8. Světlo

Je pátek, přijíždím na chatu. Po mnoha chladných a deštivých dnech je dnes opět slunečno. Honem vyndávám lehátko a s úlevou se do něj usazuji.

Okamžitě mi v hlavě naskočí problémy, se kterými se v poslední době potýkám.

Nořím se do sebe, abych zjistila, co se ve mně vlastně odehrává. Jenže než se naději, spím.

Ani nevím jak dlouho, ale je mi zima.

No, co bych chtěla. Podzim se už hlásí o slovo.

Vyskakuji z lehátka a jdu do chaty zatopit, abych tu večer neumrzla.

Po chvíli je hotovo. V kamnech sálá oheň. Prima, ještě můžu jít na chvíli ven.

Je mi líto, že už je jaro i léto pryč a čeká mě podzim a zima. Období, které fakt nemám ráda. Co nerada. Já tuhle dobu vždy víceméně protrpím! Zaprvé se mi pokaždé zhorší moje nemoci, a pak na mě padají deprese.

Jak tak sedím, zrak se mi každou chvíli stočí nahoru k obloze.

V tuhle dobu je slunce už poměrně nízko, tím pádem je zacloněno stromy.

Letmo kouknu na hodinky.

Sedm.

Hlavou mi bleskne nápad. Pospíším-li si, mohla bych ještě stihnout západ slunce.

Najednou mám pocit, že dnešní západ slunce mi nesmí uniknout. Honem letím pro kolo a o chvíli později se už zběsile opírám do pedálů... No, zběsile je silné slovo. Šlapu, co mi dech dovolí... A že teda nic moc. Pospíchám, abych se dostala na volné prostranství dřív, než slunce zapadne.

Konečně jsem tu!  Za pět minut dvanáct!

Slunce se pozvolna noří do mraků.

Najednou mi vletí slzy do očí a uvnitř mě něco křičí: „Neschovávej se, já tě potřebuji!“

Překvapeně nad sebou zakroutím hlavou. Co se to se mnou děje? Cítím v sobě totiž ohromnou touhu po slunci, po světle. A nejen teď. Ale už dlouho. Vlastně jsem ji poprvé pocítila v době, kdy mě opustil Michal a já zůstala sama.

Hned mi k tomu nabíhá příslušná vzpomínka:

Je pár měsíců po našem rozchodu. Objednávám se ke kinezioložce. Jdu k ní poprvé. Vůbec, ke kineziologovi jako takovému jdu úplně poprvé… Teda když nepočítám One Brain, kde jsem byla před pár lety. Ale to bylo něco jiného... K téhle paní mě nalákalo to, že inzeruje odstranění zdravotních problémů pomocí kineziologie. A já bych potřebovala pomoct se štítnou žlázou.

K mému překvapení se mě kinezioložka začne vyptávat ne na moje zdravotní problémy, ale na mě samotnou a hlavně na můj život.

Začnu mluvit o mámě, která umřela před nedávnem, pak povídám o tom, jak mě opustili moji nejbližší a jak jsem zůstala sama, jak jsem se chtěla zabít, a další a další. A už brečím. I když bych se ráda ovládla, nemůžu. Emoce jsou silnější.

Kinezioložka mě nechá domluvit a poté se ujímá slova ona. A dává mi pořádně zabrat. Podle ní, všechno, co jsem doposud podnikla, je špatné. Nenechá na mě nitku suchou.

Jdu domů úplně rozhozená. A taky naštvaná. Takových peněz jsem vyhodila a je to naprosto k ničemu!

Mám vztek a nadávám si, že jsem k ní vůbec chodila. Ovšem vztek mi dlouho nevydrží. Plynule přecházím k lítosti. Ani nevím co a proč je mi líto, ale musím pořád brečet A co je horší, brečím všude. Doma, v práci i na ulici.

Cítím, jak jsem plná bolesti a zmatků. A já si s nimi nevím rady.

Z ničeho nic mě napadne, že bych měla malovat.

Až mě ten nápad zaskočí. Malovat? Co a hlavně čím?

Pobíhám po bytě a hledám něco, čím by se dalo malovat.

Nakonec objevuji anilínové barvy, které tu zůstaly po Hele z dob, kdy ještě chodila do školy.

Beru si čtvrtku a o chvíli později jsem ponořená do malování.

Nad výběrem barev nemusím dumat. Je to jasné. Nejdřív ze všeho sahám po tyrkysové – po té nádherné tyrkysové, která snad v jiných sadách, než v těchhle anilínkách, není. A pak taky po modré a fialové. A nesmím zapomenout na bílou.

Jsem překvapená tím, co jsem namalovala. Není to nic konkrétního, jen abstrakce. Přijde mi, že v podstatě o tvary ani moc nešlo, důležité byly ty barvy.

Skončím s jedním obrázkem a okamžitě se pouštím do dalšího.

Cítím, jak se malováním uvolňuji. A nejen to, vylepšuje se mi i nálada.

Jedna věc mi je ale divná. Poté, co si obrázky pověsím na zeď a podívám se na ně, rozbrečím se. Netuším, co se se mnou děje, ale zřejmě na něco reaguji, jen nevím na co a proč.

Vzápětí se pouštím do dalšího obrázku. Jen ho dokončím, už bych začala s dalším. Ale nakonec si řeknu - A co? Zítra je taky den.

 

x x x

 

O den později jsem v pořádném propadu. Vyndávám trampolínu ve snaze vyskákat se ze všech bolestí a zmatků. Jen si vzpomenu na mámu, začnu brečet.

Jdu se posadit do křesla, pouštím si relaxační hudbu a sklouznu si do alfy.

