5. Stojaté vody

V následujících dnech, týdnech v mém životě zase přitvrdilo. Téměř po roce jsem zase nastoupila do práce a tím pádem vůbec nic nestíhám.

Asi bych měla osvětlit, jak jsem k té práci přišla. No, bylo to zajímavé. Někdy v říjnu loňského roku jsem poslala několik mailů na nabídky zaměstnání, jenže jak už to bývá zvykem, nikdo mi na ně neodpověděl. A pak nastalo velmi nepříjemné období, kdy mi bylo zdravotně zle, navíc na mě padaly deprese, do toho na mě padl splín v souvislosti s předvánočním a vánočním časem… Prostě bylo toho na mě moc, a tak jsem na hledání zaměstnání víceméně rezignovala s tím, že začnu znovu hledat, až mi bude líp.

A čas běžel. Byl nový rok, uběhl měsíc, dva … a jednoho dne mi zazvonil telefon a byla jsem dotázaná, zda ještě sháním práci. Zaskočilo mě, že po tak dlouhé době si na mě někdo vzpomněl. Vlastně jsem ani nevěděla, o jaké místo se jedná.

Paní na druhém konci drátu mi všechno vysvětlila a pozvala mě na pohovor. A tak jsem šla. Šla jsem tam, aniž bych očekávala, že z toho něco bude. A k mému překvapení to vyšlo, najednou jsem měla práci. A tak jsem po dlouhé době naskočila do každodenního pracovního kolotoče. A tím se dostávám k tomu, co jsem napsala o něco výš, že jsem příšerně vyčerpaná a unavená, brzy večer se mi vždy začnou zavírat oči a já ať dělám co dělám, musím všeho nechat a jít si lehnout.

Ovšem nejen že nestíhám normální věci, ale ani nemám čas na meditace či cokoli jiného z široké oblasti esoterické… I když něco přece dělám. Každý den si tahám tarotové karty. A ke svému překvapení mi padají stále stejné nebo podobné – o napojení na vyšší inspiraci a o neomezeném tvůrčím vyjádření. To ovšem nekoresponduje s tím, co teď žiju.

Je mi to líto, protože to, co jsem prožívala po posledním semináři, bylo nádherné. Ta jednota sama se sebou, s Vesmírem, s Bohem, bylo to něco, co jsem v životě předtím nezažila a co bych moc ráda všechno prožívala znovu a znovu.

Ještě že jsem tak uvědomělá a nevztekám se, jako tomu bylo dřív. Teď jen pokývám hlavou a říkám si, že to, že mi byl dán dar nádherného prožívání jednoty, a krátce nato mi téměř shůry bylo sesláno zaměstnání, nějaký význam zřejmě má. Je tu ale druhá stránka věci - najednou nemám čas, ale bohužel ani myšlenky na nějaké hlubší noření do hlubin svého nitra. A když už si ten čas udělám a ponořím se do alfa hladiny, vzápětí vždy sklouznu to théty či jiné hladiny a já spím jako drvoštěp po pokácení celého lesa.

Když tak nad tím někdy přemýšlím, přijde mi, že je tomu možná proto, že jsem si měla „ochutnat“, jak je ta jednota krásná a možná mým úkolem je - teda krom dalších a podstatně výživnějších – umět se k těmto prožitkům dopracovat i při hektickém způsobu života… Nevím, možná ano, a možná je to všechno úplně jinak…

Na každý pád jsem teď pořád v jednom kole a víceméně se obírám toliko věcmi a problémy nejnutnějšími. Snad abych nezlenivěla, či si odpracovala si další ze svých přemnoha úkolů, které si kdysi moje duše pro tento život naplánovala, jsem teď v pravidelném kontaktu s člověkem, který ve mně vyvolává nepříjemné emoce. Je mi jasné, že to není náhoda. Zřejmě je to moje nová učební látka. Vím totiž, že by mě nic a nikdo dostat neměl. A pokud se tak děje, něco není v pořádku. Samozřejmě že u mě.

Dřív bych se naštvala a onoho dotyčného poslala kamsi, teď se ale snažím přijít na to, co a proč to ve mně takto rezonuje. Jediné, čeho jsem si vědomá, že jsem enormně háklivá a citlivá na jakýkoli byť i pouhý náznak omezování či manipulace, stejně tak na to, když se do mě někdo naváží. V takové chvíli se v mém nitru ozvou alarmy, začnou blikat červené žárovičky a já se připravuji k akci. Buď k obraně, nebo k útoku. Začnu pak svoje stanovisko buď složitě vysvětlovat, nebo se nesmyslně obhajovat… anebo přejdu do útoku. Ale ať dělám to či ono, je mi to krajně nepříjemné. A doma pak dumám a snažím se přijít na to, proč takhle reaguji a hlavně co udělat, aby bylo lépe. Některý den všechny tyhle „ataky“ zvládnu bez problémů a večer se oznámkuji pomyslnou jedničkou, jindy jsem ze sebe otrávená, jak jsem zase dotyčnému skočila na lep a nechala se stáhnout do jeho hry a nadělím si pětku. A aby toho nebylo málo, objeví se další člověk, a ten se do mě naváží ještě víc. A co je ještě horší, že jak se cítím být permanentně ohrožená, začínám se stahovat do sebe a mám pocit, že mi lidi můžou vlézt na záda a že jsou mi ukradení. A to je na pováženou. S tímhle musím něco udělat.

Nořím se a mořím se, abych se dobrala příčiny, proč se ke mně lidé takto chovají, jak je možné, že jim to „dovolím“. Ale ač se snažím sebevíc, na nic nemůžu přijít.

Obsah knihy XII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.