4. Láska

Ačkoli od semináře uplynula delší doba, stále se nacházím ve zvláštním rozpoložení. Mám pocit, že se v mém nitru něco mění. Nejsem schopná to přesně definovat, ale jako bych konečně začala vnímat srdcem. Jakoby srdce konečně po všech těch letech vítězilo nad rozumem. Najednou vnímám situace, lidi, svoje pocity, sebe samotnou úplně jinak než kdy předtím.

Je to pro mě nový, neznámý pocit. A je krásný. Každou chvíli v sobě cítím něco, co jsem v životě ještě nikdy nezažila. Jako bych teď všemu víc rozuměla. Ale protože to teď jde přes srdce a ne přes rozum, je to pro mě víc reálné. A hlavně, pokud jsem louskala všechno přes rozum, pocity pochopení byly jenom prchavé a vzápětí vždy nastalo hluboké nepochopení, od něhož se odvíjelo mnohé. Nepříjemné. Jenže jak teď vnímám přes srdce, jsou okamžiky pochopení vlastně prožitky, a to mě naplňuje vírou a důvěrou. V sebe, v Boha. A taky pokorou. A za to jsem neskonale vděčná.

 

x x x

 

Jednou ráno si sedám k tarotovým kartám, míchám je a soustředím se na svoje nitro. Ptám se – co je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější?

Při míchání mi vypadne jedna karta na stůl. Obracím ji.

Ve chvíli kdy na ni pohlédnu, vyděsím se. Trojka mečů – Žal.

No, že by se mi líbila, to se mi teda nelíbí.

Ale jak už teď chápu, i negativní karty – teda z mého pohledu negativní – jsou vlastně pozitivní. Ony nám totiž pomáhají zbavit se něčeho, co nemáme ještě zpracované.

A tak se snažím rozlousknout, co mi tato karta sděluje.

Nahoře je znak Saturna a dole znak Vah. Tohle je mi jasné. Saturn jako učitel mě má něčemu naučit a možná se to týká osob ve znamení Vah. A možná to bude v období tří týdnů, měsíců. Anebo že by se to vázalo ke věku mých tří let?

Už to nevydržím a podívám se do knihy. Ano, je to přesně tak. V tomhle jsem se strefila.

Čtu dál a narazím na větu – Prostřednictvím této karty bychom měli pochopit, že vzpomínky na minulost můžeme zhojit jen tehdy, jestliže přestaneme bolestivá období vydělovat z kontextu, kterým je celý náš život. Protože vnímáme-li svou minulost z perspektivy, která se omezuje na určitý výsek skutečnosti, pak vytváříme ideální prostředí pro smutek a utrpení.

Slzy mi vletí do očí. Beru je jako potvrzení, že se jedná o zásah do černého. Ano, tady je zakopaný pes.

Zavírám oči a hned se ocitám ve své meditační zahradě. Jenže místo toho, abych se v ní procházela jako jindy, projíždím se na skatu. Je to velmi příjemné. Vtom se vznesu do vzduchu. Se skatem pod nohama ladně sjíždím jakési imaginární vlny. Skoro bych řekla skatování na vlnách vzduchu. Cítím neuvěřenou svobodu a volnost.

Vtom si uvědomím, že při své jízdě opisuji obrovské osmičky. Ležaté osmičky. S pocitem blaha kroužím jednu osmičku za druhou.

Proč si ale nezalétám volně a svobodně jako pták, proč musím mít to prkno pod nohama?

Vzápětí mi to dojde. Létání je krásné, jenže já potřebuji v každém okamžiku svého života mít něco pevného pod nohama.

Ano, přesně takhle to je.

Ale teď se něco mění. Jak jsem předtím stoupala výš a výš, teď naopak na vlnách osmiček sjíždím dolů. Jedna osmička za druhou a já se postupně snáším k zemi.

Už už jsem připravená, že seskočím z prkna na zem, jenže se nezastavuji, ale sjíždím kamsi dolů.

Počáteční strach z toho, co se děje, vystřídá pochopení. Zřejmě kloužu po časové ose zpět do minulosti.

S jistou dávkou zvědavosti čekám, kam až mě moje jízda na skatu zanese.

No kam asi? Přece do mých tří let!

Jen mi dojde, rozvzlykám se. A přitom ani nevím proč.

