13. Léčení-neléčení

Čas běží, jaro je v plném proudu. Bohužel jaro už není jarem, na jaká jsme byli zvyklí z dřívějších let. Teď se vše odehrává v režii manipulátorů s počasím, tzv. klimateroristů. Jasně, toto téma patří do sféry tzv. konspiračních teorií, ale za ta léta, co se o tyto věci zajímám, už vím své. Vím, že lze „vyrobit“ sucho i přívalové deště, takže se nedivím, proč na jednom místě spadne extrémní množství srážek, zatímco o kousek vedle nepadne ani kapka, vím že lze „vyrobit“ tropická vedra i extrémní mrazy, stejně tak nebývalou nadílku sněhu, jež v určitých končinách nikdy předtím nebyla, vím, že existují zařízení, jak na odpařování vody, tak na výrobu oblačnosti, kteréžto jsou zapotřebí k „výrobě“ povodní, vím, co jsou chemtrails a proč se na nás sype všechen ten sajrajt... a vím taky, jaký dopad to všechno na nás má...

Ale pryč od konspirací zpět k mému životu. Jsem ráda, že všechna ta loni vynaložená námaha - drenáže, nový plot a další a další, se mi vyplatily. Tentokrát deště (jak zvláštní, že přišly téměř na den přesně jako v loňském roce) nenatropily žádné škody. Voda se prohnala po cestě, ale na zahradu žádná nenatekla.

Když si uvědomím, kolik jsem toho od chvíle, co jsem se sem nastěhovala, zvládla, jsem na sebe docela hrdá. Jen já sama jsem to všechno dokázala! ... Samozřejmě, že ne všechno se povedlo, ale o tom píšu na jiném místě a vím taky, co za tím je, ale spousta se povedla. Jako třeba likvidace stávající žumpy a osazení žumpou novou. Tuto akci jsem zrealizovala před měsícem a povedla se. Jsem za to ráda, protože mám další problém z krku.

Další aktivity na zahradě nebo domečku, jsem ale stopla. O to ať se postará majitel příští. Přece se odtud budu stěhovat.

Jsem zvědavá, jestli a kdy se to tu podaří prodat, zájemců je hodně. Někteří se dají nalákat na ceduli na plotě, která hlásá, že nemovitost prodávám, jiní objeví inzerát na netu. Na každý pád se jich tu vystřídá dost. Pro mě to ovšem znamená, že tu musím mít permanentně uklizeno. Copak o to, pořádkumilovná jsem, na Vinohradech jsem měla prostředí téměř sterilní, ale tady v tak malém prostoru je náročné mít vše uklizené.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostala do obchůdku s alternativní medicínou řady EPAM. No, náhoda to asi nebyla, ale jsem tady. Vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, že za pultem má být paní, která každému vytestuje ten pro něj správný lék, očekávala jsem, že se tak stane i mně.

No, jasně, já musím mít vše jinak. Za pultem je paní, jenže ta se k testování nemá.

Chvíli se dohadujeme o vhodnosti preparátů speciálně pro mě, až mě nakonec odkáže na paní jinou, která na to prý má jakýsi program, a ten určí pro mě lék nejvhodnější. Disponuje prý počítačem, ve kterém je program na oskenování celého člověka a následně pak určení vhodných preparátů. Samozřejmě že jde o preparáty řady EPAM.

Vzhledem k tomu, že je mi už dlouhou dobu zle, krom jiného cítím nepříjemné bolesti u srdce, zadýchávám se při sebemenší námaze... a další a další, s čímž si nevím rady, rozhodnu se pro oskenování.

Domluvíme se na termínu a o pár dní později už jsem usazená v pohodlném křesle, na uších sluchátka s očekáváním věcí příštích.

No, až na ta sluchátka je to něco podobného jako v Centru přírodní medicíny, kam čas od času zajdu. Tam je taky počítač, který postupně skenuje každý orgán, sval, buňku... a na závěr pak vyhodnotí vhodné preparáty. Tam to ovšem provádí lékařka k tomu vyškolená a preparáty jsou na bázi informační medicíny, jsou to Joalisky. Tady samozřejmě lékař není, ale snad je paní také řádně proškolená. Samotné skenování trvá podstatně delší dobu.

