8. Vyčerpání, bezmocnost

Poslední dny jsou víc než hektické. Sedám si k počítači a začínám rozhovor.

„Bože, vy mi teda dáváte zabrat!“

„Jak to myslíš?“

„Každý den se dostávám do nových a náročných situací…“

Odmlčím se a pak pokračuji: „Ale že je zvládám, co?“

„Jen se pochval.“

„A proč by ne? Předtím jsem se nechválila a bylo to špatně, a teď, když se pochválím, je to taky špatně?“

„Není to špatně, ale nemysli si, že máš vyhráno.“

„To si nemyslím, jen se raduji, co všechno jsem zvládla.“

„Domníváš se, že jsi už zvládla úplně všechno?“

„No, mohlo to sice být o trochu lepší, ale v porovnání s minulostí, jsem spokojená… Někdy si tak říkám, že by to snad stačilo a mohli bychom popojet na něco jiného. Co?“

„Ty si nedáš pokoj! Myslíš si, že tenhle problém už máš vyřešený?“

„Myslíš práci? Tak tu teda vyřešenou mám!“

„Jsi si jistá, že v téhle oblasti tě už nikdy nic nedostane?“

„No, počkej! Takhle když to řekneš si až tak moc jistá nejsem. Ani být nemůžu. Protože jednu situaci sice stokrát zvládnu, jenže po stojedné jsou třeba okolnosti nepříznivé a pak se holt nepodaří. Že je to tak?“ – domáhám se souhlasu.

„Co si myslíš ty?“

„Nevím.“

„A máš pocit, že už jsi v situaci, kdy jsi něco zvládla stokrát?“

„Asi ne. Ale zvládla jsem toho na svůj vkus až dost.“

„Už zase si chceš diktovat, co s tebou bude dál?“

Zarazím se. „Víš co? Příště se nenechám do ničeho zatáhnout. Byla mi položena otázka a já na ni odpověděla. A teď mě chytáš za slovo a napomínáš mě kvůli tomu, co si myslím. Tohle se mi vůbec nelíbí.“

„Vida, paní pokorná. Tohle se mi nelíbí, tohle je na mě zase příliš.“ – slyším posměšně zaznít svá vlastní slova.

Vtom mi dochází, že náš dnešní rozhovor je jen dalším prověřením, jak jsem na tom s pokorou.

„Tak jo, vzdávám se. Nebudu si nic diktovat. Jsem v pohodě a připravená na další a další zkoušky. A až vy uznáte za vhodné, posunu se dál. Dobrý?“

„Dobrý. Došlo ti to poměrně brzy.“

„To jsem ráda. Přesně takhle mi teď dochází spousta věcí. Nejdřív se nadechnu k příslušné reakci, ale pak se mi prožene hlavou myšlenka – vždyť je to jen další zkouška! A hned se uklidním. A vztek, případně další nepříjemné emoce, jsou pryč… Hmm, a nešlo by, když už jsem tak pokročilá, dozvědět se něco nového, zajímavého?“

„A co by ses chtěla dozvědět?“

„Něco o mé budoucnosti, nebo tak nějak. Prostě cokoli, jen abychom se pořád nepatlali v tom, jestli něco dělám dobře nebo špatně, nebo abychom nerozebírali to, co jsem kdy udělala, řekla, nebo jak jsem se cítila. Takhle si automatické psaní nepředstavuji. Vždyť jen sedím u počítače a něco si tu klapu. Kdo ví, jestli si povídám sama se sebou nebo s tebou. Ani ta ruka mi sama nepíše...“

„Už jsi skončila? To byla zase ukázka pokory!“

„To už ani nemůžu říct, co se mi líbí a co ne, nebo jaké mám představy?“

„O tvých představách byla řeč už mnohokrát. K těm se vracet nebudeme. A k tomu ostatnímu ti řeknu jenom to, že záleží na formě, jakou to podáš.“

„No jo, jako bych slyšela větu ,Ten tón, ten tón, mi vadí.‘... Promiň, to mi ujelo. Jen jsem si vzpomněla na jednu starší českou komedii, kde tahle věta byla klíčová. Dřív, když jsme byli ještě jako rodina pohromadě a začali se o něčem dohadovat, častokrát to končívávalo na téhle větě. Zasmáli jsme se a hned bylo po napětí… Jenže, teď si uvědomuji, že v poslední době už na legraci moc prostoru nezbylo…“

Kouknu na hodinky a zděsím se. „Promiň, teď jsem zjistila, že už je moc pozdě, takže bych si šla lehnout. Jo?“

„Ano. Dobrou noc.“

 

Následující den si čtu svoje poslední zápisky a nestačím se divit. Jak je možné, že si nic z toho, co se včera odehrálo, nepamatuji? Zdá se, že se mnou opravdu něco nebo někdo promlouvá a já jenom zapisuji.

