12. Hory

Vracím se z dovolené. Odemykám dveře od bytu, s úlevou shazuji na zem těžký ruksak a odkládám do kouta předsíně lyže.

Ze všeho nejdřív se pouštím do vybalování věcí. Pobíhám po bytě, házím prádlo do pračky. Uvědomuji si, že tohle všechno jsme vždycky dělali s manželem napůl. Teď jenom já. Já sama.

Okamžitě na mě padnou chmury a začnu se nořit do sebelítosti.

Ne, takhle teda ne! – zakážu si další nepříjemné emoce.

Zanedlouho jsem se vším hotová. Usedám do křesla, abych si zrekapitulovala právě uplynuvší dovolenou.

Do toho zazní otázka, kterou jsem už delší dobu neslyšela: „Tak co, jak je?”

„Zrovna jsem se vrátila z dovolené, kterou jsem stejně jako loni strávila v Rokytnici. Opět jsem tam byla se švagrem a švagrovou. Je od nich pěkné, že mě vzali s sebou, obzvlášť když loni museli poslouchat moje nářky nad rozpadlým manželstvím. Byla jsem jim za to vděčná a těšila jsem se, jak si to zase užiji.”

„A užila sis?”

„Bohužel ne. Jak jsem vešla do známého pokoje, kde jsme prožili tolik společných dovolených, opět na mě padl strašný smutek. Ale kdyby jen to. Večer jsme se vždy sešli a povídali si. A já si najednou uvědomila, že nemám co říct. Zatímco loni jsem nadšeně vyprávěla o všech svých aktivitách, letos mi připadalo, že to, co se mi teď děje, nemůžu nikomu povídat, a zase všechno ostatní, čím žijí druzí lidé, jde mimo mě. Připadala jsem si úplně odtržená od života. Jednou, když jsem se vracela ze sjezdovky, celou cestu jsem brečela a utápěla se v lítosti. Padl na mě pocit absolutně profláknutého života. Měla jsem pocit, jako bych si vše pozitivní jen namlouvala a já byla chudák pomatená ženská, které už ze samoty hrabe.”

„Je neuvěřitelné, kam až jsi schopná ve své negativitě zajít.”

„Já za to nemůžu… teda vlastně můžu… jenže mně bylo zle, jako už hodně dlouho ne. Navíc na mě zaútočily vzpomínky. Často jsme se bavili o tom, co kdy a jak bylo v dobách, kdy jsme sem ještě jezdili všichni společně. Nedovedeš si představit, jak jsem trpěla.”

„Vzpomínkami ses měla potěšit a pak hned přehodit výhybku do současnosti. Nevěnovat pozornost myšlenkovým pochodům a hlavně emocím, které se z nich následně odvinuly. Z pěkných vzpomínek můžeš nabrat energii, stejně tak i z pěkné současnosti. A hlavně je nutné stále si kontrolovat svoje myšlenky a emoce. Nedovolit jim, aby tě celou zahltily.”

„Takhle jednoduše to nešlo. Byla jsem těmi vzpomínkami a emocemi tak zavalená, až na mě padla strašná deprese se sebevražednými úmysly. Dovedeš si představit, že teď, skoro po dvou letech, jsem se zase obírala myšlenkami na smrt? A taky jsem dostala vztek na manžela a cítila jsem křivdu, že se na mě vykašlal. To, co už mám dávno zpracované a co mi od loňského léta ani jednou na mysl nepřišlo, teď se zase objevilo. Není to divné?”

„Není. Naopak. Proto se do takovýchhle situací dostáváš, aby se vše nezpracované dostalo ven a ty jsi s tím mohla něco udělat.”

„Jenže mně je líto, že jsem si tuhle dovolenou neužila jako před rokem.”

„Nic nemůže být stejné jako dřív. Každým okamžikem se posunuješ jinam. Za den už jsi jinde, natož za rok. Všechno se mění. Rozumíš? Nesrovnávej, co bylo a jak bylo a jak bys chtěla, aby to bylo. Bylo to přesně takové, jaké to být mělo. A že ty tomu nerozumíš? Jen se s tím smiř. Hlavně se kvůli tomu netrap a nevztekej.”

„Nevztekám se, jen mi je to líto. Jediné, co jsem si stoprocentně užívala, bylo lyžování. To jsem si opravdu vychutnávala. O to víc, že jinak mi bylo zle... Stejně byla tahle dovolená zvláštní. Na začátku mi bylo psychicky relativně dobře, ale s fyzičkou jsem na tom byla zle. Byla jsem strašně vyčerpaná. V polovině týdne se to obrátilo – nabrala jsem trochu sil a energie, ale psychicky jsem se dostala až na samotné dno… Víš, co je mi divné? Že od chvíle, co jsem sama, všechny moje dovolené až na tu loňskou v zimě stály za starou belu. Nejen, že trpím a strádám, ale ani o dovolených si nemůžu odpočinout.”

