3. Cesta k Jednotě

O pár dní později vstávám  s ne zrovna nejlepší náladou, resp. náladu mám pod bodem mrazu. A to přitom nevím, proč.

Sedám si ke stolu, do rukou beru tarotové karty a soustředíce se na svoje pocity míchám je.

Jedna karta padá na stůl.

Podívám se na ni a hned mi to je jasné – 5 pohárů zklamání. Teprve teď si uvědomuji, že cítím zklamání. Včera něco nevyšlo a proto se teď takhle cítím.

Prohlížím si kartu a snažím se z ní něco vyčíst. Všimnu si zvláštního tvaru pohárů a přemýšlím, zda poháry takhle vypadají i na ostatních kartách.

Beru balíček karet a letmo do něj nahlédnu. Vykoukne na mě Velekněz. Ten mě ale nezajímá, a tak hledám dál. Probírám balíček dál, až konečně jednu kartu s poháry objevím.

Jasně, tady poháry vypadají jinak. Že by to něco znamenalo? Nevím.

Teprve teď se jdu podívat do knihy.

Aha, jde o zklamání z toho, že jsme něco očekávali a ono očekávání se nenaplnilo. Jasné jako facka. A taky  je tu krom jiného napsané, že ke zvládnutí zklamání nám může pomoct karta Velekněze.

No, to snad není možné! Vždyť zrovna na tuhle kartu jsem před chvíli narazila!

Znovu beru do rukou karty, sejmu je jednou dvakrát a Velekněz je tu v celé své kráse.

Jak si ho tak prohlížím, cítím, že ta karta se mnou něco dělá.

Protože se ale ve svých pocitech nevyznám, otevírám knihu a čtu si, co tato karta obnáší. Kromě jiného objevuji afirmace, které by si člověk měl říkat – „Ctím v sobě božskou podstatu. Hluboce si vážím pramene víry, který mnou neomezeně proudí.“

Nevím proč, ale najednou mám slzy v očích.

Před očima se mi objeví obrovská zavřená vrata.

Vtom se ozve hlas a pobídne mě: „Neboj se a otevři je.“

Poslechnu.

Jenže! Byla jsem připravená, že uvidím něco pěkného, ale to jsem se přepočítala. Za dveřmi je tma. Nepříjemná tma.

„Tam přece nevkročím!“ - vzdoruji.

Někdo mě ale postrčí a dřív než se naději, jsem uvnitř. Vrata se za mnou zabouchnou a já se ocitám v úplné temnotě.

Fuj, tady je to hnusné!  Navíc se na mě začíná něco sápat. Nevím, co to je, možná nějaké krysy, hadi nebo pavouci. Ale ať je to, co je to, je to odporné a nahání mi to strach, až strachy málem šílím.

Křičím: „Co se ode mě chce? Proč tu jsem? Já chci světlo!“

„Je jenom na tobě, bude-li tu světlo nebo tma.“ – ozve se.

„A co mám udělat?“ – nechápu.

„Přece víš, že světlo v sobě máš. Jen je musíš objevit a zaktivovat.“ – zazní jednoduchá rada.

Co se dá dělat. Zřejmě mi nikdo nepomůže. Pomoct si tedy musím sama.

Nořím se do sebe a snažím se dostat se do svého duchovního srdce.

Po chvíli snažení se mi to nakonec podaří. Jsem  v něm a objevuji zde slabounký plamének světla.

V té chvíli slyším: „Zvětši jej. Zvětšuj jej tak dlouho, dokud z něj nebude velké světlo.

Postupně světlo rozšiřuji, až zalévá celé duchovní srdce.

Ke svému překvapení najednou cítím, že mě to světlo začíná hřát. Nic takového jsem ještě nikdy nezažila.