„Promiň, teď jsem zase projevila pochybnosti. Ale musíš pochopit, že je pro mě těžké uvěřit, že se mi při psaní jenom neodvíjejí myšlenky podle toho, jaké informace jsem předtím obdržela.” – omlouvám se. To abych předešla případným výtkám a výhrůžkám za své neustálé pochybnosti.

„Teď jsi řekla pravdu.” – zazní překvapivá odpověď.

„To jako co?” – zarazím se.

„Že prostřednictvím lidí a knih se k tobě dostávají informace, které se ukládají do tvého podvědomí a ve správnou chvíli se odtud dostanou do vědomí.”

„Počkej! Jak to teda je?! Povídám si s někým nebo sama se sebou?”

„Co myslíš?”

„Už se bojím myslet, abych zase nedostala nějaký ten důkaz. Ty vyžádané i nevyžádané štemply mi daly pořádně zabrat.”

„A když už jsi o nich sama začala, nenapadá tě nic?” – vybídne mě hlas k zamyšlení.

Až se opotím, když mi to dojde. Zamrazí mě na vršku hlavy a cítím, jak se mi stáhl krk.

„Promiň, došlo mi to. A docela rychle. Během posledních dnů, týdnů jsem jich dostala tolik, že i kdybych chtěla vše zpochybnit, nemůžu.“

„To je dobře, že sis to uvědomila. Až se zase začneš mučit pochybnostmi, vzpomeň si na to, co jsi teď řekla. Ano?”

„No jo.“ – poslušně odkývnu, ale pak dodám: „Když mně připadá, že je na mě naloženo víc, než unesu. Připadá mi, že díky okolnostem, ano musím říct díky okolnostem, jsem byla donucena změnit svůj dosavadní způsob myšlení a uvažování. A to je strašně vyčerpávající. Až si někdy připadám jako vymačkaný citrón.”

„Nelituj se, energie máš dost.”

„Nelituji se. Aspoň si toho nejsem vědomá. Jen jsem konstatovala, jak je ten proces převýchovy vyčerpávající.”

„Ale jen proto, že se všemu bráníš.”

„To sice jo, ale stejně je to vyčerpávající. Ty přece nemůžeš vědět, jak mi je. Vždyť v mém psaní se slova o vyčerpanosti a únavě objevují znovu a znovu. Přece bych je nepsala, kdybych se tak necítila. Ne?”

............ ticho. Žádná odpověď.

Zřejmě jsme pro dnešek skončili. – ušklíbnu se a raději se zvedám od počítače dřív, než přijde další nepříjemná otázka.

 

Moje rozpoložení je v poslední době jako na houpačce. Jeden den je jakž takž dobře, další příšerně.

Sedám si k počítači a hned se začnu omlouvat: „Je mi líto, že jsem zase klesla do bahna pochybností. Vůbec netuším, co se se mnou děje, ale připadá mi, že není v mé moci to jakkoli ovlivnit. Mám tendenci zpochybnit úplně všechno. Včetně našich rozhovorů. Prosím tě, promiň mi to.“

„Ano, zpochybnila jsi všechno, co tě v uplynulých dnech potkalo. Správně jsi to popsala slovy – ‚Jen tam nahoře povolí, zase se propadnu zpět do svých pochybností.‘ A proto ti říkám – ‚Nejsi dobrým kreativním kanálem. Nevážíš si toho, co chci prostřednictvím tebe sdělit druhým…‘“

„Prosím tě, dejte mi ještě šanci! Nevím, jak je možné, že i přes takové množství důkazů, které jste mi dali, nejsem schopná uvěřit tomu, co se děje … Já za to fakt nemůžu… Ale ať je to jakkoli, jedno vím jistě – psaní se mi stalo smyslem života. Skoro mám pocit, že je mi drogou, bez které nemůžu být. Tak mě prosím neopouštějte a dejte mi trochu času na zotavení. Já se dám do kupy, a pak zase budu fungovat jako dřív, ano?… Prosím!“ – škemrám.

