14. Paralelní vesmíry

Zima je pryč, pozvolna nastupuje jaro.

Už zase mám pocit, že mě život válcuje. Jsem ze všeho unavená. Co unavená, strhaná!

„Proč se trochu neuvolníš?“

„Copak můžu?“

„Můžeš.“

„Jenže já mám tak moc naloženo, že už sotva pletu nohama. Ta moje učební látka mi dává pořádně zabrat.“

„Právě proto je to učební látka, a proto takovou máš. Abys díky ní postoupila dál. Ničeho se neboj, už jsi toho udělala tolik, že se opravdu nemáš čeho bát. Stačí jediná věc – všechno pustit ze svých otěží. Můžeš si to i vizualizovat. Představ si sebe a svůj život jako vůz, na němž jedeš. Ten vůz je tažený koněm, a jízda probíhá podle toho, jak ty toho koně řídíš... Jenže pod tvým vedením každou chvíli sjedete z cesty a musíte se zase pracně vyškrábat zpátky nahoru, každou chvíli z té správné cesty odbočíte a jezdíte pak objížďkami. Všechno to ukočírovat a vždy se vrátit na správný směr a na širokou prostornou a rovnou cestu tě stojí spoustu námahy. Je tomu tak jen proto, že otěže svíráš pevně, a koni nenecháš žádnou volnost. Vidíš?“

„Jo, vidím. Ale toho koně přece musím vést ne? Přece nemůžeme jet bez toho, aby ho někdo řídil?“

‚Pokud se jedná o tento případ, že jde o tvůj život, tak ne. Povol ty otěže, pusť je, měj je jenom volně v rukách a nechej koně, aby tě vezlsvou vlastní intuicí, tou cestou a takovým způsobem, který je pro tebe ten nejvhodnější. Představ si to a řekni, jaký z  toho máš pocit.“

Vidím, že se naše jízda zklidnila, kůň kluše klidně po široké rovné cestě ... a já jsem v pohodě. A jako bonus si můžu v klidu prohlížet okolní krajinu a kochat se jí. Předtím jsem byla tak soustředěná na řízení, že jsem na nic jiného neměla čas. Ale teď si tu jízdu užívám, všímám si věcí, lidí, přírody, prostě je mi krásně. Občas kůň zrychlí, přidá do kroku, ale pak zase zvolní. Jeho krok je jistý, jistá je i naše jízda. Zajímavý postřeh.

„No, vidíš, a takhle to s tím tvým životem je. Pokud se ho snažíš křečovitě držet a řídit dle svých programů, postojů a očekávání, nemáš energii ani myšlenky ani čas na cokoli jiného. Takovýto způsob života tě vyčerpává. Pokud ho ale pustíš ze svých otěží a necháš ho běžet svým vlastním tempem a směrem, rázem se ti život uklidní.“

„No, to je sice pěkné, ale drobet nereálné. Představ si, že by všichni lidi rezignovali a nechali život, aby jim prokluzoval mezi prsty. To by bylo bezvládí, to by se nikdo nikam nedostal, nic nevymyslel, nebyl by žádný pokrok.“

„Ale takhle to přece není! Rozdíl je rezignovat na život a rozdíl je uvolnit se. Takže ne rezignovat, ale je třeba se uvolnit a poslouchat jemné signály, které přicházejí ze všech stran, a těmi se řídit. Pak může přijít i pokrok, posun dál.“

„Jenže takovéhle uvolnění a vnímání signálů je to nejtěžší. Hlavně pokud je člověk silně rozumový.“

„No a proto se to učíš.“

„Tak jo, děkuji.“

 

* * *

 

Uplynulo pár dní a já najednou slyším známou otázku: „Tak co, jak je?“

Jsem ráda, že ji slyším a hned odpovídám.

„Je mi docela fajn, teda když odmyslím všechno, čím jsem si prošla.“

„Nebudeme rozebírat minulost, ale raději specifikuj to tvé fajn.“

„Přijde mi, že jsem konečně, ano konečně, pochopila, o čem ten život je.“

„A o čem je?“

„O užívání si.“

„Opravdu?“

„Fakt. Konečně mi došlo, že záleží jen na mně, jestli budu trpět a trápit se, nebo žít v pohodě.“

„A jak jsi k tomu došla?“

„Tak to na mě najednou odněkud vykouklo. ;-) I když musím přiznat, že kolem toho, že jen na nás záleží, jaký náš život bude, se točí můj život celých posledních patnáct let. Dokonce teď se o tom píše a mluví i mezi „normálními“ lidmi, nejen mezi duchovňáky a esotericky smýšlejícími lidmi. Jenže jedna věc je o tom mluvit, číst, a druhá pochopit do hloubky, jak na to...“

„Tak nám řekni, jak na to, ať se trochu přiučíme.“ zazní sarkastická až ironická poznámka. Ale mně to nevadí, potřebuji se o to staro-nové podělit.