Když skončí, čekám na verdikt.

No, nic moc, potvrdily se moje současné zdravotní problémy.

A jak z toho ven?

Je mi řečeno, že tento přístroj umí nejen testovat, ale i léčit, a to příslušnými frekvencemi. A jestliže k tomu budu brát i správné EPAMy, mělo by se mi ulevit. Léčba probíhá v několika fázích, pro začátek začneme jednou breberkou, jak já říkám zjednodušeně všech kokům, virům i parazitům... pak další... a další... a mezitím nějaká pauza na vzpamatování organizmu.

Hned následující den jdu na první frekvenční léčení. Trvá tři hodiny. Tři hodiny do mě proudí léčebné frekvence, které mají zahubit první z řádky koků. Tentokrát jsme likvidovaly zlatého staphylokoka, který se v mém organizmu nebývaly namnožil a tudíž i škodil.

Po cestě domů ale sotva motám nohama, je mi zle.

A v následujících dnech jsem úplně hotová, cítím neskutečnou únavu a vyčerpání. Přesto jdu o pár dní později na další léčení frekvencemi. Tentokrát je to na osm hodin.

Poptávám se, zda je tento postup správný a pro mě vhodný. Zda by nebylo vhodné dobu léčení frekvencemi zkrátit. Jak kvůli mému zdravotnímu stavu, tak i kvůli penězům. Tato léčba je totiž značně nákladná.

Dozvím se následující – aby léčba byla účinná, musí trvat takhle dlouho.

Nedá se nic dělat, snad to ustojím.

No nevím, sezení – léčení jsem sice ustála, ale v následujících dnech je mi zle. Takhle zle mi už hodně dlouho nebylo. A jako by to nestačilo, nakonec ze všeho omarodím. Určitě k tomu přispělo i to, že kolegyně v kanceláři na mě celý týden prskala bacily. Já si ale myslím, že kdyby můj organizmus nebyl oslaben „léčením“, vydržela bych.

A tak nakonec skončím u lékaře a posléze s neschopenkou doma v posteli. Dva týdny se dávám dohromady... Poté, co se nechám uschopnit a naskočím zase do pracovního procesu, po několika dnech onemocním znovu, a ještě hůř… A to samé se opakuje ještě jednou. Po pár dnech pracovního režimu jsem už zase doma na neschopence. A tentokrát i na antibiotikách. Můj organismus je tak vyčerpaný, že se nedokáže vyrovnat se sebemenší zátěží. Vím, že tentokrát bych to bez antibiotik nezvládla, tak je mi zle.

Během svého marodění se ale dozvídám zásadní věc. Několikahodinové léčení na přístroji, kterým jsem si prošla, by zničilo každého, natož mě s tak podlomeným zdravím, a mám být ráda, že jsem je vůbec přežila. Léčení má totiž probíhat maximálně po dvou hodinách a následně pak má být několikadenní přestávka, aby se organizmus vzpamatoval a mohl mrtvolky usmrcených breberek vyloučit či se s nimi nějak poprat.

V první chvíli mě zaplaví vztek. Na paní, která přístroj obsluhuje, tak i na sebe, že jsem do toho šla.

Lámu si hlavu, co si o tom všem mám myslet. Jak je možné, že jsem do toho vletěla takhle po hlavě? Mám to brát osobně? ... Je to pro mě zase nějaká učební látka? ... Nebo to není nic o mně ale je za tím jenom a pouze byznys?

