4. Štempl, důkaz

Další den přepisuji do počítače zápisky z předešlého večera.

Vtom mě polije horko. Vždyť jsem prosila o důkaz o pravdivosti naší komunikace. Co když to, co se dělo v noci, byl onen důkaz? Co když mi takto bylo promptně vyhověno?

Snažím se pospojovat si všechny události, které mě v posledních dnech potkaly.

Ano, nevěřila jsem, že jde o automatické psaní a proto jsem žádala důkaz. Ovšem ne takový, který by mě vyděsil. Nemusel přece být až tak razantní!

Do mých myšlenkových pochodů vstoupí hlas: „A jaký bys chtěla?“

„Nějaký mírnější.“

„Mírnějšího by sis ani nevšimla. Muselo to být něco, co nešlo přehlédnout.“

„Kvůli tomu jsem ale nemusela být k smrti vyděšená, ne?“

„Je nutné s tebou pořádně zatřást. Žiješ v ohromném rozporu. Na jednu stranu věříš v Boha, na druhou stranu popíráš všechno, co se ti v životě děje.“

„Já chci….“

„Nechej mě domluvit. Chtěla ses stát kreativním kanálem, a tak ses jím stala. Uvědom si ale, že se tak stalo jen proto, že Bůh má s tebou určité záměry a On taky bude rozhodovat co a jak se bude dít. Proto vše přijímej s pokorou. Rozumíš?!“

„Rozumím. Ale to, co se dělo, mě vyděsilo. Bylo to moc důrazné.“

„Pořád jsi říkala ‚Jak mám vědět, že si to nevymýšlím?‘ Chtěla jsi důkaz. Tak jsi ho dostala!“

„To byl důkaz! Málem bylo po mně.“

„Nebylo. Jen ses vylekala. A od toho se odvinulo i ostatní.“

„A muselo to probíhat takhle?“

„Muselo. Věř a víra tvá tě zachrání, uzdraví. Pokud budeš stále vše zpochybňovat, přijdou větší a pádnější důkazy. A když tě ani ty nepřesvědčí, půjde ti o život.“

„Nerozumím.“

„To, že všechno zpochybňuješ a odmítáš uznat Boha jako toho, kdo o všem rozhoduje, svědčí o tvé hluboké nepokoře. A taky o tom, že v Boha vlastně nevěříš.“

„Hmm, asi to tak nějak bude... Teď na mě ale padl strach.“

„Strach z čeho?“

„Ze všeho.“

„Neboj se. Znovu ti opakuji – Bůh je s tebou a vše, co se ti děje, je pro tvé dobro.“

„Jenže já nevím, co se ode mě chce.“ – pořád nechápu.

„Je to stále o jednom. Pokorně a bez jakéhokoli posuzování zapisuj to, co ti sděluji. Až přijde čas, všemu porozumíš. Uvědom si už konečně v čem spočívá pokora.“

„A v čem teda spočívá?“ – ptám se možná natvrdle, ale tohle téma je pro mě stále jaksi neuchopitelné.

„Každá myšlenka, každý čin je energie. Uvědom si, že nemaluješ ty, ale že ti vedou ruku andělé. Stejně tak nepíšeš, co chceš ty, ale jsi jen zprostředkovatel. Já rozhoduji o tom, jestli budeš malovat a psát: A já taky rozhoduji o tom, co to bude a kdy to bude. Buď vděčná, že zrovna ty jsi vesmírným kanálem. Skrz své životní číslo 8 máš neomezené možnosti. Nebuď kvůli tomu ale pyšná a nevyvyšuj se, protože o tom, jaké životní číslo jsi, nerozhoduješ ty, toto číslo ti přidělil Vesmír. Od tebe se chce, abys využívala darů a možností, které z tohoto čísla plynou. Nezkoumej, neposuzuj, neodsuzuj, nekritizuj. Neboj se, jsem stále s tebou a neopustím tě. Věř a víra tvá tě zachrání.“

„Jo, já se o to teda pokusím.“

Už nic nenamítám, jen sedím a rovnám si v sobě myšlenky. Potřebuji to jako sůl. V hlavě mám pořádný zmatek.