„NO, já to vnímám takhle... Ale nejdřív zopakuji to, o čem jsme mluvili už dřív. A sice, že náš život se dá připodobnit k roli v divadelní hře. TA role nám byla přidělena, a od nás se chce, abychom ji neodmítali, ale co možná nejpoctivěji ji odehráli. Nic jiného nám nezbyde.

Jenže tohle pojetí mi nedělalo dobře, zavánělo mi to jistou nespravedlností. I když samozřejmě vím, že nespravedlnost neexistuje, že je to jenom náš zúžený pohled na věc, stejně mi ale přišlo, že vlastně tím pádem nemám vůbec na výběr. Někdo mi roli přidělí... a co já chudák s ní?

Pak je tu ale další pohled na život. A sice něco jako paralelní nebo alternativní světy. Existuje nekonečné množství mých Já, respektive nekonečné množství možností mých životů. Každý z nich probíhá jinak, v jiném provedení, s jinými emoci, tím pádem i jinými lidmi. Já to chápu tak, že v každém okamžiku mám možnost se rozhodnout, který z nich si vyberu, a podle toho se pak můj život odvíjí dál ... No, pro takového skeptika a materialistu je to trochu na palici, ale je to přece krásná představa, ne? ... S tímhle jsem se setkala už dřív, a nějakou dobu jsem to i praktikovala. Jakože když se mi něco nelíbilo, někdo mě naštval, nebo když mi naskočily znepokojivé myšlenky, a od nich se pak odvinuly negativní emoce, zarazila jsem se a řekla si – tohle je tvoje volba? Ne, já si chci života užívat, přehodila jsem výhybku na jinou kolej/jinou variantu života... a už jsem se zase usmívala na svět... Jenže pod tíhou toho, co se na mě pak zase dalšího navalilo, jsem na to časem zapomněla a jela jsem zase v tom komplikovaném a složitém, potažmo negativním životě. Teda z mého pohledu negativním. Protože negativního není nic. Je to jenom naše reakce na to, co se děje. Je to náš filtr vnímání. Protože to, co je negativní pro mě, pro někoho jiného negativní není... Ale ani tohle není nic nového, to přece vím dlouhá léta. A přesto se mi nedařilo. Stále jsem se dívala na svět přes filtry svých bloků, programů, a po pravdě řečeno přes filtry mé učební látky, kterou jsem do tohoto života dostala... Uf, to jsem se do toho dala, co?“

„Velmi dobře, chválím tě za tvou otevřenost. Poděl se s námi o další, co ti z toho vyplynulo.“

„V okamžiku, kdy vstupujeme do života, máme na zádech ruksak se svou učební látkou. Ta je zakódovaná v  naší DNA, od té prostě utéct nemůžeme, i kdybychom sebevíc chtěli. Fakt je, že většinou svou učební látku neznáme, takže na život a situace, který přináší, reagujeme vším možným jen ne přijetím. No, po pravdě, ono ani tak moc nezáleží, zda ji známe nebo ne, protože i její znalost nám mnohdy nepomůže. Stejně se nám nedaří to či ono přijmout. Tahle učební látka se s námi veze celý život, a s tím se nedá nic dělat. Od nás se chce jediné, abychom se jí co nejlépe zhostili, anebo ještě jinak, abychom ji neodmítali. Protože každým odmítnutím, což znamená jakoukoli negativní reakcí, následně pak negativní emocí, ten ruksak na zádech ještě víc ztěžkne, naše učební látka se nabalí o další a další úkoly. Takže čím víc vzdorujeme, čím víc se bráníme, vztekáme, snažíme se utéct, odvést svou pozornost, a je úplně fuk jakým způsobem, o to víc nám té učební látky přibývá. Takže jediným řešením je ji přijmout a zpracovat... Musím ale přiznat, že je to moc a moc těžké. Obzvlášť když je někdo takový odporář jako jsem já, když mám odpor a vzdor zapsaný snad v každé buňce svého těla... NO jo, ale teď mi dochází, že právě proto jsem takovou učební látku vyfasovala. Abych právě toto ve svých buňkách přepsala. Abych už konečně pochopila, že vzdor a odpor, vztek a já nevím co dalšího, není moje cesta. Mou cestou je přijetí a pokora... A zase jsme u toho, hezky se to řekne, ale jak se k ní dostat? ... V mém případě je to tak, že mě život tak dalece bude drtit, teda správně řečeno moje učební látka mě tak dalece bude zatěžovat, že už na další vzdor a odpor nebudu mít síly, a konečně budu hledat způsob, jak z toho všeho ven. A jedinou cestou a řešením je přijetí.