„Nic není náhoda, všechno je učební látka. Vezmi to tak, že ti něco bylo nabídnuto, a ty jsi té možnosti využila. V konečném důsledku to dopadlo dobře, přežila jsi, byť s odřenými zády. A o to jsi chytřejší pro příště. Důvěřuj, ale prověřuj. Do ničeho se nevrhej bezhlavě.“

„No jo, jenže já měla pocit, že tohle je pro mě to pravé. Žádný varovný zvonek mi v hlavě nezablikal. Jak je možné, že jsem tak důvěřivá? Po tom všem, co jsem zažila?“

„Už se v tom dál nerochni. Stalo se, stalo. Pro příště budeš chytřejší. A dál se tím nezabývej. Stejně s tím nic nenaděláš, jen bys sobě škodila.“

„Že by se mi to líbilo, to se mi teda nelíbí, ale máš pravdu, už se stalo. Tak díky.“

Konečně jsem se ze všech nemocí vyhrabala. Jsem sice zdravá a chodím do práce, ale ničí mě nesmírná únava. Je mi to jasné, že tentokrát organismus dostal pořádně zabrat. Jak kvůli léčení frekvencemi, tak i kvůli bydlení. Situace se neustále mění. Hela s Davidem několikrát změnili rozhodnutí, zda do společného bydlení půjdou nebo ne. Takže já střídavě věším či sundávám ceduli o prodeji domečku z plotu. A samozřejmě všechno mohutně prožívám. Je mi jasné, že tohle všechno se podepisuje na mém zdravotním stavu, ale nedokážu to hodit za hlavu s tím, že ono to nějak dopadne. Vždyť se to týká mé budoucnosti!

Samozřejmě že kvůli tomu všemu se výrazně narušily naše vztahy s Helou. Jsou téměř na nulovém bodě. A to je další důvod, proč mi zrovna není do smíchu.

Nicméně, protože inzerát na netu zůstal, čas od času mi zazvoní telefon a ozývají se další zájemci. Vždy si s nimi domluvím prohlídku, a pak je i provedu jak domečkem, tak i zahradou. Až na výjimky jsou nadšeni. No, já bych byla taky nadšená, kdyby... A těch kdyby je dost.

Léto, na které se vždy celou zimu tak těším, mě nakonec víc než vyčerpalo. Vedra jsou totiž letos úmorná. Doma na zahradě je snáším dobře, ovšem v práci je to k nepřežití. Do oken nám celý den pere sluníčko a v tak malém prostoru se skoro nedá dýchat. Ostatní to docela zvládají, ale mě to úplně ničí. Mám problémy s dechem i za přijatelnějších podmínek, natož tady. Nejlíp je mi, když můžu vyrazit domů, vždy to vezmu nejkratší cestou, už už abych byla doma. Tam pak ze sebe shodím oblečení, vletím pod sprchu, a pak už jenom odpočívám na lehátku ve stínu… Je to paradox, těším se, až letní vedra skončí a nastoupí příjemné podzimní chladné dny. A to přitom podzim jako takový ráda normálně nemám. Ovšem teď se na něj těším...

Mladí se konečně rozhodli. Kupují domek mimo Prahu, který je v podstatě dvougenerační... No, vlastně jsou to domky dva, jeden velký, ve kterém by bydleli oni, a pak je tam takový přístavek, spíš jakýsi vejminek, ve kterém bych bydlela já. Takže jestli se podaří prodat domeček v Chuchli, můžu se přestěhovat. A je to! Uvidíme, co přinesou dny příští...

Kupodivu s přibývajícím podzimem se hlásí čím dál víc zájemců o prohlídku domečku. Pořád někdo volá, chodí se podívat, ale vždy se objeví nějaký zádrhel, proč z prodeje nakonec sejde. A ten zádrhel je vždy na straně kupujícího.

Nicméně přes to přese všechno si začínám zařizovat svou část mého budoucího bydliště. Zatímco mladí ve svém domku mají všechno, vejminek je prázdný, nezařízený. Mladí se už přestěhovali, a já za nima občas zajedu, abych si přeměřila a zařídila vše potřebné.

Přitom ale stále váhám, zda do společného bydlení jít nebo ne. Vidím, jak se moje vztahy s mladými pokazily, nedokážu si představit, jak spolu vyjdeme.

Samozřejmě vím, co za tím je. Jsou za tím nevyřešené nějaké hříchy z minula. Tím myslím z minulých životů, i když možná i něco málo z tohohle. Vím, že to tak je, protože tuhle na mě v noci vykoukl neuvěřitelně hnusný sen. Jednalo se o Helu a o mě, ale děj se odehrával v jednom z našich společných dávných životů.

