6. Silvestr

Dnes je poslední den v roce, je Silvestr.

Rovnou z práce jedu do Spálené ulice, abych splnila to, co mi někdy před čtrnácti dny bylo nařízeno, totiž abych svou knihu odnesla do nakladatelství Mladá fronta.

Zjišťuji, že redakce tam už není. Je přestěhovaná na druhý konec Prahy. Tady zbyl jen obchod.

Věděla jsem to, nicméně jak jsem teď vystrašená tím, co se mi děje, musela jsem se jít přesvědčit.

Vracím se domů s hlavou plnou otazníků. Vůbec ničemu nerozumím.

 

Večer se chystám do čajovny. Míla mě pozvala, abych tu s několika dalšími lidmi strávila Silvestra.

Jsem ráda, alespoň nebudu doma sama.

 

Po cestě dumám nad tím, cože mám se svou knihou podniknout, jestliže „pokyny“, jež jsem obdržela, nejdou zrealizovat.

Najednou si vzpomenu na to, co jsem si nedávno někde přečetla. A sice, že stačí vyslat do Vesmíru oznámení o chystané knize a poprosit o dodání vydavatele.

A tak, aniž bych o tom nějak rozmýšlela, přesně tohle udělám.

 

Dorazím do čajovny a k mému překvapení za chvíli přichází Honza.

To je náhoda, že se tu potkáváme! Nevěděla jsem, že tu bude. Už dlouho jsme se neviděli. Vlastně od té doby, co jsem skončila s regresema.

Honza se mě ptá, jak se mám a co je u mě nového.

Zaváhám. Ráda bych mu řekla, že komunikuji a taky že píšu. Mám ale obavy, aby si nemyslel, že jsem se snad zbláznila.

Nakonec mu opatrně nastíním, co se mi teď děje.

Honza se nediví ani nepochybuje. Ani o mně, ani o mé komunikaci.

Vypálí několik otázek – kdy jsem začala psát, jak psaní probíhá, o čem píšu, a tak podobně.

Ve stručnosti mu o všem povím. Včetně toho, jak jsem nejdřív dostala pokyn, abych svoje psaní poslala na internet a teď, abych ho vydala knižně.

Poslouchá mě se zájmem a pak mi nabízí jinou alternativu – mohla bych prý knihu publikovat na svých webových stránkách, se kterými on by mi pomohl.

Dívám se na něj a žasnu. Jak nad jeho reakcí, tak i nabídkou.

A hned ze sebe sypu otázky, týkající se tvorby webu i publikování na něm.

Honza slibuje, že mi vše potřebné řekne, až spolu web budeme realizovat. Ale už nyní, v tomto okamžiku, se mu prý rýsuje jasná představa, jak moje webové stránky budou vypadat.

Vtom se zarazí a řekne mi, že by se nejdřív na to moje psaní chtěl podívat.

Jaká náhoda, že mám rukopis s sebou! Byla jsem totiž s Mílou domluvená, že jí ho sem dnes přinesu.

Vyndávám jej z tašky a podávám Honzovi.

Hned se do něj začte.

Po chvíli mě vyzve, abych se zeptala, je-li webová prezentace vhodný způsob publikování.

Nechápu, kdeže se mám zeptat.

Honza odpoví naprosto vážně: „Přece tam, s kým komunikuješ.“

Ale já se ptát nemusím. Cítím, že to možné je.

Ještě chvíli si spolu povídáme. Mezi řečí se zmiňuji o svém karmickém zatížení, o životním čísle 8, které mi dává tak zabrat.

Honza mi na to odpoví: „Já jsem taky osmička.“

„Fakt? To je teda náhoda!“ – jsem překvapená. I když zase ne až tak moc. Vím, jak jsou lidi k sobě „náhodně“ přitahováni. A co se týká „osmiček“, je ta přitažlivost ještě větší…

 

Zmatky, zmatky, zmatky. To je pocit, který ve mně v posledních dnech převládá.

Jsem jich tak plná, že si sedám k počítači a pouštím se do psaní: „Přes den mě něco napadlo a teď nevím, co s tím.“

„A co to bylo?“ – ozve se hlas.

„Přišlo mi, že všechny ty pokyny ohledně vydání mé knihy, byla bouda... Promiň, že to byla zkouška, ve které byla otestovaná moje pokora. Je to tak?“

„Byla.“

„Já ti teda něco řeknu. Do té Spálené jsem šla. Ale jen proto, že jsem slíbila, že tam půjdu a svůj slib jsem chtěla dodržet. Sice jsem věděla, že tam ta redakce už není, přesto jsem tam šla. To ode mě bylo pokorné, ne?“

„Ano, bylo.“

„Koukám, že dnes bude náš rozhovor probíhat obráceně. Já budu mluvit, a ty budeš jen přitakávat… No dobrá… A jestliže jsem takhle projevila pokoru, následovala pak odměna v tom, že mi Honza nabídl webovou prezentaci, ano?“

„Přesně tak.“

„Děkuji. A už mi k tomu nic dalšího neřekneš?“ – domáhám se dalších informací.

