12. Žít či nežít?

Něco se se mnou děje. Z ničeho nic mi začal stoupat krevní tlak. Je mi tak zle, že jsem skončila doma na neschopence. Vůbec netuším, co za tím je. A průšvih je, že přes všechno moje i lékařky snažení, tlak jde pořád nahoru.

Je ráno, ležím v posteli a dumám nad vývojem posledních dnů. Nepříjemným vývojem. Mám pocit, že mám tak moc naloženo, že už nemám sílu se se vším tím dál potýkat. Zjednodušeně řečeno – nechce se mi tu už být!

A jak se mi všechno tohle honí hlavou, najednou mi před očima naběhne ohromná rozložená kniha. A ta kniha má čisté nepopsané stránky.

Nechápu. Co to má znamenat?

Překvapí mě, když se mi dostane odpovědi.

„Tohle je tvoje kniha života. Teď, v této chvíli, se můžeš rozhodnout, jak chceš, aby se tvůj život ubíral.“

„Jak to myslíš?“

„Přesně tak, jak to říkám. Ty sama můžeš rozhodnout o tom, co od života chceš. Co si tu napíšeš, to se taky stane.“

„Opravdu? Promiň, ale nekecáš?“

„Nekecám.“

„Když se rozhodnu, že tu nechci být, tak tu skončím? Fakt?“

„Vím, že tu nechceš být. Teď v této chvíli si ty sama rozhoduješ, co s tebou bude dál. Můžeš odtud odejít anebo zůstat. Je to jen na tobě.“

„Opravdu můžu odejít? A to by ale nebyla sebevražda, když bych umřela na nějakou nemoc, ne?“

„Nebyla. Teď máš možnost si zvolit, co s tebou bude dál.“

„To zní docela lákavě. Ale přijde mi, že za tím musí být nějaký zádrhel. Co?“

„Nic za tím není. Jen bys nesplnila úkoly, které sis pro tento život naplánovala. Promrhala bys jedinečnou šanci, kterou jsi do tohoto života dostala. Nic víc nic míň.“

„Hmm... no jo... to je pravda.... A co z toho vyplývá?“

„Jen to, že tuhle šanci bys možná hodně dlouho nedostala, anebo už vůbec ne.“

„Jenže mně to třeba z pohledu normálního smrtelníka, který si není na sto procent jistý, že to takhle opravdu funguje, může být jedno. Smrt by pro mě v téhle chvíli byla opravdovým vysvobozením. No?“ – zakončím poněkud provokativně.

„Teď z tebe mluví jen tvoje ego. Zkus se zeptat své duše, jak to vidí ona. Co?“ – přepinkne mi to hlas zpátky.

Snažím se spojit se se svou duší.

Během pár vteřin, možná to nebyly ani vteřiny, ale jen zlomky vteřin mám jasno – chci tu zůstat.

Až se podivím, cože to ze mě vytrysklo. Já, která v posledních měsících, dá se říct i letech (když ovšem nepočítám okamžiky, v nichž jsem ve spojení s Bohem, se svou duší, tudíž navýsost šťastná), pořád naříkám, že tu být nechci. Já, která prosím, ať mi umožní, abych se z tohohle hmotného světa mohla vypařit, tak ve chvíli, kdy mám možnost svoje přání zrealizovat, si to najednou rozmyslím a rozhodnu se zůstat? Je to vůbec možné?!!!!

„Je to možné. Uvědom si, že je propastný rozdíl v tom, jestli vnímáš svůj život z pohledu svého ega nebo duše.“

Jsem tím tak zaskočená, že se nezmůžu ani na jedinou námitku.

Pak se ale přece jenom seberu a odvětím: „No, dobře, tak teda moje duše chce, abych tu byla. Jenže můj život teď stojí za starou belu. Co s tím?“

„Teď máš jedinečnou možnost naplánovat si, jak chceš, aby probíhal. Teď si svými myšlenkami můžeš tvořit budoucnost.“

„To myslíš úplně všechno?“

„Ano. Všechno. Dopřej si čas a tyhle stránky popiš svými představami. Co si tu napíšeš, to se taky stane.“

„A můžu opravdu napsat svoje představy? Přesně tak, jak to cítím, co opravdu chci? Nemusí to být nějaké ušlechtilá přání, ale opravdu to, po čem toužím?“

„Přesně tak.“

No co, za to nic nedám. Beru do rukou pero a začnu psát. Jedno přání za druhým, přesně tak jak mě to napadne.