 

* * *

 

Jsou Vánoce. Vánoce, kterých jsem se tak obávala. To jsem ovšem netušila, že letos budou tak náročné. Oproti loňskému roku, kdy mě trápilo jen to, že jsem sama, teď přibyly ještě problémy s komunikací.

Cítím se neskutečně vyčerpaná. Až tak, že  jestli se někde energeticky nedobiju, složím se.

No jo ale jak to udělat?

Vtom mě napadne Vyšehrad. Prý je to energeticky silné a pozitivní místo. Možná by mi pomohlo zajít tam … Hmm, jenže teď v zimě by to asi chtělo zajít přímo do kostela než se potulovat někde venku… I když nevím, kostely ráda nemám. Mám k nim averzi... Ale nakonec proč ne? Možná mi to tam opravdu prospěje…

Zkouším pro tento výlet zlákat kamarádku.

Souhlasí.

Dáváme si sraz v metru na Vyšehradě a o chvíli později už jsme v kostele.

Sedíme a vnímáme uklidňující atmosféru. Cítím, jak mi tohle prostředí dělá dobře. S trach a napětí z posledních dnů pozvolna mizí.

Jenže jen se trochu oklepu, hned mě zaplaví pochybnosti a začnu si zase ze všeho dělat legraci.

Se značně pobaveným výrazem na tváři kamarádce říkám, že automatické psaní tužkou je pro mě ztrátou času. Přece by bylo podstatně jednodušší zapisovat vše rovnou do počítače!

V této chvíli netuším, že moje prosba bude záhy vyslyšena.

Dává se do nás zima. Rozloučíme se a jedeme domů.

Doma se chystám na malování dalšího obrazu. Stejně jako minule i dnes opouštím svoje oblíbené téma – tunel. Dnes maluji něco úplně jiného. Je to sytě zelený jehlan s bílým středem. Špička jehlanu je obkroužena nádherným zářivým červenožlutým prstencem. Pozadí obrazu je modravé.

Maluji několik hodin.

Konečně mám hotovo!

Odstupuji, abych si obraz prohlédla.

Jo, líbí se mi! Je přímo úchvatný!

 

Večer mě něco přiměje, abych šla zase zapisovat.

Jakmile vezmu tužku do ruky, vzpomenu si na včerejší výhrůžná slova, a tak úsměšky a legrace jdou stranou. Padne na mě pokora… I když možná ani ne tak pokora, jako spíš strach.

Tužka se rychle rozběhne po papíře.

Dostanu pokyn, abych si došla pro svůj obraz tunel.

Zahledím se na něj a vzápětí jsem do obrazu zvláštním způsobem vtažená. Oči se mi rozostřují a samy od sebe se zavírají.

Ocitám se někde mezi skalisky a tu ke mně přichází neznámá stařenka. Na hlavě má po arabsku uvázaný šátek.

Bere mě za ruku a odvádí pryč.

Ptám se, kam jdeme.

Prý za otcem.

Nechápu proč a bráním se - já přece otce mám!

Je mi ale vysvětleno, že jsem v jiném časoprostoru. Proto i jiný otec.

Vzpouzím se. Nikam se mi nechce a navíc mě to přestává bavit.

Rázně svoje sezení přerušuji a zvedám se od stolu.

I když jsem byla rozhodnutá, že už dál nic zapisovat nebudu, přesto mě něco po chvíli přinutí znovu si ke stolu sednout.

Okamžitě se mi zavírají oči a zase se objevuje tatáž babča co předtím. Opět mě někam vede.

Na mou otázku, kamže jdeme, dostane se mi stejné odpovědi – Za otcem.

Než se naději, ocitám se před vysokým mužem.

Náhle mi tato scéna splývá se scénou z barda. Jsem před tím Nejvyšším a prosím o odpuštění za svou nepokoru.

Padám před ním na kolena a prosím o odpuštění: „Otče, prosím tě, odpusť mi.”

On jen stojí a seshora na mě shlíží.

Dostávám pokyn, abych si šla sednout k počítači. Prsty se mi bleskově rozběhnou po klávesnici.

