1. Andělský seminář

Píše se 24. listopad roku 2001 a já se chystám jít na seminář Andělé Atlantidy.

Každý, kdo mě zná, teď asi nevěřícně kroutí hlavou a nechápe.

No, mezi námi i já tak činím a sama sobě se divím.

Pro objasnění, co mě přimělo jít zrovna na takovouhle akci, se musím vrátit o pár měsíců nazpátek.

 

Všechno začalo tím, že jsem se letos zjara naprosto iracionálně rozhodla jít na seminář zabývající se numerologií, neb náhle jsem pocítila touhu dozvědět se o této nauce čísel trochu víc.

Seminář mě ale uvedl do neuvěřitelných zmatků. Číslům zde byly přiřazovány jakési vibrace a význam, který já v nich neviděla.

První den jsem měla pocit, že tu nemám co pohledávat a vůbec jsem netušila „vo co gou“. Až další den jsem se začala trochu chytat. To když každý z nás dostal vypracovanou numerologickou mapu života, ve které jsem objevila klíčová data mého života podepřená příslušnými numery.

Teprve teď se mi pospojovaly informace o numerologii, jež mi před časem řekla Míla, s těmi současnými. A ze všeho mi vyplynul závěr, že na těch číslech asi opravdu něco bude.

Domů jsem šla se značně zamotanou hlavou a také s rozhodnutím, že numerologie je natolik zajímavá, že si ji ještě někdy zopakuji.

 

* * *

 

A tak se i stalo. O půl roku později jsem na ni šla znovu. Tentokrát jsem si ale vybrala jinou lektorku. To abych měla jistotu, že numerologie bude pojata z jiného úhlu pohledu a já snad do této pro mě neznámé oblasti konečně trochu proniknu.

Začátek semináře byl poněkud neobvyklý. Bylo nám totiž řečeno, že za pomoci relaxační hudby zklidníme svou mysl, nebo-li že si zameditujeme.

Na mou zvědavou otázku,jaká že hudba to bude, dostalo se mi odpovědi – Andělé Atlantidy.

Vnitřně jsem se ošila a v hlavě mi naskočila otázka – Proboha, kam jsem se to dostala?

Ale to už hudba spustila a já se do ní úplně ponořila.

K mému úžasu mi před očima okamžitě naskočil následující obraz:

Jsem v nádherném chrámu. Úplně vepředu je trůn, na němž sedí velekněz. Od trůnu po celé délce chrámu až ke vchodu se na zemi táhne úzký červený koberec.

Po něm přicházejí významné osobnosti. Před trůnem se vždy pokloní a jdou se posadit na vyhrazené místo.

Náhle je ve vzduchu cítit napětí. Očekává se příchod někoho obzvlášť významného.

A už tu je! Přichází k veleknězi, ukloní se před ním a usadí se na čestném místě vedle trůnu.

Jsem napnutá, co se bude dít dál.

Přichází další člověk.

Jak jsem překvapená, když zjistím, že jsem to já.

Dojdu ke trůnu a ukloním se. Velekněz zvedne ruku a žezlem se dotkne vrcholku mé hlavy. V té chvíli na ní vykvétá lotosový květ. Květ se postupně rozvíjí a v okamžiku, kdy je úplně otevřený, se odpoutám od podlahy a začnu stoupat nahoru ke stropu. A stoupám ještě výš, až nad chrám a pak ještě výš, až kamsi do vesmíru.

Dívám se dolů na Zem a je mi nádherně.

Ale co to?!

Z příjemně uklidňující melodie se náhle vyloupnou nepříjemné drásavé zvuky. A v té chvíli vidím, jak Atlantida mizí z povrchu zemského a noří se do vody.

V první chvíli mě zalije úleva, že jsem se zachránila, ovšem vzápětí na mě padá strach, že jsem zůstala úplně sama. Nikde nikdo, jen já!

Létám vesmírem, hledám útočiště, ale nenacházím je.

Zalévá mě pocit opuštěnosti. Rozbrečím se.

Můj strach je tak velký, že brečím i v reálu. Obávám se, že se odtud do konce meditace nedostanu a že tu zůstanu takhle opuštěná a ztracená na věky.

Najednou se nade mnou otevírá průchod do jiné dimenze, do barda.

Cítím ohromnou úlevu. Konečně jsem doma!

Ten Nejvyšší a ostatní mě vítají jako ztracenou dceru.

