5. Odpuštění

Následující den se nacházím zcela výjimečně v dobré náladě, dnes se totiž cítím podstatně lépe než v  uplynulých dnech. V rámci svých možností a sil se pozvolna pouštím do úklidu. No úklid je silné slovo, jen tak popocházím po bytě a pouklízím tu to či ono, na co jsem v uplynulých dnech neměla sílu a energii.

Pracuji v klidu a v pohodě, mám přece spoustu času.

V takovémhle krásném rozpoložení se ale nacházím jen do okamžiku, než zjistím, že nefunguje lednice.

A sakra! Co to má znamenat?! Je přece poměrně nová, jak to, že si jen tak odejde? A zrovna teď, když mě čeká tolik výdajů. Čeká mě stěhování, spousta nezbytných prací na domečku, a to všechno stojí peníze. A do toho se rozbije lednice?!

Jako bych to neznala, jen se mi život trošinku zklidní, hned musí přijít nějaká pohroma. A je úplně jedno, v jaké rovině se ta pohroma odehraje. Buď je to nemoc anebo něco jiného, stejně nepříjemného.

Jasně, nezasloužím si být šťastná a spokojená, nezasloužím si klid a pohodu. Nezasloužím si nic.

Tyhle věty se mi melou v hlavě pořád dokola, až mě najednou napadne, že asi nebude náhoda, co to na mě zase vylezlo. Včera jsme se o tom bavili s Petrem Velechovským a došli jsme právě k  tomuhle závěru – a sice že mám někde v sobě obrovský podíl viny, a k  ní se váže neschopnost odpustit si.

Petr mi dal „za úkol“ zjistit, zda je za tím nějaký příběh, nebo zda jde jenom o navyklý způsob chování a smýšlení.

Jenže mně se do toho dneska nechtělo, chtěla jsem se věnovat důležitějším věcem. Ovšem pravda je taková, že se mi nechtělo i proto, že vím, že se mi v  poslední době absolutně nedaří napojit se na svou duši, na nic. Určitě by mě to stálo spoustu námahy a kdoví, zda by se podařilo. Na tohle všechno jsem se sama sobě vymlouvala a „práci na sobě“ oddalovala s tím, že teda zítra... pozítří... času dost.

A teď ta lednice. Sakra co s ní udělám?

No co by, zkusím ji odmrazit, třeba jí to pomůže a rozjede se.

A hned se do toho pouštím, přitom mi ale hlavou projede – To s tou lednicí přece není náhoda. Že by mě měla dotlačit k tomu, abych se sebou něco udělala už dnes?

Teď ale na to nemám čas... Hned si svou nechuť odůvodním.

Jídlo z mrazáku přemístím do postele pod peřinu a pouštím se do odmrazování.

Do toho se náhle ozve laskavý hlas – „Udělala jsi vše potřebné s  lednicí, teď je potřeba věnovat se sama sobě.“

Namítnu – „Já se ale strašně bojím.“

„Čeho se bojíš?“

„Toho, co tam objevím. Já už nechci objevovat další zla, která jsem kdy napáchala. Opravdu nechci.“

„Nic objevovat nemusíš. Neboj se, já tě povedu. Od tebe se chce jediné, aby ses rozhodla, zda s  tím chceš něco udělat.“

„To bych ráda, jenže se fakt bojím.“

„Neboj se. Posaď se, já ti pomůžu. Opravdu se nemáš čeho bát.“

Tak jo. Jdu si sednout, zavírám oči ... a v té chvíli se rozkašlu.

„No vidíš, nepůjde to, špatně se mi dýchá, můžu se ukašlat.“

„To jsou jenom tvoje obranné a úhybné manévry. Uklidni se, pozvolna dýchej a soustřeď se na svůj dech.“

To se pěkně řekne, jenže když mě pořád něco dráždí, a já kašlu a kašlu.

Najednou vidím ruku, jak mě hladí po hlavě a uklidňuje. “Tak se přece uklidni, nemáš se čeho bát.“

A v té chvíli se rozbrečím. Ten hlas a laskavá ruka, to je úplný balzám.

S pláčem přichází úleva v dýchání. Odkašlu si.

Ruka mě stále hladí a hlas konejší a ujišťuje mě, že se opravdu nemám čeho bát

Pozvolna se uklidňuji, slzy se mi koulí po tvářích, ale tentokrát jsou to slzy úlevy. Nebráním se jim.

Hlas mě dál vede – „Zaměř se na svoje dýchání, s každým výdechem se uvolňuješ víc a víc.“

Cítím velkou úlevu.

Po nějaké době se přede mnou objeví výtah a já do něj nastupuji. I se svým průvodcem. Aniž bych stiskla tlačítko, výtah klesá kamsi dolů.

Vylekám se – „Kam to jedeme?“

„Neboj se, pojedeme tak daleko, jak si to jen dovolíš.“

V té chvíli se výtah zastaví.

„A co teď?“ – ptám se.

„Chceš se sebou něco dělat?“

„Ano, chci.“

„Pak je třeba pokračovat dál.“

Výtah se znovu rozjede.

