to zapotřebí, a ne jak ty bys to chtěla. Ano? Stačilo ti to, nebo chceš ještě jiné vysvětlení?“

„Promiň, stačilo. Úplně jsem se vyděsila. Už jsem zticha. Je mi líto, že jsme se zase dostali jinam, než jsem chtěla. Já jen měla radost, že se cítím trochu líp. A hned to zase všechno pokazím. Ještě jednou tě prosím za prominutí. Už si budu dávat pozor.“

„Dávej si pozor na to, co vysíláš. Uvědom si, že čím víc budeš smířlivější a méně odbojná, tím rychleji budeš postupovat dopředu a bude se před tebou otvírat nové a nové. A tím se ti bude žit líp. Máš před sebou krásnou budoucnost, neblokuj si ji svou nepokorou a bojovností. Uvědomuješ si, jakého daru se ti dostává a co by mnozí dali za to, kdyby to měli jako ty? Ty nemusíš nic pracně hledat, dostáváš vše z první ruky a šité tobě přímo na míru. Ostatní by určitě s obdrženými radami zacházeli pokorněji než ty. Ale ty tu máš určité poslání, úkol. Proto s tebou máme takovou trpělivost. A stále dokola a dokola ti vysvětlujeme pořád to samé. Tak si toho považuj.“

Sedím jako zařezaná. Nepřítomně zírám na monitor. Dochází mi, že všechno, co mi bylo řečeno, je pravda, nic než pravda.