4. Vztek, strach, selhání

V následujících dnech mám o čem přemýšlet. Loňský rok byl velmi rušný a dal mi pořádně zabrat. A co všechno se stalo?

Především jsem zvládla rekonstrukci chaty. Na tu jsem byla úplně sama, a nechybělo moc a už jsem tu nemusela být. Mohla za to hypertenzní krize, kdy mi fakt šlo málem o život. Ale zvládla jsem ji, a to jen svými vlastními silami.

Přežila jsem 21. prosinec 2012 nebo-li očekávaný „konec světa“ ... No, to jsme přežili všichni, že jo...

A taky jsem přežila bez ztráty květinky i letošní vánoce.

A k těm bych ráda něco připodotkla. Letos po všech těch letech samoty jsem je poprvé prožila bez jakýchkoli negativních emocí. Nevím, zda tomu tak bylo proto, že jsem už „jinde“, nebo že by to bylo mou nemocí? Anebo tím, že moje pozornost byla upřena úplně jiným směrem? ... Hmm, myslím, že se na tom podepsalo všechno dohromady... Důležité ale je, že letos poprvé mi nenaskakovaly žádné vzpomínky, jako tomu bylo v předešlých letech.

Přežila jsem chřipku či virózu, nevím, co to bylo, ale byla to síla.

Přežila jsem i Silvestra.

No myslím, že když jsem zvládla tohle všechno, zvládnu i další, co život přinese...

V následujících dnech chodím s Bambi na krátké procházky, projdeme se vždy jen kolem bloku domů, ale i to mě vždy vyčerpá. Je mi jasné, že si budu muset pozvolna zvykat na námahu, čeká mě přece každodenní kolotoč povinností, hlavně pracovní proces.

Ačkoli jsem doma v izolaci odstřižená od světa, od lidí, přesto mi občas naskočí negativní myšlenky, od nichž se následně odvinou i nepříjemné emoce. To když dojde na konfrontaci mého života se životem někoho jiného v jakémkoli směru úspěšnějšího.

Vždy, když si to uvědomím, naštvu se. Samozřejmě na sebe... Já vím, že takhle reagovat je blbost, když mě se ale nedaří s tím něco udělat.

Pravda, trochu jsem v tomhle směru pokročila, jakmile se cítím diskomfortně, nasadím ho´oponopono, ale cítím, že to není to ono.

Zrovna dneska, zase jsem si uvědomila, že srovnávám svůj život se životem někoho jiného, v důsledku čehož mi je víc než nepříjemně.

Už už bych se zase na sebe naštvala, když vtom slyším: „Ale no tak, zabrzdi. Přece víš, že tudy cesta nevede.“

„No, to sice vím, co ale nevím, jak se toho zbavit.“

„Uvědom si, že každý má život přesně takový, jaký si ho vytvoří a...“

„Ale tohle přece vím!“ rozčileně namítnu a chci pokračovat dál.

„Nechej mě domluvit. Ve chvíli, kdy se budeš cítit jakkoli nepříjemně, řekni si – Přijímám zákon zpětného působení karmy. – To je naprosto univerzální a fungující afirmace, tou přešaltuješ z negativního myšlení na pozitivní a zabráníš jakémukoli negativnímu vyzařování. Co ty na to?“

„Musím přiznat, že tuhle větu jsem už kdysi do svého repertoáru zařadila, ale časem jsem na ni pozapomněla. Děkuji, budu na to myslet a hlavně aplikovat to. Ještě jednou děkuji.“

Dny pomalu plynou, ještě stále jsem doma, postupně nabírám síly a energii. Už je mi podstatně líp, a taky už tolik nepospávám. Tím pádem mám více času na přemýšlení. Snad je teda víc než pochopitelné, že moje myšlenky se často, měla bych říct, že velmi často až téměř neustále, obírají chatičkou, respektive domečkem. Ano, teď už to není chata, ale domeček, který se zanedlouho stane místem mého trvalého bydliště. A to je pro mě něco úplně nového, na co si pořád nemůžu zvyknout.

No, zatím si zvykat nemusím. Ještě jsem se nepřestěhovala a jak to tak vidím, hned tak se nepřestěhuji. Mám totiž objednanou kuchyňskou linku, a tu mi dodají za 5-6týdnů. A dokud tam nebude, bydlet tam, i kdybych hodně chtěla, nemůžu. Škoda, měla jsem představy – ach ano, to jsou ty moje představy – že v domečku už strávím vánoce, nebo alespoň Silvestra. Jenže jsem ochořela, a to hodně a hlavně nadlouho, a tak se stěhování oddálilo. No nic, ještě si domečku užiju.