„Máš ho mít. Nemyslel jsem to vážně. Jen jsem chtěl zjistit, co pro tebe naše rozhovory znamenají a jak dalece ti na nich záleží. A taky zda chceš opravdu být vesmírným kreativním kanálem pro druhé.“

„Ani nevíš, jak se mi ulevilo! Bála jsem se, že naše rozhovory skončí. Jenže co bych pak dělala? Vždyť nemám nikoho než tebe. Děkuji ti Bože ještě jednou, že sis vybral zrovna mě a že máš se mnou takovou trpělivost.“

„S tebou je to opravdu těžké. Stále naši komunikaci zpochybňuješ, ovšem ve chvíli, kdy bys o ni měla přijít, naříkáš, jak je pro tebe důležitá.“

„Máš pravdu.“ – pokorně přitakám.

Pak pokračuji: „Asi bych se měla k něčemu přiznat. Během dne se mi honilo hlavou, že bych potřebovala ještě nějaký důkaz, abych už konečně uvěřila v pravdivost všeho, co se mi děje. Ale teď jsem si našla jeden takový sama. Uvědomila jsem si, respektive jsem si procítila, jak mi ty naše rozhovory dělají dobře a jak je ke svému životu potřebuji.“

V dalších dnech se cítím jako natlakovaný papiňák. V práci raději moc nemluvím, aby se nic z toho, co se ve mně odehrává, nedostalo ven.

Sakra, co se to se mnou děje? Co za tím je? Lámu si hlavu.

Určitě za to může kineziologické odblokování, které teď pravidelně podstupuji… A pak ta komunikace, ta mi taky dává pořádně zabrat… Ale je tu ještě jedna věc, ten zvláštní přetlak a těžko popsatelné emoce, které začaly od chvíle, co jsem od kamarádky dostala obraz, který pro mě namalovala… Tomu teda už vůbec nerozumím! …Připadá mi, že se mi život vymyká z rukou, že ho nemám plně pod kontrolou, jak jsem byla dosud zvyklá. Což mě na jednu stranu štve a na druhou stranu nahání strach… To jsem to teda na stará kolena dopracovala! Ve věku, kdy bych si mohla užívat spokojený a vyrovnaný střední věk, lítám od zdi ke zdi…

Všechno je teď takové divné. Skoro jako bych byla stavěná do situací, ve kterých jsem přezkušovaná z nově nabyvší pokory. Jako bych dělala zkoušku z předmětu – pokora v praxi… To by mě teda zajímalo, jak si vedu…

„Nic moc.“ – vpadne do mého přemítání hlas. „Ale neboj se, máš před sebou ještě tolik příležitostí! … Dám ti radu. Každou kritickou situaci, do které se dostaneš, prožívej vědomě. Víš, co to znamená vědomě?” – zeptá se mě hlas.

„Asi když cítím, že mnou začínají cloumat negativní emoce, mám přijít na to, co za nimi je. Je to tak?”

„Ano. Kontroluj si svoje myšlenky a emoce. Nebuď jak uragán. Nejdřív přemýšlej, potom mluv a konej.”

„Hezky se to řekne… Promiň. Už jsem zase ujela, ale za tu radu ti děkuji. Pokusím se ji zařadit do svých stereotypů. Ten by byl dobrý, ne?”

„Byl by a taky jednou bude. Uvidíš, ty to zvládneš.”

„Hmm, snad jo. Pravda je, že teď myslím a uvažuji jinak. Spoustu věcí přehodnocuji… No, jak nad tím tak přemýšlím, začala jsem s tím loni v létě o dovolené, když jsem si začala povídat s hlasem… Vlastně s tebou… A jsem zase u toho – s kým si to vlastně povídám? Kdo jsi?”

„A já ti říkám totéž co už mnohokrát – Není to snad jedno? Důležité je, že spolu komunikujeme, že si uvědomuješ své chybné stereotypy uvažování, a že díky tomu, jak vše postupně přehodnocuješ,vždy se ti následně uleví a už se ke svým křivdám nevracíš. Tím se zbavuješ okovů, kterými jsi svázaná s minulostí.”

„Máš pravdu. Děkuji.”

..............

Zírám na monitor… Jsem strašně unavená a vyčerpaná... Hlavu mám plnou starostí. Potřebovala bych, aby se vyřešila jedna bolavá záležitost s tátou... Jak ráda bych s ní něco podnikla, jenže mi bylo řečeno, že mám všemu nechat volný průběh… Tak jo, budu teda trpělivá a musím věřit a doufat, že to nakonec dopadne dobře. – povzdychnu si.

