6. Táta a já a odpuštění

Po dlouhé době se chystám meditovat. K tomu ale musím něco vysvětlit.

Před nedávnem jsem se vrátila z dovolené v Řecku. Normálně bych o tom nepsala, i když pro mě to byla událost velmi významná. Já se o ní ale zmiňuji proto, že jsem tam v jedné z taveren uviděla pána, který jako by z oka vypadl mému tátovi. Ta podoba byla tak neuvěřitelná, až se mi z toho dělalo zle. Zle proto, že jsem si uvědomila, jak moc mi táta schází a jak ráda bych si s ním chtěla promluvit, pohladit ho, a tak vůbec...

Stále jsem se na něj musela dívat až jsem to nevydržela a poprosila číšníka, který tu jediný mluvil anglicky, aby pána poprosil o svolení, že si ho chci vyfotit.

Pán kývl a já fotila. Kdyby to šlo, objala bych ho a promluvila s ním. Tak ráda bych mu řekla něco pěkného nebo se na něj jenom dívala. Jenže on mluvil jen řecky. A tak zůstalo jen u poděkování a rozloučení. To jediné jsem uměla řecky.

Spontánně jsem mu podala ruku. A to mě dorazilo úplně. Projel mnou neuvěřitelně krásný pocit, až mi z toho vletěly slzy do očí.

Jen jsem popošla o kousek dál, už jsem se neudržela a rozbrečela se. Ta podoba byla tak neuvěřitelná, že i sestřenice, která se mnou byla, z ní byla paf.

A moje dcera, když pak doma viděla fotky, pravila totéž.

 

Od té doby jsem pořád dumala nad tím, co mělo tohle setkání znamenat. Určitě to mělo nějaký význam, jenže já nevěděla jaký.

Až když jsme se o tom o něco později bavily s kamarádkou, padl z její strany názor, že si s tátou možná mám něco dořešit.

Mávla jsem nad tím rukou, že možná někdy, až na to bude ten správný čas, ale přitom jsem si říkala, že to není zapotřebí. Přece jsme si všechno spolu vyčistili krátce před jeho smrtí.

 

Dneska mám ale pocit, že bych do toho přece jenom měla jít, že je na to ten správný čas

Sedám si, zavírám oči a zvu si tátu k sobě.

Přichází okamžitě. Poté, co se přivítáme a obejmeme se, táta mě prosí o odpuštění. Nejen za to, co se dělo v tomto životě, ale i v těch minulých.

Okamžitě začínám brečet. Celá ubrečená se ho ptám, cože mu mám vlastně odpustit.

Táta mi odpoví, že to, co se stalo kdysi dávno v minulosti. Prý nemusím vědět oč jde, stačí jen, když mu odpustím.

No, mezi námi, možná je tato odpověď jen moje zbožné přání, protože já se do žádných temných vzpomínek z minula pouštět nechci.

Dřív, než stačím cokoli podniknout, začne se něco dít. Objeví se jakési temné postavy plazící se dole na zemi. Postupně přibývají, až zavládne tma. Hnusná tma.

Pokouším se zjednat nápravu, jenže nejsem schopna s tím něco udělat.

Vyskakuji z křesla, jdu pustit cédéčko s Gregoriánským chorálem a snažím se jakýmkoli způsobem světlo opět vyvolat. I když světlo jako takové to být nemusí, v téhle chvíli by mi stačila i pouhopouhá jiskřička světla.

Ačkoli se snažím sebevíc, ačkoli přivolávám na pomoc Boha či kohokoli jiného, kdo mě v této chvíli napadá, před očima mám jen tmu. A na tu jsem háklivá. Z ní na mě jde totiž strach.

Mořím se s tím poměrně dlouhou dobu, až to nakonec vzdávám a jdu si lehnout. Ale i před usnutím mi ta tma nahání hrůzu.

 

Následující ráno po cestě do práce se pokouším „zeptat“, co ta tma má znamenat, co se ode mě vlastně chce.

Jediné, co mi „přijde“ je to, že chci-li se dostat ke světlu, musím projít temnotou.

Moc se mi to nezdá a navíc tomu nerozumím.

Během dne se snažím na tuhle nepříjemnou záležitost nemyslet, jenže vím, že s tím stejně budu muset něco podniknout.

