6. Zase ta minulost

Pozitivní rozpoložení mi vydrželo jen do večera, druhý den mám pocit, že včerejší prožitek se snad stal někomu jinému. Jako bych ho ani nezažila já!

Jsem ze sebe otrávená. Už opravdu nevím, co mám udělat, abych se hnula dál.

Večer to probírám s Petrem Velechovským. Přijde mi, že je zaskočený tím, že ten můj včerejší prožitek se mnou nic neudělal.

Klade mi otázky, a já se na ně snažím po pravdě odpovídat. Najednou ze mě vypadne, že si štěstí musím zasloužit.

Kde se to vzalo, nevím, ale vypadá to, že mám v zásobě další sebedestruktivní program a samozřejmě je na mně, abych zjistila, co za tím je. Což zřejmě bude obnášet další noření se do podvědomí.

Jak já to nemám ráda, už jsem se zařekla, že nic nového objevovat nechci, a teď zase tohle!

Večer před spaním hodím nahoru prosbu, ať mi s tím nějak pomůžou, protože fakt už nevím co s tím.

A pomohli. Teda jak se to vezme. V noci se mi zdál sen, že jsem byla kdysi svým otcem zneužívaná.

Fuj, to byl ale sen! Hnusem se ráno oklepu. Nejraději bych sen hodila za hlavu, ale přijde mi, že není náhoda, co to na mě vykouklo. A když o něco později s Petrem telefonuji, rozbrečím se a nemůžu se utišit. Z toho snu totiž vyplynulo, že si štěstí musím zasloužit.

To je ale fujtajbl, do toho nepůjdu! Jak bych taky mohla, když se ve mně všechno šprajcuje?

Nechce se mi, jenže stejně vím, že do toho jít musím, ten sen se mi přece nezdál jen tak náhodou. Určitě má nějaký význam.

A tak si sedám k počítači a začnu psát. Postupně se přede mnou rozvine celý příběh. Odehrává se někdy v 18. století v Anglii, můj otec sedlák, já jeho dcera, je mi deset let. Po smrti matky jsem převzala její roli, bohužel ve všem. Od toho se odvíjí - z mého pohledu - zneužívání, z pohledu otce ovšem normální běžná věc, tak jak v těchto dobách a krajích bylo zvykem.

Příběh projdu několikrát, kroutím se u toho odporem, až dospěji ke zdárnému konci.

A jaký ten konec je? No, samozřejmě že končí odpuštěním a všeobjímající láskou.

Odfouknu si, jsem úplně vyřízená. Ten příběh mi dal ale zabrat!

Sice jsem ráda, že jsem všechno rozklíčovala a dospěla k odpuštění a lásce, jenže někde uvnitř cítím, že to není všechno. Možná jsem to trochu uspěchala a dotáhla hlavou. Tak moc jsem se toho už chtěla zbavit.

A taky jo. Jen jsem si večer znovu sedla k počítači, příběh se rozběhl dál.

A o co tam šlo? V době, kdy už jsem byla dospělá, přišla na statek děvečka a otec to zkoušel i na ni. A mně bylo jasné, že s tím musím něco udělat. Vzala jsem spravedlnost do svých rukou a umlátila ho lopatou. Na nic se nepřišlo, všem jsem tvrdila, že otec odjel neznámo kam… a na tom statku jsem pak v klidu dožila až do smrti. A v okamžiku odchodu z tohoto světa jsem byla se vším smířená. Se sebou, s otcem, i s tím co jsem udělala.

Tak a mám to za sebou!