3. Zpátkyna stavbě

Vyrážím hned ráno, Bambi v tašce a s ruksakem na zádech. V  ruksaku mám nezbytného průvodce – fotoaparát. To proto, abych pořídila aktuální fotodokumentaci.

Jsem zvědavá, jak práce mezitím postoupily.

Otevírám branku od zahrady a rozhlížím se.

Koukám, že bordel na zahradě je pořád, něco málo sice zmizelo, ale je tu hotová spoušť. Všude bláto, jíl, písek, štěrk, no prostě stavba.

Ach jo! To bude práce dát zahradu do pořádku.

Teď ještě jak to vypadá uvnitř.

Hmm, moc se toho neudělalo. Teda alespoň mně se to tak jeví.

Přichází stavitel, projdeme spolu všechno potřebné a už zase uháním domů.

 

* * *

 

Následující den jdu poprvé do práce. Jakpak asi ustojím ranní vstávání, dojíždění, pracovní zátěž a k  tomu starosti se stavbou? Co na to tlak? Doufám, že vydrží... a já že vydržím taky.

 

* * *

 

Už měsíc na stavebním úřadě leží moje žádost o překopnutí veřejné komunikace, respektive cesty, přes kterou vede přívodní elektrický kabel od chaty ke kiosku, ve kterém je kabel připojen. Mám smůlu, kdyby byl kiosek na mé straně, toto povolení, které zahrnovalo vypracování projektu a posléze běhání a shánění všech možných razítek a souhlasů by zapotřebí nebylo. Poté, co jsem všechno dala dohromady, odnesla jsem to na stavební úřad, a od té doby čekám a čekám, až mi příslušné povolení pošlou.

Čas běží, blíží se konec roku a s ním i odpovídající počasí. Zatím jsme měli kliku, doposud bylo na tuto dobu nezvyklé teplo, jenže v nejbližších dnech hlásí ochlazení, mráz i sníh.

Se stavitelem jsme dohodnuti, že se zkusím na úřadě přeptat, v jakém stavu se moje žádost vynachází. On totiž bez povolení odmítá cestu překopnout. Kdyby ho někdo práskl, byla by za to vysoká pokuta.

Volám tam hned následující den.

I v tomhle mám kliku. Dozvím se, že zrovna včera vedoucí odboru mou žádost podepsala, takže si prý pro ni můžu přijít.

Hned volám staviteli a domlouvám se s ním.

Průšvih! Nemá čas, a pracovníky už poslal na jinou stavbu.

Co budeme dělat?

Prý se to pokusí nějak zařídit.

Za chvíli mi volá – volno má jenom zítra, pak už bude mít lidi trvale jinde.

Z toho vyplývá následující – hned ráno musím vyrazit na úřad, vyzvednu povolení a dojedu s ním na stavbu, aby bylo po ruce v případě, že by někdo prudil, že cesta je překopnutá a tudíž neprůjezdná.

Jak jsme se domluvili, tak jsem i udělala. Na úřadě jsem ráno už před osmou.

Referentka, která má povolení na starosti, je nezvykle příjemná a dokonce i ochotná. Příslušné papíry mi vytiskne, celou dokumentaci orazítkuje a předá mi ji.

Poděkuji a letím na autobus, a honem na stavbu. Tam už se pracuje. Zrovna dneska je nevlídno, mlží až poprchává, všude bláto, jíl, ale hlavně že už se začalo kopat. Od zítřka má totiž začít mrznout.

Stihli jsme to akorát. Jinak bych musela čekat hodně dlouho.

Přijde mi, že Vesmír, škoda že tak málo, mi občas i pomůže. Tentokrát je to víc než jisté. Pokud by se totiž cesta nyní nepřekopla, nemohla by se ani připojit elektrika, a chata by tudíž byla celou zimu bez proudu, respektive by byla připojená jen na provizorní kabel a k provizornímu rozvaděči, který je opřen zvenku o chatu. A to tak dlouho, dokud by mrazy nepovolily a nemohlo se kopat. Což by bylo až na jaře...

„Takže alespoň tohle se povedlo. Děkuji.“

 

* * *

 

Stihlo se to opravdu tak akorát, hned následující den se totiž začíná ochlazovat, další den ještě víc, a pak už mrzne, napadl sníh. Prostě zima je tu.

Na stavbě se pokračuje dál, uvnitř. Někdy mám ale pocit, že práce pokračují pomalu, že kdyby se chtělo, mohlo by se zrychlit. Bohužel toto ovlivnit nemůžu. Musím se obrnit trpělivostí a pevnými nervy. Průšvih je, že obojího mám nedostatek. Moje míra trpělivosti jako by byla vyčerpána a nervy mám nadranc. Každý telefonát, každá esemeska mě leká, cože se zase semlelo, cože se zase musí vyřešit.

