2. Ohrožení života

Už přes půl roku jsem objednaná na alergologii. Ne že bych chtěla, ale musím. Takto se zdravotnictví sichruje, aby měl dostatek pacientů. Teda to je můj názor, oficiální místa to vidí jinak. A proč musím? Protože potřebuji léky, na nichž je můj život – bohužel – závislý. A pokud nejdu jednou za půl roku na kontrolu, léky mi nevydají.

A tak tedy ráno vyrážím. Jak jsem myšlenkami a starostmi zahlcená, zapomenu si vzít svou ranní dávku léků. Dojde mi to až na ulici, když se se mnou zatočí svět.

A co, až přijdu do práce, vezmu si je, však se svět nezboří, míním.

No, nezbořil, ale málem bylo po mně. Nedošlo mi, že na alergologii kromě spirometrie či dalších vyšetření nejdřív ze všeho pacientům změří tlak.

Upozorňuji sestru, že hodnoty asi nebudou příznivé, ovšem netuším, že budou až tak kritické.

Sestra mi obtočí kolem ruky manžetu a pumpuje vzduch a upouští... a zase pumpuje a upouští... a já se v  duchu děsím.

Kdo se ovšem vyděsil víc, je sestra. Naměřila mi tlak tak vysoký, až téměř mrtvičný.

A sakra, to vyděsilo i mě!

Sestra měří ještě jednou, ale hodnoty jsou stejné, velmi vysoké.

Slyším ortel – „To je na hospitalizaci!“

„Ne ne, žádná hospitalizace nebude, já musím do práce, a hlavně na stavbu!“ oponuji.

„My vás ale nepustíme, jste v ohrožení života.“ kontruje sestra.

Snažím se jí vysvětit, že jsem si jen nevzala svou ranní dávku léků, a protože jsem už několik měsíců pod permanentním stresem, to vše dohromady vyústilo v takovýhle tlak.

Chvíli se dohadujeme. Sestra se odchází poradit s lékařkou

Přijde mi poté oznámit, že mi bude podán náhradní lék a po nějaké době mi bude tlak přeměřen znovu.

Sestra znovu zopakuje, že s tak vysokým tlakem si na triko nevezmou, aby mě pustili ven.

„To je omezování osobní svobody.“ říkám v legraci, ale vlastně to míním vážně.

Sestra se se mnou dál užnebaví, vrátí se do ordinace, a já jsem ponechána svým chmurným myšlenkám.

Nedá se nic dělat, jde do tuhého, musím tlak alespoň trochu snížit, jinak bude zle. A zahajuji energo-cvičení. Jenže se nemůžu soustředit, je mi zle a mám strach. Proto není divu, že když mě po půlhodině volají dovnitř, tlak klesl jenom mírně.

Znovu zazní slova o hospitalizaci, o riziku úmrtí, mrtvice... a dalším.

Bráním se – „Nedali jste mi ten správný lék, mně zabírá jen jeden, a ten tu nemám a vy také ne. Když mě tu necháte ještě nějakou dobu, tlak půjde ještě víc nahoru. Nechte mě odejít. V práci si lék vezmu a odpoledne pak přijdu na přeměření.“

Vysvětluji sestře, že za tímhle enormně vysokým tlakem je jen a jen stres, a přidávám podrobnosti.

Copak o to chápe mě, ale já mám pochopit je, nemůžou mě nechat odejít.

Domáhám se vstupu k lékařce a hlavně možnosti odejít pryč.

Konečně jsem uvnitř. Lékařce vysvětluji, jak se věci mají, ale ta si stojí na svém – s tímto tlakem musím do nemocnice. Lékařka přivolá sestru s tlakoměrem, aby mi ještě jednou změřila tlak, tady před ní.

To se dalo čekat. Už jde zase nahoru.

„Vždyť vám to říkám! Nechejte mě odejít, jinak se vám tu složím.“ To už jsem pořádně naštvaná.

