1. Seminář Cesta k sobě

Po dlouhé době jdu na seminář. Ani nevím, oč půjde, ale z jeho názvu, vyvozuji, že jeho cílem bude najít cestu k sobě.

A zrovna tohle teď potřebuji. Ačkoli jsem už mnohé objevila, pochopila,  mnohé změnila,  teď se cítím být  zaseklá na jednom místě a nedokážu se z něj vyhrabat.

Je mi jasné, že se na tom podepisuje mnoho věcí. Především jsem stále ještě na neschopence, tudíž zavřená doma mezi čtyřmi stěnami. A pak mi je hlavně pořád zle... Asi nejvíc na mě doléhá to, že za pár dní budu zase bez práce, protože mi končí pracovní smlouva. Takže  mě zase čeká hledání práce nové... No prostě nevím, co se mnou bude dál.

Proto se tentokrát na seminář těším. Doufám, že se tu přinejmenším odreaguji a přijdu na jiné myšlenky. No a kdyby se mi podařilo ještě něco dalšího, budu jen ráda.

Zpočátku mám obrovské problémy se soustředěním. Ne a ne se uvolnit a zklidnit se.

Zaskočí mě to. Už dlouho jsem takovýhle neklid  nezažila. Ještě že se mi nakonec podaří své zběsile ubíhající myšlenky zklidnit. Pak už si semináře užívám.

Jdeme z jedné meditace do druhé. První den uteče jako voda. Domů jdu v podstatně lepším rozpoložení, než v jakém jsem sem dnes ráno přišla.

Druhý den už jsem v pohodě. Při jedné z meditací si máme představit  růži. Máme ji pozorovat a naladit se na její nitro.

Okamžitě se přede mnou objeví nádherná čajová růže. Uprostřed ní svítí cosi jako plamének a kolem něj se line nádherná záře. 

V té chvíli se se mnou začne něco dít. Uprostřed mé srdeční čakry rozkvétá krásný květ.  Vidím jej, ale hlavně ho i cítím. Krásný pocit.

Meditace pokračuje dál. Máme si představit člověka nám blízkého a procítit – naladit se na jeho duši. Pak si prožít spojení na úrovni duší.

To mi problém nedělá.

Kupodivu nemám problém ani když to samé máme provést s člověkem, kterého rádi nemáme.

Po meditaci rotuje kolečko, každý z nás se máme podělit o svoje prožitky.

Ve chvíli, kdy na mě přijde řada, já si s těmi svými najednou nevím rady, a tak si z nich raději dělám legraci.

Ovšem jen do chvíle, co mi Petr řekne, že bych je už konečně měla přestat shazovat, protože si tak ohromně škodím. Prý  to jsou jenom moje úhybné, obranné mechanismy.

Asi se strefil, protože mám najednou oči plné slz. Není mi to příjemné, ale nemůžu s tím nic udělat. A tak brečím a brečím.  

Ještě, že je přestávka a můžu se trochu zklidnit.

Po přestávce dostáváme  další úkol. Máme se zamyslet nad svým životem. Celý si jej máme projít a snažit se v něm objevit jakousi linii spojující podstatné události, které se nám kdy staly. Linii, která jim dá nějaký význam, cíl.

Beru si sešit, nořím se do svého nitra a o chvíli později už vypisuji všechny převratné události, které se mi během posledních let v životě udály.

Už během psaní na mě ta linie vyskočí. Vidím  sled jedné situace za druhou, všechno mě vede k jasnému cíli. Jakmile  mi to dojde, padne na mě vděk a zároveň pokora. A s pokorou přicházejí i slzy.

Vyletím ze židle a jdu se vybrečet ven. Už dlouho mnou necloumal takový pláč jako teď. Vůbec ho nemůžu zastavit. Cítím, jak se v mém nitru odehrává něco nezvyklého. Jen nevím co to je.

V  další meditaci si máme představit svoje tělo, ale zevnitř, a vnímat jeho energie jako celek a prociťovat je.

Okamžitě se propojuji s energií kolem mě.

V první chvíli se vylekám. Nerada bych se napojila na nějaké „závadné“ energie. Vzápětí se ale uklidním a už jen prociťuji.

Padá na mě obrovská pokora a neuvěřitelný pocit jednoty. Je to něco tak překrásného, co jsem ještě v životě nezažila. Cítím se být propojená s celým Vesmírem a  potažmo i  s Bohem.

Pořádně to se mnou zamává a už  zase brečím.

