1. Rekonstrukce chaty

Dovolená je za mnou, opět jsem naskočila do každodenního kolotoče starostí. Nejvíc mě dostávají starosti, co a jak bude s chatou, a to, že jsem na všechno sama.

Zatímco Hela odjela na dovolenou, já musím vyřešit, jestli do rekonstrukce půjdu nebo ne a jakou firmu si vyberu z nabídek, co mi přišly.

Já, která jsem se v životě o takové věci nezajímala, já která jsem nikdy nic takového nemusela řešit, já, která tomu vůbec nerozumím, teď musím udělat takové zásadní rozhodnutí? A to musím udělat co možná nejrychleji, aby se mohlo začít.

Stále propočítávám jak svoje finance, tak náklady na rekonstrukci. Vejdu se do toho nebo ne? Hela mi kladla na srdce jednu zásadní věc, a sice že i když budu mít vyčíslenou cenovou nabídku, musím ještě počítat s určitým navýšením. Ví, jak to chodí. S rekonstrukcemi i stavebními pracemi má bohaté zkušenosti.

Nedá se nic dělat, vím, že tohle je jediná možnost, jak svoje bydlení vyřešit – jdu do toho!

Vybírám firmu, která se mi zdá nejpřijatelnější.

Dáváme dohromady smlouvu a podmínky, za jakých bude rekonstrukce probíhat.

A je rozhodnuto! Jak zní to rčení? KUPŘEDU... ZPÁTKY NI KROK! Teda nevím, kde jsem to sebrala, ale někde asi jo, když se mi to teď vynořilo z hlubin mého podvědomí.

Učinila jsem krok první, a hned následuje krok druhý, musím vypovědět bankovní produkt, na kterém mám uloženy peníze.

Jenže průser! Dozvídám se, že peníze budu mít k dispozici až za dva měsíce, až vyprší výpovědní lhůta. Ovšem já je potřebuji ihned, abych mohla zaplatit první zálohy na materiál. A co teď? !!!

Mám vše odvolat? Kvůli dvěma měsícům? Zkouším se poptávat mezi známými a přáteli, zda-li by mi někdo na tuto překlenovací dobu peníze nepůjčil, ale nedaří se. Buď nikdo peníze nemá žádné, nebo je nemá volné, anebo mi je prostě půjčit nechce... To je třeba případ kamaráda, který sice peníze má, a i když jsem mu celou situaci vylíčila, i když mě zná dlouhá léta, takže ví, že bych ho nepodrazila, stejně peníze půjčit nechce.

Jsem tím zaskočená, ale nutit nikoho nemůžu, že jo.

Nervy mám na pochodu, vůbec nevím, co dělat.

Až náhoda tomu chtěla... No jo, o náhodách vím své, důležité ale je, že nakonec se mi podaří nějaké peníze získat, a to ze strany, kde bych je vůbec nečekala. Zaplatím první splátku a odfouknu si. Ale jen na krátkou dobu, události dostávají rychlý spád.

A tady se zastavím, respektive zvolním, abych popsala, jak a čím to všechno začalo.

 

* * *

 

Je polovina září, přede mnou je víkend, chystám se na chatu. Těším se, jak si odpočinu.

Se stavitelem jsem domluvená, že v sobotu hned po ránu se na chatu přijede podívat a domluvíme ohledně rekonstrukce vše potřebné přímo na místě.

Vstávám proto brzy. Jdu s Bambi na procházku, pak si v klidu a v pohodě udělám snídani, a než se naději, přijíždí stavitel ještě se dvěma muži.

Nejdřív podepíšeme smlouvu, pak se pustíme do obhlídky chaty.

Najednou zazní slova: „Je pěkné počasí, chtělo by to začít už dnes. Škoda takového počasí nevyužít. Můžete vyklidit chatu, aby se mohlo začít s pracemi?“

A sakra, s tím jsem teda nepočítala! Měla jsem úplně jiné představy.

Ale nedá se nic dělat, Bambi ponechávám svému osudu a ve spěchu začínám vyklízet věci ze skříní, skříněk. Házím vše do pytlů a v duchu se chválím, že jsem včera pár pytlů z domova intuitivně přivezla, aniž bych věděla, že je budu tak brzy potřebovat. Prostě mě to jen tak napadlo. A jak se to teď hodí  Za co se ovšem nechválím, že jsem s vyklízením nezačala už dřív. Fakt nevím, na co jsem čekala   No, na co asi? Prostě jsem neodhadla, že se s pracemi začne takhle narychlo.

Jo a ještě jsem zapomněla zmínit, že hned zpočátku vyvstal problém. Museli jsme totiž jako první vyřešit, kam dát nábytek a zařízení z chaty.