Ale zpět k mým myšlenkovým pochodům. Uvědomuji si, že po celou dobu rekonstrukce jsem se klepala strachy, co nového se zase vyvalí, co dalšího bude zapotřebí vyřešit a jak se kvůli tomu ještě víc navýší finanční náklady. Proto jsem si i vypracovala tabulku, ve které jsem si průběžně dělala porovnání původní kalkulace s reálnými náklady a stále propočítávala, zda mi peníze vystačí nebo ne. Nakonec to dopadlo dobře, i když vyhráno nemám. Ještě mě čeká spousta prací, které budu muset dotáhnout do konce. A že toho je. A nejde jenom o nedodělky. Ke konci rekonstrukce, bohužel až krátce před předáním stavby, mi najednou jako by spadly klapky z očí, a já začala pohlížet na domeček velmi realisticky, dá se říct až kriticky. Najednou jsem viděla, co jsem předtím přehlížela nebo nedomýšlela – co všechno se mělo udělat úplně jinak...

Škoda, že mě to nenapadlo dřív, teď abych to napravovala, a to bude stát samozřejmě další peníze. A hlavně mě štve, že mě na to neupozornil stavitel. Já jsem přece laik, ale on jako profík měl tohle všechno vědět a upozornit na to.

Krom toho až nyní, při bližším ohledání, najednou vidím různé vady na kráse. Spousta věcí se bude muset napravit.

No je toho hodně, co všechno mě ještě čeká, takže snad není divu, že místo toho, abych se radovala, že místo stařičké a rozpadající chaty mám k  dispozici celoročně obyvatelný domeček, se dostavuje strach, jak to všechno sama zvládnu. A co si budeme nalhávat, taky mnou cloumá vztek. Vztek na to, že jsem na všechno byla sama, tudíž v mnohých případech jsem nedokázala reagovat, jak by na mém místě určitě reagoval chlap. Ať už co se týká práce jako takové, ale i v  oblastí financí.

Čím víc se těmito myšlenkami obírám, tím větší vztek mám. Vím, že moje rozčilování k ničemu není, jen a jen mi ubližuje.

Jasně, občas se i raduji, to když si uvědomím, jak jsem na tom byla loni touhle dobou, kdy jsem si lámala hlavu, no spíš jsem se stresovala, jak svoje bydlení vyřeším. Před rokem jsem totiž žádné řešení neviděla a bylo mi z  toho hodně zle.

A jak jsem na tom letos? Mám novotou vonící domeček. A že se ještě musí něco dodělat? To už není nic proti tomu, co všechno už je hotové.

Ano, tohle všechno mi občas proběhne hlavou, ale jenom hlavou, ale radost žádná. Jako bych tu radost nebyla schopná si pořádně procítit. Daleko silnější je strach, jak všechno, co mě čeká, zvládnu. A jak už jsem řekla, spíš než strach, vybíhá na mě vztek.

No, zatím je zima, a to pořádná zima. Měla jsem kliku, že po celou dobu rekonstrukce vládl podzim, a to velmi mírný, a v okamžiku, kdy mi stavba byla předána, zima, jako by čekala právě na tohle, začala. A teď je venku sníh, spousta sněhu a taky pořádný mráz. Takže na zahradě nemůžu dělat nic, v domečku dělat taky nic nemůžu, protože tam nemám žádné zařízení. Domeček je prázdný. Tak alespoň přemýšlím, lovím informace na netu, případně se přeptávám na všech stranách. To abych byla připravená, až vypukne jaro a já se přestěhovala.

Čas běží, už jsem začala chodit do práce, naskočila jsem do toho každodenního kolotoče, kupodivu to docela dobře zvládám. Ale asi na mě přece jen zapracoval strach a stres z  toho co mě čeká, nebo je za tím moje oslabená imunita, no oboje asi dohromady, neuplyne ani pár dní a opět mám horečky a opět zánět průdušek, viróza jako hrom. Horší je, že se mi strašně špatně dýchá.

Ach jo, zase musím k lékaři.

Ten je zaskočený jak tím, že jsem v krátké době opět marodná. A nelíbí se mu hlavně moje dušnost.

Mně se taky nelíbí, no spíš jsem vyděšená, protože takhle zle mi nebylo už dlouhá léta. I proto souhlasím s tím, že zajdu na alergologii. Snad mi tam poradí, co udělat, aby se mi ulevilo. Nerada bych skončila v nemocnici.

Jdu opatrně, vážím každý pohyb, průdušky mám jako spečené, sotva dýšu.

Na alergologii mě lékařka prohlédne a poslechne. a předepíše další léky. A samozřejmě že mě nabádá, abych v případě, že by se mi přitížilo, okamžitě volala sanitku a nechala se odvézt do nemocnice.

No, to určitě! - pomyslím si,seberu recepty a vydám se k domovu.

Kontaktuji kamaráda Petra a ptám se ho, zda by mi zase nedoporučil nějaké homeo, které by mi z toho nejhoršího pomohlo.

Praví, že si mám vzít to samé co minule.

Nasadím tedy léky klasické, přidám homeo, bylinky, obklady, sirupy, všechno co mě jenom napadne, přidám energetická cvičení a po pár dnech cítím úlevu.

 

Po dvou týdnech marodění jdu na kontrolu a nechávám se uschopnit.

Lékař je překvapený, jak rychle jsem to zvládla.

Moje radost ale nemá dlouhého trvání, než se naděju, nemocná jsem znovu. Tentokrát to ale vzalo rychlý spád. Z ničeho nic mi vyletěly horečky, cloumá mnou zimnice a hlavně děsivý kašel.