„Bože prosím, odpusť mi mou nepokoru.“

„Ty jsi byla nepokorná od prvopočátku. Vzpurná od chvíle, kdy ses ode mě odtrhla. Uvědom si už konečně, že dokud ve tvém životě nezavládne pokora, nikdy nebudeš šťastná. Pokora, pokora a ještě jednou pokora. Toto slovo je pro tebe klíčové.“

„Řekni mi prosím, jak se k ní mám dopracovat?” – ptám se.

„Nechej se vést svou intuicí.”

„Vždyť já snad ani žádnou intuici nemám!”

„Ale máš. Napojíš se na ni, pokud přestaneš všechno posuzovat rozumem.”

„Promiň, ale já to jinak neumím. Dej mi prosím už konečně návod, jak se k ní dostat.”

„To, co tě napadne jako první, byť se tomu rozum vzpírá, je intuice.”

„To může být ale i nějaká blbost.“

„Ty říkáš blbost, já říkám intuice.”

„Jak to ale od sebe rozliším?“

„Opakuji ti. To, co tě napadne jako první, je intuice. Napiš si to a po čase přečti. A hned ti to bude jasné.”

„Tak jo. Já to teda zkusím.“ – odkývnu.

………Zamyslím se.

„Co když si tenhle náš rozhovor vymýšlím?” – zapochybuji.

„Zapomínáš před kým stojíš?“– ozve se rázné napomenutí.

„Promiň Bože, jak si tu klapu do počítače, úplně jsem zapomněla.” – rychle se omlouvám.

„Ještě jednou se tě zeptám – Víš o čem je tvůj život?”

„Vím, o pokoře.”

„Tak se podle toho chovej a nezapomínej na to. Jasné?!”

„Jasné! Rozkaz šéfe!” – nekontrolovaně ze mě vyletí.

Okamžitě mi dojde, že jsem přestřelila, a tak se omlouvám: „Promiň, to mi uletělo. Chápu oč jde, ale je to pro mě těžké.”

„Příležitostí pro procvičení budeš mít dost.”

„To se teda těším!” – dovolím si ironickou poznámku.

„Uvědom si, že ne každý má tolik možností jako ty. Tak jich využij.“

Hmm…“ – odmlčím se a pak se zeptám: „A nemohli byste mi nějak pomoct?”

„Máš na pomoc mnoho pomocníků. Stačí je jen zavolat.”

„Já je volám, jenže oni na mě kašlou!” – rozčiluji se.

„Neříkej! Jak jsi to poznala?”

„Prosím je o pomoc, ale žádná nepřichází… A mezi námi, ani se mi neukážou! Jak mám teda poznat, že tu jsou?”

„A co dělá plamen svíčky po celou dobu, co si spolu povídáme?”

„Skáče jako zběsilý, jenže to může být způsobeno průvanem. Ne?”

„Věř tomu, co vidíš.”

„Dobře, tak tu není průvan. Proč se mi ale nikdo nezjeví, když o to prosím?”

„Nauč se určitým věcem věřit, aniž bys je zachytila svými smysly.” – zazní rada, kterou jsem už tolikrát slyšela.

„No jo, já to teda zkusím.“

„Ještě kontrolní otázka – O čem je tvůj život?”

„O pokoře. A měj se mnou Bože prosím trpělivost.”

„Já mám na rozdíl od tebe trpělivosti dost.”– zazní docela humorná odpověď.

„Děkuji.” – zakončuji náš rozhovor.

 

Volám kamarádce. Vím, že je zvědavá, jak s automatickým psaním pokračuji.

Ovšem je tu háček. I když jsem byla po dobu komunikace ve zvláštním rozpoložení a brala jsem  ji naprosto vážně, jen jsem se zapisováním skončila, jako bych se z onoho stavu probrala, rozumem vše zhodnotila a celou komunikaci zavrhuji jako fikci.

A tak si teď při vyprávění o tom, co se dělo, zase dělám legraci. Připadá mi totiž ohromně zábavné, jak si povídám sama se sebou.

Zatímco já se upřímně bavím, kamarádka je vážná.

A čím ona je vážnější, o to větší legraci z toho mám já.

Poslední vývoj události spolu probereme zprava zleva. Jako vždy se nemůžeme shodnout. Každá si říkáme to svoje.