Jsem překvapená, že je toho tak málo. Na prvním místě jsem umístila zdraví, pak partnera, a ke svému překvapení další je služba lidem. …No, to jsou věci?! Kde se to ve mně bere?

Když tak hledím na seznam, ozve se hlas: „A to je všechno?“

Zarazím se a znovu se zahloubám.

„Jo, vidíš, úplně jsem zapomněla. Ještě jedno si přidám, a jestli můžu, tak na první místo – pokora, víra a důvěra v Boha... A to už je vše.“

„A nezapomněla jsi na něco?“

Opět se do sebe ponořím.

„No vidíš, na tohle jsem zapomněla. Vztah k sobě a k lidem kolem mě, hlavně těm nejbližším. Že všechny a sebe nevyjímaje, přijímám takové jací jsou. A se všemi mám čisté a láskyplné vztahy.“

„Ano, teď je to všechno. Je dobře, že jsi pokoru, víru a důvěru dala na první místo. Bez nich by totiž tenhle seznam neměl význam.“

„No jo, jenže co mi je platné, že vím, že víra je pro mě prioritní, když ji necítím?“

„Je pro tebe prioritní. Pro tebe platí věta – VĚŘ A BUDE TI DÁNO. To je  ústřední věta tvého života.“

„Jenže jak se k ní – k té víře – mám dostat?“

„Jednoduše – věř a bude ti dáno.“

„Jo, to už tu bylo. Jak mám ale začít věřit?“

„Říkám ti přece, že co si budeš přát, to se splní. Nehodnoť, nekritizuj a hlavně nezpochybňuj.“

Došly mi námitky, došly mi argumenty. Jen ležím a zírám na popsaný list v knize.

Najednou se kniha halí do krásného žlutavého světla a je vyzvednuta kamsi vzhůru.

Vletí mi slzy do očí. Úplně mě to dostalo.

Ještě chvíli ležím a pak se odhodlávám vstát.

Jdu do kuchyně a sahám po krabičkách s léky. Nejdřív si beru kuličky tradiční čínské medicíny. V té chvíli mi naběhnou pochybnosti. Co když ten mrtvičný tlak způsobují zrovna ony?

V té chvíli se ozve: „Věř a bude ti dáno“.

Najednou mi to dojde. Pokud budu v každém okamžiku věřit, že každá moje myšlenka se zhmotní, musím si dávat majzla na to, čím se ve své mysli obírám. Takže budu-li věřit, že tyhle bobulky jsou pro moje dobro, tak taky budou. A naopak.

Beru si jednu bobuli za druhou, polykám je s touto myšlenkou – jsou pro moje dobro. Věřím a bude mi dáno. A cítím, jak se v mém nitru rozprostírá nádherný klid.

Děkuji Bože, děkuji za vše.

 

x x x

 

Jsem stále doma, mám spoustu na přemýšlení. A tak přemýšlím. Opět se obírám tím, jak mi je zle a hlavně tím, co se včera odehrálo. Myslím tím knihu života a rozhodnutí, zda chci žít nebo svou pozemskou pouť ukončit.

Teda, nic moc. Ale jedna věc je vyloženě pozitivní. A tou je, že jakmile se objeví tendence ke zpochybňování, a je jedno, v jakém směru, okamžitě mi v hlavě naskočí – věř a bude ti dáno. Tahle věta mě teď provází pořád.

Jak tak nad vším dumám, dochází mi jedna věc. K čemu život, když v něm není špetka radosti?...Teda alespoň teď v poslední době.

V té chvíli se ozve: „Jak to, že není o radosti? Záleží na tobě, jestli se budeš trápit nebo radovat.“

„To máš sice pravdu, jenže jak se mám radovat, když mám pocit, že balancuji na hraně života a smrti?“

„Přece ses rozhodla pro život, tak si ho užívej.“

„Jak si ho mám užívat, když je mi tak zle?“ – namítnu.

„Že je ti zle říkáš už několik let.“

„Taky že je.“

„Podívej se zpátky do minulosti. Vnímej, jak ti bylo, jak ses cítila a hlavně zjisti, jestli ses ze života radovala nebo ne... A potom se podívej na současnost. Máš pocit, že je ti stále stejně nebo je to horší nebo dokonce lepší?..Dopřej si čas, než odpovíš.“

V myšlenkách se dostávám do doby, kdy jsem zůstala sama a snažím si vzpomenout, jak jsem se tehdy cítila. Ani nemusím moc vzpomínat, vím přesně, jak mi bylo. Zpočátku jsem trpěla kvůli tomu, že jsem se nedokázala smířit se samotou. A co se týká zdraví jsem na tom byla relativně dobře. Zdravotní  problémy přišly až pak, jeden za druhým. Jenže v porovnání s tím, co musím zvládat teď, tamto bylo téměř úsměvné.

