12. Odblokování

Za poslední měsíce jsem si na bydlení na chuchelském vršku, jak já to tady z legrace pojmenovala, postupně zvykla. Naštěstí zima je už z toho nejhoršího za námi, dny se postupně prodlužují, občas je ve vzduchu cítit jaro. Užívám si, že můžu s Bambi chodit na dlouhé procházky. Jasně, že jenom tehdy, kdy se na to cítím. Pravda ovšem je, že jsem neskutečně unavená, takže chodíme spíš na procházky krátké. Nevím, proč mi je takhle zle a proč to trvá tak dlouho. Jediné, co mě napadá, že za tím vším je nedávný dlouhotrvající stres...

* * *

 

Jednou o víkendu mi zavolá Hela, že by se u mě s Davidem zastavili.

No, to je překvapení!

A už jsou tady. Pejskové se honí po zahradě a já slyším novinku: „Budeme se muset odstěhovat z bytu, ve kterém bydlíme. Rodina nad námi dělá neskutečný kravál a nejde se s nima domluvit. Už se to nedá vydržet. A máme takový návrh – rádi bychom se přestěhovali někam mimo Prahu. Co kdybys prodala domeček v Chuchli a sestěhovali bychom se všichni dohromady? Mělo by to několik výhod. Například kdybys byla nemocná nebo se o sebe nemohla postarat, bylo by jednodušší ti pomoct.“

V první chvíli mě to překvapí, ale jako nápad mi to přijde dobré. Nakonec proč ne? Tady je to sice fajn, ale stále musím něco řešit, a nějak už mi docházejí síly a energie, a co si budeme povídat – i peníze. A kdybychom bydleli dohromady, nemusela bych se o nic starat. Jaká by to byla příjemná změna!

Dohodneme se, že mladí budou hledat nějaký dvougenerační domek, dostupný nejen cenově ale i z hlediska dopravy do práce... a pokusíme se prodat jak jejich byt, tak i můj domeček.

V následujících dnech, týdnech všichni na internetu trávíme spoustu času. Začínám si dělat starosti, jak celá záležitost dopadne. Náhle si uvědomuji, jak mám tuhle lokalitu ráda. No, slušelo by se říct, že na ní lpím. Možná pro mě bude prospěšné, že odtud odjedu i kvůli tomu, že tak vlastně přetrhám pouta s minulostí. Přece jenom jsem tu prožila kus svého dětství, celé šťastné manželství, nemluvě o období pomanželském. A je samozřejmé, že občas tu na mě nějaká ta vzpomínka vypadne.

To hlavní hledání ale nechávám na mladých. Však oni vědí, co je třeba, a v případě zájmu se tam mohou autem i zajet podívat.

Po dlouhém hledání objeví hned několik zajímavých nemovitostí, které jakž takž vyhovují všem našim požadavkům. Jeden z nich je natolik zaujme, že se domlouváme na společné návštěvě.

Copak o to, vyhovoval by, jen je problém se zahradou. Na rozdíl od našich původních představ a požadavků je malá a okrasná. A dle mladých to tak má i zůstat. A v tom je kámen úrazu, já totiž dávám přednost zahradě užitkové...Jenže pokud bychom se sestěhovali, musela bych se mladým a jejich představám podřídit. A to pro mě, která jsem zvyklá už hezkých pár let o všem si rozhodovat sama, bude asi sakra náročné...

 

* * *

 

Už hodně dlouho se cítím odtržená od svého nitra, od své duše a já nevím čeho dalšího ještě. Jsem uvězněná v materiálnu skrzevá problémy kolem domečku. Není mi z toho dobře po těle ani po duši. Vím, že bych s tím měla něco udělat. Jenže co?

Během uplynulých let jsem si občas vzpomněla na Veroniku, moc příjemnou terapeutku, se kterou jsme v minulosti společně leccos podnikly a vyřešily. Ovšem naposledy jsme se viděly někdy před devíti lety, tehdy šla na mateřskou, a stěhovala se kamsi za Prahu. Kde je jí asi konec? A taky je otázkou, zda stále ještě terapeutuje...

A jak jsem teď v tom nepříjemném rozpoložení a brouzdám na netu, najednou mě „náhoda“ zavede na stránky, kde objevím její jméno... a odtud se jedním klikem dostanu na její webové stránky.

No to je náhoda! Terapiím se stále věnuje... a dokonce blízko – kousek odtud, v Radotíně! Když seběhnu dolů z kopce, jsem u ní!

No, to teda náhoda není náhodou ani omylem. To je jasné znamení, že ji mám kontaktovat.

A tak hned dávám dohromady maila, v němž se připomínám.

