8. Nové bydlení

Poslední večer před stěhováním jsem vzhůru asi do dvou hodin. Jdu si lehnout totálně urvaná, abych o dvě-tři hodiny později vstala a pokračovala v balení, respektive vynášení krabic na chodbu.

Bambi je z celého dění nervózní a evidentně neví, co se děje. Při každém otevření dveří na chodbu za mnou vyběhne a štěká.

Tak takhle teda ne! To by mi ještě tak scházelo, aby mi někdo vynadal, že ruším noční klid. Vezmu ji s  sebou na chodbu a ukazuji věci a vysvětluji, o co jde.

Já vím, pes lidské řeči nerozumí, ale zdá se, že nějakým záhadným způsobem Bambi pochopila, co se jí snažím vysvětlit, protože se jakž takž zklidnila a už neštěká.

Když na osmou hodinu přijíždí stěhováci, už mám skoro všechny krabice a kufry připravené na chodbě.

Dvě hodiny trvá než všechno, včetně nábytku nastěhují do auta. Nakonec se tam usadím i já s Bambi na klíně.

A jedeme na chatu, respektive do mého nového bydliště.

 

Po příjezdu na místo chlapci začnou vynášet věci z auta na zahradu. Když mi dojde nepoměr mezi množstvím krabic a prostorem domečku, padne na mě hrůza. To se mi tam v  žádném případě nemůže vejít!

A tak vydám pokyn, ať dovnitř nastěhují jenom nábytek a vše ostatní nechť nechají na zahradě. Že si to sama dovnitř odnosím.

Za hodinu je hotovo. Zaplatím, stěhováci nastartují auto... a za chvíli jsou pryč. A já zůstávám na zahradě obklopená kvantem krabic a spoustou dalších zavazadel.

Je mi do breku, vůbec netuším, jak se dovnitř se všemi těmi věcmi vejdu.

Volám kamaráda, že už jsem přestěhovaná, jestli by mi přijel smontovat stěnu. Za chvíli se za plotem objeví soused a nabídne pomocnou ruku. Ráda ji přijmu.

Nakonec stěnu smontuje kamarád se sousedem, já bych jim sotva byla k  užitku. Ještě že se tu oba takhle sešli. Kamarád odjede, a já postupně odnáším dovnitř krabici za krabicí. Ovšem místa je opravdu málo. Řeším kam všechny věci dát. Nakonec využiju přístřešku, který mám připravený na dříví. Tam většinu krabic naskládáme.

 

* * *

 

V následujících dnech vybaluji a přendávám věci z místa na místo. Uvolňuji místo v boudě na nářadí, spoustu věcí vyházím ven a místo krámů tam ukládám věci, které se mi už nikam nevešly. Neřeším, jestli je vhodné mít věci zrovna tam, potřebuji věci někam schovat, každou chvíli totiž poprchává, a tak mi krabice a věci v nich uskladněné navlhávají. Lepší špinavá bouda než venku na dešti.

 

* * *

 

Od chvíle, co jsem se nastěhovala do domečku, stále něco řeším. Hlavu mám plnou starostí.

To ale není nic proti událostem, které mě potkají v následujících dnech.

Ještě jsem se ani pořádně nerozkoukala, je necelý měsíc po nastěhování, když začne pršet. Prší tak, jak jsem snad v životě nezažila. Po cestě se valí silný proud vody, protéká skrz plot a valí se po zahradě dolů. Před schody do domečku se vytváří laguna, v dolním konci zahrady taky. S  přibývající vodou na zahradě se mě zmocňuje panika. Nejsem schopná svoje emoce zkrotit. Je mi strašně

Ve chvíli, kdy mi volá Hela a ptá se, jak to tu vypadá, rupnou mi nervy a rozbrečím se. Líčím jí, že je všude voda, a že si dělám starosti, jak se odtud dostanu v pondělí do práce.

Nabízí mi, že mě i s Bambi odvezou zpátky do bytu, který je zatím ještě prázdný. Mám si sbalit věci.

V rychlosti přemýšlím, co všechno si vzít, házím věci do tašek.

Netrvá to dlouho a přijede Michal s Helou. Nasedneme do auta a ujíždíme pryč. Mám pocit, že jsem odtud odjela za pět minut dvanáct, všude je spousta vody, brzy Strakonická bude neprůjezdná. Moc dobře si pamatuji, jak při minulých povodních byla celá Strakonická i dolní část Chuchle pod vodou. A teď se asi bude situace opakovat.

 

Přijedeme na Háje, odstěhujeme věci do bytu, Hela s Michalem odjíždí, a my s Bambi zůstáváme v  prázdném bytě samy.

Tady v jedenáctém patře najednou drama přestává být dramatem, nevadí mi, že venku lije jako z  konve. Najednou nechápu, proč jsem tak vyváděla, domeček je přece na kopci, dovnitř by snad nikdy nemohlo natéct. A že voda tekla proudem dolů po zahradě a vytvářela tu laguny? Tak tekla, v  nejhorším by přetekla podezdívku a natekla by k sousedům. Najednou jako by mi spadly klapky z očí a vidím celou situaci z nadhledu. Žádné nebezpečí mi nehrozilo. Nerozumím, proč jsem tak šílela.

Ale co, hlavně že jsme v suchu a teple. Jdu nakoupit vedle do marketu.