Ráno se mi udělalo zle, jen když jsem na ten sen pomyslela.

Konzultovala jsem to s Petrem Velechovským. Samozřejmě mi bylo potvrzeno, že toto téma je třeba zpracovat. Není náhoda, že mi takový sen přišel. A tak jsem se po dlouhé době musela ponořit do hlubin svého podvědomí a celou záležitost vytáhnout na světlo boží. A že to teda byla síla! Ale podařilo se mi to celé rozkrýt a hlavně zpracovat. Uf, to se mi ulevilo.

Nechápu, proč se mi takovéhle hnusy vynořují. To se přece lidem běžně nestává, aby se jim hříchy minulosti takhle samovolně odkrývaly. Nebo snad jo?

No, ono je to jedno, jak to mají ostatní, podstatné je, jak to mám já. A já to mám fakt hodně, hodně těžké. Až někdy přetěžké.

Jsem doma a je mi zle. Už dlouho. Nevím, co se to se mnou děje, proč se tak děje, a hlavně co udělat, aby bylo líp.

Ano, na fyzické úrovni vím, co za tím je. Moje narušená imunita, paradoxně kvůli léčení. Tomu léčení, které ovšem nebylo provedeno správně.

Jsem úplně schvácená. Stále si lámu hlavu, čím bych svému tělíčku pomohla.

Sáhnu do svých zásob homeopatických léků. Zkusmo vezmu jeden, co mi loni na podobné problémy zabral. Letos ale nepomohl, spíš bych řekla, že ublížil. Další den tedy vyzkouším jiný, který mi taky nedávno pomohl.

No, nevím, možná dobrý je... anebo není. To se teprve ukáže zítra.

Jak tak polehávám v posteli, napadne mě prolistovat mými knihami.

Při čtení narazím na kapitoly, v nichž jsem řešila svou víru-nevíru. Ve vše. A taky svoje nepřijetí dané situace. Jak si to tak čtu, dojde mi, že teď se nacházím úplně ve stejné situaci. Taky se mi nedaří leccos přijmout, a vytáčí mě to. Možná od toho se odvíjejí i moje zdravotní problémy.

No jo, ono se lehce řekne, že základem všeho je přijetí. Jenže co s tím?

Zkouším se zeptat někoho ve svém nitru, třeba se něco dozvím: „Můžu se zeptat, co teď vlastně nezvládám? Čemu se bráním? Mám dojem, že mě život pořád strká někam, co já ovšem tady ze svého pohledu nevidím. Co mám vlastně přijmout?“

„Celou realitu, se vším všudy.“

„A sakra, a co to vlastně obnáší?“

„Všechno, co se ti děje, vnímej jako divadelní hru. Už jsme o tom kdysi mluvili. Tento život ber jako angažmá v divadle, v němž jsi uzavřela smlouvu na jednu sezonu. Bude se hrát hra, pro niž jsou rozdány scénáře. Každý v ní má svou roli. Jsou to jenom role, které se v příští sezoně vymění, pak zase budeš hrát roli jinou. Teď ale hraješ tuhle. Nezbývá než ji hrát co možná nejlépe, přesně podle scénáře.“

„To je sice pěkné přirovnání, jenže je tu problém. Mně se do téhle role promítá jako závaží moje minulost. Ta mi komplikuje život... Co s tím?“

„Minulost už neřeš.“

„Jo? A tomu mám věřit? Vždyť nic necítím!“

„Věř si čemu chceš, ale byla. My to vidíme, a ty to časem uvidíš taky.“

„Takže mi chcete říct, že moje hříchy minulosti mi už nešlapou na paty? Opravdu?“

„Opravdu.“

„No, tak jo. Jenže já vidím problém v tom, že to, co se stalo v minulosti, tím myslím v dávné minulosti, vyústilo do současnosti až po realitu, kterou teď nejsem schopná přijmout. Takže ta minulost se mnou stále je. A to je právě to, že nevím, jak dál.“