„To je správný postoj. Vždy si ujasni, co se od tebe chce, pak udělej, co myslíš, že udělat máš, a vše ostatní už odevzdej do vyšších rukou.”

„Jako rada je to sice pěkné, jen je tu drobný detail. Jak mám poznat, že jsem udělala, co jsem udělat měla, případně jestli nemám udělat ještě něco dalšího?”

„Přece svou intuicí! A neříkej, že ji nemáš nebo že ji neumíš používat.”

„Máš pravdu. Chvílemi se mi cosi jako intuici podaří zaslechnout. A pak se jí můžu i řídit. Ovšem jestli to nevíš, tohle je pro mě něco úplně nového.“ – opáčím a čekám na odpověď.

......... Nic, ticho.

A tak dodávám: „No, a teď bych šla něco dělat, protože od chvíle, co jsem přišla domů, jenom píšu. A život je i o něčem jiném, ne?”

„Važ si toho, že máš tolik času. Až nebudeš sama, budeš ho mít podstatně méně.” – ozve se překvapivá odpověď.

„Já snad opravdu někoho potkám? A kdypak to bude, že bych se natěšila?” – zaraduji se.

„Nepospíchej. Ještě máš před sebou plno práce. A dokud ji neuděláš, budeš sama.”

„To abych sebou teda hodila, co?”

„Nic neurychluj. Využij času, který máš, k práci na sobě. Zrekapituluj si svůj život. Uvědom si, co nového ses dozvěděla, jak ono nové změnilo tvůj přístup k životu, co se ti podařilo, a co ne. Postupuj krůček po krůčku. Neodsuzuj se za to, že se ti něco nepodařilo. Naopak, pouč se z toho. Postupně se snaž zlikvidovat zbytky křivd, které tě vážou k minulosti. Ale všechno tohle dělej postupně. Využívej pomoci v podobě lidí, kteří jsou ti posláni do cesty. Každý z nich ti má co říct. I ti, kteří tě rozčilují. Pokud se tak stane, vždy se zamysli nad tím, čím tě rozčilují a co ti na nich vadí…”

„Promiň, tohle dělám už skoro rok, ale jaksi se mi nedaří.“ – přeruším hlas. „Když mi někdo leze na nervy, snažím se přijít na to, proč tomu tak je. Ale ať se snažím sebevíc, většinou na to nepřijdu.” – postěžuji si.

„To chce cvik. Hlavně to nevzdávej. Nauč se trpělivosti a zkoušej to znovu a znovu.”

„Připadá mi, že něco o trpělivosti už zaznělo. Jako bych už o ní něco slyšela. Nevíš Bože, co ta trpělivost je?” – dovolím si trochu legrace.

„Nějak jsi pookřála, co?” – zareaguje hned hlas.

„A víš, že jo? Cítím, jak mi ty naše rozhovory dělají dobře. A je mi líp ještě z jednoho důvodu. Už mě tak nedusíte… Promiň, já vím, že se opakuji, ale bylo nutné mi takhle šlápnout na krk?”

„Bylo.”

„Tak jo, už jsem zticha. Doufám, že mi zachováš přízeň, když jsem taková povolná.” – ukončuji náš dnešní rozhovor a vstávám od počítače, když zaslechnu: „Nefandi si, až tak povolná zase nejsi.“

„No, ty to asi víš líp.” – připouštím a jdu se posadit do křesla. Potřebuji si v sobě srovnat myšlenky. Pouštím si k tomu meditační hudbu.

Okamžitě mi před očima naskočí cosi jako ohromný obelisk. Po chvíli sám od sebe zmizí. Jsem v poušti. Kolem dokola nic než písek a žár.

Vydávám se na cestu. Nohy se mi boří do písku, vysoko nad hlavou žhne slunce. Dostávám žízeň. Poprosím tedy o vodu.

Okamžitě sprchne trocha vody.

Poděkuji, napiji se a pokračuji v cestě dál.

Totéž se opakuje i v případě, když dostanu hlad a poprosím o trochu jídla.¨

Stejně tak ve chvíli, kdy začne být nesnesitelné vedro a prosím o trochu chládku. Oblohu hned zacloní mrak a rázem je příjemně.

Vždy poděkuji a jdu dál.