Vidím se jako malá holčička. Brečím a volám – „Mami neopouštěj mě.“

Snažím se pochopit situaci, ve které se teď nacházím. Jenže se nic neděje. Jen sedím a brečím. A co je neuvěřitelné, ačkoli si uvědomuji, že sedím v křesle a jsem ve věku plné zralosti, přesto si ten pocit opuštění prožívám i tady v reálu a usedavě štkám.

Nebráním se tomu, ani si v duchu neklepu na čelo. Vím, že jsem se dostala do jednoho z klíčových momentů svého života, který mám zřejmě zpracovat.

Přesto bych ráda porozuměla situaci, ve které se nacházím.

„To není zapotřebí. Jen pochop význam situace. Nechej vše plynout a uvidíš“ - ozve se.

A tak dál štkám a čekám, co bude následovat.

Po chvíli se objeví máma, obejme mě a říká „Katuško, neboj se, já jsem s tebou. Stále jsem s tebou. A mám tě ráda. Nikdy tě neopustím. Tak se neboj.“

Rozbrečím se ještě víc, ale tentokrát to není smutkem a strachem, ale naopak zvláštním blahem, které se ve mně postupně rozlévá.

Teď se objeví táta a po chvíli i Marta, moje sestra.

Sedím na zemi a oni v kruhu kolem mě. Ze svých srdcí ke mně vysílají lásku a všichni mi říkají, jak mě mají rádi.

V té chvíli se zase ozve hlas: „Otevři se té lásce. Dovol si ji prožít.“

Snažím ve svém nitru zrušit bariéry, které brání, abych lásku kolem sebe vnímala.

A podaří se. Teď tu lásku už vnímám. A je mi krásně.

Postupně se kruh rozšiřuje o Michala a Helu. Teď je té lásky ještě víc.

Ale kruh se postupně rozšiřuje o další a další osoby. Zprvu je rozpoznávám, ale pak už přestávám mít přehled. Za jedním kruhem jsou totiž další a další a těch lidí je už tolik, že je zrakem nemůžu obsáhnout.

Dostává se mi k tomu vysvětlení: „Ve všech lidech je láska a oni ji vyzařují. K tobě, k ostatním lidem. Pro tebe je důležité naučit se lásku vnímat. Nauč se vnímat lidi kolem tebe přes duši, přes krásnou čistou duši, která je uvnitř každého. A bude se ti dostávat tolika lásky, že po ní přestaneš natahovat ruku a už nikdy nebudeš mít z jejího nedostatku strach. Láska tebou bude proudit bez ustání. Pakliže se jí ovšem sama nezavřeš“

Tahle slova ještě umocňují krásné pocity, jak teď vnímám proudy lásky, která se ke mně ze všech stran, od všech těch lidí, a že jich je! Bez ustání proudí.

Sice mám trochu cukání to rázně utnout a posunout se k něčemu dalšímu, jako jsem to vždycky dělávala. Ano, i když se mi dělo něco pěkného, vždy jsem ono krásné přerušila a třeba vyskočila a šla si to honem zapsat do počítače. Jenže tím jsem se ochuzovala o prožitky. A to už nechci. A tak se teď v tom světle a teple blahem dál tetelím a je mi nádherně.

Po nějaké době všem poděkuji a na vlnách osmiček vykroužím nahoru zpět do reálného světa.

Celá udivená a naplněná láskou otevírám oči.

Najednou mě něco napadne. Jestliže jsem podnikla cestu do minulosti a něco jsem si v ní vyřešila, možná bych si teď vytáhla kartu jinou. Pozitivnější.

A tak sahám po balíčku karet. Obrátím jej a ke svému překvapení vidím kartu Princezna holí.

Nemůžu si uvědomit, cože znamená. Ale jak ji vnímám, určitě něco pozitivního.

Pro jistotu se dívám do knihy.

Nevěřím vlastním očím. Je tu psáno: Princezna holí ovládla mistrovství, jak překonávat vnitřní bloky, překážky zábrany. Je symbolem svobodného ducha, který je ukryt v nitru každého z nás. Vydává se na cestu do nepoznaných oblastí, ale je prosta strachu. Nabízí Jaru oběť ve formě svých překovaných úzkostí a zábran. Může se úplně odhalit a zůstat naprosto bezbranná, protože pochopila, že se nemá čeho bát.

Oči se mi znovu zalévají slzami. Tentokrát jsou to slzy vděčnosti.

„Děkuji ti Bože. Za všechno.“

 

x x x

 

O pár dní později usedám k balíčku karet a míchám jej. Ve chvíli, kdy mi vypadne karta, míchání přerušuji a sahám po ní, abych zjistila, jaká že karta to je.