Opět letím na chodbu, abych se mohla v klidu vybrečet. Vzlyky  mnou celou otřásají aniž bych je mohla zastavit.

Nevím, co se to se mnou děje. Na  jednu stranu mi je nádherně, na stranu druhou mě to uvrhuje do neuvěřitelného zmatku.

Vracím se zpět mezi ostatní. Tam už probíhá závěrečná objímačka, kterou moc ráda nemám. Teď mi ale nevadí. A nevadí mi ani slzy, které se mi koulejí po tvářích.

Rozloučím se a ujíždím domů.

 

I během cesty jsem stále ponořená do toho zvláštního rozpoložení. Každou chvíli mi vletí slzy do očí a cítím v sobě neuvěřitelný  zmatek. Jsem tím vším zaskočená.

„Proč máš v sobě zmatek?“ – ozve se najednou hlas.

„Nevím, naplňuje mě nádherný pocit blaha, jaký jsem už hodně dlouho nezažila. To je sice fajn, ale říkám si, k čemu mi to vlastně  bude.“

„Je to proto, aby sis uvědomila a na vlastním těle prožila, že jsem s tebou pořád. Vždyť přece jedno jsme. Toto propojení, tu jednotu si nestále uvědomuj, prociťuj a snaž se z této pozice prožívat celý svůj život.“

„To sice jo, ale...“ – odsouhlasím, ovšem vzápětí se zaseknu.

„Myslíš si, že je ti hodně naloženo? Že jsi v situaci, ze které není východiska?“

„To ne. Jen mám pocit, že mi nepomáháš.“

„Jak to, že ti nepomáhám?! Pomáhám ti otevřít  srdce. Pomocí takovýchhle a podobných prožitků  ti pomáhám uvědomit si, že jsem stále s tebou jako s kýmkoli jiným. Ale ty se ode mě odděluješ, a pak jsi zmítaná strachem a obavami, jak všechno dopadne. Věř mi, že vše dopadne dobře. Jen je potřeba se přestat bát. Rozumíš? Přestaň se bát! Strach je to, co ti ubližuje.“

„To přece vím!“ - bráním se.

 

Tohle nezvyklé  emoční rozpoložení mě drží i po příchodu domů. Každou chvíli mnou otřásají vzlyky a zalévá mě neuvěřitelně silný pocit pokory

A ještě něco se děje. A tomu už vůbec nerozumím. Začínám si totiž uvědomovat vztek... I když jedna věc mě přece napadá. Co když díky pokoře a s ním souvisejícím pláčem se teď ve mně uvolňují celoživotní vzteky, které mám v sobě za celý svůj život nastřádány? ... No, možná to tak je a možná není. Kdo ví…

Snažím se do sebe ponořit a udělat si v sobě jasno.

.........

Škoda, nezdařilo se. A tak, i když vím, že to asi není to pravé, pouštím si televizi, abych se trochu odreagovala. Třeba se to ve mně nějak samo srovná.

Nesrovnalo. Jakmile televizi vypnu a myšlenkami se vrátím k semináři, znovu začnu brečet.

 

x x x

 

Druhý den se probouzím a první, na co si vzpomenu, jsou včerejší prožitky. V hlavě mi naskočí věty  „Potřebuji svobodu. Nesnáším jakékoli omezování.“ A tohle jede  dokola opakuje.

Všechno ve mně vře a chce se mi brečet.

Sakra, proč jsem takhle nastavená?

Je mi jasné, že je za tím nepokora a taky to, že chci, aby bylo po mém. Jenže proč ta ohromná touha po svobodě? Kde se to vzalo?

„Ty nevíš?“ – ozve se najednou.

„Nevím. Marně si nad tím lámu hlavu, ale fakt nevím. Nepamatuji si, že by mě v dětství někdo utlačoval a já se proto dostala do takovéhleho vzpurného postoje, že nesnesu sebemenší omezování. Naopak, pokud si vzpomínám, ze strany rodičů  jsem měla absolutní svobodu. Kde je teda ten zádrhel?“

„Jak to, že tě nikdo neutiskoval, neomezoval. A co ta druhá duše?“

„Že by to na mě mělo takový vliv?“

„Skoro celý život se tvoje duše cítila utiskovaná, neměla svobodu, právo rozhodování. A ty myslíš, že tohle se na tobě nepodepsalo?“

Vtom mi naběhne vzpomínka na seminář, který jsem absolvovala před několika lety. Dostali jsme tehdy za úkol zveršovat prožitky z jedné meditace. Málem jsem se pominula vztekem, jak se mi do toho nechtělo. Nejen, že básničky nemám ráda jako takové, ale abych já sama nějakou napsala, to už je na mě moc.