Jasně, že se na mě pamatuje, neskromně musím podotknout, že na mě se asi moc zapomenout nedá ;-), důležité ale je, že cesta k ní a k případné terapii je otevřená. Hned se domlouváme na termínu, kdy bych k ní přišla.

Je to zanedlouho. Těším se a jsem i zvědavá.

 

* * *

 

Těch pár dní uplynulo jako voda, dneska se k ní vydávám.

Vítáme se srdečně. Mám pocit, že od našeho posledního setkání neuplynulo devět let, ale jen pár dní.

Už doma jsem si nachystala seznam problémů, které mě trápí. Tak nějak jsem si představovala, že vytestujeme, který z nich je nejpalčivější, respektive z pohledu Vesmíru či mého nejvyššího dobra nejurgentnější.

No, jako bych si to nemyslela – je to nepřijímání života.

Veronika ale už nepracuje s kineziologií, ale s automatickou kresbou a jakýmisi zázračnými oleji.

Hned se pouští do práce. Nejdřív maluje automatickou kresbou obraz mého Já. Je silně začerněný, prý tohle se hned tak nevidí. Pořád kreslí černá kola. Vezme první olej a postaví ho na kresbu... a z kresby něco vytahuje nahoru. Dává nad to dlaň a vnímá energie, které jsou pod tím...vezme další papír a znovu kreslí... a zase další oleje ... pak ještě jeden...Vždy namaluje další kresbu a další oleje... a rukou vnímá energie. Pomocí olejů rozpouští všechny možné blokády a programy... Po nějaké době cítím na pravé straně plic takové zvláštní mravenčení, po nějaké době uvolnění celých plic, mám pocit, že se uvolnilo stažení, trochu si i odkašlu. Výrazně se mi vylepšila nálada.

Dostávám mix několika olejů dohromady, mám si je každý večer na sebe namazat.

Jsou to oleje na: radost ze života, na traumata,na uvolnění traumat z buněčné paměti jater, na obnovu ženské energie z traumat, a nakonec na schopnost strávit život.

 

* * *

 

I když jsem u Veroniky nic až tak moc převratného necítila, teda až na výše zmíněné pocity, hned následující ráno mi v uších zazněla písnička – Den je krásný, den je krásný, den je krásný s tebou...

To mě teda překvapí, až zaskočí, že ji slyším. A teď ji mám v uších a dokonce si ji začnu i nahlas pobrukovat, čímž se mi zlepší nálada ještě víc... Vlastně ono je tomu právě naopak – tím že mám skvělou náladu, proto to pozpěvování.

No, jsem doma na neschopence, takže jsem víceméně v izolaci. Jak od lidí, tak od zátěžových situací... I když – zátěžové situace jsou, a pořádné. Řešíme s Helou problémy kolem domečku, septik, ale také to společné bydlení... a další a další. Ale nic z toho mi nebrání v tom, abych si po ránu, někdy i přes den neprozpěvovala.

Tohle zvláštní a příjemné rozpoložení trvá pár dní, pak je narušeno mým zhoršeným zdravotním stavem. Spouští se mi rýma. Alergická rýma. Ta rýma, od které jsem měla už řadu let klid. A teď je tu znovu.

* * *

 

Po týdnu mi dochází trpělivost a píšu Veronice mail, zda by se nepodívala, co za mými zdravotními obtížemi je.

Odešlu mail a jdu naproti kamarádce, která mě přijede navštívit.

Po cestě se mi ale udělá mdlo a slabo, je mi skoro na omdlení.

Dumám, co za tím je – že by změny tlaku, které jsou teď na denním pořádku? Nebo mám nějaký problém, o kterém nevím?

Po chvíli se mi ale uleví, a tak už se tím dál nezaobírám.

S kamarádkou probíráme novinky, jak na její straně, tak i na té mé.

Při povídání čas rychle utíká. Najednou je čas se rozloučit. Jdu ji vyprovodit k zastávce busu...

Doma pak otevřu mail a nestačím se divit. Veronika vytestovala příčinu mých zdravotních potíží a poslala mi na dálku korekce.

A hned jsem v obraze. Za mou nevolností a slabostí byla její práce. No, hlavně, že už je mi dobře.

Čtu si, co mi Veronika vytestovala. Je tam odloučení ve věku čtyř týdnů mého prenatálu, pocity ohrožení, strach ze samoty, nepřátelství vůči sobě... a další a další.

Jo, přesně tohle jsou pocity, které prožívám.

No, uvidím, co přinesou dny příští.

