5. Poslední varování

Včerejší den tak krásně skončil a dnešní tak strašně začal. Od samého rána se na mě valí jeden problém za druhým. Jen stěží je zvládám.

Cítím, že jsem na pokraji zhroucení. A aby toho nebylo málo, znovu se začínám trápit pochybnostmi, jak to s mou komunikací a psaním vlastně je.

Večer se scházím se známými a v řeči se dostaneme i na mou komunikaci.

Nejdřív ji rozeberu já. Mluvím o tom, že i když bych ji ráda zpochybnila, nemůžu. Dostává se mi při ní totiž úplně nových informací. Takových, na které bych těžko sama přišla. A pak je tu ten nátlak, kterému jsem vystavena. A tomu už vůbec nerozumím.

Ostatní mají jasno. Nátlak je kvůli mé vzpurnosti a nepokoře.

Namítám, že jsem byla odjakživa zvyklá o všem si rozhodovat sama. Proto se mi tak zajídá jakékoli omezování a přikazování. A proto tedy reaguji vzdorem a vzpurností. No a s tím souvisí další. Při komunikaci mi jsou nastaveny podmínky, jimž se mám podřídit. A to mě štve. Hlavně proto, že nemůžu před hlasem uniknout a pak, že nemůžu ovlivnit, jak naše rozhovory budou probíhat.

V řeči se dostaneme i na to, s kýmže komunikuji.

Ostatní mi doporučují, abych se hned na začátku komunikace zeptala, zda si povídám s Božím světlem. A svou otázku mám přesně takto formulovat. Duchovní bytosti prý nesmí lhát. Vždy musí říct pravdu.

Tak jo, zkusím to. Uvidím, jaké odpovědi se mi dostane.

 

Po příchodu domů si rovnou sedám k počítači a začnu klást otázky.

„Řekni mi prosím tě, zda všechno to, co se dnes dělo, mělo nějaký význam.”

„Ano mělo, a časem jej pochopíš. Stejně jako pochopíš i všechno ostatní.”

„Ale já tomu nerozumím... Ničemu nerozumím... Proč se mi začal stahovat krk? ... Kdo se mnou mluví? Jsi Boží světlo?”

„Ano jsem.”

„To jsem si oddechla.”

„Buď klidná. Jsem světlo. Přede mnou strach mít nemusíš.”

„Teď to sevření trochu povoluje. Co to má znamenat? Dej mi prosím vysvětlení. Já už budu věřit. Opravdu.”

„Stále pochybuješ.”

„To je otázka nebo konstatování?”

„Nepotřebuji se tě ptát. Vím to. Vím všechno, co se ti honí hlavou.”

„Nelíbí se mi, když mi někdo dělá cenzuru hlavy. Stačí, že si ji teď, jak jsem vyděšená, dělám já sama.“

„Nebuď vyděšená, jen poslouchej svoje nitro, svou intuici.”

„Přece jsem říkala, že ji neslyším!”

„Ale slyšíš.”

„Možná že slyším, ale nevnímám ji.”

„Tak se ji nauč vnímat.”

„Hmm.”

Jsem zticha. Vzpurnost a odbojnost se vytratila.

„Jak dalece věříš tomu, co teď zapisuješ?”

„Nezbývá mi než věřit. Ale je to proces. A musím přiznat, že pořádně náročný.”

„Ano je, ale ty to zvládneš. Neboj se, opravdu to zvládneš. Už jsi hodně postoupila. Nejen za poslední rok, ale i teď během posledních dnů.”

„To sice jo, ale jen proto, že na mě pořádně tlačíte.”

„Máš pravdu. Bylo zapotřebí trochu zatlačit, jinak by ses nehnula z místa.”

„Já vím. Jenže je to pro mě těžké. Skoro si troufám říct, že určité věci se dějí proti mé přirozenosti.” – vysvětluji.

„Jistě. To ovšem mluvíš o uměle vytvořené přirozenosti. Tvoje duše už dlouho toužila po osvobození. Ona ví, co je pro tebe dobré, a za tím jde.”

„Chceš mi snad říct, že moje duše si jde za svým cílem navzdory mému hmotnému tělu, rozumu a já nevím čemu ještě?” – divím se.

„Ano, ale jen proto, že nyní nastala ta správná doba. Do tohoto života jsi přišla s určitými úkoly, a protože tvoje hmotné a hrubší Já bylo moc silné, nebylo možné je zatím splnit. Až teď, jak ses začala ubírat novým směrem, to možné je.”