Jenže úkol byl úkol, a tak jsem nakonec několik hodin svoje meditační prožitky převáděla do veršů, až jsem to  nakonec dala dohromady.

To ale není  důvod, proč se tu o tom  zmiňuji. Zvláštní totiž bylo to, co následovalo potom. Druhý den, ve chvíli, kdy  jsme měli svoje básničky číst, jsem se dala do takového breku, že jsem nebyla schopná promluvit a nakonec tu mou básničku musela přečíst vedle sedící kamarádka, zatímco já se u toho mohla pláčem strhat. Tenkrát mi nedošlo, proč tomu tak bylo. Vždyť jsem o nějaké přivtělené duši, se kterou jsem v té době sdílela svůj fyzický futrál, nevěděla!

Jak jen ta básnička zněla? ....Jo, už vím, bylo to takhle:

Tak ráda bych vzlétla, slzy se mi tlačí do očí. Cítím, že nemůžu, nohy mám jako závaží. Brání mi v tom snad  někdo?....Přemýšlím....Ne, jen já sama si za to můžu.

Cítím v sobě touhu po volnosti, ale jsem jako svázaná.  Svázal mě snad někdo? ...Přemýšlím...Ne, to já sama jsem se tak svázala.

Chtěla bych změnit tolik věcí, ale moc se mi to nedaří. Může za to snad někdo? ... Přemýšlím…Ne, jen já  sama si šlapu po štěstí.

Tápu, hledám důvod. Nějaký přece musí být! Už to mám! Pochybnosti za to můžou! Tak já je teda odstraním.

Náhle letím, volná jsem jak pták. Ale ne ledajaký pták, jsem orel, a orlí mám i zrak.

Jsem plná síly a mocně mávám křídly. Chvíli jen tak pluji, nadnášejí mě vzdušné síly.

Letím, vznáším se a je mi z toho lehko u srdce. Hluboko ve mně se probouzí mocná síla, ta síla úplně všechno přemůže, je miz toho lehko u srdce: 

Odteď už zvládnu všechno a  létá se mi tak lehko. Svou vnitřní sílu přece mám a tak všechno překonám.

Tančím, kroužím po parketě, jsem nádherná, úžasná, nejkrásnější na tomto světě.

Jsem středem pozornosti, všichni na mě hledí. Jak je to možné, proč se ti lidé kolem mě mění? .... Přemýšlím.....Oni se nezměnili, jen já sama jsem to dokázala! Oblékla jsem se do své víry, jedinečnosti, dokonalosti a přesně tohle jsem do světa vyzářila. 

Já sama sebe si vážím a naplňuje mě to štěstím, a ostatní mi jen vrací, jak já sama na sebe hledím.

No a letos, jak jsem se osvobodila od té druhé duše, mi došlo, že jsem celý život žila jednu ohromnou nesvobodu. A proto mě moje vlastní slova o ní tak dostávala. Protože já tu nesvobodu vlastně  žila. A proto  jsem možná tak háklivá na cokoli svazujícího, omezujícího. Je to tak?“

„Ano je. Ale ty víš, že za svou touhou po svobodě se skrývá taky nepokora.“

„Ano. Určitě tam je. Ale k té jsem taky nějak/někde  musela přijít. Člověk se přece nerodí jako nepokorný ne?“

„Jak kdo. Jestliže s tímto postojem člověk přijde na svět, pak ho celý život žije.“

„Ale kde jsem k ní přišla? Pokud si pamatuji, přišla jsem na svět s nálepkou – křivda, nespravedlnost. Ale o nepokoře nepadlo ani slovo.“

„A přesto tam je. Zkus se vrátit po časové ose zpět kam až se dostaneš. Vezmi to od narození a zpět do minulosti.“

Sedám si do křesla a během chvilky se ocitám v bardu před seskokem do téhle inkarnace.

Ve chvíli, kdy jsem k němu vyzvaná, šprajcnu se. Všechno ve mně křičí – nechci!!!

Jsem tak plná vzdoru, že nejsem schopná jej překonat.

V té chvíli se objeví ten Nejvyšší. Odvádí mě k sobě. Jak já to vnímám, jdu na kobereček.

Ovšem  rozhovor neprobíhá nepříjemně. Naopak. Ten Nejvyšší se na mě dívá s takovou laskavostí a láskou, až mě to dojímá.