Ještě že pod chatou byly uskladněné fošny, z těch muži bleskově postavili podlážku, na které bude nábytek uskladněn a posléze zakryt velkou stavební plachtou. Tu ovšem, musí ji dodat stavitel.

Kvapem plním pytel za pytlem, a že opravdu chvátám, stavitel totiž prohodí – „Snažte se chatu vyklidit co nejdřív, ať chlapci nemají prostoje.“ – a než se vzpamatuji, už je pryč. Jede pro plachtu.

Snažím se v tom fofru věci alespoň trochu třídit, abych měla přibližný přehled, kde co mám.

Myšlenkami se ocitám o tři roky nazpátek, kdy jsem se chystala na stěhování z Vinohrad. To ovšem bylo jiné kafe, tehdy jsem měla spoustu krabic, pečlivě jsem vše třídila, krabice a pytle jsem popisovala, ve všem byl řád. Zatímco teď? No, comment.

Naplněné pytle vždy odtáhnu ven na zahradu, a už plním další. Jen co vyklidím jednu skříňku, už za mnou čekají chlapi a odnášejí ji ven. Mám je stále za zády, takže se honím, co mi jen síly a dech dovolí. A že teda moje fyzička nim moc.

V hlavě mi to šrotuje, přemýšlím, co udělat s věcmi, které uskladnit pod plachtou nemůžu. Tam můžu dát jenom nábytek. Ale co s audio technikou, co se zásobami jídla... a dalším?

Tak nějak předběžně jsem byla domluvená s kamarádem Petrem, že by se tu někdy zastavil a některé věci mi odvezl, jenže s tak rychlým vývojem jsme ani jeden nepočítali. A tak mu v přestávce, kdy nabírám dech, posílám textovku s dotazem, zda by nemohl přijet dnes, že už jsem s  vyklízením chaty začala.

Vzápětí mi volá. Je mu zle, prý chytil nějakou virózu. Jestli ale chci, přijede. A pokud si půjčím vozík od souseda, vše naložíme a odvezeme domů.

Tak jo, honem prozváním souseda, doufajíc, že tu dnes je a že mi vozík půjčí. Už před časem jsem se jen tak orientačně poptávala, zdali by ho byl ochotný někdy v budoucnu půjčit. Věděla jsem, že to nehoří. Ovšem teď to hoří a hodně.

Soused tu naštěstí je, objeví se u plotu.

Informuji ho o nejnovějším vývoji.

Nejdřív dostanu téměř vynadáno, proč jsem ho neinformovala v  dostatečném předstihu. On totiž potřebuje vozík připravit, dofouknout kola... a další a další.

Bráním se. Přece jsem to nevěděla, netušila jsem, že se události dají do pohybu takhle rychle.

Konec řečí, volám Petrovi, že vozík bude, ať tedy přijede… a dál pokračuji ve vyklízení chaty.

V rychlosti zhltnu housku, dvě, a vynáším ven další a další pytle.

Občas zkontroluji Bambi, jestli se mi někam nezatoulala, nebo se nepřipletla někomu pod nohy. Ale o ni si dělat starosti nemusím. To spíš o sebe. Sotva dýchám. Jsem neskutečně urvaná, ale taky vystresovaná. Nevím, jak všechno zvládnu takhle narychlo.

Hurá, Petr přijíždí, vidím, že v autě má i svou malou dcerku.

No, nevím, snad se nám tu nebude motat pod nohama. Naštěstí se nemotá, vezme si na starost Bambi, a my se můžeme věnovat nakládání věcí do auta.

Naložíme a jedeme za sousedem.

Připojujeme vozík k autu. Další náhoda - Petr koupil a nainstaloval tažné zařízení právě během tohoto týdne. Kdyby to neudělal, byla bych dnes nahraná.

Pánové spolu proberou něco podstatných informací, dofouknou se kola a už jedeme ke mně zpátky na zahradu. Naplníme vozík až po okraj věcmi z chaty a vyrážíme k domovu.

Doma vyložíme věci a hned zase jedeme zpátky na chatu.

Mezitím, co jsme byli pryč, chlapi nelenili. Nejen že chata je už celá vyklizená, nábytek uskladněný venku na zahradě a přikrytý plachtou, ale částečně jsou odkryté základy chaty.

Není to pěkný pohled. Chata nemá normální základy, stojí na tzv. patkách, a ty jsou skoro rozpadlé. Skoro bych řekla, že držely jen na čestné slovo. Ale co je horší, některé spodní trámy jsou prý napadané dřevomorkou.

Vyděsím se. Co s tím budeme dělat?

Prý to není problém, nemocné dřevo se vyřízne, nahradí novým, a vše se napustí ochranným nátěrem.

Pokračuji ve vyklízení, teď je na řadě kuchyň. A tam toho je!

Přemýšlím, kam to všechno dát. Ještě že je tu Petr, posedává na lavičce, evidentně je mu zle, ale navrhuje řešení – proč nedat nějaké věci do skleníku? Tam je místa dost!