Ale opět jsme u toho, hezky se to řekne, ale jak na to? ... Jedna z  možností je, že v každém okamžiku, kdy se v nás vzedme cokoli negativního, a je jedno, co to je a proč tomu tak je, uvědomit si to a říct si – Přijímám! Ale ne jen tak to prohlásit, ale to přijetí si i procítit. Každou buňkou svého těla. Jenže ne vždy to jde. Některé situace jsou tak náročné, že to člověk nedokáže, i kdyby sebevíc chtěl. A pak je ještě další možnost, a sice představit si, že mám možnost volby jiného, příjemnějšího života. V  reálu to znamená představit si, že stojím před mnoha dveřmi. Každé dveře vedou do jiného světa, přičemž v  každém tom světě moje Já prožívá život jinak. Na mně je pak jenom vybrat si, v jakém světě chci žít a jak chci žít. A pak už není nic jednoduššího než si vybrat dveře vedoucí do světa, kde jsem šťastná a spokojená. A tohle docela zabírá i v těch náročnějších situacích, kdy by mi přijetí jako takové šlo těžko přes rty. Nevím, jestli je to takhle správné, jestli to není útěk, ale přijde mi, že je to lepší, než vzdorovat nebo se vztekat. Protože takhle se mi podaří přeladit na vyšší frekvence, a vzdor a odpor jsou rázem pryč.“

„Důležité je, že se dokážeš v dané situaci zastavit a přijmout rozhodnutí, že už chceš žít jinak. A nezáleží na tom, zda následuje přijetí jako takové nebo volba alternativního života. Podstatné je, že nebudeš prožívat nic negativně. A alternativní svět je pro tebe určitě lepší, než se do přijetí rvát násilím. Protože v tom případě bys stejně v  hlubinách tvého Já nebyla spokojená. Rozumíš?“

„Rozumím.“

Odmlčím se. Něco mi vrtá hlavou.

„Copak ti není jasné?“

„Jak je to s těmi minulými životy? Jak ty do toho zapadají?“

„Vezmi to tak, že to, co jsi prožila v minulém životě, se přenáší do života dalšího. Nebo-li je součástí tvé učební látky v životě dalším. A na tobě zase záleží, jak se s ní popasuješ. Stačí ti to takhle?“

„Jo, stačí. Vlastně je to stále o tomtéž. Pořád je to o volbě – chci žít tak či onak? A podle toho jak se rozhodnu, podle toho jde život dál. Průšvih je, že se často člověk včas nedokáže zastavit a uvědomit si, že teď se zase odchýlil od toho správného směru. A tak se pak propadá čím dál víc v  negativnostech, hroutí se nebo mu přinejmenším těžkne život, a on se v  něm utápí a trápí... a tak pořád dál... Sakra, teď mě dožralo, co všechno jsem promarnila, jak by se mi, kdybych tohle všechno pochopila dřív, mohlo líp a lehčeji žít. Fakt mě to štve.“

„No no, to už jsi ale zase nakročená tím špatným směrem. Chceš si vyčítat, že jsi něco dělala špatně? Opravdu tohle chceš?“

„Nechci! Vidíš, jak člověk dokáže sklouznout zpátky? Ani si to neuvědomí.“

„Ano, i výčitky, i lítost, to všechno je vlastně odmítání života. Přijmi to, že se ti celou dobu nedařilo. Přijmi to, že nejsi dokonalá. Ale nedokonalost pro tebe není nové téma, ne?“

„To víš že ne. Jenže spousta lidí by ráda byla dokonalá, a když není, trápí se. Čím víc je člověk perfekcionista, tím víc kvůli tomu trpí. To není zrovna příjemná vlastnost.“

„Je to vlastnost stejná jako všechny ostatní. Jen ti nesmí přerůst přes hlavu. Nesmíš se kvůli ní trápit. Pak ti může přinést i něco dobrého.“

„Máš pravdu. Tak jo, jakmile se mi něco nepodaří nebo zareaguju na něco negativně, řeknu si – Přijímám to, že jsem to takhle udělala, přijímám to, že jsem tu a tu situaci nezvládla. Přijímám svou nedokonalost. – A víc už se tím zabírat nebudu... Dobrý ne?“

„Dobrý. Jen si na to vždy a včas vzpomeň.“

„Nemůžu říct nic jiného, než že se pokusím... Na každý pád děkuji za náš tentokrát velmi přínosný rozhovor. Děkuji.“