Lítám jak hadr na holi, z práce na stavbu, pak domů, občas po obchodech, kde sháním vše potřebné na chatu. Jak bych uvítala, kdybych nemusela všude šlapat pěšky, kdyby mě někdy někdo svezl autem a nákupy odvezl. Ale není nikde nikdo, kdo by vypomohl. Skoro mi přijde, že k téhle době patří, že každý kope sám za sebe.

 

* * *

 

Práce na domečku (ano, už to není chajda, ale moje budoucí bydliště, tudíž domeček) finišují, dodělávají se poslední věci – okna, dveře, schody venkovní i vnitřní… a pak podlahy.

A tady se musím zastavit. Podlahy jsou jedno velké téma. Přemýšlela jsem, jaký druh podlahové krytiny zvolit. Jak už bývá zvykem každý radí něco jiného – někdo koberec, někdo plovoucí podlahu – já upřednostňovala PVC. To mi přišlo z hlediska údržby jako nejlepší řešení. A tak jsem u stavitele a jím doporučené firmy objednala pokládku PVC domnívajíc se, že nebude žádný problém.

Jak hluboce jsem se mýlila. Když jsem přišla na stavbu zkontrolovat, jak pokládka dopadla, pokoušely se o mě mdloby. No, mdloby byly možná v první chvíli, ale pak se mě zmocnil vztek. To snad nemyslí vážně, takhle bych to snad položila i já, jako laik! Ale tohle byli odborníci!

Okamžitě to konzultuji se stavitelem, který všechny práce zastřešuje.

Ten se mě snaží ukecat, že závady se dají odstranit.

Já si ale myslím svoje. Tohle se odstranit nedá.

Abych ale měla jistotu a hlavně argumenty, kontaktuji jinou firmu, která se také zabývá pokládkou PVC. Po domluvě jim posílám fotografie nepovedené pokládky s dotazem, zda se tohle dá nějak opravit.

Dostává se mi ujištění, že opravit se to v žádném případě nedá. Takhle zprasenou pokládku prý už dlouho neviděli.

Co se dá dělat, čeká mě nepříjemné jednání – musím si uhájit, že práce nepřevezmu a budu požadovat, aby PVC strhli, a já si zajistím pokládku novou, ovšem od někoho jiného.

Nakonec to dopadlo přesně tak, jak jsem požadovala. Na stavbu přišel mistr odpovídající za pokládku a souhlasil s tím, že tato je opravdu provedená špatně. PVC bylo strženo a odvezeno. A mně teď čeká vyřešit, co s podlahou udělám.

Ještě že mám přátele. Kamarád Petr mi promlouvá do duše, doporučuje plovoucí podlahu, ta že bude lepší než PVC.

Bráním se, tu já nechci, není praktická. Nakonec ale rezignuji. Jsme domluveni, že zajedeme do Hornbachu, kde si nějakou vyberu, a on že mi ji položí.

Se stavitelem jsem domluvená, že stavbu převezmu s jasně specifikovanými nedodělky, které se, až budou příhodné podmínky, dodělají, nicméně tyto nebrání, aby stavba byla předána do užívání.

A tak se i stalo. Stavbu jsem převzala, podepsala předávací protokol a jela jsem domů.

 

Tak to by bylo, už je moje, teď si tu můžu dělat, co chci. No, to sice můžu, ale vlastně až tak moc nemůžu. Už od rána totiž cítím, že se se mnou děje něco nekalého. Oblévá mě střídavě zima-horko, nohy se mi podlamují, mám pocit, že melu z  posledního.

Jak to tak vypadá, dlouhodobý stres a napětí si vyžádaly svou daň, moje imunita dostala zabrat, takže stačilo, aby kolem mě nějaký bacil jen profrčel… a už jsem nemocná.

Celý víkend proležím, nasazuji všechny možné alternativní způsoby léčby, následující týden rovnou z  práce vždy mažu domů, zalehnu do postele a léčím se a léčím. Po pár dnech mám pocit, že z toho nejhoršího jsem snad venku.

Ne, nejsem, místo úlevy nastupuje další vlna, tentokrát horší. Ještě že do vánoc zbývá pár dní, snad to doma v klidu vyležím.

Pár posledních dní, a už jsem doma. Zalehnu do postele a pokračuji v  léčení. Jenže klid tentokrát nepomáhá, nastupuje třetí vlna, ta nejhorší. Horečky, zánět průdušek jako hrom, tělo bolí, zimnice, třesavka, motá se se mnou celý svět. Obtěžuje mě vylézt postele, natož chodit s Bambi ven. Domlouvám se s Helou, že si pro Bambi přijede a odveze ji k sobě domů.

Přijela, Bambi odvezla a já zůstávám sama. Je mi zle jako už dlouho ne. Nevím nevím, zda to tentokrát zvládnu. Svolávám na pomoc všechny svaté, anděly, archanděly, božské síly, na koho si jenom vzpomenu. A léčím se – na fyzické úrovni i na té mentální. A cvičím, cvičím – teda energeticky. Ale zdá se, že všechno je málo.