Jsem šťastná, že jsem mezi nimi.

Dozvídám se, že budu muset zpátky na Zem, kde na mě čeká spousta těžkých úkolů.

Mně je to ale jedno. Co je to proti tomu, jak jsem se před chvíli cítila osamocená?

 

Meditace skončila. Nenápadně jsem si utírala oči a hlavu jsem měla plnou otazníků.

Co to mělo znamenat?! Byla to jen pouhopouhá fantazie nebo snad vzpomínka na mou minulost? … No jo, ale kdybych si to vymyslela, proč jsem vše tak intenzivně prožívala? Vždyť jsem i brečela!

 

Než jsem se stačila ponořit do pochybností a obav o svůj zdravý rozum, začala lektorka s výkladem.

Ještě že byl pojat jiným, pro mě přijatelnějším způsobem. Teď jsem měla alespoň trochu jasno a domů jsem šla s dobrou náladou… I když možná na tu mělo vliv i to, že jsem tu potkala stejně potrefenou paní.

A jak potrefenou? I ona je totiž životní osmička. Dokonce i mezisoučtově jsme na tom stejně – obě jsme šestadvacítky. Ovšem zatímco ona své životní číslo miluje a je za ně vděčná, já je proklínám a odmítám mít s touto cifrou cokoli společného.

Asi bych teď měla k tomuto mému postoji dodat pár slov na vysvětlenou.

Tak tedy, věc se má tak: Ještě nedávno jsem netušila, že každý z nás v okamžiku narození vyfasuje numero, kterému se říká životní číslo. Tudíž jsem ani nevěděla, co které obnáší. Takže i kdyby mi někdo řekl, že jsem životní osmička, nechalo by mě to v naprostém klidu. Jenže teď je všechno jinak. Poté, co jsem trochu přičichla k esoterickým vědám, zvěděla jsem, že osmička jako taková je úzce spjatá s karmou. S tou karmou, která mi nahání strach.

A proč strach? Přece proto, že karmu vnímám jako jakési pravidlo/zákon založený na principu – příčina a následek. Pro ty, kterým toto vysvětlení nestačí, tak úplně polopatě – co si kdy v minulosti nadrobíme, nikdy se neztratí a jednou nám bude náležitě připomenuto.

Pokaždé, když jsem se s pojmem karma setkala, vždy na mě padly chmury a beznaděj. Následně jsem  se pak snažila uklidnit, že snad v tomto případě platí pravidlo – neznalost zákona omlouvá a v duchu jsem se bránila – Já  přece nic nevěděla, proč teda teď mám za hříchy minulosti pykat?! Jenže pak mi došlo, že stejně jako v právním řádě neznalost zákonů neomlouvá, v tom duchovním ohledu o omluvě nemůže být ani řeč.

 

Po semináři jsme se s paní „osmičkou“ několikrát sešly a vždy jsme si měly co říct. Ba co víc, skamarádily jsme se.

Při našem povídání se řeč mnohokrát stočila na anděly, resp. kamarádka o nich často hovořila. V té chvíli se vždy ve mně všechno vzepřelo a já si řekla – Tohle teda ne! Přece nebudu na stará kolena věřit na nějaké pohádkové bytosti!

Jenže kamarádka měla jasno. Andělé jsou reální a žijí mezi námi. Že my je nevidíme, či jinak nevnímáme, na věci nic nemění.

Její chování ve mně budilo nebetyčný úžas. To přece nemyslí vážně! Vždyť je stejně stará jako já, tudíž prostředím řádně zformovaná, a bude mi říkat, že tyto bytosti existují?!

Ona mi ale vyprávěla o jakémsi semináři Andělé Atlantidy, který před časem absolvovala, a jenž jak se zdá obrátil její život vzhůru nohama.

Mluvila o něm hodně a často. Respektive jenom naznačovala.  Na mé otázky oč vlastně šlo, vždy odpověděla stejně, a to velmi tajemně: „To se nedá vypovědět, to se musí prožít.“

Tak dlouho mě takhle napínala, až i já zahořela touhou něco tak úžasného prožít a poprosila jsem ji, aby mě na něj taky přihlásila. Ona jím totiž byla tak dalece nadšená, že se rozhodla zopakovat si ho ještě jednou.

 

* * *

 

No a dnes je den, kdy má k proměně mého života dojít. To ovšem netuším, že ta proměna bude tak dramatická!

