10. Spodní svět

Jednou ráno, poté, co vykouknu z okna ven, vidím bílo! Poprvé, od té doby, co jsem se sem přestěhovala, je tu sníh. V rychlosti se obléknu, Bambi navleču do svetříku, otevřu dveře... a vypustím ji ven. Jsem zvědavá, jak si s tou sněhovou nadílkou poradí.

No jak by? Rozběhne se po zahradě, vrtí nadšeně ocáskem, evidentně si to bílé nadělení užívá.

Chodím za ní a kochám se. A samozřejmě se usmívám. Několikrát obejdeme zahradu a Bambi už míří zpět domů, do teploučka.

Nasnídám se, Bambi dám granulky, a vyrážíme ven znovu. Teď jdeme na delší procházku.

Po pár metrech se Bambi zastaví a dívá se na mě jakoby s otazníkem – To myslíš vážně v téhle zimě se procházet?

No, vážně, nevážně, ať se jí chce nebo ne, jdeme. Musíme využít toho, že je víkend, tudíž nemusím do práce. A hlavně je světlo, je poměrně přijatelně, totiž bezvětří. Teď se totiž dny už výrazně krátí, takže když přicházím z práce domů, bývá už tma, a procházky tím pádem většinou vypustím. Ve tmě se mi nechce nikam chodit. Místo toho vždy Bambi jenom vypustím na zahradu, aby se proběhla, a pak zase rychle pospícháme dovnitř do tepla.

Dnes tedy obejdeme pár zahrad a vracíme se domů. Ve chvíli kdy zabočíme k domovu, Bambi zrychlí tempo. Jen se jí práší za patama, jak rychle utíká.

Přijdeme domů, odložíme oblečení a já přemýšlím co s načatým dnem. Po dlouhé době mám volno, žádný program, žádné povinnosti. I když nějaké záležitosti kolem domečku bych měla řešit. Nejsou moc příjemné, ale teď mám pocit, že se musím věnovat sama sobě. Obzvlášť když jsem si ráno vytáhla kartu – Zasloužíte si to nejlepší.

No jo, to přece vím, ale jak se k tomu prožitku dostat?

A co kdybych si na pomoc vzala šamanský buben a zabubnovala si?

Tak jo. Nejdřív zapálím bílou šalvěj a trochu se jejím dýmem očistím, stejně tak očistím celou místnost. Dojdu si pro buben a začnu bubnovat. Nejdřív oslovím duchy všech světových stran, živlů... a ještě všechny další, na jaké si jenom vzpomenu.

Bubnuji a přitom zklidňuji své myšlenky. Cítím, jak mi zvuk bubnu dělá dobře.

Copak o to, bubnování jako takové je prima, ale daleko lepší je šamanské putování s určitým záměrem.

Bubnuji a u toho si dělám rekapitulaci svých myšlenek a pocitů a formuluji záměr: procítit bezpodmínečnou lásku.

Bubnuji dál a očekávám věci příští. Tak dlouho už jsem nikam „necestovala“, tím myslím samozřejmě putování do spodního či horního světa.

Z reálného – středního – světa se najednou propadám dolů... Po chvíli se ocitám v dolním světě. Tak nějak očekávám, že se ke mně přidá moje silové zvíře – lev, který mě vždy provází. Jenže tentokrát to není lev ale nějaké černé zvíře... je to černý panter.

„Proč mě doprovázíš ty a ne můj lev?“ – ptám se ho

Nemám to řešit, vše má svůj význam, dostane se mi odpovědi.

Tak jo, chytnu se ho za obojek, který má kolem krku a vydáme se na cestu. Jdeme po lesní cestě, všude kolem nás je tma. Ta tma se mi vůbec nelíbí.

Ptám se svého průvodce, jestli bychom neměli jít jinudy, kde by to pro mě bylo příjemnější.

Nemohli.

To jsem si mohla myslet.

Jdeme dál, tma je čím dál hustější, je to krajně nepříjemné. Ale už na nic neptám, jen se držím pardála za obojek, abych ho neztratila a neztratila jsem se v té tmě hlavně já.

Zdá se mi to, nebo to tak opravdu je, ale mám pocit, že ta tma tak zhoustla nejen kolem mě, ale i pode mnou? Jako bych se do té tmy úplně bořila.

Ne, nezdá se mi to, za chvíli už nemůžu udělat ani krok a zůstávám stát.