Jenže co to? 8 pohárů Netečnost. Proč zrovna tahle karta? To je přece blbost. Nepřipadá mi, že bych se natolik obětovala pro ostatní, až bych z toho byla vyčerpaná. Já se vlastně teď neobětuji pro nikoho. Jen si dělám starosti… Takže co mi tahle karta má říct? ... Snažím se v knize najít ještě jinou informaci, která by mi kartu víc objasnila.

…Aha, tady píší, že pomoct mi může VIII spravedlnost. Což je o naprosté rovnováze, kterou se mám v životě naučit.

Jenže ani z tohohle nejsem moudrá. Copak o to, rovnováha je v mém životě naprosto prioritní, vždyť jsem životní osmička. Ale co to konkrétně znamená pro tuto chvíli?... Nevím... Třeba mi pomůže, když se ponořím do sebe.

Pouštím si meditační hudbu, zapaluji svíčku a zklidňuji své nitro. Upřeně koukám do plamene svíčky a snažím se co nejvíc se koncentrovat. Po chvíli se mi zavírají oči. Okamžitě jsem v zahradě a na skatu zase poletuji kdesi vysoko na vzduchových proudech.

Ale teď se něco mění! Stejně jako minule, i teď po vlnách osmičky šroubovitě sjíždím kamsi dolů. Je mi to jasné, opět jedu do své minulosti. Tentokrát do věku svých osmi let.

Než se stačím vzpamatovat a než stihnu cokoli vymyslet, začnu brečet. Cítím se opuštěná a zrazená.

Objeví se máma. Ptá se mě, proč brečím.

Štkavě jí říkám, že na mě všichni kašlou. Že nikdo neví, jak mi je.

Máma mě objímá a říká: „My tě máme rádi. Jen je toho na nás moc.“

„Mami já vím, ale vy se ke mně chováte, jako bych byla velká a dospělá. Jenže já jsem ještě dítě. Proč si mě nevšímáte?“

Máma mi říká: „Promiň, já si neuvědomila, jak se cítíš. Přece víš, jak moc tě mám ráda. Jen jsem se natolik nechala pohltit starostmi, že jsem tě zanedbala. Jsem na všechno sama, a tak nevím, kde mi hlava stojí. Proto mi nedošlo, že se cítíš opuštěná. Prosím tě ještě jednou – odpusť mi to. Až se zase budeš cítit opuštěná nebo odstrčená, nebo pokud mi budeš cokoli chtít, řekni mi to. Ano?

„To jo, jenže já se bála cokoli říct, protože jsem chápala, že teď je nejdůležitější Marta. Proto už nemáte čas ani myšlenky na mě.“

„Jak tě to mohlo napadnout? Přece vás máme rádi obě dvě. Jen starost o ni byla a je urgentnější.“

„Mami, nechci ti přidělávat ještě další starosti. Jen mi bylo líto, že si neuvědomujete, že se cítím opuštěná a nešťastná.“

Po celou dobu našeho rozhovoru mě máma k sobě tiskne a mně je báječně.

Duše mámy i moje vyzařují světlo. Postupně se k nám přidávají i další duše. Ani nevím o koho jde, ale všichni vyzařujeme krásné hřejivé světlo.

Po nějaké době se obrazy rozplývají a já se vracím zpět do přítomnosti. Otevírám oči a jsem zase zpátky v reálu.

Okamžitě začnu právě prožitou situaci rozebírat. Jak je možné, že se mi tohle vybavilo? Připadá mi to jako naprostý úlet. Jsem ve věku, kdy už bych snad měla, co se týká svého dětství, mít jasno. Jenže jak se zdá, nemám... No, snad mi tenhle prožitek pomůže.

 

x x x

 

Sedím u počítače a hledám něco na netu. Vtom narazím na článek pojednávající o ascendentu a descendentu pro jednotlivá znamení.

Kliknu na ascendent v Panně a z toho vyplývající descendent v Rybách. Dřív než mi dojde, co ta slova znamenají, vletí mi slzy do očí. Je tam totiž psáno: Učte se chápat, že mezi nebem a zemí je toho víc, než jen to, co se dá změřit, roztřídit a ověřit.

To je teda zásah do černého! Tahle slova jsou pro mě přímo klíčová

Čtu dál: Člověk s tímto ascendentem a descendentem se nejlépe rozvíjí pomocí duchovní analýzy, rozlišování a sebekritiky. Uplatňování znalostí musí být účelné, s ohledem na užitek, který to přinese, musí být prospěšné veřejnosti...