Nedá se nic dělat, opět musím k lékaři.

Poslechne mě, ale tentokrát je silně zneklidněn a pro jistotu mě posílá na rentgen plic. A mám si tam dojít hned.

Co mi zbývá, jdu, ale myslím si své. Snad to tak hrozné nebude.

Mýlila jsem se, je to hrozné – mám totiž bronchopneumonii.

Večer je mi strašně. Hned následující ráno volám k lékaři a seznamuji ho s nálezem,

Hmm, to jsem si mohla myslet, mám hned přijít. Dá mi antibiotika.

Tak a to je průšvih! Ta antibiotika, kterým jsem se celá léta bránila, ať už jsem měla těžké záněty průdušek, nebo i zápaly plic, vždycky jsem vše zvládla vlastními silami. Ovšem teď je situace jiná. Jsem úplně vyčerpaná a schvácená a cítím v kostech, že sama bych to nezvládla. A pokud nechci skončit v nemocnici, v  horším případě pod drnem, musím si je tentokrát vzít.

Už večer jsem si pro jistotu sepsala seznam všech antibiotik, na která jsem alergická. Bohužel úplný soupis nemám, ale i tak je jich pěkná řádka.

Lékař seznam studuje a hledá, jaký lék by pro mě byl vhodný.

Nakonec jeden objeví. Předá mi recept, probereme možná komplikace, a já se vydávám k domovu.

 

Doma padnu do postele, je mi děsně, daleko hůř než minule a předminule. Jen ležím, sotva dýchám.

Hela si opět odveze Bambi, abych mohla být v klidu a nemusela se ještě stresovat kvůli ní.

Je mi tak strašně, že mám pocit, jako by mi šlo o život. Přijde mi, že nemám sílu ani na vzdor, ani na boj, nemám sílu na nic. Odevzdávám svůj život do božích rukou s tím, že pokud tu mám být, tak ať přežiju... a pokud už nadešel můj čas, tak ať mi umožní co nejrychleji odejít.

Nestalo se ani jedno ani druhé, jsem stále tu a sotva přežívám. Obtěžuje mě každý pohyb, každé nadechnutí. Čekám, kdy antibiotika zaberou a mně se konečně uleví. Ještě že Hela mě upozornila, že musím být trpělivá, že nějakou dobu potrvá, než začnou účinkovat. Ovšem na můj vkus to trvá dlouho.

Zabrala, ale opravdu až po několika dnech. To je úleva! Jenže jen se mi ulevilo od horeček objevil se další problém – dráždivý dusivý kašel. Když se rozkašlu, nemůžu přestat, v noci nespím, jen sedím, bojím se pohnout, abych se zase nerozkašlala.

Nasazuji všechny možné bylinky, elixíry, obklady, ale absolutně nic nezabírá.

Při kontrole se ptám zastupující lékařky, co by mi na kašel doporučila. Ovšem ta jen pokrčí rameny, že neví.

„No, možná jeden lék by vám pomohl.“ nakonec mi napíše jeho název na papírek.

Jenže lék nezabral. Vůbec. A tak volám na alergologii, respektive na plicní a tážu se tam.

Je mi doporučen jiný lék, ale ani ten bohužel nezabere.

Sakra, co se mi v těch průduškách děje? Mám pocit, jako by mi úplně vyschly.

 

Opět se obracím na kamaráda Petra, jestli by nevěděl o nějakém homeo léku, který by mi od kašle ulevil.

Petr nahlédne do chytré knihy a po chvíli hledání mi jeden doporučí.

Obvolávám lékárny, jednu po druhé, až se podaří a lék seženu. Respektive se mi ho podaří objednat a už odpoledne si ho můžu dojít koupit.

Zabral. Zdá se mi to jako malý zázrak, kašel se výrazně zlepšil.

Tak a takhle to se mnou bylo po stránce fyzické. Samozřejmě mi došlo, že za mými nemocemi musí něco být. Přece není možné, abych byla nemocná během dvou měsíců třikrát za sebou. Jasně, letos je viróz hodně, a prý se rády vracejí, tohle všechno vím. Taky vím, že jsem díky rekonstrukci chajdy vyčerpaná, tudíž moje imunita silně narušená. Tohle všechno vím. Ovšem jsem si vědomá toho, jaké emoce mnou cloumají. Nejen že mě ničí stres přestálý, ale i ten stávající. A nejen ten, cloumá mnou i vztek a strach... No jo, ale vědět je jedna věc, ale co s tím?

Napadne mě kontaktovat Petra Velechovského a zeptat se ho na jeho názor.

Stručně mu vylíčím svoje loňské i letošní peripetie a ptám se ho, co si o tom myslí.

No, jen mi potvrdil, co si myslím já. Za vším jsou moje nezpracované emoce. Řeč přijde i na sebedestruktivní program, kterého se ne a ne zbavit. Jak to tak s ním probírám, najednou ze mě vypadne věta, že si nezasloužím být šťastná, že si nezasloužím nic pěkného.

Petr mi dává za domácí úkol zjistit, kde se ve mně ten pocit viny vzal.