Vyjdu ven na ulici. Sice lije, ale jinak je tu klid. Lidi chodí po ulici s deštníky nad hlavou, normálně se baví, smějí, jako by se nic nedělo. No, tady se nic neděje, zato jinde.

Nakoupím a vracím se zpět. Nevím, co si tu počnu s časem, mám tu jenom nejnutnější věci, oblečení, matraci na zemi, něco málo jídla, jinak nic.

Na to, že mám dneska narozeniny, ten den proběhl víc než dramaticky... Jsem ale ze všeho dění tak urvaná, že brzy usínám.

 

* * *

 

Druhý den jedu ráno do práce, známou trasou. Stopědvacítkou na Smíchovské nádraží a pak pěšky přes lávku.

V práci je klid, povodně se nikoho netkly, jenom mě.

 

Udělala jsem dobře, že jsem se přestěhovala, a včas, protože Strakonická a celá dolní Chuchle je už pod vodou, tudíž nesjízdná. Nevím, jak bych se dostala do práce a zpátky.

Neustále sleduji zpravodajství, hlavně zprávy o MHD.

 

* * *

 

Během pár dní se situace pozvolna uklidňuje, voda opadá, a tak se s  Helou domlouváme, že mě o víkendu zase odvezou zpátky do domečku. Autobusy už jezdí, sice oklikou přes Barrandov, ale hlavně že jezdí.

 

Když přijíždíme k Chuchli, staví nás policajti a nechtějí nás pustit dál. Musím se prokázat občankou, že tu mám trvalé bydliště, pak teprve můžeme pokračovat v cestě. Vyjedeme nahoru do kopce. Stále lije jako z  konve. Na cestě jsou obrovské a hluboké louže, spíš laguny s blátem. Je náročné přeskákat k zahradě bez úhony.

S jistými obavami odemykám domek a kontroluji stav.

Všude je cítit vlhko, ale jinak se zdá, že domeček nedočkal úhony.

Odnosíme věci dovnitř, rozloučíme se ... a já zůstávám sama s Bambi.  Jsem klidná, už to tu nějak zvládneme.

Ze všeho nejdřív přinesu dříví a zatápím v kamnech. Je tu chladno a vlhko.

Večer sleduji televizní zpravodajství, abych se ujistila, že se odtud ráno dostanu do práce.

Jo, je to v pohodě, autobus jede, sice v jiném čase a jinudy, ale jede.

 

* * *

 

V následujících dnech mám hlavu plnou starostí. Za prvé kvůli vodě na zahradě, ale hlavně kvůli té, co natekla pod domek. A taky kvůli Bambi. Ta totiž nechápe, proč všechno to stěhování. Nejdřív si musela zvyknout na to, že jsme se přestěhovaly sem do domečku, pro ni najednou na místo naprosto neznámé. A když už si tu jakž takž zvykla, zase jsme se vrátily do původního bytu… A teď jsme zase zpátky tady… A tak se s tím vypořádává po svém. Řádí. Každý den po příchodu domů mě tu čeká neskutečný bordel. Roztahané a rozcupované věci. Spoustu věcí Bambi odtahala do svého pelíšku, hlavně boty a ponožky. A navíc - nevím proč – během dne vyskáče po schodech nahoru, jenže dolů se pak bojí, a tak nahoře štěká a vyje. Dle sousedů skoro celý den. A jak je v ráží, stáhne z postele dolů na zem peřinu i polštář. Není mi jasné, jak se jí při její velikosti podaří dostat se nahoru na postel a stáhnout všechno dolů na zem. To by chtělo kameru, abych viděla, co se tu v době mé nepřítomnosti odehrává.

Chudinka malá, je mi jasné, že je ve stresu. Ještě že kolegyně v  práci mi doporučí paní, která pro pejsky míchá bachovky. A tak paní volám a líčím jí, co se u nás děje.

Paní je jasné, oč jde, Bambi nemůže přijmout změnu.

Říká, že mi namíchá kapky a pošle mi je poštou.

 

* * *

 

Už po pár dnech vidím zlepšení, Bambi přestala stahovat peřinu dolů na zem, pak přestala běhat po schodech nahoru, a po dalších dnech už ani netahá věci do pelíšku. Postupně se uklidňuje.

Bambi se zklidnila, ale já ne. Po pár dnech oddechu znovu začíná pršet, a to hodně. A znovu se mi voda valí po zahradě dolů.

Je mi jasné, že s tím něco musím udělat, nebo bude zle.

No jo, ale co?

No, co?! Ze všeho nejdřív musím nechat udělat drenáž kolem domečku, musím udělat nový plot, vlastně hlavně novou vyšší podezdívku, aby mi sem netekla voda z cesty. A hlavně musím vyřešit větrání pod domečkem, aby to tam vyschlo.

 

A tak se do toho pouštím. Na internetu zadávám poptávky na příslušné práce a vybírám k tomu vhodné firmy. Jasně, že co možná nejlevnější. Peníze totiž už docházejí.

A podle toho to i dopadlo - všechny práce mají nějakou vadu na kráse. Ty vady pak musím komplikovaně napravovat.

Rozčiluji se... Já vím, k ničemu to není, jen sobě škodím.

Je mi jasné, že kdyby práce objednával nějaký chlap, určitě by vše dopadlo jinak, lépe, ale hlavní problém vnímám u sebe, neumím se ozvat.

Obsah knihy XV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.