Večer znovu usedám do křesla, zapaluji svíčku a pouštím si opět Gregoriánský chorál. Mám pocit, že tohle je ta nejčistší hudba, která mi možná pomůže dostat se k Bohu a tím pádem i ke světlu.

Pokouším se na něj napojit. Znovu prosím archanděly, anděly či jiné bytosti světla o pomoc.

Ačkoli se hodně snažím, nejsem schopná vydolovat ani sebemenší záblesk světla.

Znovu a znovu volám o pomoc, strach mnou docela slušně cloumá. Ale nic.

Náhle se objeví zářivá koule světla, taková ta „cestovní bublina“, kterou jsem se už mnohokrát vyvezla „nahoru“.

Ve chvíli, kdy do ní nastoupím, bublina se odlepí od země a stoupá nahoru.

Na okamžik se trochu zadrhne, to když prochází předělem mezi tímhle světem a tím druhým a o chvíli později už jsem „jinde“

Poslední zhoupnutí a vystupuji ven.

Ocitám se v chrámu.

Ihned začnu volat tátu. Chci s ním dokončit, co jsem včera začala.

Táta se objeví okamžitě. A já hned začnu brečet.

Vylekám se, když se zase začnou objevovat ty ohavné černé bytosti plazící se po zemi. Je jich čím dál víc.

Jsem vyděšená. Prosím o pomoc Boha, volám všechny svaté, aby mi pomohli světlo udržet.

Křičím – Já nechci tmu!!!!

Po dlouhé době usilovného soustředění se objeví kužel světla, který tu tmu prosvětluje a tak ty tmavé postavy dole na zemi rozpouští. Na můj vkus ale pomalu. Postavy totiž stále přibývají a zvedají se znovu do výšky.

Ale já se nevzdám!

Dál prosím o světlo, a to tak dlouho, dokud nejsou všechny postavy pryč.

Opět mě i tátu zalije krásné hřejivé světlo.

Znovu se usedavě rozbrečím a říkám tátovi: „Tati, mám tě moc ráda a prosím tě odpusť mi. Všechno, co jsem kdy v tomto i v minulých životem udělala.“

Z táty se stává krásná zářivá bytost, přibližuje se ke mně a v té chvíli vidím, že i já jsem zářivá bytost. Setkáváme se na úrovni duší. Naše srdeční centra se propojují a vyzařujeme kolem dokola spoustu ještě zářivějšího světla.

Teď už jen nebrečím, ale úplně štkám.

Poté, co jsme si vzájemně odpustili a oba krásně a pokojně záříme, objevuje se moje máma. I tu prosím o odpuštění. Ve chvíli, kdy mi máma řekne, že je odpuštěno a já odpustila jí, i ona se stává nádhernou zářivou bytostí, se kterou se spojím. Pak se objeví i má sestra. Také ji prosím o odpuštění a říkám jí, že ji mám ráda. Opakuje se totéž jako s rodiči.

Aniž bych nad tím přemýšlela prosím o odpuštění všechny lidi, kterým jsem kdy v tomto životě i v těch minulých ublížila a v té chvíli se v chrámu objevují davy lidí. Všichni ke mně vysílají proudy lásky. A pak se všichni ti lidé kolem mě dokola rozestaví a zalévají mě svou láskou.

Brečím čím dál víc, štkám tak, až nemůžu popadnout dech.

Celý chrám je tou láskou zaplaven. Je to tak krásné, co jsem už dlouho nezažila, jestli jsem něco takového kdy vůbec zažila.

Uklidňuji se. Vidím se jakoby seshora, jak celý pokoj, celý byt září tím světlem.

Poděkuji a vracím se do reálu.

Utírám si oči a jsem ze všeho překvapená. Vůbec nevím, co si o tom, co se událo, myslet. Ale jedno vím jistě. Ono setkání na dovolené mělo význam. A velký. Díky tomu jsem prožila tohle hluboké odpuštění a následkem toho i vnímání lidí jako nádherných zářivých bytostí.

Jdu si lehnout pořádně urvaná. Ale příjemně urvaná a zvláštně vnitřně zklidněná.

 

Ráno se probouzím a okamžitě si vzpomenu na včerejší silný zážitek. Okamžitě se začnu vnitřně „ohmatávat“, zda se ve mně něco nezměnilo.

Jsem zklamaná, že žádnou změnu nevnímám.

No nic, jde se do práce.