„Ano, je to tak. Byla s tebou, promítla se do reality, ale jen do určitého okamžiku. Odteď ti už ale komplikovat život nebude. Takže to vezmi tak, že jsi přijala angažmá ve hře, který má odteď pozměněný scénář. Jednodušší. Neřeš, jaký byl ten původní. Ten už tě nemusí zajímat, soustřeď se na ten nový.“

„Dobře, co se ode mě vlastně chce?“

„Ztotožni se svou rolí, přijmi ji za svou… A hraj ji co možná nejlépe… a pokorně. Buď ráda, že ti byla přidělena, že máš možnost ji prožít a ukázat tak, co v tobě je. Je to obrovská příležitost, výzva... Nejlepší by bylo, kdyby ses posunula do okamžiku, kdy jsi vstupovala do tohoto života a tato role s tebou byla probírána. Představ si, jak ti je nabídnuta smlouva (pro tento život), a co ta smlouva obnáší. Vžij se do toho... Zavři oči a přesuň se tam. Pomůžeme ti.“

Rázem se ocitám v bardu, čtu si smlouvu pro tento život ... líbí se mi.

Jsem upozorněná na různá úskalí.

Ano jsou tam, ale jestliže to vezmu se všemi souvislostmi, okolnostmi, prostředím, v němž budu žít, s rodiči, kterým se narodím, a dalším a dalším, je to vlastně v pohodě.

„Souhlasím, jdu do toho!“

Ještě se dozvídám, že součástí mého života bude životní osmička, která mi všechno trochu zkomplikuje.

Ale ani tento fakt mi strach nenažene. Přijímám a souhlasím. Děkuji za svou roli... A skáču do víru, a tím se dostávám do tohoto života.

V mžiku celým svým životem prolítnu až do přítomného okamžiku, a teď se přede mnou ukáže právě tato smlouva a tudíž i má současná role.

Jsem otázaná: „Přijímáš realitu, jaká je?“

Majíc stále před očima právě proběhlý vhled do minulosti, nedělá mi problém, abych neřekla – „Přijímám!“

„Přijímáš vše s celou zodpovědnosti, která s tím souvisí?“

„Ano, přijímám!“

Najednou se přede mnou rozestupuje něco jako obrovská šedá vrata a dovnitř proudí krásné jasné světlo. Čím víc se ta vrata otevírají, tím víc světla ke mně proudí... Vrata se otevírají víc a víc... až najednou mizí a všude kolem mě je světlo. Všude, kolem dokola nic než světlo... a uprostřed stojím já.

„To je sice pěkné, že je tu světlo, ale já tu stojím jako totálně zničená troska. Co uděláte se mnou, přece vidíte, jak na tom jsem, ne?“ ptám se.

V té chvíli vidím, jak se mi nad hlavou roztočí kužel nádherného léčivého světla, ten postupně prochází všemi vrstvami mé aury, vyplní i celé moje tělo, pak postupně prochází všemi čakrami, odkud světlo vyplaví a uvolní všechny bloky. A toto trvá tak dlouho, dokud nevidím, že jsem tím nádherným světlem prostoupená celá. Vidím se i cítím, jak celá zářím.

Jen zašeptám - „Děkuji“ – a rozbrečím se. Ani nevím proč, možná že pokorou, vděčností, radostí. Na každý pád cítím úlevu. Sice zatím jenom psychickou, protože zdravotně je mi pořád zle, ale vím, že než se vše projeví i na úrovni fyzické, ještě to nějakou dobu potrvá,

Přehouplo se léto, nastoupil podzim. I ten rychle utekl. Jako bych se sebou nic neudělala, jako bych si nikdy neprocítila pohodu a radost, stále jsem v jednom velkém stresu. A to kvůli tomu, jak dopadne společné bydlení. Stále ještě mezi námi nezavládly standardní vztahy. Ani nevím, na čí straně je vina... I když po pravdě řečeno, z pohledu vyššího, je to jasné. Vina není na žádné straně. Protože vina jako taková neexistuje. Spíš jde o to, jak je člověk nastavený a co vyzařuje. Podle toho se k němu chovají ostatní.

