10. Dochází mi trpělivost

Stále ještě jsem nerozklíčovala, proč je mi teď tak zle a proč se mi děje všechno to divné a rozumem neuchopitelné. Je neuvěřitelné, že přes všechno moje snažení stále nevím, co se se mnou děje.

Pořádně napružená si sedám k počítači a začínám rozhovor: „Začínám mít všeho tak akorát dost. Už několik let žiji v jedné velké krizi. Nemám na mysli jen rozpad naší rodiny, ale i události, které se udály ještě před tím. K tomu moje zdravotní problémy, a aby toho nebylo málo, tak ještě přibyly všelijaké zkoušky. A ty nabývají na intenzitě… Jsem schopná se jakž takž orientovat v osobních problémech. V těch duchovních se ale ztrácím… Bylo mi řečeno, že moje osobní problémy i ty zdravotní, o duchovních ani nemluvě, nic z toho není náhoda. Všechno že přichází v pravý čas – teda z pohledu Vesmíru, ne mého. A taky, že jsem si všechny problémy na nějaké úrovni svého Já vytvořila sama… A tohle už je fakt nad moje chápání a nad moje síly. Je toho na mě moc. I na moje neomezené možnosti, vyplývající z čísla osm.” – vypustím ze sebe veškerou svou nespokojenost.

„Ty jsi ale v ráži! Možná je toho na tebe dost, ale neboj se, všechno zvládneš. Jak ti bylo mnohokrát řečeno, na každého je naloženo jen tolik, kolik toho unese.”

„Tak mi teda vysvětli, proč to někdo nezvládne, zhroutí se a skončí na psychiatrii nebo v horším případě skočí z mostu. No, co mi k tomu řekneš?” – zeptám se s jistou dávkou provokace.

„Každý má svoje svobodné rozhodnutí. Na vědomé i nevědomé úrovni. Ty sama jsi přece v podobné situaci byla před dvěma lety. Tehdy sis chtěla sáhnout na život pod tíhou toho, co se na tebe navalilo. A jak to skončilo?”

„Dá se říct, že dobře. I když, abych se přiznala, někdy lituji toho, že tu ještě jsem a musím si vyžírat to, co jsem si nadrobila. Mohla jsem to už mít za sebou… Jasně že vím, že ty samé problémy by mě čekaly v životě dalším, ale pro tento okamžik už bych byla jinde. Rozumíš?! Z pohledu téhle inkarnace by byl šmytec! Jasné?!!!”

„Mně to jasné na rozdíl od tebe je. Jenže uvědom si jednu věc. Až bys byla v bardu, došlo by ti, že jsi tuhle inkarnaci promarnila. A to by ti bylo líto a chtěla bys to rychle napravit. Jenže by sis třeba musela počkat. Možná hodně dlouho počkat. A pak by ti to bylo líto ještě víc. Takže tolik k první otázce.

A teď k tomu, jak to, že jeden své problémy nezvládne a sáhne si kvůli tomu na život, zatímco druhý vše ustojí. Záleží na vnitřním rozhodnutí toho dotyčného. Řekni mi, co zvrátilo tvoje rozhodnutí vzít si život?”

„Do cesty se mi ‚náhodou‘ připletla Míla.”

„Tu jsi ale tehdy neviděla poprvé, ne?”

„Dostala jsem se k ní souhrou okolností až tak zvláštních, že připouštím, že to náhoda nebyla. O tom teď ale mluvit nechci.“