Kde se vzal tu se vzal, objeví se přede mnou člověk. Nevidím mu do obličeje, má na ní masku.

Aniž bych věděla proč, padám před ním na kolena.

Ptá se mě, co tu dělám.

Přiznávám se, že sice nevím proč, ale že mě cosi nutí, abych šla stále dopředu.

Muž mě pochválí a ukáže za sebe.

Ke svému překvapení vidím nádhernou oázu.

Mám svolení do této oázy jít a občerstvit se tam.

Stejně náhle, jak děj začal, tak i končí.

Připadám si jako v kině. Plátno pohasne, v sále se rozsvítí a člověk se vrací zpět do reality. Stejné je to teď se mnou. Pryč je poušť, pryč je oáza, jsem zase doma a divím se.

„Co to mělo znamenat?“ – ptám se.

„Máš před sebou namáhavou cestu. Od tebe se chce, abys ji pokorně a bez odmlouvání podstoupila. A to i přesto, že nevíš, co obnáší a jak dlouho potrvá. Pakliže to uděláš, přijde odměna.“ – vysvětlí mi hlas.

Děkuji.“ – rozloučím se.

 

Následující dny přitvrzuje. Ve všech ohledech. Nic se mi nedaří. Cítím čím dál větší bezmocnost a neschopnost orientovat se ve všem tom novém.

Do mého přemítání vstoupí hlas se známou otázkou: „Tak co, jak je?”

Že bych měla náladu na nějaké povídání, to teda nemám, ale co, aspoň si můžu postěžovat. A hned se do toho dávám: „Jsem plná bolesti, rozervanosti a já nevím čeho ještě. Ani nevím, jestli jsem pokorná nebo ne. Asi moc ne, ale momentálně mi je to jedno. Cítím se čím dál víc vyčerpanější a už mi docházejí jak síly, tak i trpělivost. Nezlob se na mě prosím, ale připadám si úplně zlomená. Já už fakt nevím kudy kam.”

„Už se zase propadáš do sebelítosti?”

„Možná jo. Ale když mi to takhle řekneš, litování mě přejde a místo toho se naštvu. Je zrovna toto tvým úmyslem?”

„Ne, jen se tě ptám… Co myslíš, můžeš s tím něco udělat?”

„Asi jo, jenže na to nějak nemám. Tolik jsem toho slyšela, tolika důkazů se mi dostalo, tolikrát už jsem už uvěřila, tolikrát zase vše zpochybnila. A teď mám pocit, jako bych se zasekla na jednom místě, ze kterého se nemůžu dostat. Napadla mě asociace, že stojím v rozpuštěném téru a jakýkoli pokus udělat krok mě stojí tolik energie, že jsem pak vyčerpaná ještě víc. Prosím tě, nemohli byste mi nějak pomoct? Připadá mi, jako byste mě těmi důkazy tak zatloukli do země, že se z ní nemůžu zvednout. Promiň, ale takhle to opravdu cítím. Jsem úplně na dně a mám už všeho dost. Proč nemůžu žít v poklidu jako druzí? Proč musím takhle trpět? Na jednu stranu mě pochválíte a na stranu druhou mě fackujete z obou stran. A mezi tím mi nedáte ani chvilku na nadechnutí. Řekni mi prosím, proč?“

„Už jsi skončila? Začala jsi konstatováním dané situace, ale skončila jsi zase nepokorně.”

„Jenže mně je tak zle, jako bych mlela z posledního. V práci je to strašné, v mém soukromém životě je to taky zamotané. Připadá mi, že jsem na tom blbě jako před rokem. Jen s tím rozdílem, že teď si můžu povídat s tebou. Ale jinak je vše při starém.”

„A co naše rozhovory. To není pokrok?”

„Asi jo, jenže já to tak nevnímám. Prostě se cítím strašně, a s tím nic neuděláš ani ty.”

„Já s tím opravdu nic neudělám, ale co s tím uděláš ty?”

„Co bych dělala? Já jsem to zhodnotila a je mi ještě hůř.”

„A tím to pro tebe končí?”

„Jasně… Ale když už mě nutíš k zamyšlení, jako že v téhle chvíli mám k nějakým hlubokomyslným úvahám fakt daleko, přece jen mě něco napadlo. Nemyslíš si snad, že bych se z toho téru měla snažit odlepit a začít uvažovat pozitivněji?”