Přemýšlím, co podniknout dál... No, co by? Budu muset k lékaři nechat se prohlédnout. To abych věděla, na čem jsem.

Problém je, že jsou svátky, takže doktor je nedostupný, a na pohotovost se mi nechce. Musím počkat, až bude po svátcích.

První pracovní den, hned po ránu začnu žhavit telefon a zjišťuji, kdo by se mě ujal. Volám na jedno číslo, druhé… až napotřetí jsem úspěšná. Mám přijít, lékař mě prohlédne.

Trochu se obávám jeho reakce na můj žalostný zdravotní stav. Vím, jak lékaři většinou reagují – předepisují ATB, v  horším případě hrozí hospitalizací. Což oboje je pro mě nepřijatelné.

Připravuji si řeč i argumenty, to proto, aby to dobře dopadlo.

A dopadlo. Doktorovi jsem nalila čistého vína, seznámila ho se svým zdravotním stavem, se svými alergiemi, a hlavně jsem ho už dopředu odzbrojila slovy – že slabší nátury, tím myslím lékaře, mi dají podepsat reverz, že odmítám ATB, zatímco silnější nátury to risknou a důvěřují mi, že to zvládnu sama i bez nich a bez jejich léčení. Léčím se totiž sama. Vždy a úspěšně.

Doktor mě vyšetří, trochu se vyděsí, ale závěr zní, že se jedná „jenom“ o silný zánět průdušek.

No, řekl ještě něco, ale to si nepamatuje, ale zaplať pánbůh, zápal plic to není, vypíše mi neschopenku a já jdu domů.Teda domů ještě ne, zapomněla jsem zmínit, že předešlého večera jsem konzultovala své ochoření s kamarádem Petrem, který se věnuje homeopatii, a ten mi doporučil jeden homeopatický lék. Hned ráno jsem telefonicky zjišťovala, zda lék mají, a tak teď místo domů jedu pro něj.

Na ulici si jednu bobuli rovnou vezmu… a pak už zamířím domů.

Jak jsem ráda, když se doma můžu zahrabat do peřin, jsem úplně vyřízená. Vlastně do peřin jsem se dostala až poté, co jsem šla pod sprchu. Přijde mi zvláštní, že při téhle viróze mám silnou potřebu být stále pod sprchou. Voda mi dělá dobře jako ještě nikdy. Co si pamatuji, jindy při virózách mi byla voda nepříjemná, teď bych se v ní nejraději rozpustila celá. No, třeba to patří k obrazu téhle virózy. Nevím, ale fakt je, že už jen díky osprchování se cítím trochu lépe. Bohužel jen na chvíli. Pak už mi je zase zle. Nevím, zda mi ublížilo cestování po Praze nebo homeopatický lék, ale je mi fakt strašně. Jsem ráda, že jsem tu sama, že se nemusím o nikoho starat, ani o Bambi. U Hely jí bude lépe, má tam Yoshika, se kterým si může hrát.

Večer mám krizi, horečka mnou cloumá, a ještě víc mnou cloumá děsivý kašel. Obávám se noci, jak ji zvládnu. I proto se znovu obracím s prosbou o pomoc směrem nahoru, prosím božské síly, ať mi pomůžou. Ujišťuji je, že chci opravdu žít, a nejen to, chci naplnit svoje božské poslání. S modlitbou na rtech jdu spát… a světe div se, noc přežiju bez větší újmy.

 

* * *

 

A ráno je mi – světe div se ještě jednou – o mnoho líp. Jako by ze mě to nejhorší spadlo. Hurá!!!

Během dne se mi ale zase přitíží. Skoro to vypadá, že můj optimismus nebyl tak úplně na místě. I proto si raději vezmu další bobuli homeopatického léku, a znovu vznáším směrem nahoru prosby o pomoc.

 

* * *

 

Následující den se cítím zase o něco líp. Vypadá to, že homeopatika, energo-léčení, možná i zásah shůry, to všechno dohromady zabralo. Je mi opravdu lépe.

Lépe mi je, ale to je tak všechno. Celé dny polehávám, pospávám, ničeho jiného nejsem schopna.

 

 

* * *

 

Dny běží jeden za druhým, čas ani nevnímám, připadám si trochu mimo. Mimo čas a prostor, je mi všechno jedno, soustředím se jen na svoje uzdravení.

 

Konečně se cítím lépe natolik, že můžu vstát z postele a jít si nakoupit. Slabá jsem jako moucha, ale hlavně že už můžu na nohy. A když už můžu ven, domlouvám se s Helou, aby mi přivezla Bambi, zlatíčko moje ušaté. Už se mi po ní stýská.

 

Přiváží mi ji na Silvestra. Jak jsem ráda, že ji tu mám. Hned je tu veseleji.

Obsah knihy XV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.