„Proč ne?“

„Nechci se s tím zdržovat. Jen vím, že jsem se s ní setkat měla.“

„A jak to probíhalo?“

„Zpočátku jsme se věnovaly problémům s mámou, která na tom tehdy byla zdravotně moc špatně. A když zemřela, auditovaly jsme její smrt. Potřebovala jsem se s ní nějak vyrovnat. No a pak jsme hodně diskutovaly o tom, jak to v tom Vesmíru chodí. Ovšem byl tu problém, informacím tohoto typu jsem se bránila a vnímala jsem je jako naprostý nesmysl. I moje regrese probíhaly těžce. Nevěřila jsem totiž ničemu, co se při nich objevilo. Stejně se ale asi postupně připravovala půda pro pozdější události. Takže když pak v naší rodině došlo k onomu třesku, ani nevím proč, ale napadlo mě zavolat Mílu. Řekla mi, abych k ní přišla. Šla jsem, ale pevně rozhodnutá, že se zabiju a že se od tohohle úmyslu nenechám nikým a ničím se odradit. Tehdy jsem totiž neviděla jiného východiska než ze všeho toho trápení utéct. Prostě to tu zabalit. Znovu došlo na regrese a hlavně následoval dlouhý rozhovor o vesmírných zákonitostech… To mi teda řekni, proč mi to Míla vlastně rozmluvila? Proč volila přesně ta slova, která mi šla přímo do srdce, takže se neminula účinkem? Proč každý kandidát na sebevraždu nepotká někoho takového, kdo by ho od jeho úmyslu odradil?”

„Z pohledu současného poznání už víš víc než před dvěma roky. Nenapadá tě nic?”

„Jedině, že moje duše věděla, že tohle je jediná šance, na kterou čekala celou svoji inkarnaci, případně mnoho inkarnací, a že ji tedy nesmí propásnout. Proto jsem se ve správný okamžik setkala s tím správným člověkem, jehož slova zapůsobila stoprocentním účinkem. A proto jsem od svého záměru, pro který se rozhodlo zřejmě moje ego, upustila. Bylo to takhle?”

„Bylo. U každého je to jinak. Někdo je tak dalece zlomen na těle i na duchu, že neslyší nic jiného než hlas svého ega, a tak přeslechne svůj vnitřní hlas, svou duši. Takový člověk v afektu spáchá sebevraždu.”

„A co ti, kteří si ji plánují dlouho dopředu?”

„Pořád je to o tom samém. Tak dalece jsou ponořeni do svého problému a jdou si za svým vysvobozením – to myslím ale v uvozovkách, protože o vysvobození v žádném případě nejde – že nevnímají jemné signály zevnitř sebe. Až po smrti vidí, jakou unáhlenost provedli a jaké to má důsledky.”

„To zní docela logicky. Ale abych se vrátila ke svým problémům. Opravdu se ode mě chce, abych úplně všechno, co mě v životě potkává, brala jako něco, co je k mému užitku? Ať se toho na mě sype sebevíc, všechno je opravdu pro moje dobro? Tohle se ode mě očekává?” – nevěřícně se ptám .

„Ve Vesmíru není místo pro náhody. Stejně jako fungují zákonitosti v makrokosmu, stejné je to i v mikrokosmu. Všechno, co se ti děje, jsi stvořila svými myšlenkami, slovy, činy, ať to bylo na jakékoli úrovni. Na tobě záleží, jak a v jakém prostředí budeš žít.”

„Tomu teda nerozumím. Jestliže se mnou někteří lidé nechtějí mluvit, tak za to můžu já, i když o tom nevím?”

„Ano, na vědomé úrovni o tom nevíš, ale tvoje podvědomí vysílá určité signály, a tak tvoříš realitu.”

„Hmm, za všechno si můžu sama… A i když o tom nevím, stejně si za to můžu… No, to je teda pěkné.“ – snažím se pochopit, co mi bylo právě řečeno.... Proto tedy mám všechno přijmout? Protože jsem si všechno vytvořila? Je to tak?“

„Ano, je. Přestaň se vzpírat. Bojem nic nezmůžeš, jen plýtváš svou energií. Je to jako bys bojovala s větrnými mlýny.”

„Promiň, ale někdy mi ty tvoje rady připadají drobet nepoužitelné. Každý se přece nepříznivým situacím, do kterých se dostává, vzpírá, ne?”

„Jak kdo. Všichni lidé nejsou stejní. Mnozí, aniž by o vesmírných zákonitostech cokoli věděli, přijímají vše naprosto smířlivě. A i když se jim mnohé nelíbí, nebojují s tím.”

„Myslím, že takové typy znám. To jsou ti na můj vkus až moc pokorní. Musím se přiznat, že přesně takoví, aniž bych věděla proč, mě nepředstavitelně dráždí. A neříkej mi prosím, že mi nastavují zrcadlo, nebo že na ně rezonuji. Už jsem nad tím přemýšlela, ale na nic takového jsem nepřišla. Tím to opravdu není!”

„Možná si uvědomuješ jejich pokoru a protože tobě vlastní není, ve skutečnosti jim ji vlastně závidíš.”

