7. Učební látka

Jak už je u mě zvykem, sice jsem odblokovala jednu věc, jenže vzápětí se vynoří další. Vykouklo na mě totiž selhání. Už jsem otrávená, jak musím pořád něco řešit. Znovu se nořím do svého nitra a snažím se přijít na to, kde se to selhání vzalo a hlavně co s ním udělat.

A přišlo mi toto:

„Všechno, co se děje, je učební látka. Bez ohledu na to, jak jsi ji zvládla, zda jsi s ní spokojená, stále je to učební látka. To, že máš pocit, že jsi ji nezvládla, že jsi selhala, že to nedopadlo dle tvých představ, je jenom o tom, že se máš naučit přijmout i to, že nejsi dokonalá, že jsou situace, na které nemáš, abys je zvládla na sto procent. Prostě na to nemáš. A přitom jsi všechno zvládla na jedničku. To, že ses dopustila chyb v souvislosti s rekonstrukcí chajdy si nevyčítej, nikdo není dokonalý, ani ty ne. V tvém případě obzvlášť ne, nejsi přeci odborník. Udělala jsi vše dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podmínky byly náročné, ale ty jsi vše zvládla skvěle. Pochval se za vše, co jsi dokázala. Tvoje učební látka je přijmout svou nedokonalost, nedokonalost i druhých, přijmout i to, že nemůže být vše na sto procent, tak jak ty by sis to přála. Tvou učební látkou je přijmout svou nedokonalost, přijmout to, že nemůžeš vše zvládnout na jedničku, že se občas něco nepovede. Jak druhým ale především tobě. Říkej si často, hlavně když tě přepadnou výčitky, tuto afirmaci - Přijímám svou nedokonalost, jsem úžasná bytost, tolik jsem toho dokázala, jsem úžasná i s tím, že se dopouštím chyb a omylů. Přijímám svou nedokonalost. Mám právo dopouštět se chyb a omylů.“

„Děkuji, to je pěkně řečeno. Já tohle všechno vím, jen na to ve víru událostí zapomínám. Ale pokusím se na to myslet."

 

Jen, co jsem se vyhrabala z nemocí, vrhám se na práce na domečku. Pomáhá mi s tím kamarád. Položíme společně podlahy, sestavíme kuchyňskou linku. Mezitím se snažím udělat něco se zahradou. Je mi líto, jak dostala zabrat. Moje po celá léta opečovávaná zahrada je teď tak zdevastovaná. Trávník zmizel, všude je udusaná zem, která se po dešti mění na bláto. A to je průšvih. Protože jak pořád běhám do domečku a ven, neustále si to bláto nanáším dovnitř. Já vím, jsou horší věci, ale otravuje to.

Postupně taky likvidujeme haldy dříví, které tu zůstaly po stavbě. Nechala jsem si ho tu s tím, že ho postupně stopím v kamnech. A na rozřezání dříví jsem si pořídila motorovou pilu. Ovšem co mi nedošlo, že za a) na tuhle pilu mi nebudou stačit síly, a za b) že na to stejně musí být dva. Jeden, který řeže a druhý který dříví přidržuje. Ještě že někdy vypomůže kamarád, jindy soused.

 

Jaro je letos dlouhé a studené, a tak topím, topím, spoustu dříví hned po nařezání stopím.

Jak se domeček postupně zabydluje a zútulňuje, začínám se připravovat na stěhování.

Krabice banánovky jsem schraňovala už někdy od zimy. A teď musím sehnat stěhovací firmu.

Dívám se na internet a hledám vhodnou a hlavně levnou stěhovací firmu.

Poté, co zadám poptávku, přihlásí se mi firem hned několik, a já si vybírám tu z mého pohledu nejlepší. Domluvíme se na termínu stěhování. Je to už za pár dní.

 

Beru si dovolenou, abych všechno stihla. Je to náročné, mám tu málo místa a není kam plné krabice odložit. Vzpomínám na stěhování z Vinohrad, tam to bylo bez problémů. Krabice s věcmi jsem odkládala do prázdných komnat. Tady ovšem nejen že nemám prázdné komnaty, nemám tu skoro místo žádné.

No, co se dá dělat, musím si s tím nějak poradit.

Plním krabici za krabicí, chvílemi mě zalije pocit beznaděje a paniky. Mám pocit, že věci vůbec neubývají, jako bych jich snad měla víc než při minulém stěhování. Je to náročné, síly ubývají, krabice přibývají, už se v bytě málem nehnu.