Ale nemám moc času na přemýšlení, dostávám totiž další pokyn: „Teď to světlo postupně rozšiřuj do celého těla. Kousek po kousku prosvětluj celé tělo. Nejdřív je pusť nahoru a prosviť si plíce a pak je pouštěj do stran a poté dolů do břišní dutiny. Nespěchej a stále si prociťuj teplo, které ze  světla proudí.“

Je to neuvěřitelné a nádherné, já to světlo/teplo opravdu cítím! Postupně se jím prosvěcuji celá. Občas se to trochu zadrhne, ale nevadí. Stačí je jen zintenzivnit a rázem se rozšíří i tam, kde to předtím nešlo.

Cítím, jak jsem toho světla plná.

Když už zářím úplně celá a světlo vyzařuje i kolem mě, postupně tma kolem mě slábne, až je světlo všude.

Sláva, já jsem světlo a světlo je i kolem mě!

Vůbec tomu nerozumím. Co to má být?

Dostane se mi vysvětlení: „Jestliže pocítíš strach nebo jiné negativní emoce, prociť si v sobě  světlo. To pak všechno temné rozpustí, zlikviduje. Nepotřebuješ, aby ti někdo pomáhal. Vždy a za každých okolností jsi schopná pomoct si sama. Tady podle tohohle návodu.“

Než stačím zareagovat, objevují se přede mnou obrovské vrata a sama od sebe se otevírají. A za nimi je nádherný prostor, který je světlo samo. Těžko popsat něco nepopsatelného.

Teď mě nemusí nikdo postrkovat, sama sem vkročím. A hned se s ním ztotožním. Už nevnímám kde jsem já a okolí. Já jsem vše a vše jsem já.

Děje se se mnou něco neuvěřitelného, na co slova nestačí. V tom světle se celá rozpouštím a cítím takovou lehkost, jako bych  byla naplněná heliem nebo něčím podobným a chystala se vzlétnout. Ne to nejsou pouhé představy, to je realita. Ačkoli jsem si vědoma toho, že sedím tady v křesle, jsem lehoučká jak pírko.

Prociťuji si to a je mi nádherně. Nicméně po chvíli mám cukání vyskočit a jít si své prožitky zapsat do počítače, abych snad na nic nezapomněla.

Ale ozývá se hlas: „Nespěchej, vychutnej si to.“

Tak jo. Zůstávám sedět a dál se nechávám tou neuvěřitelnou lehkostí nadnášet. Čím dál víc si připadám jako balon naplněný heliem. Mám pocit, jako bych se vznášela alespoň metr vysoko. To je krása! Tak moc bych chtěla, aby mi tenhle pocit lehkosti vydržel co možná nejdéle.

V té chvíli se ozve hlas: „Teď je každá buňka tvého těla prosycena láskou. Prociť si to a pořádně si to užij, ať si zapamatuješ, jaký pocit to je.“

Nemůžu se toho blaha nabažit.

Po chvíli zkusmo otevírám oči, abych se vrátila zpátky na zem. Ale i takhle, s otevřenýma očima, stále cítím onu neuvěřitelnou lehkost.

Oči se mi znovu zavřou a já se opět nořím do toho nádherného pocitu.

„Ted máš návod na to, jak se dostat do jednoty sama se sebou, takhle si můžeš procítit lásku nejen v sobě ale i ke všemu a všem kolem sebe.“ – radí mi hlas.

„Děkuji.“

Po dalších několika minutách to už nevydržím, otevírám oči a honem přesedám k počítači, abych si všechno zapsala. Kdyby se mi to už nikdy nepodařilo, hlavně ať to mám zapsané. Alespoň se budu radovat z toho, že už jsem to zažila.

„Proč si už dopředu nevěříš?“ – ptá se mě  hlas. „Tenhle stav si můžeš navodit kdykoli. Stačí jen chtít.“

„Hmm, jak jednoduché!“ – řeknu si pro sebe ironicky.

Ale vzápětí dodám: „Děkuji Bože, děkuji za vše.“

A cítím, že slova díků nejsou prázdná slova.  Uvnitř sebe si prociťuji onen nádherný pocit vděčnosti. A taky pokory. Jak taky jinak.