Copak o to, tohle je mi jasné, ale srovnat se s tím v běžném životě je úplně o něčem jiném. A tak i když vím, že to není k ničemu dobré a že jen sama sobě škodím, stejně se stresuji. Ale abych alespoň trochu zmírnila svoje negativní vyzařování, čas od času najedu na ho´oponopono a snažím se ho co nejvíc procítit. A taky samozřejmě cvičím všechna možná energo-cvičení. To abych všechno to napětí ustála.

Čas letí, už se blíží konec roku, už je prosinec. Zatím jsem stěhování stále odkládala, nebylo jasné, zda se přestěhuji jen na zimu, protože v novém působišti se mi po dobu zimních měsíců bude žít lépe a snadněji než tady v Chuchli, anebo zda se přestěhuji už nastálo.

Nakonec se rozhodnu, že si sbalím všechno a přestěhuji se, a kdyby se situace vyvrbila jinak, tak holt se na jaře přestěhuji zpátky.

A tak začínám balit. Ovšem jestli na Hájích bylo balení složité kvůli nedostatku místa, tady je to ještě komplikovanější. Tady totiž místo není téměř žádné. A krabice nemůžu dát ven, je prosinec a venku je mokro a blátivo, ale ani do boudy, takže je nosím po schodech nahoru, kde je místa přece jenom o trochu víc než dole v přízemí. A tam je štosuji na sebe. No, je to náročné i s ohledem na to, že mi není nejlíp. Ale vím, že mi s tím nikdo nepomůže. Musím to prostě zvládnout sama. Balím dlouho, je to opravdu víc než složité.

Až je vše hotovo, zabaleno a očekávám den D, neboli den, kdy se přestěhuji.

A ten den je tu! Od rána prší, což není zrovna nejlepší. Všechny věci se musí odnosit přes celou zahradu až na cestu, kde stojí stěhováci s autem. Nakonec ale všechno dopadne dobře. Obloha se vyjasnila, pršet přestalo, jediné, co bylo nepříjemné, všudepřítomné bláto.

Ale i to se zvládlo... Naložení, cesta i vyložení. Sice s drobnými zádrhely, ale hlavně že je hotovo.

Stěhováci odjíždějí a já tu zůstávám sama. Opět nové bydliště. Na to, že jsem celý život prožila na jednom místě, teď je to už třetí stěhování. A v krátké době. Jen doufám, že je to už to poslední.

V následujících dnech vybaluji. Ovšem opět s omezenými možnostmi. Nemám tu totiž žádné skříně, kam bych věci mohla dát. Truhlář se s jejich výrobou opozdil. Takže stále něco hledám, přeskupuji krabice z místa na místo... Je to náročné. Ještě víc náročné je ale to, jak se tu cítím. Ne zrovna nejlíp. Jsou za tím naše pošramocené vztahy. Ale co to všechno obnáší, co se z toho odvíjí, co se odehrává v mém nitru, nebudu raději rozebírat. Tohle prostě musím zvládnout, nic jiného mi nezbývá...

Další dny rychle utečou, blíží se vánoce a konec roku. Se sousedem Vaškem z chuchelského vršku jsme domluveni, že se za mnou do nového působiště na Štědrý den přijede podívat, že spolu poobědváme a popovídáme. To proto, že jsme oba sami a oba ne v zrovna nejlepším rozpoložení.

A tak se i stalo. Vašek přijel autobusem, nechtělo se mu jezdit autem. Nakonec proč ne. Přišly jsme mu i s Bambi naproti. Už jsem měla připravený oběd, pojedli jsme, popovídali, probrali novinky... Spojenými silami jsme ještě vyvrtali do zdi díry a dali hmoždinky, to abych mohla pověsit pár věcí... a už ho zase jdeme vyprovodit zpátky na autobus.

Krátce se pak u mě zastaví Hela s Davidem, přinesou dárečky, popřejí... a odjíždí k Davidovým rodičům. No, mně je to jedno, hlavně ať už je to vánoční bláznění za námi.

Dočkala jsem se. Pryč jsou Vánoce i Silvestr, už je tu Nový rok. Rok 2015.

Obsah knihy XV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.