„Jak tedy chcete.“ lékařka nakonec rezignuje a diktuje sestře prohlášení, tzv. reverz, že odmítám hospitalizaci s vědomím rizika blízké smrti a spoustu dalších upozornění.

Podepisuje se doktorka, sestra, nakonec i já.

To samé napíše doktorka do lékařské zprávy. Tu musím také podepsat. Vezmu recept na lék, zprávu a jdu.

Nejdřív zamířím do lékárny, lékařka mi dala recept na můj lék, to abych si ho vzala co možná nejdřív. Dřív, než to se mnou někde sekne

Ještě v lékárně si jej vezmu a vyrážím do práce.

Venku na mě ale všechno dolehne. Jak stres, tak i strach z nově vzniklé situace. A musím si přiznat, je mi opravdu zle.

Po příchodu do práce pro jistotu oznámím, jak na tom jsem, a upozorňuji na možnost, že bych mohla být marodná.

Pouštím se do práce, ale stále myslím na to, co se se mnou děje. Jaká je to pro mě zpráva?

No je to jasné, jsem přetažená, vystresovaná, a to už dlouhou dobu. Potřebovala bych si na pár dní odpočinout.

Ale copak můžu?! Stavba je v běhu, je zapotřebí mé spolupráce. A peníze, o které nemocí přijdu, taky nejsou zanedbatelné.

No, uvidím, jak mi bude večer.

Pro jistotu se na následující den objednávám ke svému praktickému lékaři. Přece jenom bude lepší, když se na mě někdo podívá.

Jenže večer je mi ještě hůř.

Vyděsím se. Co mám proboha dělat, aby tlak klesl?

Beru si jeden lék navíc a když nezabírá, beru si ještě jeden.

Ovšem tlak stále neklesá. Pro zklidnění psýchy si beru bachovky krizovky.

Ne že by výrazně pomohly, ale alespoň se jakž takž vyspím. I když v noci mám pocit, že bude po mně.

 

 

* * *

 

V pět ráno zazvoní budík. Měla jsem ho nastavený pro případ, že by se mi v noci zázračně ulevilo, a já bych šla do práce.

Jasně, neulevilo se mi, tlak mám stále víc než kritický, motá se mnou celý svět. Jsem vyděšená.

Zalézám zpět do postele, vím, že k lékaři musím.

 

Jdu si zase lehnout, ale hlídám si hodinky, abych nezaspala.

.

Po krátkém odpočinku vyrážím ven. Trochu se obávám, jak návštěva lékaře dopadne. Jako na potvoru, jdu k  němu poprvé, nevím, kdo to je, a jak zareaguje na moje zvláštní léčebné metody. Přemýšlím o tom, zda můžu přiznat, jak jsem včera dopadla na alergologii, nebo zda na to jít nějak oklikou.

Nakonec to risknu a včerejší lékařskou zprávu mu dám přečíst. Vychrlím na něj, jak to se mnou a s léčením a léky je.

Lékař se na mě podívá a zeptá se: „A co ode mě chcete?“

„No, potřebuji neschopenku. Ale jenom na pár dní. Já už vím, jak na to. Přidám si léky, které mi před lety při hypertenzní krizi v nemocnici podávali. Ty jsem teď nebrala, protože mi bylo dobře, ale teď je začnu brát. Stejně jiné nemůžu. A k tomu ještě přidám své vlastní alternativní metody a tlak určitě klesne. A krom toho mám syndrom bílého pláště, takže pobyt v nemocnici by mi neprospěl, naopak.“

Přidávám informaci za informací, lékař se chvílemi neorientuje v mých složitých myšlenkových pochodech, ani v mých léčebných metodách, neorientuje se ani v tom, proč chci tohle a tohle zase nechci... Ale vysvětlí mi, proč mi včera léky, které jsem si vzala navíc, nezabraly.

