9. Odpouštění, propouštění, láska

V poslední době se mi téměř každou noc zdá o mých rodičích, kteří už nežijí. A nejsou to příjemné sny. Je mi jasné, že mě čeká další práce. Zřejmě s nimi musím něco dořešit. Jen nevím co. Připadá mi, že vše potřebné jsem už vyřešila.

A navíc teď pořád nemám čas. A když už čas je, nemám zase tu správnou náladu na noření se do sebe. A když už je i nálada, stejně se nic nekoná, protože hned usnu…

Až dnes, sedám si a sklouznu si do alfy.

Přivolávám si tátu.

Okamžitě se objeví.

Chce po mně, abych mu odpustila a hlavně abych odpustila sama sobě.

Ráda bych, jenže nemůžu.

Říká mi, ať udělám za minulostí tlustou čáru a odpustila mu to, co se stalo v tomto životě.

I když nevím pořádně oč jde, stejně mi to nejde.

Vtom se ozve hlas : „Podívej se na sebe trochu z odstupu, pusť všechny zloby, hněvy, vzteky, které v tobě jsou.“

Přes veškeré mé snahy stále se mi nedaří.

Slyším: „Vzdej se toho, pust to. Připusť, že je vše, jak má být.“

Ani teď se mi nedaří. .

Vtom se ozve: „Odmítáš se podřídit.“

A pak slyším znovu jediné, stále se opakující slovo: „Odmítáš, odmítáš, odmítáš...“

Tohle slovo mi nedělá dobře. Vletí mi slzy do očí. Dochází mi, že opravdu odmítám. Už zase odmítám. Odmítám život, odmítám situace do kterých se dostávám, odmítám lidi, kteří mi projektují moje problémy. Odmítám vše.

Ozve se: „Uvědom si, že to, co se ti děje, všechny ty situace, to všechno je součást tvého učebního plánu. Jsou to zkoušky, kterými si máš projít. Proč se teda zlobit na rodiče, na sestru, že ti ublížili? Vždyť sis ublížila ty sama! Ublížila a ubližuješ si i teď. Ale je to jenom tvůj pohled na věc. To, že tě něco rozčiluje, že ti něco ubližuje, je tvůj problém a nikoho jiného. Jen proto, že to nedokážeš vnímat takové, jaké to ve skutečnosti je. Že se ti rodiče nevěnovali, jak měli, i tohle bylo v popisu tvého života. Ty jsi tuto situaci mohla zvládnout tak, že bys ji pochopila a poskytovala bys rodičům podporu a lásku. Jenže ty ses místo toho ve svém srdci zatvrdila a od tohoto okamžiku jsi žila pod programem strachu z nedostatku lásky. Od toho se pak odvíjelo všechno ostatní. Už rozumíš?“

Najednou mi dochází, jak to se mnou bylo v minulosti a je i teď v současnosti. I když jsem k tomuto pochopení už mnohokrát dospěla, teď mě to pochopení znovu zasáhlo. A v té chvíli se mi daří odpoutat se od země a náhle na sebe shlížím z výšky.

Jak tak na sebe hledím, vidím, že jsem prostoupená všemi možnými negativními emocemi. A nejen to. Vidím, jak moc mi to všechno škodí. Hodně škodí.

Dívám se na sebe z čím dál větší výšky a cítím čím dál víc lehkosti. Mám pocit, že se úplně vznáším. Čím víc se odpoutávám od toho, co je dole, od všech těch emocí, od všech problémů, tím jsem stále lehčí a šťastnější.

Stoupám stále výš a výš a najednou se ocitám ve světle. A tam se objevuje máma, táta i sestra.

Všechny je objímám a cítím k nim jen a jen lásku. A co je krásné, k sobě cítím totéž

Před několika dny jsem si procítila lásku k rodičům, k sestře i k sobě. Jenže mám pocit, že se na mě zase něco valí.

Je večer, zrovna jsem přišla z práce. Nějakou dobu něco píši na počítači, až mi přijde, že bych měla zkusit ponořit se do svého nitra.

Pouštím hudbu, zavírám a oči a jdu do své meditační zahrady.

Vzápětí se přede mnou objevují moji blízcí – všichni pěkně vedle sebe v řadě a hledí na mě. A k mému překvapení ne zrovna příjemně.

Jak je tu vidím všechny vedle sebe, vletí mi slzy do očí.

Oznamuji jim, že s nimi mám zřejmě nějaké řízení, jenže nevím jaké a hlavně nevím s kým. Prosím je, ať se tedy ozve ten, kdo si myslí, že je na řadě J.