Ještě než se rozloučíme, zmiňuji se o tom, že se mi i přes pozdní dobu nechce spát.

Kamarádka má hned jasno. Je to prý znamení, že mám v automatickém psaní pokračovat dál.

 

Pokládám sluchátko a pamětliva jejího doporučení znovu usedám k počítači. Z dravý rozum se ovšem vzpírá. Je totiž půl hodiny po půlnoci.

Nahodím jemně pobavený tón: „Tak co, bude ještě nějaké pokračování, nebo si mám jít lehnout? Co, Vesmíre?”

K mému překvapení se ozve:„A copak bys chtěla?“

„Prosila bych už konečně nějaký návod na život.” – prohodím zvesela.

„Ale, ty jsi troufalá!”

„Promiň, mně to připadá jako jedna velká zábava.” – pokračuji naprosto uvolněně.

Ovšem, to co je mi vzápětí řečeno, mě pořádně vyděsí. Sotva stačím zapisovat, jaký je to fofr.

Dozvídám se, že budu-li ve svém zlehčování dál pokračovat, humor mě brzy přejde.

„Jenže já nejsem schopná uvěřit tomu, že si povídám s Bohem. Vnímám to jako svoje vnitřní promluvy.” – namítám.

„Jsou to tvoje promluvy, ale s Bohem uvnitř tvého srdce. Přestaň si už konečně ze všeho dělat legraci. Tohle totiž není zábava, tohle je to Pravda!”

Zaleknu se: „Aj, to jsem asi přestřelila.”

„Chápu, že je to pro tebe nové, ale je nutné, abys už konečně uvěřila, že naše rozhovory jsou reálné.”

Legrace jde stranou, nabíhá mi krk, hlava mi na temeni mravenčí.

„Promiň. Nevím, co mám říct.”

„Neříkej nic. Jen si uvědom, o čem byla řeč.”

Jsem zticha. Snažím se všechno si v sobě srovnat. Jenže mi není dán čas. Začnou se na mě sypat informace, jedna za druhou. Až z toho mám v hlavě zmatek.

„Neměj ho.” – zareaguje na mé pocity hlas.

„Nezlob se na mě, ale tohle mi nemůžeš nařídit. S tím přece nemůžu nic dělat.” – oponuji.

„Můžeš. Nepřemýšlej nad tím, jen všechno přijmi.”

„Dobře.” – sice poslušně odpovím, ale uvnitř mě to vře.

Hlas do mě zřejmě vidí jako do průhledné nádoby, protože mi řekne: „Nevzpírej se!“

„Promiň, já jsem tak zvyklá.” – namítnu.

„Tak si odvykni.”

„Lehce se to řekne.” – zareaguji svou oblíbenou větou.

„A lehce se to i udělá. Nemůžeš říkat, že něco nejde a o nic se nesnažit. Musíš i chtít!“

„Ale…” – nestačím větu dokončit.

„Pochop konečně, že rad a těch svých návodů na život, jak ty jim říkáš, jsi už dostala plno. Jenže ty je nechceš vidět nebo je vnímáš jako něco nepoužitelného.”

„Hmm.” – zabručím si pro sebe.

„Jaké hmm?”

Jsem zmatená čím dál víc. Dívám se na monitor a nezmůžu se ani na slovo.

„Došel ti humor, viď?”

„To teda jo. Já už nevím, co mám dělat.”

„Jak to, že nevíš?! Vždyť jsi teď dostala další návod! Tak jej použij!”

„No jo.” – rezignovaně si povzdychnu.

„S tebou je potíž, nejsi ochotná se sebou cokoli udělat.”

„Když mně to připadá těžké.” – namítnu.

„Není to těžké. Znovu ti opakuji, musíš jen chtít.” – vidí hlas vše jednoduše.

„Jenže… ” – moje námitka je umlčená hned na začátku.

„Uvědom si, že jde o tvůj život. Jen na tobě záleží, jak s ním naložíš.”

„No právě, to mě děsí.”

„Proč by tě to mělo děsit? Raduj se z toho, že už víš, jak na to.”

„Vždyť to nevím!”

„Jak to, že ne? A o čem se celou dobu bavíme? Jak ti to mám říct, abys konečně pochopila?”