No to jsou věci, divím se, ale zároveň jsem alespoň trochu uklidněná. Snad to takhle opravdu je.

Lékař mi nevěří, že se za týden dám dohromady, ale neschopenku mi nakonec vypíše. Kupodivu po mně ani nechce podepsat prohlášení, že si šlapu jak po zdraví, tak i po životě.

Neschopenku strčím do ruksaku a jdu domů. Kráčím pomalu, tak trochu opatrně, hlavu mám plnou starostí a obav, a hlavně je mi zle..

Jak tohle dopadne, to teda fakt netuším.

„Jak by to dopadlo? Přece dobře!“ ozve se najednou.

„Jo, a jak tomu mám věřit?“

„Nic jiného ti nezbývá. Máš tolik nástrojů a metod, tak je využij. Ale podmínkou je, že jim budeš věřit. Ano?“

„No jo, tobě se to řekne, když já mám strach.“

„A ty nevíš, jak ti strach škodí?“

„Vím, ale nevím co s ním.“

„Přece víš, že na co myslíš, to se taky stane. Tak přešaltuj na to, že to zvládneš. Potřebuješ jen trochu vypnout, dopřát si klid. Buď ráda, že se to při kontrole u lékařky takhle projevilo, protože ty by sis varovných signálů nikdy nevšimla. A pokud bys pokračovala tímhle tempem dál, dopadlo by to podstatně hůř až skoro nejhůř.“

„Já vím, asi bych měla poděkovat, co?“

„To bys měla.“

„Tak jo, děkuji. To zastavení přišlo za pět minut dvanáct.

 

Přijdu domů, přivítám se s Bambi a už se chystám do peřin. Pouštím si meditační cédéčko, zaujmu polohu vleže, vedle sebe Bambi a už se nořím do hlubin svého nitra...

Moc hluboko jsem se neponořila, usnula jsem. Celý den pospávám, pouštím si televizi, ale mám ji jenom jako zvukovou kulisu, to aby odvedla mou mysl od znepokojivých myšlenek.

Cítím, jak mi odpočinek dělá dobře. Tlak trošinku klesá.

Jo, zvládnu to!

 

* * *

 

Následující den je mi o fous líp. Budím se brzy ráno, tak jak jsem zvyklá, když jdu do práce.

Ale přece nebudu vstávat v pět hodin?! Tak toho využiji a sklouznu do alfy. Poprosím archanděla Gabriela, aby přišel a pomohl mi. I když jindy jsem v tomhle směru skeptická, že si vše vymýšlím, teď mám pocit, že mi opravdu pomohl. Cítím uvolnění a určitou lehkost. Když později vstávám, vidím, že tlak výrazně poklesl.

Hurá!!!

 

* * *

 

V následujících dnech si užívám klidu. Teda snažím se užívat, protože myšlenkami jsem pořád u stavby a problémů s ní spojených. Jakmile si to uvědomím, snažím se hned přešaltovat pozitivnějším směrem. Jde to ale těžko. Nedělám nic, jen se povaluji na gauči, občas si pouštím meditační cédéčko, mám oblíbené jedno, které harmonizuje čakry.

Cítím, jak mi tentokrát samota a odloučení od lidí dělá dobře. No nejde ani tak o lidi jako o konflikty s nimi. Nevím proč, že by to bylo koncem roku, či očekávaným „koncem tohoto systému“, či přechodem na vyšší vibrace planety? Na každý pád ale cítím, jak se energie v posledních týdnech a měsících čím dál víc zhušťují.

 

Snad abych nevyšla ze cviku, na stavbě se objevují nové problémy, které je třeba okamžitě řešit. Nyní je řeším takhle na dálku. A aby toho nebylo málo, objevují se problémy i doma. Teda jeden problém. Při sprchování objevuji prasklinu dole ve vaničce sprchového koutu. A velkou.