„Ne! Takhle bych pokorná být nechtěla! Nikdy!!! Promiň mi to, ale všeho s mírou. A tihle lidé ji nemají.”

„Co ty o tom víš? Jak můžeš druhé soudit, aniž bys o nich něco věděla? Jediné, co si u nich uvědomuješ, je pokora. Ta pokora, které ty schopna nejsi.”

„Počkej, trocha pokory je dobrá, ale nic se nemá přehánět. A oni jsou tak dalece se vším smíření, až to není normální.”

„To je tvůj pohled na věc. Jim pokora přináší spoustu užitku, zatímco tobě tvoje nepokora způsobuje problémy.”

„Tohle jim ale opravdu nezávidím, jen mě to dráždí.”

„A není ti to divné?”

„Je, ale fakt nevím, co za tím je.“

„Zkus se nad tím zamyslet. Vše, co ti vadí, co tě rozčiluje, má nějaký důvod.”

„No jo, vždyť vím. Ale s tou pokorou mi to fakt není jasné… Počkej, já se nad tím teda pokusím zamyslet. Třeba mě něco napadne.”

........

S lokty opřenými o klávesnici se pokouším na nějakého takového člověka vzpomenout.

„Teď mě něco napadlo, ale nesouvisí to s pokorou. Momentálně si totiž někoho až moc pokorného nedovedu představit. Spíš jde o lidi, kteří mě dráždí tím, že se tak dalece ve svém životě orientují a všemu rozumí, že nikdy neudělají chybu. A pokud snad ano, hned si ji uvědomí a napraví ji. Tak tohle mě dráždí… No jo, jenže teď mi dochází, že je to proto, protože to sama neumím. Takže jim ve své podstatě závidím… To jsem zase něco objevila!”

„A není to s tou pokorou podobné?”

„Není, určitě ne. Až takhle pokorná bych opravdu nechtěla být.”

„A proč ne? Co je na tom špatného?”

„Špatného na tom není nic. Jenže mně přijde nepřirozené přijímat vše tak odevzdaně až pasivně.”

„Ale jim je to vlastní a tobě naprosto cizí. Proto tě to dráždí. Nedokážeš totiž pochopit, že někdo může být pokorný natolik, že snáší úplně vše. Bez reptání, bez boje.”

„No, to teda nedokážu… Ale tohle se snad po mně nechce, ne?” – vylekám se.

„Ne, teď ještě ne. Až časem k tomu sama dojdeš. Ovšem až budeš chtít. Teď je to nad tvé možnosti a chápání. Stejně jako jsi pokročila ve spoustě věcech, uděláš pokrok i v ostatním. Nikdy neříkej nikdy. Kdybys dopředu věděla, co tě v životě čeká, neunesla bys to. Postupně se od tebe chce víc a víc. Aniž bys o tom věděla, postupně se ti zvedá pomyslná laťka náročnosti tvých úkolů. Je to jemný a nenásilný proces sebeuvědomování, kterým procházíš. Nikdo od tebe nechce, abys zvládla vše a najednou. Postupuješ pomalu a postupně, vždy podle svých možností. A tvé možnosti jsou neomezené. Takže pozor! Buď aspoň trochu připravená na to, že se ti budou dít věci, o nichž jsi nic nevěděla nebo jsi netušila, že se zrovna tebe budou týkat. Jen věř, že vše je opravdu pro tvoje dobro. A máš plno pomocníků, kteří ti pomáhají, vedou tě. Pros je o pomoc, a ona přijde. Ale měj na mysli, že ta pomoc může přijít i v jiné podobě, než jak ji očekáváš… No a pak jsem tu ještě já. Na mě se můžeš obrátit kdykoli. S prosbou o pomoc nebo o sílu. Nezapomeň na to. Stejně tak na slova díků.”

„Teda to byla dlouhá řeč! Připadá mi, že něco z toho je pro mě i srozumitelné... Promiň Bože, jen jsem žertovala. Vždyť mě znáš. Já musím ten náš rozhovor občas trochu odlehčit, abych se nevyděsila, s kým si to povídám a jaká moudra slyším. Věř mi, to není neúcta k tobě a k Vesmíru.” – vysvětluji, jak to se mnou vlastně je. A tím dnešní rozhovor ukončuji.