Mlčím. Snažím se v sobě urovnat myšlenky. Uvědomuji si, jak mi tohle „povídání“ narušuje mou vnitřní stabilitu. Nevím, jaký mám ke všemu zaujmout postoj... Je to fikce nebo realita? A pakliže realita, proč zrovna takováhle?

Vtom slyším: „Věř, víra tvá tě zachrání.“

„Tobě se to lehce řekne. Jenže já nevím, jak se k té víře mám dostat.”

„Prostě věř.”

„Já na to nemám! Ty přece víš, jak na tom jsem. Víš, v jakém stavu je mé srdce, má mysl. Jen ty a nikdo jiný. Proč mi prosím nesešleš takovou pomoc nebo nedáš takový důkaz, aby vše konečně proniklo až do srdce?”

„Jaké další důkazy bys chtěla? Postupně se dozvídáš nové a nové informace, stále dostáváš nějaké důkazy, jenže tobě je vše málo.”

„Odpusť mi to, ale já nemůžu.”

„S tebou je to opravdu těžké. Na krátkou chvíli uvěříš, vzápětí do všeho narveš rozum a tvoje víra je zase pryč. Jak se má uchytit a pořádně zesílit, jestliže jí nedáš čas?“

„Máš pravdu.“ – přiznávám.

Hlas pokračuje: „Už několikrát jsi procítila a zapsala – Byl to zásah přímo do srdce ... padla slova pravdy ... humor mě přešel, protože mi došlo, že je to pravda... Vzpomínáš?”

„Ano, vzpomínám. Přesto vzápětí vše zapomenu a jedu postaru. Prosím tě, řekni mi, co mám dělat, aby víra má už zůstala nezpochybněna? Prosím tě o radu, protože vím, že nikdo jiný kromě tebe mi pomoct nemůže.”

„Věř. Věř. Věř.” – zazní velmi stručná, nicméně pro mě nepřijatelná odpověď.

„Děkuji, ale tato slova pro mě nejsou ta pravá. Odpusť mi to, já potřebuji něco jiného.”

......... Sedím, ruce položené na klávesnici, myšlenky se valí jedna za druhou.

„Věř. Věř. Věř.” – ozve se ještě jednou.

„Nejde přece poručit mému srdci, to přece víš.”

„Co dělá plamen svíčky?”

„Třepe se ostošest.”

„Jsou s tebou andělé.”

„Oni mi ale nepomáhají.”

„Protože jim nevěříš.”

„Jak jim mám věřit? Prosím je, aby mi dali poznat svou přítomnost, svou existenci, ale nic se neděje.”

„Ty dokonce ani nevěříš, že existují?”

„Jak mám věřit něčemu, o čem jsem si celý život myslela, že existuje jenom v pohádkách?”

„Už máš informací dost na to, abys uvěřila.”

„Bože, ty přece víš, jak na tom jsem. Víš, že můj rozum není schopen přijmout všechno to, co se teď děje.“

„Tak ho vypni.“

„Ale jak?“

„Naslouchej svému srdci.“

„Jak k němu mám proniknout? Dej mi prosím radu, návod.“

„Ty chceš návod, jak komunikovat se svým vlastním srdcem?“

„Ano, já tě o to prosím.“

„Jeden drastický způsob by tu byl. Pokud by se ti zatemnil rozum, hned bys své srdce slyšela. Ale to ti neudělám.“

V první chvíli se vyděsím, pak se uklidním: „Uf, to se mi ulevilo...“

......... Odmlčím se. Snažím se všechno si v sobě srovnat.

Najednou na mě dopadá tíha zodpovědnosti, dochází mi totiž, že vše, o čem teď byla řeč, je pravda.

„Nezlob se na mě prosím, ale mám v sobě rozpor. Na jednu mě zamrazilo z pocitu zodpovědnosti, ovšem na druhou stranu myslí stále probleskují pochybnosti. Co s tím prosím tě mám udělat? Dopředu tě prosím o shovívavost, protože vím, že to se mnou máš těžké.“

„Zdá se, že potřebuješ ještě pádnější důkazy. Takové, které by tě stoprocentně přesvědčily.“

„Nesesílej na mě už nic. Já víc nesnesu.“ – děsím se.

„Ale sneseš. Ty vydržíš hodně.“

„Prosím tě, ne! Nemusí přece všechno jít přes hmotné tělo. Mohou to být důkazy ne až tak pádné. Ty určitě něco vymyslíš. Něco takového, co by nezničilo tělo, ale přesvědčilo ducha.“

„Používám to, co je pro tebe nejvhodnější.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ano.“

„To takhle ničíš všechny lidi, kteří jsou nepokorní?“ – vznesu troufalou otázku.