A sakra! Co s tím? To to nemohlo počkat ještě měsíc dva než se přestěhuji? To se to muselo vyvrbit teď? To mi ten Vesmír snad dělá naschvál!

Volám Helu a radím se s ní.

Ano, výměnu vaničky nebo celého sprchového koutu zařídí. Jen je problém, že dnes odjíždí na služební cestu mimo republiku, já jsem na neschopence, takže nikam nemůžu. Tudíž minimálně týden se nemůžu vykoupat.

Jdu spát s hlavou plnou otazníků. To přece není náhoda, že se objevil další problém, a to ve chvíli, kdy si jakž takž užívám pohody a klidu?!

 

 

* * *

 

Probouzím se do dalšího dne. Stejně jako včera, i dnes využívám chvíle klidu, kdy nemusím vstávat do práce, nikam se neženu, nic nemusím, mám čas jen pro sebe.

Volám k sobě zase archanděla Gabriela a prosím ho o jeho léčivé zelené světlo.

Jenže tentokrát se nedaří, vidím tmu, respektive nepříjemný šedivý oblak a nic víc. Po chvíli se mi za očima zjevují výjevy jako z nějakého bojového filmu.

Co to má být? Je to něco mého nebo je to jenom film?

„Je to tvé.“

„A co s tím mám dělat? Já už žádné ponory do minulosti nechci! Nechci už nic řešit. Vím, jak bohatá je moje minulosti, vím, že jsem toho napáchala hodně, ale už nic řešit nechci!“ protestuji.

„Nemusíš nic řešit, ale něco s tím udělat musíš.“

„A co?“

„Co myslíš?“

Zamyslím se...

Po chvíli mám jasno. Je třeba přijmout zodpovědnost za všechny své činy minulosti a omluvit se za ně. A tak nastupuje ho´oponopono a uvědomění si a přijetí zákona zpětného působení karmy.

Nějakou dobu si všechno s tím spojené prožívám, ale pak se zase vrátím zpátky k realitě a k  problémům, které musím řešit.

V té chvíli se ozve: „Přelaď se na svoje tělo a prociť si ho.“

No jo, to se snadno řekne – zabručím si pro sebe - ale přece jenom to zkusím.

Ladím se ladím... a najednou jsem jinde. Hlava a myšlenky jsou úplně mimo ... a já už prociťuji.

Je to úžasný úlevný pocit. Nepamatuji, kdy naposledy jsem něco tak osvobozujícího zažila. Napojuji se na svoje energetické tělo, postupně jej rozšiřuji, víc a víc.

Chci ještě víc... ale najednou jsem zase zpátky v těle ... a v realitě.

 

* * *

 

Týden utekl jako voda. Krom pravidelného měření tlaku, venčení Bambi, občasného vaření, jsem nedělala nic, než že jsem se povalovala na gauči a odpočívala. Jak je vidět, přesně tohle jsem potřebovala. Tlak postupně klesal a klesal, až se dostal na téměř normální hodnoty.

Dopadlo to tak, jak jsem trochu doufala. Že týden postačí, abych se dala do kupy. Takže až půjdu na kontrolu, budu žádat o ukončení pracovní neschopnosti.

A taky jo. Lékaři předám tabulku s naměřenými tlaky.

Lékař si ji prohlédne, zvedne obočí, a já čekám, co bude dál.

No co by bylo – měření tlaku.

Trochu se mi zrychlí tep, snad to dopadne dobře.

A dopadlo. Tlak téměř ukázkový.

Lékař se ptá: „Tak co, jak se cítíte?“

„Skvěle. Odpočinula jsem si, tlak se upravil, chci jít do práce.“

Lékař pokývá hlavou, ani se se mnou nedohaduje. Jen podotkne, že tohle opravdu nečekal.

Abych řekla pravdu, já jsem taky překvapená. Příjemně. No, hlavně že to takhle dopadlo.

Vezmu neschopenku a vyrážím ven.

 

Obsah knihy XV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.