„Začínáš se chovat pokorněji, než tomu bylo doposud.“

„Promiň Bože, ale já bych řekla, že se chovám tak pokorně, jak to jenom jde. Protože tohle mi není vlastní.“

„Vlastní ti to opravdu není, ale je dobře,že už se začínáš měnit.“

„Hmm. Máš pravdu. Jenže kdybyste na mě tak nepřitlačili, asi bych se nezměnila... No, možná to se mnou jemněji nešlo“ – přiznávám. „Ovšem musím podotknout, že tak strašné období, jako bylo posledních čtrnáct dní v roce, jsem ještě nikdy nezažila“.

„Hlavně, že jsi to zvládla do konce roku.“

„Zvládla, jen nechápu, proč to muselo být zrovna do konce roku.“

„Nemusíš všemu rozumět, stačí jen vědět, že to bylo zapotřebí.“

„Abych pravdu řekla, nerozumím teď plno věcem. Oproti dřívějšku, kdy jsem držela život pevně ve svých rukách a přesně jsem věděla, co se děje… Promiň, to jsem si spíš asi jen myslela.“ – rychle se opravím.

„Přesně tak. Jen sis to myslela.“

„A řekneš mi Bože sám něco od sebe, nebo mi dnes budeš jen přitakávat?“

„A co bys chtěla slyšet?“

„Já ani nevím, jen mi ty tvoje reakce přijdou divné…“ – postěžuji si.

.......Ticho, žádná odezva.

A tak pokračuji: „Musím ti něco říct. Dneska jsem si četla zápisky z uplynulých dnů a úplně mi to vyrazilo dech. Jako bych to ani neprožila já, ale někdo jiný. A to mě dostalo. A v určitých chvílích mě i mrazilo. To jsem si vymyslet nemohla! Na tohle bych se přece nevzmohla!“

„Konečně ti to dochází.“

„Až moc. Asi bych si to měla přečíst častěji, abych to už nikdy nezpochybnila.“

„Vidíš, k čemu je počítač dobrý.“

„Jsem moc ráda, že si můžu všechno zaznamenávat rovnou do něj a nemusím se mořit s psaním v ruce.“

„Uvědomuješ si, jak rychle ti bylo tvoje přání splněno?“

„Mně to ani nedošlo, ale kamarádka mě na to upozornila.“

„Vidíš, další štempl na ty svoje pochybnosti.“

„Skoro to vypadá, že jsem jich za poslední dobu dostala dost. Jenže když mně je to pořád málo.“

„Ty když něco nechceš vidět, tak to nevidíš, i kdyby ti andělé lítali kolem hlavy.“

„A že jsem je nikdy neviděla! To by byl důkaz jako hrom!!!“

„Ty si nic diktovat nebudeš. Záleží na nás, jaké důkazy ti dodáme a kdy je dodáme.“

„Já vím. Promiň, už nic neříkám.“

.......

S rukama na klávesnici přemýšlím. Mám v rozhovoru ještě pokračovat nebo mám raději skončit než zase řeknu něco nevhodného?

Přece jenom seberu odvahu a zeptám se: „Šlo by, že bys mi dodal nějaké informace netýkající se mého života, ale nějaké úplně jiné?“

„Ty už zase chceš důkaz, že si nevymýšlíš?“

„Ne. Myslela jsem to jinak. Když už jsem trochu pochopila, co se ode mě žádá, říkám si, že bych mohla začít fungovat jako ten kreativní kanál i pro jiné.“

„Zdá se ti, že to, co jsi zapsala, není pro ostatní poučné?“

„Možná by bylo, jenže tohle nemůžu dát nikomu přečíst. Je to moc osobní.“

„Už zase chceš rozhodovat o tom, co budeš se svým psaním dělat?! Už jsme o tom mluvili. A ne jednou.“

„Promiň, já to brala tak, že mě tím psaním chceš donutit – promiň – dovést k pokoře.“

„To taky. A ty myslíš, že pokora je jenom tvůj problém?“

„Určitě ne. Tohle ale přece zveřejnit nemůžu!“

„Nejen že můžeš. Musíš! Uvědom si už konečně, že ty informace nejsou určeny jenom tobě. Ty jsi prostředníkem Boha pro druhé.“

„Promiň, tohle vím. Jen jsem myslela, že budu fungovat jako jiní, kteří sbírají informace z informačního pole kolem nás a předávají je druhým lidem. Tak jsem myslela, že probíhá automatické psaní.“

„To je zase jen jedna z tvých představ. Nebude to tak, jak chceš ty, ale jak chci já. A tvoje úloha je jiná.“

„Dobře, já to teda beru. Ale promiň mi mou otázku, proč byla ta jména na začátku?“

„A co když ti neodpovím?“

„Tak nic.“

Jen pokrčím rameny a dál už se na nic neptám.