„Přesně tohle si myslím. Je jedno, co se rozhodneš udělat. Cokoli uděláš, bude lepší než setrvávat ve stávajícím.”

„Hm, to se lehko řekne… Promiň. Asi se to dá i udělat, jenže mě nic nenapadá. Nemohli byste mě trochu nabít energií? Jakýmkoli způsobem. Prosím.” – škemrám.

„Znáš přece způsoby, jak se dobít, ne?”

„Něco bych sice znala, jenže to nefunguje.” – hájím se.

„Nefunguje, protože tomu nevěříš.”

„Nevěřím. No jo, ale co s tím?”

„Toť otázka. Na ni existuje jediná odpověď – Věř! Věř! Věř!”

„Připadá mi, jako bych ji už někdy zaslechla.” – dovolím si trochy ironie.

„A proč se jí teda neřídíš?”

„Protože jedna věc je něco vědět a druhá aplikovat to v životě.”

„Jestliže i tohle víš, proč s tím něco neuděláš?”

„Protože je to těžké. Obzvlášť, když procházím jednou zkouškou za druhou.”

„Tvůj problém je, že si řekneš, že něco nejde, a tím to pro tebe skončí. Nevzpomínáš si, jak jsi v meditaci měla před sebou tu vysokou horu, kterou jsi chtěla zdolat? Co jsi v té chvíli udělala? Stála jsi před ní a říkala jsi, že to nezvládneš, nebo sis obula kramle a vylezlas na ni? Jak ses rozhodla?”

„Samozřejmě pro to druhé.”

„Proč samozřejmě?”

„V představách mi jde vše snadno. Zato v reálu!”

„Ale o tom ta meditace byla. Aby ti ukázala, že jde všechno. Musíš jen chtít. Jestliže to ale dopředu zazdíš prohlášením, že to nejde, tak to taky nepůjde. A ty si pak jen řekneš ‚Vždyť jsem to říkala!‘ … Uvědomuješ si to?”

„Hmm.”

„Jaké hmm?! Procitni! Podívej se na svůj způsob uvažování reálně! Děláš stále jednu a tutéž chybu. Tolikrát jsi o tom slyšela, tolikrát četla, sama sis to zapsala, a přesto se chováš pořád stejně. Pochop už konečně, že záleží jen na tobě, jak se k životu postavíš! Jestliže budeš říkat, že něco nejde, tak to opravdu nepůjde! Zatímco, řekneš-li ‚Tohle zkusím‘, vyšleš tak pozitivní myšlenku, energii. A jestliže to opravdu zkusíš, máš předem vyhráno. Jak už ti to mám říct, abys konečně pochopila?”

„Když to takhle poslouchám, připadá mi to tak jednoduché, jako by nic jednoduššího ani nebylo, ovšem když to zkusím uvést do praxe, narazím.”

„Neříkáš pravdu! Ty to ani nezkusíš! Odmázneš to jako něco, co zrealizovat nejde. A proto ses v určitých ohledech neposunula dál. Jen se zamysli, kolikrát ses dnes postavila k problémům konstruktivně a kolikrát jsi řekla ‚To nepůjde‘?”

„To po mně chceš opravdu moc. Já jsem tak urvaná, že málem ani nevím, jak se jmenuji, natož abych přemýšlela o tom, co se dneska dělo. Ale aby mi nebylo vytčeno, že jsem už dopředu negativní, popřemýšlím o tom. Jen mi dej prosím trochu času.”

.............S lokty opřenými na klávesnici, s hlavou složenou v dlaních, rekapituluji dnešní den.

Po chvíli mám jasno.

„Máš pravdu, ten negativní přístup převládal.“

„Hlavně, že sis to uvědomila.”

„No jo, uvědomila, ale jenom proto, že jsi mi do toho strčil nos.”

„Alespoň, žes to nezpochybnila. Protože ty jsi schopná i toho.”

„Děkuji ti, že na všem vždy objevíš něco pozitivního.”

„To můžeš i ty. Pokaždé, když máš pocit, že se topíš v něčem, co se ti nelíbí, s čím nesouhlasíš, nebo máš pocit, že se toho na tebe valí moc, uvědom si, jestli ti to nepřináší i něco pěkného. Nebo se nad tím zamysli alespoň dodatečně. A uvidíš, že pokaždé něco objevíš.”

„To je zase jednoduchý návod! … Promiň, to já už ze zvyku… A teď si jdu lehnout. Jsem děsně urvaná.”