* * *

 

Snad ani nemusím zdůrazňovat, že dny příští nepřinesly nic dobrého. Teda viděno z mého úhlu pohledu. Z toho vyššího je tomu právě naopak. Ke ztrátě čichu a občasné rýmě se přidala rýma trvalá. Kýchám, teče mi z nosu, prostě alergická rýma se vším všudy.

Den to vydržím a v duchu si říkám – nevezmu si žádná antihistaminika, nechť se organismus vyčistí od všeho toho špatného. Jenže když další ráno hned po probuzení už zase vytahuji jeden kapesník za druhým, moje trpělivost přeteče, napíšu Veronice mail další. Líčím jí, že si sice každý den po ránu zpívám pozitivní písničky, ale já pozitivní nejsem ani náhodou, a rýmu mám jako trám. Opět ji prosím, zda by se na to nepodívala.

Tak nějak trochu očekávám, že zase nahlédne do mého nitra a objeví to, co já tam nevidím, a na dálku provede příslušné korekce... a hned bude lépe a radostněji. Ovšem někde ve skrytu duše vím, že takhle jednoduché to asi nebude...

I když to takhle cítím, přesto se sleduji s jistým očekáváním, zda se mi zase neudělá zle... a poté lépe. Jenže nic takového. Místo toho mi Veronika napíše, že další odblokování udělat nemá, že teď je čas na to, abych pracovala já sama se sebou. A mám navázat kontakt se svou holčičkou, která si po ránu prozpěvuje.

Že by mě to potěšilo, to teda ne. Mám ucpaný nos, stále kýchám a kýchám... a mám se nořit do svého nitra? Navíc mi přijde líto, že jsem celá léta od téhle hnusné alergické rýmy měla pokoj, dokonce jsem si to tuhle pochvalovala, jenže teď jsme evidentně do něčeho hrábly a už v tom zase jedu. A dokud s tím něco neudělám, rýmu budu mít dál. Je mi to jasné, je to na mně. Jiné cesty není.

No jo ale jak do toho?

Jak si tak znovu čtu její mail, najednou mi vletí slzy do očí... Pro někoho by to neznamenalo nic, pro mě je ale jakékoli větší emoční pohnutí – tím teda myslím slzy - znamením, že v mém nitru se něco pohnulo. Dostávám se tak totiž k emocím, které mám celoživotně zablokované.

Ponořím se do svého nitra,ptám se, kdo že si to po ránu prozpěvuje tu veselou písničku.

Okamžitě se přede mnou objeví fotka, kterou jsem tuhle vyhrabala. Jsem na ní já v den svých čtvrtých narozenin. Stojím před velkým zrcadlem, před sebou mám dort se čtyřma svíčkama, jsem celá rozesmátá, evidentně šťastná. Nic netíží moje nitro, je mi krásně.

Jak tak na tu malou holčičku hledím, rozbrečím se. A pořádně. Brečím, vzlykám, je to síla.

Promlouvám s ní, pak se svými rodiči i se svou sestrou. Vedu s nimi dlouhý rozhovor. Vše se točí kolem odpouštění. Odpouštíme si navzájem. Nejhorší je ale odpustit sobě samotné.

Už dlouho jsem neprožívala tak silné emoce jako teď. Cítím, že tentokrát to šlo od srdce, ne jenom přes hlavu jako jindy.

Je zajímavé a hlavně překvapující, že poté co jsem setřela poslední slzu a utřela nos, najednou je rýma pryč. Nos je také průchozí. Že by to fungovalo takhle rychle? Je to vůbec možné?

* * *

 

Za necelý měsíc jdu k Veronice znovu, už podruhé. Jak totiž s Helou řešíme bydlení, společné bydlení, prodej domečku, prodej jejich bytu, situace se víc než zkomplikovává. Jak na úrovni fyzické, tak vztahové.

Jsem úplně na dně a nevím, jak si s nastalou situací poradit. Proto mě napadlo zavolat Veroniku a zeptat se jí, zda nemá nějaký volný termín.

Jaká šťastná náhoda, zrovna jí odřekla jedna paní, a tím pádem se uvolnil termín pro mě. Na ten den si beru dovolenou. Vím, že potřebuji spoustu času, za prvé na terapii samotnou a pak na procítění a vstřebání všeho, co z ní vzejde.

V úvodu Veroniku seznámím se všemi fakty kolem bydlení, pěkně od samého začátku. Jak jsme řešili Vinohrady, Háje, a teď i Chuchli.

Veronika začne malovat automatickou kresbu. Z ní vyplyne karmické propojení mě a Hely a nějaké velké až ohromné půdy. Půda se vztahuje k dávné minulosti, je s ní spojena spousta negativních emocí... Jo a ta půda, o níž jde, je tady v Chuchli.

