9. Práce, práce, samá práce

Po další zpackané zakázce, když už se situace stává neúnosnou, obracím se na Petra s dotazem, co si o všem myslí.

Dozvím se, co jsem si tak nějak myslela - zřejmě mám nějaké nezpracované trauma z dětství, a to ve vztahu k tátovi a k chlapům obecně.

Hmm, zase mě čeká práce na sobě. Jen nevím, jak se k tomu traumatu dostanu, když nejsem schopná se uvolnit. Pořád se mi totiž honí hlavou starosti, co všechno je ještě zapotřebí udělat.

Nakonec se mi přece jen alespoň trochu podaří ponořit do svého nitra a něco málo objevit. Prožiju si to, ale cítím, že to ještě není ono.

 

* * *

 

Čas plyne, mám takový fofr jako ještě nikdy. Stále je tu nějaký řemeslník, už mám novou podezdívku na plot i plot samotný, kolem domečku mám udělanou drenáž, před domečkem mám položenou dlažbu... a další a další. A peníze jsou fuč.

Jsem ráda, a v duchu si klepám na rameno, jak jsem všechno zvládla. Z čeho ale dobrý pocit nemám, že veškeré moje snažení je provázeno nepředstavitelným stresem. Zlobím se na řemeslníky a ještě víc se zlobím na sebe, že nejsem schopná se ozvat, když práce nejsou provedeny v potřebné kvalitě.

A do toho se mnou ještě mává počasí. Povodně zkraje června vystřídala nesnesitelná vedra, pak přišlo prudké ochlazení, a potom opět vedra.

Dělá se mi zle, často mám pocit, že už dál nemůžu, že zkolabuji.

Ale jak je vidět, člověk vydrží hodně. Teda já alespoň ano.

Čím víc se mi zhoršuje psýcha, tím víc se mi zlepšuje fyzička. Oháním se sekyrou, krumpáčem, rýčem, lopatou, motykou, leckterý kopáč by mi mohl moje tempo a pracovní nasazení mohl závidět. A že to řemeslníci, kteří mě při práci pozorovali, okomentovali ; -).

Jak ráda bych se chvíli povalovala na lehátku a jen tak lenošila. Ale copak můžu?! Lehátko sice pravidelně rozložím, jenže nakonec na něm skončí Bambi. Já se na něm natáhnu jenom ve chvílích, kdy si potřebuji narovnat záda a vydýchat se.

 

* * *

 

Léto při vší té práci a shonu a stresu uteklo neuvěřitelně rychle, najednou je tu podzim. Na můj vkus moc brzy. Škoda, tak ráda bych si užila takového toho babího léta, teplot kolem pětadvaceti, kdy není ani vedro ani zima.

Musím se už začít chystat na zimu... No, vlastně už nachystaná víceméně jsem. Na začátku léta jsem si nechala přivézt dříví a taky brikety. Většinu dříví jsem si naštípala sama, něco málo naštípal David, když tu byli s  Helou na návštěvě. A brikety? Přivezli mi jedenáct metráků a ty jsem odvozila v kolečku po zahradě dolů a pak briketu po briketě pečlivě naskládala v boudě na nářadí.

Byla to fuška, ale pak jsem na sebe byla náležitě hrdá, že jsem to zvládla. A bez cizí pomoci.

Co mi ale dělá starost, že nevím, zda mi topivo vystačí na celou zima. Tahle zima bude prubířským kamenem. Zjistím, jak dalece je domeček zateplený a hlavně zjistím, kolik toho protopím. Stejně tak ještě nevím, jak bude v  zimě při sněhu a náledí fungovat doprava, jestli se odtud ráno dostanu do práce… No, to všechno ukáže čas…

 

* * *

 

Dny se rychle krátí, tady to vnímám úplně jinak než v Praze. Ráno z domova odcházím za tmy. Copak ve městě, tam nebyl problém, tady to ovšem problém je. Není tu totiž veřejné osvětlení. Tudíž je tu tma jak v  ranci. Abych viděla na cestu, vybavila jsem se čelovkou, a tou si svítím. Připadám si legračně, ale co se dá dělat. Jiné možnosti není. Nejhorší je ale, když prší, viditelnost se pak výrazně snižuje, a v mlze už ani čelovka nepomáhá. A protože povrch cest je tu nerovný a plný děr až téměř kráterů, ranní cesta do práce je pak hotovým dobrodružstvím.

Po příchodu domů mě vždy čeká krátká procházka s Bambi, a pak už se hlavně věnuji kamnům. Nejdřív je třeba vynést popel, zatopit... a po zbytek večera přikládat do kamen, aby tato nevychladla... Jaký to nezvyk pro mě zvyklou celý život na ústřední topení. Ale co, však si zvyknu.

 

* * *

 

Jak se ochladilo, nastává problém. Ve chvíli, kdy otevřu dveře, teplo, které je uvnitř, vyletí ven. No, měla jsem v plánu nechat si udělat nějaké zádveří, prostě verandičku zakrýt a přidat ještě jedny dveře, abych tím vytvořila meziprostor mezi chladným venkovním a teplým vnitřním vzduchem. Jen nevím, kde koho sehnat, kdo by mi to – kvalitně a za slušné peníze - udělal. A hlavně rychle, ještě než vypukne mrazivá zima.

Probírám to s Helou, mluvím i s Michalem. Nabízí se, že ho udělá. Prý to není až takový problém. A tak mám zanedlouho hotové zádveří. Pěkné, kvalitní, a hlavně praktické.

Teď je to úplně něco jiného. Nejen, že si v předsíňce můžu nechat okapat boty, případně mokré oblečení, ale hlavně už mi při otevření dveří nevyletí všechno teplo pryč.

Jak jsem za to ráda. Jsem ráda za to, že máme – Hela, Michal a já, dobré vztahy, že spolu dokážeme normálně komunikovat. Jsem samozřejmě ráda za všechno, co se od toho odvíjí...

Michal mi nakonec nejen udělal zádveří, ale dokonce i zábradlí na schodech, což v zimním období bude víc než potřebné.

No, udělal mi tu ještě spoustu dalších věcí, za což jsem opravdu moc a moc vděčná.

 

* * *

 

V posledních dnech se rapidně ochladilo. A nejen to, odkudsi, snad od severu, se k nám žene orkán. Alespoň tak nás meteorologové varují.

A varování bylo na místě. Nespletli se. Teda já si o tom myslím své, vím, jak se v posledních letech s počasím manipuluje. Vím, že to, co vypadá jako náhodné vyústění všech možných povětrnostních vlivů, není náhoda ani omylem, všechno je dopředu naplánované.

No jo, každý si o tom může myslet, co chce, ale já už nějaký ten pátek navštěvuji servery, kde se o všech možných manipulacích, jak s počasím, tak s lidským zdravím, s  potravinami, s přírodou jako takovou... a dalším a dalším, dozvídám.

A tak sem ten orkán dorazil. Naštěstí nebydlím na horách ale toliko na chuchelském vršku, takže to tu sice pořádně fouká, ale nic hrozného se nestalo.