Ne, nebudu popisovat, co všechno jsme si řekli. Důležité je, že o něco později spolu jdeme k ochozu, ze kterého mám skočit do další inkarnací.

Jsem v naprosté pohodě.

Dívám se dolů na svoje budoucí rodiče s naprostým mírem a klidem v srdci. Nasedám do víru a projíždím jej s pocitem lásky a s vědomím, že táta s mámou to nebudou mít v životě lehké a já jim svou láskou v každém okamžiku svého bytí budu pomáhat.

Poté, co jsem si doprožila tuto situaci, procházím pak  jednotlivými životními úseky, které jsem předtím prožívala s pocity křivdy, vzteku, nespravedlnosti, odvržení, odmítnutí a spoustou dalšího. Nyní je ovšem prožívám naplněná láskou a pochopením. Pokud někdy pocítím jakési zadrhnutí, uvědomím si, jak jsem čistá zářivá nádherná duše a rázem jsou všechny nepříjemné pocity pryč. Procházím všechny situace, co kdy v mém životě byly. Ale bez jakýchkoli negativních emocí, bez jakéhokoli pnutí. Jsem totiž jen a jen láska.

Jak skončím se svou minulostí, dostávám se do přítomnosti. Uvědomuji si, ještě do včerejška jsem byla plná vzdoru, vzteku a bojovnosti. Nyní je v mém nitru klid a mír. Sice si uvědomuji svou zdánlivě bezvýchodnou situaci, jenže teď ji vnímám jinak. Nemám se čeho bát. Ano, podmínky jsou velmi nepříznivé, ale já to všechno zvládnu. Jestliže  využiji možností, které mi jsou dány, určitě se všechno vyřeší.

 

Celý den zářím. Dokonce i venku při pohledu na lidi se dojímám, a  to mě zpětně dojímá ještě víc. Je mi tak krásně, jako už dlouho ne.

 

x x x

 

O pár dní později se ráno chystám znovu se nořit do svého nitra.

Jakmile zavřu oči a zklidním se, okamžitě cítím tlaky na korunní makře. Napojuji se na energii ve svém těle a pak na energii kolem mě a už je to tu zase. Opět mě  zalévá zvláštní pocit dojetí. Cítím se být součástí Vesmíru, vnímám jeho hloubku a nekonečnost, a z toho na mě padá pokora.  Mám pocit, že se moje tělo rozplývá a i já mám najednou pocit nekonečnosti. Jsem všechno a  přece jsem to já. Uvědomuji si, že takhle podobně mi bylo už jednou, a to při meditaci. Tehdy jsem se také ocitla v nekonečném prostoru světla a moje tělo se celé, stejně jako teď,  rozplynulo v oné nekonečnosti. Jak si tak vzpomínám, tehdy jsem to prožívala úplně stejně jako nyní. 

Najednou mi vletí slzy do očí. Dochází mi, že jsem pouhá tečka, pouhé nic v tomhle nekonečném moři energie. A zároveň si uvědomuji jak je směšné, jestliže se toto pouhé „nic“ vzepře a řekne – „Bude po mém!“ Vždyť je to naprostý nesmysl! A rázem na mě padá pokora ještě větší a brečím a brečím. I přes intenzivní pocit pokory mi hlavou bleskne myšlenka – kdyby mi tak tyhle pocity vydržely dlouho, to by se mi žilo!

A v té chvíli se ozve hlas: „To přece záleží jen na tobě.“

„Já vím. Jenže to není snadné.“

„Je to snadné. Postačí, kdy budeš v každém okamžiku naladěná na svoje nitro, na svou duši. Protože jsi-li  na ni naladěná, pak tvoje ego nemá šanci. Uvědom si jednu věc. To, že podrážděně reaguješ na lidi, na situace, do kterých se dostáváš, je jen reakce tvého ega, které je zmítáno všelijakými programy. Ale pokud budeš udržovat spojení se svou duší, budeš nad věcí.“

„Tak jo. Díky za připomenutí. Já se o to pokusím……No, mezi námi, o tohle se pokouším už hodně dlouho a stejně se nedaří.“ – dodám si pro sebe.

„Jenže předtím jsi nebyla schopná se na svou duši napojit. Neuměla jsi to. Jen občas se ti to podařilo a vždy jen na  krátký okamžik. Až teď toho jsi schopná. Teď je všechno jinak. Rozumíš?“

„Jo. Rozumím. Asi máš pravdu. Tak děkuji.“