„No vidíš, a tehdy jsi říkala, nemůžu být šťastná protože a proto.“

„To sice jo, jenže jak jsem na sobě postupem času pracovala, pocit štěstí jsem si občas procítila. Někdy mi vydržel chvíli, jindy den a někdy i delší dobu. Takže to není, že bych byla pořád nešťastná.“

„To ti taky neříkám. Jen by sis měla uvědomit, že poslední roky jsi v úhrnu spíš protrpěla. Chceš takhle protrpět  zbytek života?“

„Určitě ne.“

„Tak s tím něco udělej.“

„A co?“

„Rozhodni se, že své nemoci přijímáš jako součást svého života. Z toho se odvine, že si ho můžeš užívat i za současného stavu. I s nemocemi. Přestaň lpět na tom, že budeš šťastná jen pokud ti bude lépe.“

Náhle se dostávám kamsi nahoru a dívám se na sebe z výšky. A tím pádem vidím, jak se trápím a jak u toho trpím. A jak mi ono trápení a utrpení ubližuje... Zároveň si uvědomuji, že tohle jsem „objevila“ a procítila už mnohokrát. Vždy mi to na nějakou dobu pomohlo, jenže jak zase v mém životě přitvrdilo, vrátila jsem se zpět k původnímu postoji. A sice že život stojí za starou belu.

Ale to se teď musí změnit. Když už jsem se rozhodla pro život a ten si tvořím já sama, tak si tedy života budu užívat. I se všema zdravotníma problémama!

A taky mi dochází další věc. Musím se soustředit na sebe a ne na to, co si o mně někdo myslí, jak na mě nahlíží. Jestliže si o mně někdo něco myslí, tak ať si to myslí. Je to jeho názor. Třeba na tom něco je....Anebo není. Ale odteď je mi to fuk. Důležité je, jak se cítím a vnímám já sama. Musím udělat něco s tou svou výjimečností. Ne, abych se cítila výjimečná tím, jak mám ten život náročný…Copak o to, svým způsobem ho mám opravdu náročný, ale na tom můj život nesmí stát. Moje výjimečnost by měla překmitnout do toho, jak tu svou náročnou učební látku skvěle zvládám…Třeba i s úsměvem na tváři

 

x x x

 

A tak se snažím... Ovšem jde to ztuha. Hlavně proto, že je mi opravdu hodně zle. Ale snažím se vše přijímat s tím, že všechno nakonec dopadne dobře.

V jedné chvíli mě napadne, zda-li se nejedná o proces, související se šamanismem. Tuhle jsem si prožila jakýsi šamanský očistný rituál. Co když se jedná o jeho následky? ...Těžko říct.

Následující den poté, co si změřím tlak a vidím, že je stále ještě vysoký, nedá mi to, beru do ruky kyvadlo a zkouším si vykývat, jaké léky jsou pro mě vhodné, a jaké ne.

A beru pěkně jeden po druhém. Nejdřív ty alternativní. Všechny vycházejí jako vhodné. I za mého současného stavu. Pak zkouším jeden homeopatický. Kyvadlo se rozkýve ve velkých kruzích. Tak tenhle je pro mě naprosto prioritní.

Když už mi kyvadlo tak pěkně odpovídá, zkouším se ptát ještě dál. Tady jsem už ovšem poněkud na tenkém ledě. Ptám se totiž na to, zda za mých tlakem nejsou snad nějaké závadné myšlenkové pochody. Kyvadlo "odpoví", že ne.

Táži se znovu – a snad nějaké léky? Odpověď je opět NE.

A není snad za tím tzv. šamanská nemoc? Teď se kyvadlo rozkýve ve velkých kruzích. Takže ANO.

A mám něco udělat? ANO.

Zamyslím se jak se ptát dál. Napadne mě jediná otázka.

Mám si udělat šamanský rituál? ANO

O chvíli později už sedím a za doprovodu šamanské hudby absolvuji šamanský rituál. A docela si ho užívám. Po jeho ukončení se cítím lehce a hlavně jsem po delší době plná pozitivní energie.