2. Vánoce

Zase tu jsou vánoce. Letos mě snad dostávají ještě víc než loni. Opět je za tím kvantum problémů, které vůbec neubývají, naopak jen a jen přibývají. A do toho ta moje samota. Ach jo.

V posledních dnech počasí nestálo za nic. Stále bylo zataženo. Až dnes se konečně vyjasnilo. Okamžitě vyrážím ven. Nechávám se vést, kam mě nohy donesou.

Ke svému překvapení najednou zjišťuji, že mě zavedly ke hřbitovu. Teda ne, že bych měla tohle místo ráda. Chodím sem jen, když je čas poklást květiny, zapálit svíčky. Rozhodně to není moje oblíbené místo. Ale když už jsem sem takhle sama od sebe zamířila...

Celou cestu přemýšlím nad tím, jak mě zraňují vzpomínky na uplynulá léta. A přitom to jsou pěkné vzpomínky.

Do mého rozjímání se ozve hlas: „Uvědomuješ si, jak ti tvoje vzpomínání ubližuje?“

„No, to jo. Ale co s tím?“

„Už jsme o tom mluvili. Važ si toho, že jsi prožila krásné chvíle. Raduj se z nich. Ale je to jen minulost. Sice pěkná, ale je to minulost. A teď je současnost. Pokud se budeš stále ohlížet nad tím, co bylo, byť to bylo sebekrásnější, jen si tím ubližuješ. Je zapotřebí, aby ses od minulosti odstřihla. Přestaň lpět na tom, že chceš vše prožívat znovu a znovu.“

„Tak to není. Přece vím, že minulost se vrátit nedá.“ – hájím se.

„Ano, to sice víš, ale trápíš se tím, že teď je vše jinak.“

„Ne, takhle to není. Problém je v tom, že určité rituály spojené s vánocemi mám zažrané pod kůží. Ať se na to snažím nemyslit a pozornost odvádím úplně k jiným věcem, moje podvědomí si pamatuje, jak každá hodina na Štědrý den měla určitý význam. Celá léta, rok co rok, se vše opakovalo naprosto stejně. A i když na to nemyslím, jakoby ve mně tikaly hodiny, a ty mi nelítostně připomínají, co se zrovna v ten daný čas dělo. A pak je jasné, že mi naskakují nepříjemné pocity, emoce.“

„Ty máš vůbec v sobě stále tikající hodiny, co? Nechceš se jich už konečně zbavit?“

„To přece nejde.“

„Ale jde. Musíš jen chtít.“

„Raději bych se věnovala něčemu jinému. Urgentnějšímu.“

„A co by to mělo být?“

„To sice nevím. Ale není mi lehko u srdce. A přitom ani nevím proč.“

„Ale víš.“

„JO? A proč teda?“

„Jen se nad tím zamysli, určitě na to přijdeš.“

„To sice ano, ale o tomhle se mi mluvit nechce… No, tak jo, je to pořád to samé – už mě nebaví být sama. Už mám samoty dost a je mi z ní zle. Jako Blíženec potřebuji jako sůl s někým sdílet. Cokoli. Jenže kolem mě nikdo takový není. A to mě štve.“

„A nemyslíš, že to o něčem hovoří?“

„To jako co?“

„Že tak toužíš po tom být s někým, a přitom jsi stále sama.“

„No asi jo. Jen nevím o čem… Teda asi vím, zřejmě mám přijmout i tohle.“

„Přesně tak.“

„Jenže to nejde. Už jsem to přijala a nějakou dobu tak i žila. Smířlivě. Ale už mi to zase vadí. A moc.“

„Co z toho tedy vyplývá?“

„No, že se s tím mám smířit. Tím si přestanu ubližovat… A to je právě to, že nevím, jak na to.“

„Jestliže to pojmeš jako akt pokory a smíření, určitě se ti to povede.“

„Dobře, zkusím to v sobě teda nějak rozebrat. Snad se k tomu dostanu.“

„Tohle záleží jen na tobě.“

„Já vím. Děkuji.“

Zrovna přicházím k hřbitovu. Jak tak procházím uličkami mezi hroby, ozve se: „Vzdej se všeho lpění a očekávání. Odhoď je od sebe.“

„Tady mi připadá, že je pro to příhodné místo.“ – v duchu se zasměji.

Najednou si uvědomím všechno to lpění a očekávání jako tíhu a okovy, které mě tíží. A ta tíha mi vůbec nedělá dobře. A tak činím rozhodnutí – Ano teď a tady zbavuji se všeho lpění, které v sobě stále nesu.“

Okamžitě se mi zalijí oči slzami.

Po návratu domů, sáhnu po balíčku tarotových karet a jednu z nich si vytahuji.

Při pohledu na ni se zhrozím. Vytáhla jsem si Smrt.

Ovšem vzápětí mi dojde – smrt je konec starého. Určitě se té karty nemusím bát. Jistě má pozitivní význam.

A taky jo. Poté, co nahlédnu do knihy, nevěřím vlastním očím. Je zde napsáno následující: Symbol Smrt/Znovuzrození je univerzálním principem odpoutání se a uvolnění z pout lpění. Pouze necháme-li v pokoře odplynout vše, čemu vypršel čas, budou se moci zrodit nové formy. Tato karta je znamením, že jste schopni podstoupit hlubokou osobní proměnu a transformaci. Vědomě jste v sobě spustili proces odpoutání se od starých vzorců nebo vztahů, abyste uvolnili prostor tušeným zázrakům a vlohám, skrytým doposud v hlubinách vašeho nitra.

To je teda náhoda! Vytáhnout si takovou kartu hned poté, co jsem se rozhodla vzdát se všech svých lpění.

Večer si pouštím meditační hudbu a nořím se do sebe. Po chvíli se dostávám do barda a ocitám se před tím Nejvyšším. Padám na kolena a prosím jej, aby mi odpustil. Mou nepokoru, pýchu, pochybnosti, skepsi, všechna možná selhání.

On mi ale říká: „Odpustit si musíš ty sama. Ty sama si všechno tohle zazlíváš, tím si ubližuješ.“

Uvědomuji si, jak pravdivá tato slova jsou. Jak se můžu mít ráda, jestliže se stále odsuzuji?

Ve chvíli, kdy si to procítím, uleví se mi.

Vzápětí se mi dostane rady: „Stále si kontroluj svoje rozpoložení. Ve chvíli, kdy si uvědomíš jakoukoli negativní emoci, řekni si – Propouštím ze svého života všechno lpění a očekávání… A pokud bys měla pocit, že to nemůžeš udělat, prociť si, jak moc ti tyhle emoce ubližují. Ve chvíli, kdy ti to dojde a ty se všeho pustíš, negativní emoce se rozpustí a ve tvém nitru se rozhostí klid… Zpočátku to pro tebe bude náročné. Ovšem jen do té doby, než si na to zvykneš a budeš to dělat naprosto automaticky. Stejně jako sis zvykla na plno jiných věcí, zvykneš si i na tohle. Jen si na to zpočátku musíš dávat pozor.“

„Ano, děkuji. Pokusím se o to.“

2. Vánoce

Obsah knihy XII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.