Kolem mě je černá už úplně hmatatelná tma, jsem v ní uvězněná.

„Tak a co teď?“ ptám se svého průvodce.

„Co myslíš, že ta tma znamená?“

„Nevím, jediné co vím, že chci ke světlu, ale místo toho jsem v téhle hnusné temnotě... Prosím tě poraď mi, co mám udělat, abych se z ní dostala.“

„Ta černota, to jsou tvoje myšlenky, vzorce chování, programy, které ti brání v dalším pokroku. Je na tobě, aby ses rozhodla, zda se s nimi chceš vláčet dál.“

„To víš, že nechci. Ale už jsem se tolikrát rozhodovala, že chci změnu, že si chci všeho toho balastu zbavit a užívat si života, ale jak vidíš, není mi to nic platné, pořád je to o tom samém - starosti, utrpení, žádná radost ze života.“

„Není to stejné, pořád se posunuješ dál. Jen s ohledem na svou karmu je to pomalejší a náročnější, a hlavně to není tak viditelné. Jedním z tvých úkolů je se naučit postupovat pomalu, krůček za krůčkem, trpělivě, bez ohledu na viditelné výsledky.“

„No vidíš, a to je právě to, co se mi nedaří.“ přerušuji svého průvodce.

„Ale daří.“

„Tak asi jo, když to říkáš. A co mám udělat teď?“

„Pořádně si prociť tu temnotu, to jak je ti nepříjemná a jak ti brání udělat byť jediný krok vpřed. Dopřej si čas, nepospíchej.“

Stále bubnuji a vciťuji se do tmy, která je všude kolem mě.

Po chvíli mám pocit, že jsem té černoty plná a že jí mám tak akorát dost.

„Chci změnu, chci se dostat pryč!“ procítěně zavolám.

Jen to vyslovím, mám pocit, že tíže na nohách povoluje a já můžu udělat krok… Jeden krok, druhý… Nejen, že jdu, ale začínám se dokonce i trochu vznášet.

Vtom se v dálce objeví něco světlého, zářivého.

Napínám zrak. Co to může být?

A už to vidím! Přilétá obrovský zářivý pták. Nevím, jak ho popsat, ale nejvýstižnější bude že vypadá jako obrovský pták ohnivák. Je tak velký, že si mu můžu sednout na záda, což taky hned udělám, a on se mnou vzlétá nahoru.

Jo, to je jiné kafe než cestování černým lesem. Teď letím výš a výš... No kam asi? Přece ke světlu.

Stále stoupáme... až jsme obklopeni krásným hřejivým světlem.

Pták se zastavuje, a já sestupuji... a čekám, co bude dál.

Vtom slyším: „Uvolni se, nechej se prostoupit těmi vysokými vibracemi světla. Prociť si je… A abys sis to mohla ještě víc prožít, přestaň bubnovat.“

Poslechnu, nechávám se tím příjemným světlem celá prostoupit. Cítím, jak mi dělá dobře. Z očí se mi koulí slzy, je mi krásně, uvolněně. Sice se mi občas do mysli vkrádají myšlenky a starosti, co všechno ještě musím vyřešit, zařídit, ale vždy se vrátím zpátky k tomu krásnému prožitku světla a lásky, která mě celá obklopuje i prostupuje zároveň.

Do toho slyším: „Nedělej si starosti s tím, co bude. Je samozřejmé, že se budeš vracet ke svému chování a smýšlení, ale vždy se můžeš vrátit sem. Stačí si vzít do ruky buben a podniknout cestu s tímto záměrem. Čím častěji to budeš dělat, tím víc budeš lásku a světlo prožívat pak v reálu.“

„Máš pravdu. Děkuji.“

Ještě chvíli si užívám ty příjemné a povznášející vibrace… A pak mě náhle napadne – a co s tím bubnováním? Mám ho nějak ukončit?

„Ano, zabubnuj si zakončení a rozluč se se všemi, kteří ti pomohli.“

„Ještě jednou děkuji.“

Zabubnuji a rozloučím se se všemi „přítomnými“ bytostmi... a jsem zase zpátky v reálu.

Joj, to byl příjemný zážitek!

„A napiš o tom. Tvoje zkušenosti a prožitky můžou pomoct i jiným, kteří se potýkají s podobnými problémy jako ty.“

„Děkuji.“

Odkládám buben a jdu si sednout k počítači, abych všechno zapsala.

Obsah knihy XV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.