5. Stojaté vody

V následujících dnech, týdnech v mém životě zase přitvrdilo. Téměř po roce jsem zase nastoupila do práce a tím pádem vůbec nic nestíhám.

Asi bych měla osvětlit, jak jsem k té práci přišla. No, bylo to zajímavé. Někdy v říjnu loňského roku jsem poslala několik mailů na nabídky zaměstnání, jenže jak už to bývá zvykem, nikdo mi na ně neodpověděl. A pak nastalo velmi nepříjemné období, kdy mi bylo zdravotně zle, navíc na mě padaly deprese, do toho na mě padl splín v souvislosti s předvánočním a vánočním časem… Prostě bylo toho na mě moc, a tak jsem na hledání zaměstnání víceméně rezignovala s tím, že začnu znovu hledat, až mi bude líp.

A čas běžel. Byl nový rok, uběhl měsíc, dva … a jednoho dne mi zazvonil telefon a byla jsem dotázaná, zda ještě sháním práci. Zaskočilo mě, že po tak dlouhé době si na mě někdo vzpomněl. Vlastně jsem ani nevěděla, o jaké místo se jedná.

Paní na druhém konci drátu mi všechno vysvětlila a pozvala mě na pohovor. A tak jsem šla. Šla jsem tam, aniž bych očekávala, že z toho něco bude. A k mému překvapení to vyšlo, najednou jsem měla práci. A tak jsem po dlouhé době naskočila do každodenního pracovního kolotoče. A tím se dostávám k tomu, co jsem napsala o něco výš, že jsem příšerně vyčerpaná a unavená, brzy večer se mi vždy začnou zavírat oči a já ať dělám co dělám, musím všeho nechat a jít si lehnout.

Ovšem nejen že nestíhám normální věci, ale ani nemám čas na meditace či cokoli jiného z široké oblasti esoterické… I když něco přece dělám. Každý den si tahám tarotové karty. A ke svému překvapení mi padají stále stejné nebo podobné – o napojení na vyšší inspiraci a o neomezeném tvůrčím vyjádření. To ovšem nekoresponduje s tím, co teď žiju.

Je mi to líto, protože to, co jsem prožívala po posledním semináři, bylo nádherné. Ta jednota sama se sebou, s Vesmírem, s Bohem, bylo to něco, co jsem v životě předtím nezažila a co bych moc ráda všechno prožívala znovu a znovu.

Ještě že jsem tak uvědomělá a nevztekám se, jako tomu bylo dřív. Teď jen pokývám hlavou a říkám si, že to, že mi byl dán dar nádherného prožívání jednoty, a krátce nato mi téměř shůry bylo sesláno zaměstnání, nějaký význam zřejmě má. Je tu ale druhá stránka věci - najednou nemám čas, ale bohužel ani myšlenky na nějaké hlubší noření do hlubin svého nitra. A když už si ten čas udělám a ponořím se do alfa hladiny, vzápětí vždy sklouznu to théty či jiné hladiny a já spím jako drvoštěp po pokácení celého lesa.

Když tak nad tím někdy přemýšlím, přijde mi, že je tomu možná proto, že jsem si měla „ochutnat“, jak je ta jednota krásná a možná mým úkolem je - teda krom dalších a podstatně výživnějších – umět se k těmto prožitkům dopracovat i při hektickém způsobu života… Nevím, možná ano, a možná je to všechno úplně jinak…

Na každý pád jsem teď pořád v jednom kole a víceméně se obírám toliko věcmi a problémy nejnutnějšími. Snad abych nezlenivěla, či si odpracovala si další ze svých přemnoha úkolů, které si kdysi moje duše pro tento život naplánovala, jsem teď v pravidelném kontaktu s člověkem, který ve mně vyvolává nepříjemné emoce. Je mi jasné, že to není náhoda. Zřejmě je to moje nová učební látka. Vím totiž, že by mě nic a nikdo dostat neměl. A pokud se tak děje, něco není v pořádku. Samozřejmě že u mě.

Dřív bych se naštvala a onoho dotyčného poslala kamsi, teď se ale snažím přijít na to, co a proč to ve mně takto rezonuje. Jediné, čeho jsem si vědomá, že jsem enormně háklivá a citlivá na jakýkoli byť i pouhý náznak omezování či manipulace, stejně tak na to, když se do mě někdo naváží. V takové chvíli se v mém nitru ozvou alarmy, začnou blikat červené žárovičky a já se připravuji k akci. Buď k obraně, nebo k útoku. Začnu pak svoje stanovisko buď složitě vysvětlovat, nebo se nesmyslně obhajovat… anebo přejdu do útoku. Ale ať dělám to či ono, je mi to krajně nepříjemné. A doma pak dumám a snažím se přijít na to, proč takhle reaguji a hlavně co udělat, aby bylo lépe. Některý den všechny tyhle „ataky“ zvládnu bez problémů a večer se oznámkuji pomyslnou jedničkou, jindy jsem ze sebe otrávená, jak jsem zase dotyčnému skočila na lep a nechala se stáhnout do jeho hry a nadělím si pětku. A aby toho nebylo málo, objeví se další člověk, a ten se do mě naváží ještě víc. A co je ještě horší, že jak se cítím být permanentně ohrožená, začínám se stahovat do sebe a mám pocit, že mi lidi můžou vlézt na záda a že jsou mi ukradení. A to je na pováženou. S tímhle musím něco udělat.

Nořím se a mořím se, abych se dobrala příčiny, proč se ke mně lidé takto chovají, jak je možné, že jim to „dovolím“. Ale ač se snažím sebevíc, na nic nemůžu přijít.