Trochu nad kresbou „čaruje“ a ošetřuje ji oleji. Olejíčky mi mají pomoct uvolnit bloky a energie, které dosud byly zablokovány, aby se pak vše rozběhlo tím správným směrem. Teprve poté, co se všechno vyčistí a zhojí, může přijít doba, kdy nabydu schopností, které tentokrát budou sloužit světlu. Otevírá se tím pro mě příležitost pro naplnění božského plánu.

Ovšem jak se z kresby uvolňují negativní energie, udělá se mi zle. To je síla, co všechno z té kresby leze ven.

Až po delší době práce s kresbou a dalšími a dalšími oleji, se mi přece jenom uleví, uleví se i Veronice, která cítila téměř to samé co já.

Na závěr spolu probereme mou temnou minulost, v níž jsem mnohokrát zneužila svého potenciálu, svých možností. Zaplatím, rozloučím se a jedu domů.

Tentokrát se sice nevznáším na obláčku euforie jako minule, ale určitou úlevu cítím.

 

* * *

 

Celé odpoledne přemýšlím nad právě objeveným. Napadne mě, že bych si mohla udělat šamanskou cestu do spodního světa s výše uvedenými záměry. Třeba mi k tomu přijdou nějaké vhledy nebo alespoň nějaké informace. A tak se do toho dávám.

Vyndávám buben a začnu bubnovat. Okamžitě se propadnu do spodního světa, vzápětí ke mně přiběhnou moje silová zvířata lev a černý panter. Postavím se na jejich hřbety a oni se se mnou dají do běhu. Běží daleko, až k nějakému jezeru. Tam mě shodí na zem, vlastně padám rovnou do vody. Jak se snažím vyhrabat nahoru nad hladinu proměním se v malinkaté dítě – novorozeně. Po chvíli se nade mnou objeví světelný paprsek, který mě vytáhne nahoru – k Otci – a Matce. Rozbrečím se. Ona mě hýčká ve své náruči, je to příjemné a dojemné, velmi uslzené ;-)... Pak mě vezme do náruče On, a taky mě houpe v náručí. Celý výjev mi připomíná scénu, jak je znázorňována na italských freskách – Oni dva a já - boubelaté usměvavé rozzářené miminko.

Oba se dotknou mého srdce, to se rozevře, a vloží do něj sluneční kotouč. Celý mě rozzáří, paprsky svítí do všech stran.

Promlouvají ke mně jako sudičky:

On řekne – „Dávám ti sílu, odvahu...dravost?“

Ona řekne – „Dávám ti něžnost, empatii, laskavost.“

Oba – „A čistotu duše. Zachovávej si ji v každém okamžiku svého žití. Jsi nádherná čistá duše, neboj se pořádat o pomoc a ochranu kdykoli je budeš potřebovat. Dostaneš vše, oč tvé srdce bude žádat. Už teď je tvé srdce plné lásky, rozdávej ji na potkání každému, koho potkáš. Otevři své srdce a nechej z něj lásku vyzařovat na každého ve svém okolí. Posílej paprsky lásky ke svým bližním, mysli na každého s pokorou a láskou.“

Ukončím šamanské putování, přemýšlím nad právě objeveným. Co to bylo, jaký to pro mě bude mít význam?

 

* * *

 

Následující den ráno ale přijde pokračování, které mě nenechává na pochybách, že se opravdu něco stalo.

Už několik let, vlastně od doby, co jsem absolvovala kurz sebeléčení, v němž jsme se naučili, jak léčit sebe, ale i druhé, a to dokonce i na dálku, v situacích, kdy je třeba, tuto dovednost využívám. Jak k dobru svému, tak i pro druhé. Nejvíc pro Helu. A dneska mám pocit, že bych zase měla „zakouzlit“ na dálku.

Hned se do toho dávám, aktivuji ruce k léčení. V té chvíli mi před očima naskočí obrázek šťastného a usměvavého miminka – co by sluníčka, které včera při šamanské cestě přistálo v mém srdci. Okamžitě mi vletí slzy do očí. Procítím si v sobě spoustu lásky. Té lásky, která tam asi – nebo spíš určitě - byla i předtím, jen jsem se k ní nedokázala dostat. A teď ji opravdu cítím a začleňuji ji do léčení. Léčení si dnes užívám. Každou chvíli mi vletí slzy do očí, a to vždy v okamžiku, kdy se mi před očima zjeví ono boubelaté miminko-sluníčko. Díky němu je celé léčení jiné, takové radostnější, uvolněnější, přitom ale intenzivnější. Cítím, že se něco změnilo a pevně věřím a doufám, že nejde o jednorázovou změnu, ale že je to změna trvalá. Děkuji ti Bože za všechno.