Vyrážím ven a mířím k metru. Najednou si vzpomenu na rodiče a sestru a okamžitě – světe div se – oni se přede mnou všichni objeví. A ne normálně, ale stejně jako včera, jako zářící bytosti. Od nich ke mně se valí mohutné proudy lásky, až mi vletí slzy do očí.

Přemýšlím nad tím, jak je to možné. Teď, bez jakékoli snahy, jen tak si jdu po ulici a takovýhle zážitek? Zkouším se „zeptat“: „Co to má být? Co to znamená?“

Okamžitě mi přijde odpověď: „Všichni lidé takhle září. Záleží jen na tobě, jestli budeš lidi vnímat jako krásné zářící bytosti, nebo na nich budeš hledat to špatné a kvůli tomu se pak rozčilovat.“

„To půjde asi těžko. Tak mi tedy otevřete třetí oko, abych viděla v každém člověku jeho duši a ne ten pro mě mnohdy nepříjemný futrál. Jinak se můj pohled na lidi hned tak nezmění.“

„Kdepak.Ty sama se musíš naučit tu duši v ostatních vidět.“

 Zrovna v té chvíli míjím jakousi paní a já ji ze zvyku začnu posuzovat. Jak vypadá, jestli mi je nebo není sympatická. Ale co to? Najednou „přecvaknu“ na vidění duše a vidím ji jako krásnou zářící bytost. Až mi to vžene slzy do očí.

Docházím k metru a nastupuji do něj. Naštěstí je volno, můžu si sednout. Zavírají se mi oči a hned se mi před nimi zjevují lidi, které moc ráda nemám, nebo jsou mi nepříjemní, či mám na ně dokonce pifku. Ovšem vzhledem k tomu, že teď je vnímám jako krásné duše, tak k nim, aniž bych se do toho jakkoli nutila, vysílám proudy lásky. Vidím, že někdo má srdce zavřené, jiný zase potemnělé, a jiný je zase celý zahalený jakýmsi temným hávem. Ale pod paprsky mého světla, které ze mě stále září, se jejich srdce otevírají, ony tmavé povlaky se prosvětlují a rozplývají a jejich duše začíná zářit. Uvědomuji si, že je mi krásně a že se dokonce i usmívám. Jediné, co si kontroluji, abych se zase nerozbrečela.

V té chvíli mi „přijde“, že takhle bych mohla jednou léčit lidi, respektive pomáhat jim dostat se k jejich duši.

Namítnu, že to je poněkud ujeté. Teda v téhle chvíli, když sama s tím mám takové problémy.

Celou cestu, a že to je skoro půl hodiny, jsem pořád v onom zvláštním rozpoložení.

Pak to postupně slábne a ve chvíli, kdy přicházím do práce, zbývá už jen slabounký pocit. Ale přesto, jen se na sebe a na své blízké podívám vnitřním zrakem, hned všechny vidím jako krásná zářící bytost.

Večer přemýšlím nad tím, co se předchozího dne stalo…Jedno vysvětlení se naskýtá. Možná proto, že jsem provedla hluboké odpuštění, pak jsem se takhle rozzářila.

Najednou mi dojde, že jsem dostala ŠTEMPL jako hrom. Štempl v tom smyslu, že to, co se včera událo, bylo nejen reálné, ale možná to má nedozírné následky do budoucna. Napadá mě, že takhle bych konečně mohla zatočit se svým problémem – se svým neustálým deficitem lásky. A ještě jedna věc mi dochází. Pokud bych vnímala lidi jako zářivé bytosti, tím pádem by mě neměli dostávat, což u mě je priorita číslo jedna…No a pak ještě spousta dalšího.

V téhle chvíli nedokážu odhadnout, co všechno by se díky tomu mohlo změnit. Ale skoro mi přijde, že tohle možná byla jen ukázka jak na to jít a teď záleží na mně, jestli se s tím naučím zacházet nebo to zapadne stejně jako mnoho dalšího do zapomnění.

I další dny svítím a svou lásku vyzařuji do okolí a je mi blaze. Tak blaze jako ještě nikdy v životě. Jsem z toho zvláštně dojatá.

V té chvíli se ozve hlas: „Jako životní osmička máš sice neomezené možnosti, ale nemůžeš čekat, že ti pečení holubi budou sami padat až k nohám. Musíš taky někdy přiložit ruku k dílu. Pak se můžou dít i zázraky!“

Obsah knihy XII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.