„Jestliže je to zapotřebí, tak ano.“

„A že jsem si nevšimla! Promiň mi to, ale kolem mě je spousta lidí, kteří ani nevědí, že existuje Bůh, natož, aby dělali co On chce. A pokorní nejsou ani náhodou.“

„Nesrovnávej se s ostatními. Ty tu máš určitý úkol.“

„A už je čas na to, abys mi řekl, jaký úkol to je?“

„Ten čas nastane brzy. Teď bys pravdu ještě neunesla.“

„Bože, ty přece víš, v jakém stavu je má mysl a srdce. Ty jediný. Tolikrát jsem ti to řekla a stále ta pravá informace nepřichází. Prosím, nebylo by možné mi ji dodat teď? Ať už mám konečně v duši klid.“

„Tvoje duše s tebou těžce bojuje. S tvým egem, s tvým rozumem.“

„O tom už přece byla řeč.“

„Jistě že byla. Dokud to nepochopíš, budeme si povídat stále to samé.“

„To bude pěkná otrava. Promiň, ale já bych...“

„Přestaň si diktovat, co ty bys ráda. Co bude, o tom rozhodnu já!“

„Hmm, to je teda síla. Už fakt nevím, co můžu říct a co ne.“

„Stačí, když si přestaneš ze všeho dělat legraci. Pokud budeš věřit, dopadne všechno dobře. Pokud ne, bude zle. Ale ty už si dáš pozor viď?“

„Bože, ty mi nějak věříš. Až se tomu musím smát.“

„Být na tvém místě, nesmál bych se. Uvědom si už konečně, že tohle není legrace. Je to smrtelně vážné. Jde ti o zdraví...  a o život.“

„To by šel Vesmír tak daleko, že bych tady skončila? Po tomhle přece toužím! To byste mě vlastně vysvobodili a já bych si nezaneřádila karmu.“

„Opak je pravdou. Nesplnila bys úkoly, které si tvoje duše naplánovala, a o to horší bys to měla v životě dalším. Šla bys do něj ještě víc zatížená než teď... Tohle bys opravdu chtěla?“

„Když to takhle říkáš, asi ne...“ – zarazím se. Pak se zeptám: „Nevíš, proč mi zase nabíhá krk?“

„Protože tvoje podvědomí ví, jak je náš rozhovor vážný. Nezahrávej si. Zapiš si už konečně za uši, že vše je tak vážné, že vážnější to být už nemůže.“

„To je teda nalejvárna! Já v té rychlosti nestačím ani psát. Mrazí mě po těle, valí se po mně jedna vlna mrazení za druhou, až z toho jde strach.“

„Neboj se. Jen vezmi na vědomí, jak vážné je to, o čem si tu povídáme.“

Znovu mě silně zamrazí. Po celém těle i na vršku hlavy. Začínám se klepat.

Náhle mi dochází závažnost celé situace, a tak říkám: „Já už budu hodná, Bože. Promiň.”

„Pochopila jsi?”

„Ano. Alespoň pro tuhle chvíli. Je mi tak nepříjemně, že to asi není náhoda. Zdá se, že i moje hmotné tělo mi dává jasné signály, které jsem dosud přehlížela...“ – jsem pořádně zdrbnutá.

Přesto mi to ale nedá a s úšklebkem na tváří dodávám: „To jsem to dopracovala.“

„Už si zase děláš legraci?!“

„Promiň mi to. To jsem celá já. Vždyť mě znáš...“ – honem se omlouvám.

Pak opatrně navrhuji: „Neměli bychom toho raději nechat?“

„Správně jsi řekla – ‚Už i moje hmotné tělo poslouchá signály, jen rozum se vzpírá.‛ Dej si tedy pozor, aby i tvůj rozum nenásledoval tvoje hmotné tělo. Rozumíš, co tím chci říct?“

„Moc nerozumím a radši ani nechci... Já bych se raději pro dnešek rozloučila. Můžu?“

„Ano. Ale ještě jednou ti kladu na srdce. Tohle bylo poslední varování.“

Znovu mě polije zima.

„Ano, Bože. Děkuji ti za tvou trpělivost. Dobrou noc.“

 

Ještě večer volám kamarádce, abych jí jako vždy přečetla, co jsem právě zapsala. Jenže tentokrát jsem úplně vážná. Žádná legrace, žádné posměšky. Jsem pořádně vyděšená. Chvílemi ani nemůžu mluvit, jaká na mě padá hrůza. Vlny mrazení se mi přelévají po těle, jedna za druhou. Humor mi opravdu došel.

Kamarádka mi dává za pravdu. Zdá se, že jde do tuhého.