„Jak to, ty jsi neodpočívala?”

„Odpočívala, jenže psychicky jsem strádala.”

„A proč?”

„To je přece jasné. Jestliže jedu do pěkné přírody, mám představu – ano mám představu, a to mi nemůžeš zakázat, že z přírody načerpám energii. Jenže jaká je realita? Dvakrát jsem byla v překrásné přírodě na Moravě, jenže pořád jen lilo a byla zima. A během svých dovolených na chatě zase byla tropická vedra, ve kterých se nedalo dělat nic jiného, než posedávat někde ve stínu. Můžeš mi říct, proč ty moje dovolené jsou tak nevyvedené? Zasloužila bych si v tomhle srabu alespoň trochu radosti, ne?”

„Už jsi skončila? Zase už nazýváš stav, ve kterém se nacházíš, srab?”

„Já to tak ale cítím!” – odseknu.

„A právě proto, že to tak cítíš a vyzařuješ, budeš v něm ještě dlouho. Nikdy jsi neslyšela o tom, že to, co vyzařuješ, taky přitahuješ?” – rýpne do mě hlas.

„No jo.” – zahučím.

„A proč si na to nedáš pozor?”

„Já za to nemůžu.” – bráním se.

„A kdo za to může?“

„Já vím, že si za vše můžu sama, jenže mně je opravdu děsně. Od rána se mi honí hlavou černé myšlenky. Kdyby od rána, ale trvá to už od té dovolené. Je mi z toho děsně.”

„A proč?”

„Už jsme o tom mluvili . Je toho je na mě moc a už to fakt nezvládám. Zřejmě si musím všechno vyžrat.”

„Ty jsi nic nepochopila! Nic se ti neděje za trest, nic si nemusíš vyžrat! Vše je zrovna takové, jak si to svými myšlenkami přitáhneš. A procházíš zkouškami, které potřebuješ ke svému růstu.”

„No jo, to je pořád to samé... Víš, co mě štve? Že druzí takovéhle zkoušky nemají. Žijí si v pohodě a všechno se jim daří.”

„To si myslíš jen ty. Uvědom si, že každý přichází do života s jinými úkoly. Snaž se vše zvládat bez reptání a bez srovnávání se s druhými. Všechno je pro tvoje dobro.”

„Tak mi teda řekněte, jaký úkol tu mám a proč mi je pořád tak zle. No?!” – zeptám se provokativně.

„Na to ještě není čas.” – dostane se mi neslané nemastné odpovědi, která mě značně popudí.

„No vidíš, to už tu bylo. Nic mi neřeknete a pak se divíte, že ničemu nerozumím.”

„Nechtěj pořád všemu rozumět.”

„Týká se to mě, mám teda právo vědět, o co se v mém životě jde!” – dostávám do pořádného varu.

„K tomu ti nic neřeknu.“

„Já ti něco povím. Je mi líto, že naše komunikace neprobíhá, jak by měla.”

„A jak by podle tebe měla probíhat?”

„Že se tě na něco zeptám a ty mi odpovíš. Jenže realita je taková, že ať se ptám na cokoli, odpověď nedostanu žádnou.”

„No a co?”

„No nic. Jen jsem to zkonstatovala. Prostě bych byla ráda, kdyby bylo po mém.”

„Po tvém nebude.“

„To vidím a je mi to líto.”

„Jen se polituj, že Vesmír neskáče podle tvých představ.”

„Promiň, jen si myslím, že kdyby bylo po mém, dovedla bych se v životě lépe orientovat. Kdybych věděla, co se po mně chce, šlo by mi všechno líp. Ne?”

„Ne, ve tvém případě to nejde.”

„Aha, tak teda děkuji. Jak tak koukám, jsem něco extra, co? Komukoli jinému pomůžete, jen mně ne!” – už se vůbec neovládám.

„To byla zase slova pokory!“ – dostane se mi napomenutí.

Vylekám se a snažím se trochu zkrotit, abych předešla případným výhrůžkám.

Naštěstí zazní velmi mírná odpověď: „Uvědom si, že jednotlivé kroky si určuješ ty sama.”

Uleví se mi. A nejen uleví, ale taky mi okamžitě otrne.

Drze odseknu: „No jo, zase v tom jedu já! Sakra práce! Ze zoufalství se těším, že zítra půjdu do práce. To jsem to dopracovala!”

„Pusť si relaxační hudbu, ponoř se do ní a uvidíš, že se ti uleví.”

„Už jsem to zkoušela, ale nepomohlo mi to. Jdu si lehnout.” – zavrčím a zvedám se z křesla.