Jedeme jen chvíli, už zase stojíme. Tentokrát se na nic neptám, otevírám otvor v podlaze, vidím tam viset provazový žebřík. Bez váhání a pobízení po něm začnu slézat dolů. V duchu se chválím, jak jsem odvážná.

A jsem dole. Rozhlížím se...

Všimnu si, že šachta napravo se rozšiřuje, vede odtud cesta.

Pustím se tedy po ní. Ujdu jen pár kroků a octnu se v obrovském sále. Jsou v něm lidé, stovky tisíce lidí a všichni hledí směrem ke mně.

Necítím nic. Ani strach, ani napětí. Jdu dopředu.

A proč dopředu? Protože vpředu svítí světlo. Krásné hřejivé světlo, a já chci být co možná nejblíže.

To světlo teď na nás všechny svítí. Vidím, jak naše obrysy jakoby světélkují. Ale ještě něco. Najednou se v každém z nás rozsvítí naše vlastní světlo. My všichni teď záříme, víc a víc.

A já brečím taky víc a víc, cítím, že se se mnou něco děje.

Do toho slyším: „Jsi nádherná zářivá bytost, podívej se na sebe.“

Vidím, že opravdu zářím.

„V minulosti jsi napáchala mnohé, ale netřeba se za to trestat. Tady ti lidé, všichni ti už dávno odpustili, svůj díl sis už odčinila, ale ty se stále obviňuješ, trestáš. Sama. Tak se už netrestej.“

„Jenže já to cítím jinak.“

„Pojď sem, dcero moje.“

Přede mnou, v tom nádherném jasném světle se ke mně natahuje laskavá náruč a obejme mě.

Rozbrečím se ještě víc. Cítím takovou lásku jako nikdy. A taky úlevu.

A do toho slyším: „Odpusť si. Už není třeba se dál trápit.“

Chvíli se nechám konejšit a rozplývám se v té lásce, která je všude kolem mě i ve mně a začnu odříkávat motlitbu odpuštění. A jak ji říkám, některé části opakuji stále dokola a přitom brečím a brečím. Pak ještě přidávám – „Zasloužím si lásku, zdraví, spokojenost, radost…“ a spoustu dalšího, co mě jen v té chvíli napadne. Jak je mi dobře.

Po chvíli mám ale pocit, že mi moje dobré rozpoložení něco narušuje.

A v tom se ozve: „Podívej se na sebe do zrcadla a řekni, zda ti někdo-něco nebrání v tom, aby sis odpustila.“

Jsem překvapená, když opravdu někoho takového objevím.

„Je tam jeden záškodník, jen nevím, kdo to je.“

„Tak se ho zeptej.“

„Hele, kdo jsi?“

„Já jsem tvoje ego.“

„A proč tohle všechno odmítáš?“

„Protože se bojím, že když budeš jen samá láska, nebudeš mě potřebovat a zbavíš se mě.“

„Ale to je nesmysl, potřebujeme se navzájem, jen si nesmíme škodit. Rozumíš?“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

Vezmu ego do náručí a zahrnu ho svou láskou.

A v té chvíli se rozsvítím ještě víc.

Ale pořád jako by mi něco bránilo, abych zářila úplně celá.

„Podívej se do svého srdce, co vidíš?“ slyším pokyn.

Podívám se a vidím, že je zavřené do železné klece.

Snažím se tu klec odstranit, ale nejde to.

„Co mám udělat?“

„Chceš být láska, světlo?“

„Chci.“

„Tak si to nahlas řekni – Jsem láska, jsem láska, jsem láska.“

Najednou obruče klece prasknou a rozletí se… a z mého srdce vyšlehne obrovský proud světla. Svítím do všech stran. Stává se ze mě zářící světelná bytost.

A co je tohle? Uprostřed té světelné bytosti objevuji nádhernou laskavou ženu, vystupuje ze mě, sestupuje mezi davy, lidé se před ní rozestupují a ona tu přiloží svou ruku na hlavu lidí kolem, tu někoho pohladí, každému jak kdo potřebuje. Projde mezi lidmi a najednou stoupá vzhůru, tam ke zdroji světla, v němž se postupně rozplývá.

„Kdo to teda byl? Byla jsem to já nebo kdo? A co bude se mnou?“ nechápu.

„Co by bylo, jsi přece láska. Tak si to pěkně nahlas opakuj tak dlouho až si to procítíš. Ale pořádně, ne jako jindy, že tomu dáš jen chvíli a už jdeš zase něco dělat.“

A tak sedím, roním slzy a u toho si stále opakuji: „Jsem láska, jsem láska...“ a je mi krásně.

Až když se toho opravdu nabažím, hlas mi říká: „A teď si jdi všechno zapsat. Tvůj prožitek pomůže mnoha lidem. Nemysli, že jsi jediná, která není schopná si odpustit.“

„Já si to ale nepamatuji, bylo to tolik.“

„Neboj, budu ti diktovat.“

Sedám k počítači a píšu. Píšu rychle, bez přemýšlení, chrlím slovo za slovem, větu za větou... jako kdysi dávno. Vlastně jako v dobách, když si se mnou hlas začal povídat. A to už je tak dávno.

Děkuji Bože, děkuji, děkuji za vše.

Obsah knihy XV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.