„Já tomu fakt nerozumím!”

„Uvědomuješ si vůbec, jaký je dar, že se k tobě informace dostávají tímto způsobem? To každý nemá. Tak si toho važ!”

„Jo, vážím si toho. Jenže jsem děsně unavená.” – měním téma hovoru. Tamto mě už nebaví.

„Buď ráda, že s tebou mluvím. Teď je čas na to, abys naše rozhovory zapisovala. Rozumíš? Já určuji, kdy budeš malovat a psát. Ne ty!“

„Na to si právě nemůžu zvyknout. Celý život jsem si dělala, co jsem chtěla a kdy jsem chtěla.” – namítnu.

„Nemůžeš srovnávat to, co bylo dřív, s tím, co je teď. Jen si vzpomeň, jak na začátku všeho byla informace o tom, že je možné se stát vesmírným kreativním kanálem. Zaujalo tě to, stejně jako návod, jak se jím stát. A když jsi to zkusila, zanedlouho jsi pak poprvé slyšela můj hlas. Vzpomínáš?“

„No jo, nějak takhle to bylo. Já už zapomněla... A bylo to opravdu takhle? Nebylo to obráceně?” – zapochybuji.

„Nebylo. Věř mi.”

„Tak asi jo.” – váhavě přitakám.

„Nepochybuj, bylo to přesně tak. A když už tím vesmírným kreativním kanálem jsi, tak se taky podle toho chovej. Opakuji ti stále jedno a to samé. Nepíšeš, co chceš ty, ale co chci já. A kdy chci já. A tak s tím podle toho i zacházej. Ne jako se svými myšlenkami, ale jako s něčím, co má být prostřednictvím tebe, jako kanálu, jako antény na vyladěném přijímači, sděleno jiným. Jsi jen přijímač, který přijímá zprávy. Chápeš?“

„Jo, chápu. Jen nemůžu uvěřit, že jsem to zrovna já, kdo takhle slouží...“ Zarazím se: „A pak, je tu jedna věc, se kterou si nevím rady.“

„Copak?“

„Dejme tomu, že tento fakt s určitou hrdostí přijmu, co si o tom ale pomyslí ostatní?”

„Jakápak hrdost? Na co a proč?”

„Přece na to, že se mnou mluví Bůh.”

„Nebuď hrdá, nebuď pyšná. Jsi jen prostředníkem, protože pro to máš předpoklady. Od tebe se chce jediné – abys vše přijímala, zapisovala a s pokorou s přijatými informacemi zacházela. Aby sis z nich nedělala legraci a ani je nezpochybňovala. Je ti to už jasné?”

„Asi ano. Jenže teď jsem se vyděsila.”

„Proč ses vyděsila?” – nechápe hlas.

„No protože mi dochází, že tím asi končí legrace. Teda z mé strany.”

„Legraci si dělat můžeš, ale jen v rámci jistých mantinelů.”

„A jak ty mantinely poznám?”

„Neboj se, poznáš je. Jsou přesně vymezeny.”

„Hmm, tak jo.”

......... Sedím s rukama položenýma na klávesnici. Cítím ohromnou únavu.

„Mohli bychom pro dnešek skončit? Už je moc pozdě.” – žadoním.

„Dobře. Prosím tě ale o jedno. Ano, já tě opravdu prosím. Až se ráno probudíš, nezpochybňuj to, co jsi teď napsala. Vezmi to naprosto vážně, protože to vážné je. Rozumíš?”

„Ano, rozumím. Dobrou noc.”

Vypínám počítač a jdu si lehnout. Zavírám oči a pokouším se usnout. Jenže jak jsem ze všeho rozrušená, najednou nemám na spánek ani pomyšlení. Hodím proto do placu prosbu o něco pěkného před usnutím.

Náhle se mi za očima rozsvítí krásné velké zářící světlo. Blíží se ke mně, navléká se mi na hlavu a postupuje až k srdeční čakře. Uvědomuji si, že je to onen zářivý prstenec, jaký jsem dnes namalovala. Cítím, jako by se mi mělo tělo v tomto místě od sebe oddělit. Nejraději bych si to šla zapsat, ale vzápětí usínám.

Obsah knihy II:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.