Chvíli se nic neděje, až jako první předstoupí Hela.

Okamžitě se rozbrečím. Samozřejmě, že nevím proč.

Hela mi říká, ať jí dám svobodu.

Namítám: „Já ti přece svobodu dávám. Vždyť tě mám ráda.“

Hela odvětí: „Já tě mám taky ráda. Ale cítím, že tvoje svoboda není svoboda, jakou potřebuji já. Cítím, že tebe to bolí, a proto mám vůči tobě výčitky. Jsem přesvědčená, že mě úplně nechápeš.“

V tomhle bodě se zadrhneme. Nejsem schopná ji pochopit a tím pádem ani něco udělat.

Najednou se k mému obrovskému úžasu objeví panna Marie. Její zjevení mě opravdu překvapí. Mám k ní totiž poněkud rozporuplné pocity a fakt by mě ani ve snu nenapadlo si ji sem transportovat. Vypadá jak namalovaná na nějakém obraze i s tou svatozáří na hlavě.

Jsem z toho v takovém šoku, že jen nehnutě zírám. Nezmůžu se ani na slovo.

Stojí nade mnou a Helou a promlouvá k nám. Teda spíš ke mně.

Nabádá mě k tomu, že musím dát Hele svobodu. Prý ji moc potřebuje. Takhle se totiž cítí svázaná a tím pádem jí to ubližuje a omezuje.

I když bych chtěla, nemůžu. Něco ve mně mi v tom brání.

Můžu se ubrečet, ale svobodu jí dát neumím.

Marie mi vysvětluje, jaké ona to měla s Ježíšem. Taky mu musela dát svobodu a volnost, aby se mohl věnovat tomu, čemu musel.

Namítám, že oni dva to měli přece úplně jiné. Ježíš že si svobodu dal sám, určitě od ní souhlas nepotřeboval.

Dostane se mi odpovědi, že Ježíš potřeboval vědět, že ona chápe, jak to s ním je a že s tím souhlasí. On tu svobodu od ní opravdu potřeboval. Tím pádem měl volné ruce k tomu, co se chystal dělat.

Chvíli na tohle téma diskutujeme.

Připadá mi poněkud paradoxní, že tu rozebírám takové téma. Tohle přece pořádně neznám, nerozumím tomu a hlavně mi přijde, že k tomu ani nejsem kompetentní. A přesto se právě o tomhle teď spolu bavíme.

Stále jsem nabádaná k tomu, abych dala Hele svobodu.

Chtěla bych to udělat, ale nejde mi to.

Marie je nad námi a sesílá na nás obě světlo.

Pak mi řekne, že mám Hele odpustit.

Aniž bych nad tím jakkoli přemýšlela, místo toho, abych odpouštěla já Hele, prosím já ji, aby ona odpustila mně. Nejen to, co jsem jí udělala v tomto životě, ale i v těch minulých.

S napětím čekám, jak to dopadne. Tuhle jsem ji totiž prosila o odpuštění a ona nechtěla a nechtěla, i když jsem ji moc prosila.

Ale teď je všechno jinak. Hela mi odpouští a z jejího srdce svítí krásné zářivé světlo. A to se ke mně valí.

Vzápětí na to já odpouštím jí.

I já se celá rozzářím a najednou mi nedělá sebemenší potíže dát jí volnost a svobodu.

Najednou totiž cítím, že ona ji opravdu potřebuje. Stejně tak potřebuje vědět, že když ona se ode mě odtahuje, já chápu proč tomu tak je, a tudíž ona pak nemá směrem ke mně výčitky. A až přijde čas, vše se zase vrátí zpět.

Marie nám oběma žehná a dál na nás posílá světlo.

Je to krásný pocit.

Poté se přede mnou objeví máma. I tu prosím o odpuštění. A máma mi ho dává. Opět u toho srdceryvně brečím.

Totéž se opakuje o chvíli později i s mou sestrou.

Pak mi Marie řekne, že si mám v sobě procítit krásnou ženu.

Je to příjemný pocit, mám pocit, že se celá rozzářím.

Pak se kolem mě všichni mí blízcí rozestaví do kruhu a posílají ke mně lásku. Vzápětí se objeví archandělé a rozestaví se okolo a posílají na mě vlny všech možných barevných energií, pod jejichž dotyky se mi mění vibrace.

Vše další se už dá těžko popisovat. Nic zvláštního se neděje, jen prociťuji vlny blaha.

Po dlouhé době jsem zase jakoby napěchovaná héliem, mám pocit, že se tu vznáším.

Obsah knihy XII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.