A poslední důležité věc: Descendent v Rybách vám přináší poselství: uvolni se, ponech věcem volný průběh a občas si užij.

Takže jak je vidět, opět se opakují slova o tom, že mám sloužit pro druhé. A moje duchovní analyzování zřejmě nejsou náhodné. Všechno má svůj smysl.

 

x x x

 

V poslední době, jak jen to jde, každé ráno si sedám k tarotovým kartám. Míchám je a při tom se soustředím na problémy, které se náhle vyvrbily. A že jich je! Opět je to síla.

Během chvilky vypadne na stůl pár karet. Nejdřív je chci vrátit do balíčku, ale pak si řeknu, že určitě nevypadly jen tak náhodou. Dívám se, jaké karty to jsou.

No, první mě teda nenadchla – 7 pohárů Zkaženost, druhá taky ne - XVIII Luna, pak už to vypadá lépe 10 pohárů Nasycenost, 2 disků Změna a poslední 4 pohárů Nadbytek.

Nejdřív se snažím z karet „vyčíst“ co se vyčíst dá a pak se jdu podívat na jejich význam do knihy.

A jak si tak čtu, náhle vše dostává smysl.

7 pohárů Zkaženost – obavy a strach z neúspěchu, ze selhání a může za tím být situace, která se odehrála před sedmi lety ... Vtom mi dojde, že před sedmi lety mě opustil Michal. Slzy mi okamžitě vletí do očí. Tehdy jsem se málem zabila, protože jsem si se životem nevěděla rady. No a jak to dopadlo? Dneska jsem úplně někde jinde. Objevila jsem v sobě něco, o čem jsem neměla sebemenší ponětí. A pak jsem taky našla sama sebe. Krom toho jsem konečně začala plnit úkoly, které jsem si do života naplánovala.

Další karta – Luna , coby archetyp karmy. No to je teda pěkné, karma se znovu hlásí o slovo.

Jenže pak čtu dál – ocitáme se před volbou zda se pustíme starého nevyhovujícího, lpění na světě, který jsme si sami vybudovali. Jestliže se pustíme sebeklamu, pak se objeví nové kvality, které byly v našem nitru dosud ukryté, a poté se dostaví štěstí, radost, zisk a síla…Takže jak je vidět, vše se v dobré obrátí

10 pohárů Nasycenost – stav absolutního naplnění vycházejícího z našeho nitra, nezávislý na nikom a ničem, který přináší příliv energie k naplnění našich plánů – To je opravdu pěkné

2 disků Změna – velké rozsáhlé změny, kterým je nutno se podvolit, teprve pak se nastolí rovnováha, přinese nám to pozitivní výsledky a příležitosti. Jasně, tuhle kartu si teď tahám stále dokola.

A poslední karta – 4 pohárů Nadbytek – stav hlubokého naplnění vycházející jak z naší duše tak vnějšího světa, přináší úspěch v oblasti financí

Takže suma sumárum, přestanu -li se bát a všemu se podvolím, vše dopadne dobře. No jo, ale jak na to?

Zavírám oči a rázem se ocitám v době před sedmi lety. Slzy se hned začnou koulet po tvářích. Zřejmě proto, že mi dochází, že dneska jsem, stejně jako tenkrát, opět ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Tahle situace mi nahání strach a já vůbec nevím co se mnou bude dál. Ale když si uvědomím, jakou cestu jsem za těch sedm let urazila, kolik pomoci se mi dostalo, tak bych se fakt neměla bát. Stejně jako jsem zvládla všechno co bylo, určitě zvládnu i tohle. Ale podmínkou je všeho se vzdát.

Náhle se ocitám před tím Nejvyšším, padám na kolena a prosím ho, aby mi dal sílu ke zvládnutí všeho. A zároveň se vzdávám toho, co mě brzdí v dalším vývoji, co mi brání v tom, abych splnila úkoly, které jsem si naplánovala. Protože tohle, co se teď na mě valí, určitě nepřišlo jen tak náhodou. Ne, jsou to zkoušky, kterými si mám projít, a je to učební látka, kterou se mám naučit. A já to zvládnout chci a stejně tak se chci naučit všemu, co se naučit mám.

Rázem se ve mně uvolňuje napětí a mám pocit jakési důvěry, že vše zvládnu.