A tak jo, skládám nádobí, příbory, kastroly do kbelíků a postupně je přenáším do skleníku.

Konečně je vše vyklizeno. Znovu nasedáme do auta a jedeme se zbytkem věcí ke mně domů.

Petr odjíždí, a já zůstávám doma obložená spoustou pytlů. Jak mi to připomíná dobu, kdy jsem se sem nastěhovala!

 

No, takovýhle průběh víkendu jsem teda opravdu nečekala. Představovala jsem si, jak se budu v klidu slunit na lehátku a relaxovat  a místo toho tohle!

Tak, teď se ze všeho nejdřív musím natáhnout na gauč s Bambi vedle sebe, abych nabrala sil k dalším pracem. Je třeba roztřídit a uklidit věci z chaty.

Odpočívám ale jen chvíli, vyskočím a pouštím se do praní. Plním pračku za pračkou, mezitím vybaluji, třídím, uklízím věci. Spoustu toho odnosím dolů do kontejnerů. Za celý den se nezastavím.

 

Tak takhle to všechno začalo... A teď o tom, jak to pokračovalo dál...

 

Jen se začalo s rekonstrukcí, respektive s odstrojováním chaty, objevil se první problém, pak další... a další... a další. Jsem v  neustálém stresu a napětí, jaké další komplikace se zase vynoří. Nespím, přemýšlím, hlavu si lámu, přes den se nemůžu soustředit na práci, myšlenkami jsem stále na stavbě.

Samozřejmě že permanentní stres se na mě podepisuje, objevují se první zdravotní problémy. Než s nimi stačím něco udělat, objeví se další. Jsem pod obrovským lisem, drcená ze všech stran. Občas mám pocit, že už dál nemůžu, ale vždy se zase vzchopím a jede se dál.

 

* * *

 

Každé ráno po cestě do práce si v duchu opakuji afirmace ušité mně přímo na míru. A jak jsem k nim přišla? No, prostě mě napadly… I když spíš bych měla říct, že takto ke mně promluvila moje duše. Od okamžiku, co jsem si je začala opakovat, cítím, jak mi dělají dobře. Tak dobře, jak ještě nikdy předtím. Možná někomu pomáhají takové ty obecné, jenže ty mně neříkají absolutně nic a hlavně mě nebaví, zatímco tyhle, co vypluly přímo z mého nitra, ty jsou účinné.

A co je zajímavé, že se mi ty afirmace „množí“. Každou chvíli už k těm známým přibude ještě nějaká nová. A co je ještě zajímavější, že až na výjimky jsou veršované, takže mají určitý rytmus, či melodii, a tak je jejich opakování víc než příjemné.

A pak je tu ještě jedna věc, a tou jsou karty. Ne že bych jim věřila, vlastně je neberu moc vážně, ale čas od času na mě vypadne taková, která fakt sedí. A tuhle jsem si vytáhla kartu, že si mám uvědomit, po čem nejvíc toužím, a to že si mám vizualizovat.

Ponořila jsem se do svého nitra, abych si uvědomila, po čem toužím nejvíc. K mému překvapení to nebylo nic hmotného, ale šlo o procítění lásky. Jak k  sobě tak i k ostatním. Nakonec proč ne, od toho se přece odvíjí všechno!

Ihned jsem lásku zakomponovala do svého „mentálního cvičení“. Po několika dnech cvičení mi přišlo na mysl, že bych měla oprášit tzv. ho´oponopono. Copak o to, aplikuji ho vždy, když cítím, že se mám někomu za něco omluvit, nebo když k někomu cítím ne zrovna něco příjemného, teď mám ale najednou pocit, že bych se měla omluvit celému Vesmíru i přilehlému okolí za vše, co jsem kdy v  minulosti napáchala. A protože ranní cesta do práce je dlouhá, využiji toho a přidám k ostatním cvičením i tohle. Překvapí mě, když si chvílema procítím, že je mi opravdu líto všech mnou napáchaných skutků v minulosti. Tohle všechno vnímám jako ohromnou pomoc, které je zapotřebí, abych se hnula z místa. Mám to teď totiž velmi náročné. Můj život se točí kolem peněz, kolem stavby, zařizování všelijakých povolení, shánění věcí, takže ezoterično či duchovno jde úplně stranou. Je to pro mě tak obtížné, že skoro nespím, mnoho nocí víceméně probdím a přes den pak padám únavou, Když už je nejhůře, pak chtě-nechtě doma zaujmu polohu vleže s Bambivedle sebe, pustím si buď pěknou hudbu nebo televizi jako kulisu, a spím a spím a spím, až zase trochu naberu síly a můžu pokračovat zběsilým tempem dál.

Obsah knihy XV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.