Je ráno, vyrážím z domova. Čím víc se blížím k místu konání, tím víc si v sobě uvědomuji zvláštní zmatek. Sice jsem zvědavá, co se tu bude dít, ale v duchu si ťukám na čelo, jestli jsem se snad nezbláznila, když na takovouhle akci vůbec jdu. Jediné, v čem mám jasno, že se nachytat jako kamarádka nenechám.

Vstoupím dovnitř, opatrně se porozhlédnu, abych otypovala lidi, kteří tu jsou.

Hmm, vypadají normálně. Uklidním se.

Za chvíli přichází člověk, který nás bude seminářem provázet. Nevím, jak ho nazvat, tak snad zmíním jeho  křestní jméno - Juraj.

Zkoumavě si ho prohlížím.

I on se zdá být v pořádku. Snad se tu tedy nebude dít něco pro mě nepřijatelného.

A už začínáme.

Nejdřív ze všeho nám Juraj položí otázku: „Jaký máte názor na magii? Co si o ní myslíte?“

Vyděsím se. Proboha, já o magii nevím vůbec nic!

Ještě že jsem na druhém konci místnosti! Než na mě přijde řada, můžu si vyposlechnout názory ostatních.

Někdo má názor, že existuje magie bílá a černá, jiní ji zase vnímají jako jednu a záleží jen na člověku, který s ní pracuje. V podstatě se názory opakují.

Když přijde řada na mě, řeknu jen, že se s názory ostatních ztotožňuji.

Po úvodních slovech se jde na věc. Zazní nádherná hudba, a to pořádně nahlas. Nic meditačního, ale rytmy bubnů, které tak miluji. Celá místnost tou hudbou vibruje. I já.

Před očima se mi objeví andělé, od nich směrem k mé srdeční čakře se táhnou žluté paprsky světla, poté se objeví hlava sfingy, roztočí se žlutý tunel a odkudsi seshora na mě shlíží obrovské oko.

Hudba utichne, obrazy mizí. Ani nestihnu právě prožité zhodnotit, protože lektor začíná s výkladem. Vypráví nám o atlantské říši.

O něco později meditujeme, a poté jsme zasvěcováni andělům.

Po celou dobu cítím příjemné teplo. Jinak se nic zvláštního neděje… I když přece jenom něco ano. Z ničeho nic se mi začne kroutit pravá noha. Průšvih je, že nejsem schopna ji uklidnit. Bolest mě tak znervózňuje, že se stěží  soustředím na to, co tu  právě probíhá.

První den končí. Domů jdu s rozporuplnými pocity. A když se k tomu v noci přidají ještě divné, hrůzu nahánějící sny, není divu, že mi ráno není zrovna nejlíp.

 

Plna zmatků vyrážím z domova.

Dříve než začneme s programem, Juraj nás vyzve, abychom se podělili o své pocity a dojmy, případně o nezvyklé události.

Nedá mi to a zmiňuji se o své noze. Sny si raději nechávám pro sebe.

Dozvídám se následující – Má-li člověk nějaké potíže s pravou nohou, má ho to upozornit na problémy, se kterými se nechce smířit. Pravá noha prý také znamená směr ubírání se životem. A jestliže mě bolí, možná se tomu novému bráním.

Sice si o tom myslím své, ale jsem raději zticha.

 

Po diskuzi se dáváme do práce. Učíme se, jak se dělá andělská pečeť,  malý a velký andělský rituál. A mezitím průběžně meditujeme.

Přede mnou se objeví anděl země. Pak zlatá pyramida, v níž se vzápětí ocitám. Hned na to se roztočí žlutý vír a kolem se jako vlnky rozvíří modrá kola. Objeví se oheň, šesticípá hvězda a kolem žlutá kola lásky, co by symbol harmonie. A nakonec přichází archanděl Raphael. Znovu se roztočí žlutý vír s neznámou postavou uprostřed.

 

Během meditací každou chvíli brečím. Ve chvíli, kdy je s námi anděl vzduchu, cítím něco těžko definovatelného, jakoby jemné dotyky na obličeji.

 

Domů jdu ještě víc udivená než včera. Uvědomuji si, že jsem byla po celou dobu nezvykle napnutá. A taky plná obav, cože se tu bude dít. Ovšem zároveň i dychtivá nových prožitků.

No, mám to za sebou! Teď se ukáže, co mi tahle akce přinese.