Objeví se přede mnou máma a já se jí začnu omlouvat a prosím ji, aby mi odpustila.

Odpouští mi. Jenže  mně to nestačí. Chci víc. A v té chvíli se nade mnou otevírá prostor a já se ocitám v bardu.

Je tam plno bytostí. Dostávám pokyn, že mám provést ještě jedno odpuštění - a sice že si mám odpustit já sama sobě.

Po chvilce zdráhání si rámci svých možností odpouštím.

 

x x x

 

I další dny pokračuji v malování. Maluji jeden výkres za druhým. V čase mezi malováním medituji. Vlastně nedělám nic jiného než střídavě medituji a maluji.

Malování se mi stává úplnou posedlostí. Tahle posedlost mi až připomene film Blízká setkání třetího druhu. Ne, že by moje malování mělo něco společného s mimozemskými civilizacemi, ale jde o tu naléhavost až posedlost, s níž se hrdinové filmu museli vypořádat. Posedlost, která je nutila, aby pořád modelovali jakousi horu z hlíny, k níž se pak měli v jistý čas dostavit. Prostě byla to posedlost, které se nedalo odolat. A to samé teď cítím u sebe. Aniž bych to mohla jakkoli ovlivnit, sedím u stolu a maluji jeden obrázek za druhým. .

První obrázky maluji výhradně tyrkysovou, modrou a fialovou. Teprve po nějaké době se přidává i žlutá. Ale ta bílá, ta na nich musí být vždy. To je totiž světlo, které na mých výkresech chybět nesmí... No a od té doby po světle toužím pořád. A čím dál víc...

To by mě teda zajímalo, kde se ta moje touha po světle tehdy vzala. To už jsem zpátky na zahradě a pořád nad tím přemýšlím.

Vtom se ozve: „Ty nevíš?“

„Ne. Je mi divné, jak to s tou mou posedlostí je.“

„Toužíš po světle, po jednotě.“

„Asi jo. Jenže jak jí mám dosáhnout?“

„Jediná cesta je vzdát se pýchy a nepokory. Vzdát se svého vzdoru a taky skeptika.“

Náhle mi vletí slzy do očí. Hmm, asi to tak bude. No jo, ale jak na to?

„Prociť si, jak ti tvoje postoje ubližují. Až si je procítíš, nebude těžké se jich vzdát.

Přece víš, že jsem to už mnohokrát zkoušela. Ale jak to tak vypadá, asi je to málo.

„Ano, bylo to málo. Udělej to znovu.“

Zkouším se do sebe ponořit a naladit se na své pocity. Nedaří se.

Jsem z toho zoufalá. Sakra, já se jich snad nikdy nezbavím!!!

Najednou mi před očima naběhne bardo a tam jsem já. Jsem před seskokem do víru, jímž se vstupuje do inkarnace. Ještě předtím  jsem ale seznámena s úkoly, které mě v tomto životě čekají. Jsou mi předčítány pomalu, abych měla čas si uvědomit, co všechno obnášejí. Je jich hodně.

Je to s podivem, neleká mě to.

Na závěr slyším otázku: „Přijímáš všechno? Souhlasíš s tím?“

„Souhlasím. Vím, že na to všechno mám a že s tvou pomocí všechno zvládnu.“

Střih a jsem zase teď a tady.

Ozve se: „Tak co s tím uděláš?“

„A co bych měla?“

„Uvědom si, jak jsi to před chvílí vnímala:“

„Jenže to byla moje duše a ne já!“

„Jakápak tvoje duše? To jsi přece ty!“

„Já vím, jenže já to takhle nadšeně nevnímám. Prostě nemůžu.“

„A proč nemůžeš? Kdo ti v tom brání?“

„Co já vím? Že by moje ego?“

„To přece musíš vědět ty.“

„Já vím... I když vlastně nevím.“

„Tak se zeptej.“

„Hmm, jak jednoduché.“ – zabrblám si pro sebe, ale pak se do sebe přece jenom ponořím, abych věci přišla na kloub.

Po chvíli usilovného snažení se přede mnou objevuje jakási temná postava.

Ptám se jí: „Kdo jsi?“

„Jsem strach.“

„Jak můžeš být strach? Kde ses vzal?“

„Jsem s tebou pořád a to proto, že nejsi napojená na svou duši a proto, že se od ní distancuješ.“

„Tomu nerozumím.“

„Je to jednoduché. Pokud jsi propojená s Bohem, pak máš svou jistotu, že nic a nikdo tvou víru nemůže narušit, ohrozit. A tehdy ani nemůžeš cítit strach. Ty totiž víš. Zatímco, pokud propojená nejsi, máš pocit ohrožení….Ruku na srdce, jak na tom jsi teď?“

„No, máš pravdu, ten pocit ohrožení opravdu cítím. Ale co s tím?“

„Už několikrát sis prožila důvěru v Boha. V té chvíli byly tvé pocity ohrožení ty tam...“

„Promiň, že tě přerušuji, ale jak se mám k té důvěře zase dostat?“

„Různými způsoby. Můžeš si zkusit udělat rekapitulaci toho, co všechno jsi v uplynulých letech prožila, kdy jasně sis uvědomila, že ti Bůh pomáhá.“

„Tak jo, já to teda zkusím.“

Pohodlně se uvelebuji v křesle a nořím se do sebe. …………………………………

Po nějaké době se probouzím. Na nic jsem nepřišla, jen jsem se vyspala.

To je teda děs, jen se do sebe ponořím, usnu. Zase jsem se nic nedozvěděla! ...No tak snad někdy příště.

Obsah knihy XII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.